Zdroj: https://rerichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=746126

Original article: Patří koncept lidských práv do rukou států?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Když jsem se těmihle tématy začala před 11 lety zaobírat, bylo prostřední dceři pár měsíců, mně osmadvacet a zachvátilo mě nadšení z mateřství. Na rozdíl od roku 2002, v němž se narodil Dan – tehdy jsem ještě třeba vůbec neměla e-mail, chápete..?  – bylo v roce 2008, kdy se narodila Lucie, na internetu k dispozici čím dál víc informací o spoustě možností, jak život s dítětem pojmout. Pamatujete někdo třeba Mimibazar? Ach, nostalgie… 

Takže jsem začala pozvolna… Cvičení a plavání s miminky. A když už jsem to provozovala s vlastní dcerou, vrhla jsem se do toho i tak nějak pracovně. Následovalo několik let, kdy jsem spoluzaložila rodinné centrum a po absolvování nejrůznějších kurzů (protože já učení (se), pokud je dobrovolné, vlastně miluju) jezdila po dalších rodinných centrech jako certifikovaná lektorka cvičení s dětmi.

V roce 2011 jsem začala s dcerou po boku pracovat jako učitelka v mateřské škole a hltala jsem, online i offline, všechno, co mi přišlo pod ruku o všech možných pedagogických směrech. Absolvovala jsem různé kurzy a semináře, nastudovala principy Montessori i Waldorfské pedagogiky, našprtala vzdělávací programy Začít spolu i ty rámcové státní, dokonce jsem začala studovat předškolní pedagogiku na vysoké škole (a zase z ní po roce vyděšeně utekla). Připravené prostředí pro mě tehdy znamenalo hodiny a hodiny práce ve školce i mimo ni, vymýšlení, tvoření, laminování, kreslení, vybírání pomůcek, hraček a her, dny strávené projížděním internetu a hledáním inspirace na aktivity s dětmi. Bavilo to mě a zdálo se, že to baví i děti. Tehdy jsem ale připravené prostředí používala jako výukovou pomůcku. Jako cestu, po níž jsem děti vedla ke svému cíli, nikoli k jejich – k naplňování rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání.

V roce 2012 jsem potkala myšlenky Petera Graye, Johna Holta a Svobodu učení. Postupně mi došlo, že jsem objevila světlo v temnotě. Znáte to, když něco strašně dlouhou dobu cítíte, jenže nevíte, co to vlastně je? A pak do sebe najednou všecko zapadne a vy víte, že jste „doma“. Přesně takhle to bylo se mnou a unschoolingem/sebeřízeným vzděláváním. (Že ještě nejspíš celý život budu dál a dál zpracovávat svoje strachy, to je zas jiný příběh.)

Za těch sedm let dobrovolničení pro Svobodu učení se ale pořád posunuju. Díky bohu za to, nerada bych se jednoho dne probudila a zjistila, že jsem ustrnula na místě. Cesta důvěry v sebe, v děti, v lidi, vztahy a svět je trnitá, hlavně kvůli tomu, že já jsem jako dítě důvěru a zodpovědnost za vlastní život rozhodně neměla příležitost zažít.

A co teda to slavné připravené prostředí? Dneska už pro mě dávno není cílem tvořit nějaké umělé podnětné prostředí. Nedává to smysl, protože už tím, jak je připravím, v podstatě určuju dítěti směr jeho vývoje a tvaruju ho k obrazu svému. To děláme samozřejmě všichni tak jako tak, i když záměrně netvoříme podnětné prostředí za určitým účelem – vzdělávání dítěte. Je to pochopitelné, nedá se tomu vyhnout, prostě žijeme svůj život jak nejlépe umíme a dítě se inspiruje, čím chce. V dnešní době všech možných technologií a téměř nekonečných možností, jak komunikovat a vyměňovat si informace, pokud má dítě přístup ke všem možným nástrojům kultury, v níž žije a my mu jej neomezujeme, mi připadá vlastně zbytečné vytvářet nějaké „prostředí“.

Rozumějte: neznamená to, že se dětem nevěnuju. Vlastně se jim věnuju asi dost podobně jako kdysi, jen už to nedělám s cílem vést je k nějakému určitému cíli definovaném někým jiným než jimi samotnými. Cílem je naše společná cesta životem, vzrušení a zvědavost na to, kam nás povede. Raduju se spolu s dětmi z toho, co připadá důležité jim, ne (pouze) z toho, že se sebeřízeně naučily něco, co by po nich vyžadovala škola. Podnětné prostředí pro mě dnes znamená celý život, celý svět, stačí neomezovat děti v jeho poznávání a sdílet s nimi radost z každého dalšího dne jejich života.

Original article: Zaklínadlo jménem připravené prostředí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nalezne se však neurologické vysvětlení. Poskytnete mi léčbu, a více času na dokončení testu a kalkulačku. A lék… na můj snící mozek. „Budeš se cítit dobře: Podívej, jak jsi se přizpůsobil, jak milý jsi, jak nápomocný a jak rozumíš.“

Budu v údivu, jak hrozný musím být. Dali jste mi víc času, žvýkačku, moje poznámky k nahlížení, a přesto si nevedu líp než dřív. Tam, kde existovalo jen podezření (Jsem hlupák?), je nyní důkaz: šarlatová čísla 4, 5. Nenuťte mě, abych je nosil jako náramek nebo si je vyšil na košili, ale ani sundat je nemůžu. Jsou moje navždy.

„Snaž se víc! Pracuj tvrdě! Přitvrď ještě! Dávej pozor! Sedni si! Přestaň kreslit! Přestaň si broukat! Začni znova,“ říkáte.

Někdy dostanu dvojku, dokonce i jedničku. Ale ty taky nenávidím. Vidím, jak způsobují, že vaše tmavé, tupé oči jiskří, úplně se vznítí: „Podívejte všichni! On to dokáže. Prostě nás před tím jen zkoušel. Hurá!“ Bojím se vašeho nadšení. Jako obří pták mě svírá a unáší příliš blízko ke slunci. Ostatní jásají. Ale já nejsem šťastný. Nechci to, co přijde.

Pád.

Nemám rád vaše „za jedna“ ani vaše „za pět“. Pod výšinami jednoho leží propast druhého.

Všichni nepadají jako já, ale všichni se pádu bojí. Ti, kteří mají „nejdelší šňůru perel“, se bojí nejvíc. Vytvořil jsem si „postavení, pozici“. Zavěsil jsem vaši úzkost nad svou postel jako univerzitní banner. (Běž Úzkosti!) Tvoje nedůvěra je tady, těsně vedle mé, úhledně složená s mými tričky bez loga. Nebyl jsem si jistý, kam uložit vaše zklamání… mohlo by být někde tady na mém stole pod hromadou pošty, reklam a kupónů. Promiňte. Pokud jde o vaše sny o tom, kdo bych mohl a měl být … právník, jeden z těch úspěšných podnikatelů, slavný NĚKDO… mám ty sny právě tady na tomto místě a rád bych vám je vrátil zpátky. Konec konců jsou vaše.

Teď jsem na řadě já s rozdáváním čísel. Dávám vám „za 5“.

Vaše osnovy jsou nafouknuté podrobnostmi – jsou určeny k nácviku testování, nikoliv pro život mimo učebnu.

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže, do níž se máte postavit a mračit se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné „já“ pro vaše standardy, které by bylo možné posoudit, existuje pouze akt mého „stávání se“. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám v podobě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě prostě nenecháte vyvinout se. Je to buď: „Pospěš si! Nečteš ani nepočítáš včas!“ nebo „Stop! Nenaplňuješ standardy.“

Ne, já nezklamu. Vy zklamete, když mě donutíte vybrat si (z vašich vícečetných správných odpovědí) z toho, co básnířka myslela tím, když napsala, že… Přiveďte mi ji. Řeknu jí, co pro mě její báseň znamená, a ona vám řekne (a vy si to tajně zapíšete), že mám pravdu. Vyzývám vás. Běžte pro ni! Jmenuje se Sara Holbrook. Využili jste její báseň k měření mé inteligence a změřili jste ji špatně!

Vaše továrna na vzdělávání sestavuje každého ze studentů ve stejném pořadí, nejprve tento jeho kus, pak další. Jednotky jsou hodnoceny podle toho, jak se pohybují po úsečce; standardy (nejčastěji objem učiva k zapamatování) jsou vysoké s malým prostorem pro odchylku. Ti, kteří neuspějí při inspekci, jsou zastaveni ve výrobním procesu. Ti, kteří projdou, dostanou osvědčení a jsou vysláni k prodeji na trh.

Co se stane s vadnými jednotkami, selhávajícími při kontrole algebry? Nebo s těmi, které nevyhoví požadavkům národního kurikula pro jazyk? Ty jednotky, vyžadující opakovanou, zdlouhavou analýzu technických, obrazových a konotativních významů izolovaných pasáží:

„Citujte silné, důkladné textové důkazy, které podporují analýzu toho, co text výslovně říká, a závěry vycházející z textu.“ (Národní kurikulum RL10.1)

Dávám vám „za 5“, za to, že zabíjíte učení. Přicházíme k vašim branám s neukojitelnou zvědavostí na čtení a řešení hádanek, na pastelky a jejich sílu vytvářet světy, které si představujeme. Chceme se naučit to kouzlo, jak 26 písmen abecedy uspořádat tak, aby vyprávěla tolik příběhů, kolik je lidí na světě. Chceme s ostatními spolupracovat na řešení problémů. Místo toho je škola rigidní: „Posaďte se a buďte zticha.“ „Dokončete svůj pracovní list.“ „Až s tím skončíte, čeká na vás dalších 50 příkladů.“

Nemůžeme se zde učit děláním – žádný společný brainstorming nápadů, aplikace v praxi, chybování a opakování pokusů. Projekty se občas posílají domů. Pokud mají naši rodiče čas a peníze, většinou je pro nás udělají, takže můžeme získat „za 1“. Ti z nás, bez takového druhu rodičů, děláme práci sami a používáme věci, které najdeme doma. Ve škole pak vidíme, že náš projekt je hloupý a ošklivý ve srovnání s ostatními. Nenávidíme to a také sami sebe. Učitelé však nemají čas na projektové učení ve třídě, protože spolupráce, vynalézavost a vedení týmů nejsou „testovány“. (Školy by neměly výstupy, které jsou pro ně ze zákona povinné a státní úřady je očekávají a kontrolují. – pozn. red.)

Dávám vám „za 5“ za krádež času učitelů tím, že jim cpete hory obsahu určeného k testování. Ve vašem režimu nás učitelé nemají čas zapojit do kreativních lekcí navržených s využitím jejich znalostí. Udělali byste totéž lékaři? Hasiči? Pilotovi?

Čas ve třídě bychom neměli trávit přípravou na standardizované testy, připravenými a hodnocenými soukromými testovacími společnostmi vydělávajícími miliardy z mandátů korporací a státních úředníků. Dostáváte „za 5“ i za to, že se vzdáváte lobbistům a další „za 5“, že talentované učitele necháte odejít do důchodu s tím, že bylo v pořádku nutit nás drilovat se odpovědi na zbytečné otázky.

Bude to v testu?

Než s námi skončíte, nechceme mít nic společného se školami, nic jako je čtení a ověřitelná fakta. Mohla by být současná apatie vůči občanské angažovanosti, nezájem o pravdu a nízká volební účast výsledkem vašich výrobních vzdělávacích zařízení? Roky mechanického plnění bublin vzdělání a drilování, zabily náš zájem o všechno kromě sportu a Netflixu. Sotva můžeme mít zájem na zachování této demokracie.

Vaše učebnice (vytvořené „tajemným panelem odborníků“) nám připomínají, že Sumerové povstali z třetí dynastie Ur na konci 22. století př. n. l. Někdo musí těmto odborníkům říct o vynálezu Googlu. Všichni máme v kapsách smartphone. Ptejte se nás na něco provokativního – na něco, co nemůžeme vygooglit. Vyzkoušejte naše uvažování, ne naši paměť. Přicházeli jsme k vám zvědaví, hledět na chyby a slávu druhých. Historie je zapálený oheň. Jsme přirozeně přitahováni k jeho žáru. Vy nám však tento oheň obestavíte cihlami mechanické dřiny.

Ztrácíte nás. A co je horší, měníte naše lidství. Dvě třetiny mileniálů nevědí, co je Osvětim. Žijeme v éře rostoucího rasismu a antisemitismu, ale jistě, otestujte mě na náhodných, starověkých babylonských ediktech: Ukradne-li člověk vola, musí splatit… třicetinásobek jeho hodnoty? 40?

Chcete-li vychovávat soucitné a informované, zbavte se státního „jednorázového koše“ disponibilních informací.

Příběh Elieho Wiesela, přeživšího teenagera v táborech smrti nacistů – to je zlato. Pokud dáte učitelům čas, nechají nás přečíst si knihu o něm ve třídě, ne za domácí úkol, doma.

Národní studie amerického Ministerstva školství zjistila, že důvodem pro 80 procent předčasně ukončených středoškolských studií je algebra. Proč neexistují alternativní matematické cesty? Dříve budu vést L. A. filharmonii, než-li zvládnu trigonometrii. Méně, než čtvrtina pracujících Američanů používá matematiku nad rámec základních zlomků a procent. Myšlenka, že studium matematiky na vysoké úrovni je nezbytné pro kariérní úspěch, je neopodstatněná.

Členství v církvi Isaaca Newtona by mělo být volitelné, ne povinné. Pokud máte v úmyslu trénovat mozek, aby kriticky přemýšlel pomocí sekvenčních dovedností, nechte nás hrát sudoku, šachy nebo psát sonety v jambickém pentametru nebo pro ty, jejichž myšlení je nejostřejší, když jsou v pohybu – nabídněte přístup, při kterém se budou moci volně pohybovat. Existuje přece tolik disciplín vyžadujících hluboké ponoření a řešení problémů.

Vaše univerzální předpoklady pro akademický úspěch jsou přípravou na neúspěch.

Požadovat od všech studentů, aby zvládli totéž bez ohledu na jejich zájem, nadání a profesní ambice, je jako vyžadovat, aby všichni studenti zpívali árie „Die Fledermaus “ v perfektní němčině předtím, než se stanou obchodními zástupci. Studie Národního centra pro vzdělávání a ekonomiku z roku 2013 zjistila, že: „matematika, která nejvíce umožňuje studentům, aby byli úspěšní ve vysokoškolských kurzech, není matematika z vysokých škol, ale průměrná matematika ze střední školy, zejména aritmetika, poměr, proporce, výrazy a jednoduché rovnice.“ Algebra a počty jsou osvědčené zátarasy, zejména pro studenty s nízkými příjmy (nemohou si zaplatit nákladné přípravné testy a doučování). Přestaňte jednat jako snobi a nechte je zvolit si.

Vezměte politiky a zeptejte se jich: „Je tato lekce užitečná pro život? Je pravděpodobné, že bude nějakým smysluplným způsobem ovlivňovat životy studentů, které oni sami chtějí žít?“

To nejmenší, co můžete udělat hned teď, je dát nám průběžné vzdělávání v osobních financích. Co je to dividenda? Peníze? Centrální banka? Jak funguje složený úrok? Nemáme tušení.

Jsme příliš zaneprázdněni otroctvím nad slovními úlohami navrženými pro pány v kravatách z devatenáctého století: „Vzhledem k tomu, že náhodně vybraný muž má dvě děti, z nichž alespoň jedno je chlapec narozený v úterý, jaká je pravděpodobnost, že má dva chlapce?“

Odpověď zní: Nenávidíme vás!

Čas na radikální změnu byl včera. (Jdete pozdě. Máte skluz.) Technologie se vyvíjejí rychlostí blesku a vy nás necháte sedět v železné školní lavici po dědečkovi, kde nás drilujete z úloh na iPadu. Náš vzdělávací systém zabíjí učení, jedním standardizovaným testem po druhém.

Jste degradováni. Nepotřebujeme další reformátory, potřebujeme inovátory. Víte, jak Lorax mluví za stromy? Ted Dintersmith hovoří za studenty. Přečtěte si, co říká, a podívejte se na jeho velmi oceňovaný film na Sundance festivalu, Most Likely To Succeed. Uvidíte, co se stane, když se škola změní, nejen reformuje.

Učitelé mohou učit svým vášním. Studenti ožívají – zmizela frontální výuka, pryč jsou známky, nevyžádaná hodnocení. Studenti spolupracují na skutečných projektech. Děti jsou aktivní, participují, nejsou jen pasivními nádobami. Škola, která je zobrazena v tomto filmu, odmítla tovární osnovy a výsledek je vzrušující! Studenti zde nejsou zpracováváni hromadně. Matematická a verbální inteligence jsou považovány pouze za dva z mnoha druhů inteligencí. Je krásné sledovat, jak se dětem daří ve škole, která si cení jejich růstu, vývoje nad úspěchem.

Kdyby dnes žil mladý Achilles, zavolali byste jeho rodičům, králi Peleusovi a bohyni Thetis, abyste s nimi prodiskutovali problém jeho levé paty? Nebo byste mu nepřekáželi, moudře podporovali jeho silné stránky a rozvíjeli jeho potenciál být největším, nejodvážnějším válečníkem? Všichni nakonec zemřeme v bitvě, neztrácejme čas hledáním nedostatků.

Podepsaný,

„Nestandardní“

Original article: Drahá školo

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Byl teprve v páté třídě a už byl přesvědčen, že je hloupý. „Proč musím mít učitele?“ „Angličtina je hloupá a matoucí.“ „Kolik dalších cvičení musím udělat?“ Byla jsem najatá, jako ruka placená za to, že s ním několikrát týdně sedím. Jakmile se dostal ze školy domů, měla jsem za úkol pomoci mu porozumět, dát smysl nesmyslům. A někdy to šlo. Ale mnohokrát jsem nedokázala ospravedlnit legitimitu nekonečných projektů, dokumentů a práce.

Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vynalézt místa, kde děti dostanou zpět své životy.

Stala jsem se vzdělavatelem, abych pozitivně ovlivňovala životy. Obzvláště mě přitahovaly děti, které bojovaly. Ty, které přicházely do školy přetíženy situací v rodinách. Ty, které přicházely do školy, aby se zbavily rodinných sporů a snědly dvě jídla denně. Ty, které byly „vychované ulicí“, chytré a silné, ale poražené „školním přístupem“, způsobem práce a školními učebními osnovami. Myslím, že jsem byla přitahována k těmto typům studentů ze dvou důvodů:

První: Od mládí jsem byla svědkem toho, jak jeden z mých bratrů bojuje ve škole. Akademický stres, negativní interakce se zaměstnanci, dohadování se s rodiči o školní práci a docházka do školy obecně, plus špatné známky, které ho zavedly na sestupnou spirálu. V 16 letech odešel ze školy. To bylo v roce 1985. Bylo mi 12 a byla jsem k smrti vyděšená. Co bude s mladým člověkem bez vzdělání? Co se stane z jeho života? Jeho boje ve škole (a jeho život obecně) byly nakonec impulsem pro mou kariéru ve speciálním vzdělávání. Věděla jsem, že musí existovat lepší způsob, jak pracovat s dětmi jako on. Chtěla jsem, aby bojující děti, i přes své obtíže ve škole, věděly, že mají své místo na tomto světě.

Druhý: Líbila se mi ta výzva.

Hrdě oznamuji, že jsem pozitivně ovlivnila životy dětí. V učebnách a u kuchyňských stolů po škole. Pomohla jsem rodinám změnit jejich očekávání a postoje k procesu učení, aby se z nich staly obhájci vlastních dětí místo jejich protivníků. Pomohla jsem studentům a jejich rodičům navázat partnerství se zaměstnanci školy a vyvinula jsem způsoby, jak učit zábavně a poutavě. Žila jsem pro okamžiky, kdy se oči studentů rozzářily. Vyrazila jsem na pomoc a udělala jsem to, co jsem cítila, že je třeba. Pravidelně jsem vnímala výzvy a překonávala je. Abych si nakonec uvědomila, že jsem tím vším také zároveň studentům ubližovala.

Účastí na systému, který snižuje hodnotu dítěte na jedno z pěti čísel, jsem neúmyslně udržovala poselství, že výkon a výsledky jsou důležitější než lidskost.

Temnou stránkou povinné školní docházky je, že se od dětí očekává, že přicházejí do škol s myslí připravenou učit se z výuky, a také se očekává, že u dveří zanechají pocity a emoční zátěže. Od dětí se žádá, aby se od sebe oddělily. Aby nevnímaly, aby se oddělily od své myslící mysli, od své cítící mysli a odvahy a aby ignorovaly svůj vnitřní svět ve prospěch vnějšího prostředí, které je tu „pro jejich vlastní dobro.“

Každý, kdo kdy ve škole byl, to může doložit. Prostředí tam mohou být mocenská, ovládající, nepružná a nedostatečně vybavená zdroji (včetně lidí, připravených soucitně řešit složitosti každého dítěte), které dají dětem opodstatnění ve škole být.

Trvalo roky, ne měsíce, a stálo to mnoho frustrovaných dětí, abych začala být frustrovaná já a vyčerpaná z té vytoužené instituce, kterou nazýváme školou, a ze všech těch způsobů, kterými zúčastněné osoby nevědomě (nebo vědomě) oddělují děti od sebe sama a od světa.

Stres narušuje učení a paměť. Duševní zdraví je negativně ovlivněno pocitem beznaděje, nejistoty a rizikem násilí. Národní aliance pro duševní nemoci (NAMI) uvádí, že 50% všech psychických stavů s nimiž se lidé potýkají celý svůj život začínají mít své symptomy do věku 14 let a sebevražda je třetí hlavní příčinou úmrtí lidí ve věku 10–24 let.

Mohlo by na vině být místo, ve kterém nutíme děti, aby tam strávily většinu času svého vývoje? Mohlo by riziko násilí ve školách znamenat dodatečnou dávku stresu pro děti? Přispívá škola ke snížení svobody dítěte? Ke snížení možností učit se a pracovat volně s různými informacemi a pracovat s nimi tempem, které ctí jeho individualitu? Může nás posedlost dospělých konkurencí a výkonem na našich školách oproti soucitu, spolupráci a komunitě vést k budoucnosti, kde vládne zmatek?

Co kdybychom místo pěchování zvídavých, rozzářených dětí plných života do úzkých měřítek výkonu a úspěchu, poskytovali prostředí, kde budou moci vzkvétat? Místa, kde budou dospělí, kteří je podporují a ctí? Prostředí, kde jsou dobré mezilidské vztahy a soucit normou nikoli výjimkou?

Je všeobecně známo, že se děti vyvíjejí různým tempem a informace nečerpají stejným způsobem. Také víme, že emoční potřeby dětí se velmi liší i v závislosti na okolnostech mimo jejich kontrolu. Přesto se je snažíme standardizovat, až je narušen jejich unikátní rozvoj s poškozujícími důsledky. Nebo jak Anastasia Basil tak výmluvně uvádí ve své eseji „Dear School, Eff your Fs“:

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže vytvořená k tomu, abyste se do ní postavili a mračili se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné mé „já“ pro vaše standardy, jež by bylo možné posoudit, je zde jen akt mého stávání se. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám ve formě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě nenecháte prostě se vyvinout.

Co namísto neustálého spěchu nebo brždění dětí ve jménu vzdělání podpořit jedinečný vznik každého jednotlivce?

V krásné knize inspiračních citátů Oprah Winfreyové, The Path Made Clear, se píše: „Jak neuvěřitelný by byl svět, kdyby každý dělal přesně to, k čemu byl stvořen.“

Nebyli bychom všichni lepšími, kdyby naše děti vyrostly v pečujících prostředích, která by jim pomohla experimentovat a selhávat, testovat a vyzývat teorie a nápady, aby zjistily, k čemu přesně jsou a jsou-li dobré? Nepomohlo by lidstvu, kdybychom oslavovali silné stránky lidí namísto zaměření se na jejich slabosti? Nenavrhuji tím podporu slabostem v oblasti rozvoje, ale musíme upustit od třídění a značkování dětí podle toho, co nejsou schopny dělat dobře, oproti tomu, co jim přirozeně umožňuje zazářit. Dokážete si představit společnost plnou lidí, kteří si uvědomují své vlastní schopnosti a potenciál? Já ano.

Pokud je zdraví lidí pozitivně ovlivňováno tím, že jsme součástí komunity, produktivně jí přispíváme a realizujeme své vlastní schopnosti, jedním slovem: SPOJENÍM, potom poskytnout dětem prostor, kde se budou cítit ve spojení se sebou a s širší komunitou dává smysl a jeví se jako rozumná věc. Lidé, kteří se cítí spojeni a zastávají své dobrovolně zvolené role a berou na sebe z vlastní vůle povinnosti, které plní, jsou duševně zdravější. Proč je to tak těžké pochopit?

Uvědomuji si, že příčinami strastí světa není vinen jediný institucionální systém. Jsem však velmi dobře obeznámena s teorií vazby a dopadem ranných životních zkušeností na mozek dítěte. Vzhledem k enormnímu množství času, který děti tráví ve škole, školní prací nebo plánováním školních záležitostí během let, kdy jsou formovány, mají školy ve skutečnosti v ruce klíče k lepší budoucnosti. Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vytvořit místa, kde se dětem vrátí jejich životy. Věřím, že na tom závisí naše lidství.

Existují soucitní, loajální, chápající učitelé, ředitelé a zaměstnanci škol, kteří každý den odvádějí úžasnou práci, aby zajistili bezpečné prostředí pro všechny děti. Existují dospělí, kteří chtějí systém změnit a chtějí naslouchat výsledkům výzkumů mozku, které tvrdí, že děti ve stresu nemohou aktivovat svou prefrontální kůru, a proto se nemohou naučit nové informace.

Do tříd po celé Americe jsou zaváděny kurzy všímavosti (mindfulness), přinášející studentům nástroje ke snižování stresu. To vše je sice dobře zamýšleno, ale pokud samotná instituce bude nadále fungovat jako standardizační stroj zaměřený pouze na výkon a odměny, jedinečný potenciál dětí bude i nadále marněn ve prospěch vnějších opatření.

Přijetím celého dítěte, jeho těla i projevu vůle, můžeme zpomalit exponenciální růst diagnóz v oblasti psychického zdraví a můžeme dát dětem umožnit cestu úspěchu, odpovídající jejich potřebám, schopnostem a myšlení. Stručně řečeno: podpora sebepoznání dětí pomůže nám všem.

Original article: Uzdravená lidskost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Ti, kteří zvažují cestu sebeřízeného vzdělávání ve světě konvenčního vzdělávání, se často obávají, že bez školní výuky o něco přijdou. Lidé ve škole se učí spoustu učiva z povinného kurikula, takže sebeřízené vzdělávání a nedostatek formálních osnov se mohou často zdát riskantními. Nebude mi chybět znalost učiva, pokud neabsolvuji konvenční vzdělávání?

Mylně předpokládáme, že vyučování ve škole znamená, že si žáci tyto znalosti uchovají. Ve skutečnosti se ukazuje, že stejně jako je mozek učícím se strojem, je také strojem zapomínání. Ano, studenti se mohou v konvenční škole učit více (pouhou existencí obsáhlého kurikula). Avšak nutno říci, že většina z něj se pravděpodobně v paměti nezachová. Myslím si, že lepší strategií je umožnit lidem učit se, mají-li zájem, a přijmout skutečnost, že budou mít mezery ve znalostech … stejně jako děti, které absolvují konvenční školu.

Řada studií prokázala, že lidé zapomínají velké množství z toho, co se v konvenčních školách vyučuje. Neurovědec Matthew Lieberman shrnuje výzkum tímto způsobem: „Studie již více než před 75 lety zjistily, že jen malý zlomek toho, co se ve třídě dozvíme, je zachován déle než rok po vyučování. Je zřejmé, že si příliš nelámeme hlavu se zhruba dvaceti tisíci hodinami života dětí, které si informace z výuky udrží několik měsíců, než je zapomenou.“

Pravděpodobně nepotřebujeme vědu, aby nám dokázala, co víme ze zkušenosti. Jako vysokoškolský profesor jsem často zaslechl studenty, kteří se bavili o tématu, o kterém se učili před rokem, ale nemohli si na nic z toho vzpomenout, nebo jak absolvovali tři kurzy španělštiny na střední škole, přičemž nyní stěží dokáží promluvit pár španělských slov.

Nezbývá mi než souhlasit. Moji rodiče mi nedávno připomněli, že jsem se třikrát naučil algebře a geometrii. Nejprve jsem se je učil na střední škole. Pak jsem se je znovu naučil, abych se připravil na SAT (protože jsem v hodinách matematiky opravdu neudržel pozornost). Poté, o několik let později, jsem se je naučil znovu, abych absolvoval GRE (Graduate Record Examination). A dnes, o deset let později, si nejsem jistý, zda dokážu jednoduché příklady vypočítat. Přestože jsem se tuto matematiku učil třikrát.

Steve Sloman a Philip Fernbach, zabývající se výzkumem kognice, ve své knize Znalostní iluze vysvětlují, proč je mozek tak mistrovským strojem zapomínání. „Mysl je zaneprázdněna snahou zvolit si akce výběrem těch nejužitečnějších věcí a zbytek nechat být.“ Zapamatovávání všeho by nám bránilo soustředit se na hlubší principy, které nám umožňují rozpoznat, jak se nová situace podobá minulým situacím a jaké druhy akcí budou pravděpodobně účinné. “Přesněji řečeno, mozek dokáže dobře rozklíčovat, co skutečně potřebuje vědět a jaké podrobnosti jsou pravděpodobně irelevantní.“

Zkuste o tom přemýšlet takto. Je tolik věcí k zapamatování. Stejně jako naše pozornost odfiltruje nezajímavé od důležitých věcí, náš mozek musí filtrovat, aby si pamatoval to podstatné.

Sloman a Fernbach naznačují, že „všeobecný přehled“ je tím, co nám k zapamatování stačí, a že „někdy je ukládání údajů kontraproduktivní“. Pokud je to pravda, přemýšlejte o tom, co to znamená pro vzdělávání ve školách. Nejenže je spousta školních osnov o podrobnostech (jaké jsou názvy buněčných částí, všechna hlavní města USA nebo jednotlivé části konkrétních příběhů), ale od studentů se očekává, že se každý rok naučí a v paměti uchovají neuvěřitelné množství údajů. Není divu, že se uchová jen malé množství toho, co se vyučuje.

Paměť však není nic jednoduchého. Záleží na tom, co se během učení děje, a v posledních několika desetiletích vědci objevili význam „afektivní dimenze“ v učení; to znamená, jak ovlivňují učení emoce a pocity. Zejména vědci, kteří studují učení, oceňují pozitivní dopad zájmu a zvědavosti na učení.

Znova, jedná se pravděpodobně o oblast, kde věda pouze potvrzuje to, co již víme intuitivně a zkušenostně. Pokud vás něco zajímá, naučíte se to snáz, lépe a inklinujete k „udržení si v paměti“. Vědci se stále přou, proč tomu tak je. Určitě to souvisí s vazbou mezi zájmem a pozorností: čím více nás něco zajímá, tím více pozornosti tomu věnujeme a čím více pozornosti, tím lépe si pamatujeme. Může to také souviset se zájmem, který nám poskytne určité souvislosti pro zapamatování: Jde mi dobře párování jmen a tváří, ale mám-li nějaký přesvědčivý důvod k zapamatování jména osoby, zapamatování je snazší. Mohlo by to také souviset s myšlenkou, že to, co mě zajímá, jsou s větší pravděpodobností věci, které opakovaně používám, a proto si časem posiluji paměť.

Ať už jsou k silné vazbě mezi zájmem a pamětí jakékoli důvody, vše je plusem pro sebeřízené vzdělávání ve srovnání s konvenčním vzděláváním. Školy se samozřejmě snaží přimět studenty, aby se zajímali o učební osnovy, které je musí vyučovat, ale víme, že zájem (vnitřní motivace) nejsou snadno manipulovatelné. Pokud se budeme muset ve třetím čtvrtletí druhého ročníku učit hlavní města Spojených států, je velmi nepravděpodobné, že by o to měli zájem všichni studenti v místnosti (nebo dokonce většina). Kdyby učitel vytvořil skvělou prezentaci, mohlo by to některé studenty postrčit.  Pokud získá zájem studentů vytvořením zábavné hry o hlavních městech, studenti by mohli získat zájem o hru, odvádějící pozornost od předmětu (nepodstatného učiva). Když jsem učil na střední, učitelé to nazývali „zapojit ruce/vypnout mozek“. Snažíme se, abychom studenty zaujali praktickými aktivitami, pouze abychom zjistili, že si studenti pamatují aktivitu mnohem déle než téma.

Co z toho všeho vyplývá? Mozek je učící se stroj, ale také mistrovský „zapomínač“. A je více pravděpodobné, že si budeme pamatovat věci, které se naučíme, když o ně budeme mít zájem. To pravděpodobně znamená, že zatímco studenti v konvenčních školách vypadají, že se učí působivé množství znalostí, je významnou otázkou, kolik z tohoto materiálu bude uchováno. Množství učiva stanovené v pevném rozvrhu totiž nečeká, až o něj budou mít studenti zájem.

Žáci, kteří řídí své vzdělávání sami bez formálních osnov, jistě budou mít mezery v učení (vůči nucenému objemu učiva). Jenže stejně na tom jsou žáci na konvenčních školách. Dobrou zprávou je, že žijeme ve věku, kdy je stále jednodušší napravit mezery v našem vzdělání bez ohledu na to, zda jste se učili na konvenčních školách, nebo jste své vzdělávání řídili sami. A protože žijeme v tomto „informačním věku“, tvrdím, že je méně důležité vyučovat učivu, které školy učí, důležitější je naučit se, jak se dál učit. Protože bez ohledu na to, kde se učíme, je pravděpodobné, že toho mnoho zapomeneme. Důležité je být dostatečně sebeřízený, abych se mohl úspěšně (i znovu) učit.

Original article: Mozek je stroj na učení (a zapomínání) … co to znamená pro Sebeřízené vzdělávání?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Ale co když budou marnit celé dny hraním videoher? Ale co když nevědí, co je pro ně opravdu dobré? Ale co když budou dělat jen snadné věci a budou se vyhýbat náročnějším výzvám? Když někomu vysvětluji principy sebeřízeného vzdělávání, s jistotou dřív nebo později padne otázka: „Ale co když…?“

U těchto otázek (mnohdy řečnických) mě neznepokojuje jejich obsah, ale to, jaký přístup tazatele k mladým lidem demonstrují. Jistě je v pořádku ptát se, zda se budou studenti učit hodnotné věci i bez testů, známek a povinných osnov. K otázkám „Ale co když…?“ nás však vedou naše negativní představy o tom, jaké děti vlastně jsou, a tyto představy zase vycházejí z pozorování dětí v prostředí, jakým je tradiční škola. A to je problém.

V úvahu připadají dvě možnosti: buďto jsou oprávněné naše skeptické představy o tom, co by mladí dělali bez vnuceného vedení, a proto dětem upíráme svobodu ve škole i jinde. A nebo – a k tomu se kloním i já – tomu může být naopak: děti se nám jeví bez vedení dospělých neschopné právě proto, že posuzujeme jejich chování v tak represivní instituci, jakou je tradiční škola.

Ve škole jsou děti většinu času řízeny dospělou autoritou. Je jim určeno, kdy mají kam jít, kdy a o čem smějí mluvit, čemu mají věnovat pozornost a spousta dalšího. Snadno pak docházíme k přesvědčení, že nedokáží fungovat bez vedení a přísného režimu. Nevídáme je samostatně se rozhodovat a podléháme dojmu, že toho nejsou schopny. A pokud je někdy vidíme činit rozhodnutí, mohou to být často špatná rozhodnutí – ne proto, že by děti nebyly schopny dobrého úsudku, ale proto, že jsme jim nedali příležitost si dobrý úsudek vypěstovat.

Troufám si tvrdit, že mnoho dětí škola rychle naučí, že je výhodné místo vlastního názoru následovat názor učitele. Psycholog Philip Jackson popsal ve své knize Life In Classrooms (Život v lavicích, pozn. překl.) svá pozorování z několika škol – mimo jiného si povšiml, jak brzy se děti naučí, že se jim ve škole vyplatí být poddajné:

„Dalším aspektem školního života, který souvisí s obecným jevem rozptylování a vyrušování, je opakovaný požadavek, aby student ignoroval ostatní kolem sebe. Na základní škole je studentům často zadávána samostatná práce v lavici, při které se mají plně soustředit a učit se trpělivosti. To znamená, že musí být schopni, alespoň dočasně, oddělit své pocity od svého jednání. Což také samozřejmě znamená, že musí být schopni své emoce a jednání za vhodných okolností opět propojit.”

V takovém prostředí se děti učí, že to, co samy považují za správné, by mělo být podřadné tomu, co vyžaduje třída a učitel. Neboli zvykají si učit se nikoli tempem a způsobem, jaký vyhovuje jim, ale takovým, jaký jim naordinují druzí. Pro nás je potom snadné získat (unáhlený a pravděpodobně nesprávný) dojem, že děti nemají vlastní úsudek.

Je tu i další způsob, jakým tradiční škola pomáhá vytvářet náš negativní postoj k mladým lidem. Její striktní struktura silně omezuje svobodu mladých.Zatímco někteří to přijmou a stanou se poslušnými (protože poslušnost se v takovém prostředí vyplatí), jiní se bouří a využijí každou příležitost k získání (a zneužití) sebemenšího kousku svobody.

Ilustrujme si to třeba na příkladu diety. Představme si osobu, která drží velmi přísnou dietu a aby bylo přirovnání ke škole přesnější, představme si navíc, že ji k této dietě někdo přinutil. Čím je dieta přísnější, tím spíš se ona osoba neovládne a „zhřeší“, když se zrovna nikdo nedívá. Ve skutečnosti nemusí jít o někoho, kdo by se normálně přejídal při každé příležitosti, ale omezující podstata diety může natolik vyčerpat jeho sebeovládání, že využije každou příležitost, aby se přejedl toho, co mu bylo upíráno.

Když děti zneužívají těch drobných svobod, kterých se jim ve škole (a jiných represivních prostředích) přeci jen dostane, snadno z toho obviníme děti a ne „dietu“. Řekneme: „Vidíte? Proto jim nemůžeme ponechat plnou svobodu. Podívejte, co se stane, když jí kousek dostanou.“ Ale není pravdivější – podobně jako v příkladu s dietou – naopak říct: „Co když zneužívají nabytou svobodu právě proto, že jim ji jinak systematicky upíráme?“

Pokud děti obdaříme svobodou, nebudou dělat víc chyb? Určitě budou. Jsou mi známy výzkumy  o tom, že děti mohou být kvůli méně vyvinuté přední kůře mozkové impulsivnější než dospělí (a znám i výzkum, který tuto hypotézu zpochybňuje). A ano, děti postrádají zkušenosti dospělých. Ale chyby děláme všichni, když se učíme. Dělat chyby je přece způsob, kterým se učíme je nedělat!

Nebudou ale některé děti využívat svůj čas nerozumně? Těžká otázka. Předpoklad, že jedině dospělí určují, co to je „rozumně“, je diskutabilní. Nicméně předpokládejme, že některé děti budou svůj čas skutečně využívat „nerozumně“. Ani potom si však nedovedu představit, kolik dětí a jak moc by se muselo „provinit“ mrháním svým vlastním (!) časem, aby to ospravedlnilo presumpci „viny“ vůči naprosto všem.

Ponechat dětem vládu nad jejich časem navíc neznamená, že by jim dospělý nemohl nabídnout radu, zkušenost. Pokud některé dítě nakládá se svým časem špatně, je řešením zorganizovat mu čas místo něj? Jsem přesvědčený, že takové řešení jenom odsouvá problém s jeho neschopností organizace času do pozdějších let. Je to asi jako nenaučit někoho řídit proto, že jsme přesvědčeni, že neumí řídit. Problém to neřeší, jen odsouvá.

„Ale co když…?“ No… Třeba jo. Třeba budou jen hrát videohry. Třeba budou trávit čas způsobem, který nám bude připadat promarněný. Třeba budou dělat jednu chybu za druhou a třeba se nebudou učit věci, které by podle nás měly. Ano, to všechno se může stát. Ale taky by nás mohly pěkně překvapit. Možná, že důvod, proč si myslíme, že děti neumí nakládat se svobodou a samostatností je ten, že je posuzujeme podle chování v prostředí, kde svoboda a samostatnost nejsou vítány. Jak si děti povedou, dáme-li jim svobodu, čas a prostor být samy sebou? Kdo ví? Možná… si prostě povedou skvěle.

Original article: Ale co když budou jen…?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře. Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.

Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měli o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.

Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. zde, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“

Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.

Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.

Original article: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Slyší-li lidé toto slovo, celkem snadno porozumí, co je jím myšleno. Předpona ‘un‘ přidaná ke slovu ‘schooling‘ doslova znamená žádná škola.

Ano, prostě žádná škola. Nic takového.

Žádná škola mimo domov, ani žádná škola doma. Prostě ŽÁDNÁ škola.

Mně osobně se slovo unschooling líbí, protože velmi jasně říká, že škola není to, o co se tady snažíme. Odlišnější už to totiž být nemůže. Nicméně mám pocit, že když se lidé nad slovem unschooling poprvé zamyslí, nutně jim na mysl vytane nepřítomnost školy. To co NEděláme místo toho, co děláme. Jako by unschooling dětem ze života bral něco, co by tam za normálních okolností mělo být.

Ale unschooling není o tom, že by někomu něco chybělo. Není tu naopak nic, co by scházelo a co by bylo potřeba nějak nahradit.

Samozřejmě, že tu jsou některé negativní aspekty, které musíme zvážit, ale pokud se člověk rozhoduje, že definitivně vyřadí školní docházku ze života dítěte, možná pro něho bude nápomocnější zaměřit se na možnosti, které tento způsob života přináší.

Místo soustředění se na všechno, co moje dítě dělat nebude, zamyslete se nad všemi úžasnými věcmi, které si společně užijete.

Jak unschooling obohatí váš život?

Unschooling znamená svobodu. Něco, co by mělo poznat každé dítě. Svobodu rozhodovat se každý den sám, co se bude dít, řídit se pouze podle vlastního rozvrhu. Svobodu růst a rozvíjet se podle svého. Svobodu být tím, kým být chce, a svobodu dělat to, co dělat chce. Svobodu bez posuzování, hodnocení, srovnávání, očekávání a požadavků. Unschooleři jsou volní.

Unschooling znamená autonomii. Být schopen dělat vlastní rozhodnutí o svém těle a mysli. Od toho, co nosí na sobě, přes to, kdy jedí a kdy spí, až k tomu, co si myslí a co je zajímá. Volba je na nich.

Unchooling znamená čas. Více času na to, abyste si užili dětství vašeho dítěte, které utíká tak rychle, že z něj nechcete nic propásnout.

„Čas je něco, po čem nejvíce toužíme, ale nejhůř využíváme.“ William Penn

Unschooling znamená propojenost. Hlubší vztahy se sourozenci a s rodiči jsou důsledkem více času, který strávíte opravdovým poznáváním jeden druhého.

Unchooling znamená autentická přátelství. Celodenní poflakování s kamarády, pokud se jim chce, nebo taky ne, pokud se jim nechce. Možnost vybrat si, s kým stráví čas.

Unschooling znamená důvěru. Důvěru v to, že děti jsou schopné naučit se to, co potřebují, Netlačit je do učení podle představ někoho jiného. Umíte si představit, jak velkou porci důvěry z toho děti vnímajíí?

Unschooling znamená následovat svou vášeň. Cokoliv, co dítě zajímá, je přesně ta správná volba a unschooleři jsou schopni učit se o čemkoliv, co mají rádi. Není divu, že učení milují.

Unschooling znamená individualitu. Život a učení nejsou standardizované. Děti by také neměly být.

Unschooling znamená dostatek času na hraní. Děti velmi trpí tím, že si nedostatečně hrají. Hraní je přitom klíčové pro jejich rozvoj. Unschoolerům se dostává tolik času na hraní, kolik jen potřebují. To je perfektně připravuje na dospělý život přesně tak, jak příroda zamýšlela.

Unschooling znamená propojování s přírodou. Zatímco mnoho dětí zažívá „poruchy z nedostatečného pobytu v přírodě„, unschooleři mají mnoho času na to, aby se mohli propojit se svou vnitřní divokostí.

Unschooling znamená opravdové učení. Je známo, že učení se neomezuje pouze na určitá místa a určitý čas. Ani pro každého z nás nefunguje stejně. Opravdové učení je smysluplné, sebeřízené a odehrává se vždy, když chceme.

„Děti jsou biologicky předurčené k tomu, aby převzaly odpovědnost za své vlastní učení. Když jim poskytneme svobodu a prostředky k tomu, aby se zabývaly svými vlastními zájmy, a vytvoříme bezpečné prostředí, děti vzkvétají a rozvíjí se rozmanitými a nečekanými způsoby. Osvojují si dovednosti a sebedůvěru potřebnou pro to, co život přinese. V takovém prostředí děti dospěláky poprosí o pomoc, když ji potřebují. Není potřeba nutit dětem nějaké vyučovací hodiny, přednášky, úkoly, testy, známky, rozdělení do tříd podle věku nebo jakékoliv další pasti našeho standardního povinného vzdělávacího systému. Tohle všechno naopak dětem brání v jejich přirozené schopnosti učit se.” Peter Gray

Unschooling znamená respektování dětí. Děti jsou lidé, zaslouží si tím pádem také stejný respekt jako dospělí. Unschooling poskytuje dětem respektující učící prostředí, ve kterém se rozvíjí. U dospělých se předpokládá, že jsou schopni převzít odpovědnost za své vlastní učení a pokud potřebují pomoc, jednoduše o ni požádají. Děti si zaslouží to samé.

A mohla bych pokračovat dál a dál. Ten seznam by mohl být nekonečný.

Unschooling je vytváření takového života, jaký chcete. Perfektního pro vaši jedinečnou rodinu. Možnosti jsou neomezené. Unschooling není o tom, že bychom dětem něco odpírali. Je o tom, že jim dáváme víc.

Original article: Unschooling neznamená, že něco chybí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jsem ve třetím trimestru třetího těhotenství a poslední dobou mám čím dál častěji pocit, že bych byla nejradši jen sama se sebou, zalezla si někam do koutku a probírala se haldou knížek, kterou mám nachystanou k přečtení.

Jenže mám taky jedenáctiletou činorodou unschoolerku. Když jsme spolu, často přichází s nejrůznějšími návrhy trávení času. Vyjadřuje potřebu, abych byla fyzicky i psychicky s ní.  

• “Nezahrajem si něco?”
• “Půjdem nahoru s potkanama?”
• “Budem si spolu číst?”
• “Mamííí, pojď sem, můžu ti něco ukázat?”
• “Půjdeš se mnou na zahradu?”
• “Nebudeš si se mnou kreslit?”
• “Můžeš se koukat, jak dělám stojku?”
• “Pomůžeš mi s vařením těch špaget?”
• “Budeš mi podávat plyšáky a já budu se zavřenýma očima hádat, kterej to je?”
• “A mamíííí…?”

Docela často mám pocit, že bych měla dělat něco úplně jiného – vyřídit maily, vyluxovat, uklidit, nebo se mi prostě jenom nechce. Jenže pak si řeknu: Ty jo, vždyť je to SUPER! Jak dlouho ještě bude chtít takhle trávit čas se mnou? Nanejvýš pár let, pak uletí do světa. Navíc všechno ostatní, co chci udělat, můžu udělat jindy – třeba o víkendu, když bude Luc s tatínkem.

Někdy se i přistihnu, že bych se mohla začít litovat, jak se obětuju. Jenže pak si uvědomím, že to žádná oběť není. Jsou to vědomá rozhodnutí.

A tak naprosto vědomě volím. Prioritizuju. Volím vztahy na prvním místě. Vzájemně respektující, s upřímnou a otevřenou komunikací, bezpečné, spokojené a radostné. Je fuk, jestli s dítětem, s partnerem, s přáteli.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte? Vsadím se, že na zážitky, které jste s rodiči měli, když s vámi trávili čas, výletovali jste, smáli se spolu, třeba zažili nějaký trapas – u nás dost běžná věc 🙂

Studna, stavebniny a husy

Asi před měsícem jsem s přívalem jarní energie vymyslela, že starou studnu, kterou máme na dvorku, obložíme mozaikou z dlaždiček, které předtím rozbijeme kladivem. Luc ten nápad nadchnul – asi máme obě rády přerod starých věcí na nové. Předevčírem odpoledne Luc navrhla, abychom se šly projít do stavebnin a koupily na ten náš “projekt” stavební lepidlo. Asi tušíte, že se mi moc nechtělo, těhotenství ze mě udělalo lenocha, všecko mě tak různě bolí, chodit se mi moc nechce. Mohla jsem taky navrhnout, že tam dojedeme autem, ale venku bylo fakt hezky a já jsem viděla, že Luc se chce projít, takže jsem se rozhodla se překonat a šly jsme.

Cestou jsme si povídaly, pozorovaly okolí, zastavily se u několika plotů s husami, kočkami, psy, vyřezávanými zajíci, komentovaly záhony a zahrádky sousedů, podivovaly se nějaké rostlině s divnými listy, obdivovaly kvetoucí magnólii, přemítaly o tom, kdy už dozrají jahody a že na podzim budou na stromech u cesty zas hrušky… Jsou to všechno vlastně obyčejné věci, ale není právě tohle prostě spokojený život? Chápete, to všechno bychom společně nezažily, kdybych se rozhodla dát přednost své momentální nechuti, nebo kdybych se cítila jako oběť situace, že “se musím tomu svému dítěti teda věnovat”. Když jsme došly ke stavebninám, bylo ten den už zavřeno. A bylo to úplně fuk, protože o lepidle to nakonec vůbec nebylo.

Ne, nechci tím říct, že bychom se vždy museli podřídit tomu, co chce dítě. Nechci tím říct, že máme upozaďovat svoje potřeby. Chci tím říct, že všechno, ale opravdu VŠECHNO, co v životě děláme, je naše volba. Cítíme-li se někdy, že něco MUSÍME (postoj oběti z Klubu starého paradigmatu :-)), nebo že něco NEMŮŽEME, případně NEMÁME ČAS, zkusme se zastavit a být k sobě fakt upřímní. Zkusme začít místo “NEMÁM ČAS” používat “NENÍ TO PRO MĚ PRIORITA” a sledujme, co to s námi udělá…

Osobně nechci být oběť ničeho a nikoho, chci být tvůrcem svého života a vztahů, co vy? 🙂

Original article: Unschooling a oběti vs. vědomá rozhodutí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Skutečnost je taková, že sebeřízené dítě velmi často dělá věci, které vám můžou připadat zbytečné, nesmyslné, divné, needukativní a hloupé, a vy se třeba zuby nehty držíte, abyste mu to pěkně od plic neřekli. Pokud tomu tak je, vítejte v Klubu obětí starého paradigmatu, jsem v něm taky a neznám nikoho, kdo by se do něj aspoň občas nezašel podívat.

Ještě větší frustraci můžete zažívat, když z nějakého náhlého popudu kreativity, případně hnáni strachem z toho, abyste měli co ukázat na přezkoušení, či v nějakém návalu vzdělávací euforie a nebo prostě proto, že VÁS něco zaujalo a chcete to sdílet, náhodou pocítíte potřebu s dítětem dělat něco, co vám připadá hrozně super a ještě navíc třeba edukativní a dítě se vám na to bez skrupulí vykašle.

Tak například Velikonoce. Nijak zvlášť mě (vlastně ani Vánoce a další tradiční svátky) nezajímají, nejsem věřící, nijak na mě nepůsobí žádná z tradic s nimi spojených, ale tak nějak hraju některé hry spolu s dětmi, protože aspoň nějakou část z toho vyžadují. Naštěstí děti tráví tyhle Velikonoce s tatínkem, babičkami a dalšími příbuznými, kteří jim, co se týče tradic, dají, co potřebují a já se tomu vyhnu.

Nicméně! Na nějaké sociální síti na mě vyskočil příspěvek o tom, jak hezká jsou přírodně obarvená vajíčka (výtvarka!) – znáte to, slupky z červené cibule (pracovní výchova – vaření!), různé druhy trav (přírodopis!), zajímavé tvary listů, krása. A ještě u toho můžete probírat původní význam Velikonoc (dějepis!). Nadchla jsem se, poslala muže pro bílá vejce, vyfukovala, div mi nepraskly boule za ušima (protože uvařená vejce se snědí a tyhle chceme jako dekoraci, že ano). Sebeřízená Luc se k přípravným pracem chvílemi přidala, občas ne. Když už bylo vajec šest, usoudila jsem, že je čas na barvení. Luc celkem ochotně prošla zahradu a přinesla listy a různé části rostlin. Myslela jsem si, že vejce rostlinami obloží, pěkně je zavážeme a obarvíme. Jenomže nechtěla. A ve chvíli, kdy jsem se tedy do toho pustila sama, jí zavolala kamarádka, jestli Luc půjde ven. No, jasně že šla radši s kamarádkou ven.

A víte, co se stalo? Já byla smutná. Což je úplně ok a v pořádku. Jenomže normálně mi začaly naskakovat různé manipulativní věty, které bych mohla říct. Mohla bych zahrát na city, že “já jsem ti tady něco připravila a ty na to kašleš”, nebo bych mohla říct něco jako “nikam nejdeš, až to doděláme”. To by ale už podle mě ok nebylo, to nechci dělat. A hlavně: nechci o životě přemýšlet jako o souboru školních předmětů! Naštěstí se mi podařilo nemluvit dřív než myslet (což se mi daří méně často, než bych si přála), Luc odešla za kámoškou, já dobarvila vejce, na nichž, jak můžete vidět, se objevily spíš nedokonalé obrázky do Rorschachových testů než obrysy rostlin, a přitom přemýšlela o svých očekáváních, domněnkách, emocích a o tom, jak zpracovávat všechna tahle nutkání spadající do Klubu obětí starého paradigmatu (a hlavně, jak jejich obětí nebýt!).

Proto vždycky poslední dobou na besedách i ve videích říkám, že cítím, že unschooling, sebeřízení a svobodná “výchova” – no, vlastně svobodný život, jsou v první řadě o práci na sobě. O prozkoumávání našich (nebo spíš do nás vložených) programů, o uvědomování si toho, odkud pramení naše strachy, touhy, potřeby, očekávání, nutkání a domněnky. O nepřenášení našich traumat na děti. O upřímném a otevřeném vztahu a komunikaci.

A taky o tom, že dítě je člověk. Svůj vlastní člověk, s nímž máme to štěstí nějaký čas sdílet životní cestu. A že si tenhle člověk zaslouží přinejmenším stejný respekt jako náš partner nebo přítel, kterého si vážíme.

A tak se tak nějak o všechno tohle snažím. Přeju si žít v souladu se svými životními hodnotami, někdy se to daří, někdy selhávám, často mi naskakuje automaticky pohled optikou starého paradigmatu. Ale cesta je cíl a děti jsou ti nejlepší učitelé – užívejme si to spolu a moc se na sebe nezlobme, když vždycky všechno nevychází podle našich představ a očekávání. Vždyť si tady stejně všichni jenom tak hrajem 😉 

Original article: Unschooling, vejce, emoce a Rorschachův test

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.