Dělat z práva povinnost je nesmyslné, říká o povinné školní docházce Zdeňka Šíp Staňková ze Svobody učení

Projekt Svoboda Učení vznikl s vizí, aby se školství odloučilo od státu. Jedině bez povinné školní docházky mohou podle Svobody učení děti naplno rozvíjet svůj potenciál a vyrůstat ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, kde nebudou pouhými poddanými dospělých. Zdeňka Šíp Staňková je jednou ze stěžejních postav projektu. Navíc má ještě vlastní projekt DĚTI JSOU TAKY LIDI, v rámci kterého jezdí po Česku a přednáší. Jejím snem je, aby si každý mohl vybrat, jak se bude vzdělávat. Dobrovolnost je pro ni jedna z nejvyšších hodnot.

Co vám na povinné školní docházce vadí nejvíce? Deformuje podle vás současný školský systém děti? 

Nejvíce mi vadí povinnost. Školní docházka je povinná pro všechny bez rozdílu. Narodíte se v konkrétní rok a od šesti do patnácti jste žákem. Nemůžete se tomu žádným způsobem vyhnout. Sice existují všemožné alternativy jako waldorfské nebo Montessori školy, ale i ty nakonec musejí fungovat podle rámcových vzdělávacích programů a podle školského zákona, jak určuje stát. Pro mě je na mezilidských vztazích nejdůležitější právě dobrovolnost, která se prostě s povinností tluče. Děti jsou dnes povinné účastnit se něčeho, co jim často nedává smysl a v životě to nebudou chtít využít. Musejí si do hlav cpát vědomosti, které jsme i my dospělí dávno zapomněli. Pamatovali jsme si je možná na písemku. Když jsem se se synem učila dějepis, řekl mi: “Tohle mi neříkej. To nebude v testu, to mě nezajímá.” Snažila jsem se mu tehdy říct zajímavosti o Habsburcích. Z těchto střípků se mi složil dnešní postoj k povinné školní docházce. Myslím si, že škola děti opravdu deformuje – jako cokoliv, co děláte z donucení. Děti se ve školách snaží přizpůsobovat tomu, co po nich dospělí chtějí.

Na povinné školní docházce vám tedy více než obsah vadí princip povinnosti?

Ano. Ať si existují školy nejrůznějšího typu. Nebojuji proti běžným školám ve smyslu, že bych je chtěla rozbombardovat. Jenom bych chtěla, aby byly mnohem širší možnosti. Aby mohla existovat jakákoli škola, kterou si jde představit, a stát se do toho vůbec nemontoval.

Nezisková organizace Svoboda učení, jejíž jste přední členkou, vznikla v roce 2012. Posunula se situace v českém školství od té doby alespoň trochu blíže k tomu, o co Svoboda učení usiluje?

Asi ne. Je otázkou několika generací, než se trochu změní celkový pohled na věc. Podnikatel a urbanista Geoffrey Graham jednou řekl, že kdyby děti začaly do školy chodit v šesti měsících a dostávaly lekce chůze, během jedné generace budou všichni přesvědčeni, že se lidé beze školy chodit nenaučí. Samozřejmě tu máme různé posuny v obsahu školní látky. Dnes probíhá revize vzdělávacích programů. Řeší se, zda toho mají obsahovat méně nebo více. Všichni tam chtějí procpat něco nového. Jde ale o samé kosmetické změny. Co se týče povinnosti, nezměnilo se vůbec nic a myslím si, že za mého života ani nezmění. Školství je totiž pro stát tak silný nástroj výchovy občanů, že se v podstatě žádná země kontroly nad ním vzdát nechce.

Prezentujete se jako zastánkyně unschoolingu. Tato forma vzdělávání je opakem klasické školy. Děti nemají žádné osnovy, učí se to, co je samotné zajímá, a nestresují je žádné testy. Jak se bude lišit patnáctileté dítě, které prošlo unschoolingem, od vrstevníka, který právě dokončil základku?

To nejde generalizovat. Děti jsou opravdu různé. Unschooleři ale v principu neztrácejí vnitřní motivaci, kterou v sobě každý člověk po narození má. Miminko nasává všechno jako houba a je přírodou naprogramované tak, aby se učilo. Takto začne chodit nebo mluvit. Malé děti jsou k učení čehokoliv hodně motivované. Je vidět, že to nedělají kvůli pochvale nebo známce. Prostě je žene vnitřní motor. Měli bychom to tak podle mě pravděpodobně i všichni dospělí, ale jsme ubití donucováním a povinnostmi, které na nás v dětství kladli. Unschooleři také často mnohem lépe vědí, kým jsou. Dětem ve škole to pořád někdo zvenku říká. Unschooleři mají na sebepoznávání mnohem více času i prostoru. To je hlavní rozdíl. 

Názor, že dobrovolné učení dá člověku nejvíce, je ve společnosti slyšet čím dál tím častěji. Jak je možné, že mainstreamové vzdělávání je neustále opakem?

Tady se stýká několik různých důvodů. Stát potřebuje mít měřitelné výsledky a potřebuje lidi ovládat. To je jeho inherentní vlastnost, jinak by nemohl fungovat. Stát potřebuje mít mapu hotového člověka, jak má vypadat a co má umět. Dalším důvodem je, že lidé si často nedovedou představit, že něco může fungovat i jinak, než jsou zvyklí. Všichni jsme chodili do školy. Naši rodiče chodili do školy. Povinnou školní docházku tady máme 150 let. Systém nějak funguje a lidé mají obrovský strach, že pokud se nabourá, zhroutí se společnost. Přitom nám to, jak fungují práce, byznys nebo celý svět, pořád ukazuje, že nynější systém školství založený na donucování je překonaný. Dokonce existuje spousta výzkumů, podle kterých donucování kazí proces učení. Tématem se zabývají psycholožka Jana Nováčková z Respektovat a být respektován, výzkumný psycholog Peter Gray, překlady jehož článků zveřejňuje Svoboda učení, nebo neuropsychiatr Daniel J. Siegel. K tématu byla také nedávno vydána kniha Livewired od Davida Eaglemana. I přes výzkumy však moloch státního vzdělávání jede dál. Hlavní tři důvody jsou tedy strach z neznámého, stát a kontrola. Lidé potřebují mít pocit, že věci okolo sebe kontrolují. Ve skutečnosti je však i dnešní kontrola státu pofidérní. Nemáme tady deset milionů lidí, kteří splňují všechno, v co školní docházka doufala, že je naučí.

V mnoha vyspělých zemích, jako jsou Francie, Velká Británie nebo USA, je unschooling legální. Jak je to u nás?

V Česku unschooling legální není. Povinná školní docházka je zakotvená v Ústavě. Jsou země, které jste jmenovala, kde je definované pouze povinné vzdělávání. Třeba ve Velké Británii se dítě nemusí nikde hlásit, jestli chodí do školy. Může být doma a není potřeba žádného úřadu.

Probíhá to bez jakéhokoli přezkoušení?

Přesně tak. V Česku je jedním ze způsobů, jakým se dá přiblížit svobodnému vzdělávání, dát dítě do svobodné školy. Taková škola má školní vzdělávací program, který je v souladu s RVP. Některé svobodné školy říkají, že jde vytvořit vzdělávací program tak, aby dítě bylo skutečně svobodné a všechno bylo dobrovolné. Potom ale stejně chodí inspekce a má se školou problém. Nicméně existují školy, které děti před vlivem státu ochraňují. Jednou z nich je škola Donum Felix v Kladně. Pak ale existují děti – třeba moje dcera – které nechtěly chodit do žádné školy, ani do svobodné. Jsou zapsané na domácím vzdělávání. To je však podle zákona jenom výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Má tedy celkem jasně daná pravidla. Musíte pro něj mít závažné důvody, je potřeba vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a schvaluje jej ředitel konkrétní školy, ve které bude dítě zapsané. Dále se musí dodržovat školní vzdělávací program dané školy, musí se každé pololetí chodit na přezkoušení a ředitel může domácí vzdělávání kdykoli zrušit. V praxi tedy máme školy, které jsou domácímu vzdělávání nakloněné, ale pořád se můžeme pohybovat pouze v rámci školského zákona. Děti navíc vědí, že nad nimi visí Damoklův meč přezkoušení a ve skutečnosti svobodné nejsou.

Jaké překážky mě v roce 2020 čekají jako rodiče v Česku, který by chtěl své dítě vzdělávat doma?

Prvním krokem je zjistit si všechny podmínky dané školským zákonem. Potom musíte najít školu, která podporuje domácí vzdělávání. To může být každá škola v České republice. Já osobně bych ale nedoporučovala zapsat se jen tak někde, protože se může stát, že na přezkoušení dítěti zadají písemky a testy stejně, jako děti na denním studiu. Pro dítě, které nikdy nevidělo test, to může být dost silný zážitek. Samozřejmě existují školy, které s domácími školáky umějí pracovat a přezkušují je portfoliově. Do pedagogicko-psychologické poradny si pak musíte zajít, abyste získali její vyjádření. To je ze zákona povinné, ale paradoxně může být klidně i negativní. Nakonec je na konkrétním řediteli, jestli domácí vzdělávání povolí. 

K čemu tedy vyjádření je?

Je to tak prostě napsané v zákoně. Dále je potřeba uvést závažné důvody, proč si přejete domácí vzdělávání. Může jimi být například častá nemocnost, cestování s rodiči nebo velká vzdálenost vhodné školy. Naštěstí ještě máme možnost si školu pro dítě vybrat. Důvodem nemůže být to, že prostě chcete. To podle zákona ani České školní inspekce není relevantní. Dále se musí uvést seznam zdrojů a učebnic, podle kterých se dítě bude učit, a prostorové podmínky – jestli má dítě psací stůl, dobré osvětlení a tak dále. 

Setkala jsem se s tím, že když přijde řeč na případné zrušení povinné školní docházky, mnoho lidí si představí, že by to znamenalo úplný konec státního modelu škol tak, jak je známe dnes. Je tohle cílem Svobody učení, která má zrušení povinné školní docházky ve svém manifestu?

Určitě ne. Naším cílem vždycky bylo a je, rozšířit nabídku vzdělávacích příležitostí a možností  tak, aby byli všichni spokojení. Při centrálním řízení nikdy nemohou být spokojení všichni. Proč těm nespokojeným neumožnit, aby si zakládali takové školy, jaké chtějí? Proč jim neumožnit vzdělávat své děti tak, jak je to podle nich nejlepší? Pro mě neexistuje důvod, proč by to tak nemohlo být. Častý protiargument je: a co děti ze sociálně vyloučených lokalit? My na to odpovídáme: ve chvíli, kdy státem poskytované vzdělání bude prospěšné, proč by ho sociálně vyloučené rodiny nevyužily? Pokud půjde o rodiče, kterým na vzdělání jejich dětí opravdu nezáleží, i dnes existují neziskovky a iniciativy, které se práci s těmito lidmi věnují. Mohou rodiny obcházet, nabízet a vysvětlovat, ale pořád to zůstane na dobrovolné bázi. Dávejme na misky vah, že spousta dětí v dnešním systému školství trpí. To je fakt. Existují děti, které spáchají sebevraždu, protože je ve škole šikanují nebo se jim tam dějí jiné věci, které neunesou.

Opravdu najdeme souvislost mezi školou a dětskými sebevraždami?

Případy takových sebevražd se rozhodně dají statisticky najít. V Česku to byl třeba případ třináctileté Julie z roku 2015. Ale i kdyby nešlo rovnou o sebevraždy, děti často ve školách prostě být nechtějí. Nevím, kolik by jich ve škole zůstalo, kdybychom jim dali na výběr. Například ve svobodných školách, jako je americká Sudbury Valley School, děti hlasují, jestli jsou s učiteli spokojené a chtějí je i další rok.

Tento proces probíhá demokraticky?

Různě. Někde sociokraticky, někde demokraticky. Většina zmíněných škol funguje na demokratickém hlasování. Některé se ale snaží dosáhnout konsenzu. O problému se diskutuje tak dlouho, než se vyřeší. To samozřejmě vyžaduje hodně času, ale děti se toho naučí mnohem více, než kdyby seděly a poslouchaly čtyřicet pět minut jednoho člověka. Ve svobodných školách se dospělí musejí hodně snažit, aby byli pro žáky zajímaví. Kdyby děti dostaly možnost takto hlasovat o učitelích v Česku, kolik pedagogů by na školách zůstalo? Školní prostředí by se muselo hodně změnit, aby v něm děti byly spokojené a jejich hlas něco znamenal. Sice se zakládají žákovské parlamenty, rozhodují ale maximálně o tom, jestli v automatu bude mléko nebo ovoce. Reálně nemají absolutně žádnou moc, je to jen hra. A děti to vědí, protože nejsou hloupé. Takových parlamentů se pak často nechtějí účastnit. 

V posledním půlroce zažilo klasické školství velké otřesy. Školáci zůstali na několik měsíců doma a vyučování “navštěvovali” přes videohovory nebo jinak dálkově. Objevily se názory, že izolace dětí mimo školní prostředí některým způsobila psychickou újmu, cítily se osamělé a vytržené z kolektivu. Co na to říkáte?

Je to podobné, jako když zvířátko, které je celý život zavřené v ZOO, najednou pustíte do lesa. Neumí se chovat ve svém přirozeném prostředí. Je zvyklé, že mu kamarády zajišťovali ošetřovatelé; že vybírali, koho k němu do výběhu pustí. V lese je ale zvířátek strašně moc a ono v tom neumí žít. Tohle vnímám jako analogii ke školní docházce. Moje dcera, která do školy nikdy nechodila, má kamarádů spoustu. Má kamarádky, které chodí do školy, i ty, které nechodí. Funguje s nimi na bázi dobrovolnosti. Ví, že pokud se chtějí vidět, musejí se domluvit a některá z nich musí přijet.

Připisujete tedy osamělost dětí během izolace povinné školní docházce?

Je to nemoc doby, ve které žijeme. Když jdete dopoledne na hřiště, žádné děti si tam nehrají. Všechny sedí ve škole. Když ale nastane situace, že jsou izolované kvůli opatření vlády, tak se samozřejmě nemůžou vídat nikde. Pro mého nejstaršího syna byl ale právě kontakt s kamarády důvodem, proč do školy chodit chtěl. Když pak dostal možnost přestat, už si život bez školní docházky nedovedl představit. Raději chodil dál s kamarády do školy a snášel příkoří. Děti toho vydrží hodně, jenže to na nich zanechá různé následky. 

Píšete blog s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI. Z vašeho pohledu se tedy v dnešní společnosti s dětmi jako s lidmi nezachází?

Myslím, že ne. Jsou v podobné pozici, jako byly dříve ženy, lidé jiné barvy pleti nebo otroci. Na jednu stranu se lidskými právy a právy dětí hrozně oháníme. Když se podíváme na Ústavu, práva dětí jsou v ní zaručená. Konkrétně právo na vzdělání ale může být uplatněno jedním jediným způsobem – povinnou školní docházkou. Dělat z práva povinnost mi připadá úplně nesmyslné. Je to oxymoron, protimluv. Děti dále nemohou volit ani odejít od rodičů, když chtějí. Nemohou spoustu věcí, co dospělí ano. Navíc jsou fyzicky slabší, takže s nimi dospělí často jednají jako s méněcennými. 

Chystá se druhá konference o svobodném vzdělávání, ta první se v ČR konala v roce 2015. Kdy a kde ji lidé mohou navštívit? Jaký program je čeká?

Ano, tu první pořádala Svoboda učení v listopadu 2015, ale tuto chystá Urza se Svobodným přístavem. Bude 6. února 2021 v CEVRO Institutu v Praze. Já na konferenci budu mít také přednášku. Více informací o konferenci zde.

Original article: Dělat z práva povinnost je nesmyslné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jde to i jinak. 

Víte, že si můžete užívat společný čas bez on-line vyučování a nucení dětí k činnostem, které dělat nechtějí? 

Domácí vzdělávání (ve školském zákoně zvané individuální) je sice de iure výjimečný způsob plnění povinné školní docházky, je ale možné najít kmenovou školu, která má školní vzdělávací program napsaný tak volně, že po vás, resp. po dítěti, nemusí při přezkoušení – v případě takové školy většinou portfoliovém – chtít skoro nic, neboť dle rámcového vzdělávacího programu jsou povinné výstupy až po 5. a 9. ročníku ZŠ (!), ostatní jsou doporučené.

Já své nyní dvanáctileté dceři umožňuji vzdělávání svobodné a sebeřízené (více tady), ale vy můžete sobě a svým dětem dopřát i jakýkoli jiný způsob vzdělávání, který vám dává smysl. Nemusíte se nechat omezovat tím, co nabízí (a co po vás vyžaduje) běžná škola. Stejně jste teď nuceni mít děti doma, tak proč toho nezkusit využít ke změně, která se může ukázat jako požehnání pro děti, pro vás, pro váš vzájemný vztah. A kdyby náhodou ne, můžete to kdykoli zase změnit zpátky. 

Nestojí to za zkoušku?

Dává-li vám to smysl, předejte prosím info dalším rodičům, kteří možná nevědí, že domácí vzdělávání je něco úplně jiného než distanční výuka. Děkuju! 

Jestli chcete vidět, jak různě se dá žít bez chození do školy, nebo jak se žije v těch školách, co si říkají svobodné, pojďte na web Svobodné děti a na Facebook.me/svobodnedetidokument a podpořte naše snažení, prosím. ❤️

Original article: Trápíte se vy i děti na distanční výuce?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

• pravdu má ten, kdo má moc,
• život a učení jsou dvě různé věci,
• potřebují, aby je někdo známkoval,
• jejich hodnota závisí na očekávání někoho jiného a o tom, co si o nich kdo myslí, 
• učení je těžké, nudné, často nedává smysl a je potřeba se do něj nutit,
• jejich vlastní myšlenky, zájmy a nápady nemají stejnou hodnotu jako vzdělávací plány vytvořené cizími lidmi,
• je potřeba vymýšlet strategie, jak přežít v prostředí, v němž se necítí bezpečně a nechtějí tam být,
• je nutné respektovat a poslouchat autority, které si nevybraly a jichž si neváží,
• něco musejí prostě proto, že to řekl někdo, kdo má nad nimi moc,
• jejich práva, o nichž se ve škole učí, platí jen tehdy, když se to dospělým hodí,
• pokrytectví, manipulace a mocenské hry jsou běžnou součástí lidských vztahů,
• k tomu, aby se staly tím, čím chtějí, potřebují “papír”,
• jejich potřeby, emoce a názory nikoho moc nezajímají,
• nemají prakticky žádný vliv na to, co se kolem nich děje,
• o tom, co je správně a co špatně, rozhoduje někdo jiný. 

Je toho ještě mnohem víc a určitě jsem na něco zapomněla. Možná by ale stačilo říct jedno jediné slovo…

Dobrovolnost.

Toho si já osobně cením nejvíc. Přeju si, aby se mnou lidi (včetně dětí) byli ve vztahu ne proto, že musejí, ne z povinnosti nebo proto, že jim to ukládá zákon, ale proto, že chtějí. Že jim vztah se mnou něco přináší. Že jsem takovým člověkem, s nímž stojí za to něco sdílet. 

S učením je to stejné. 

Pokud byste byli učitelé, jak byste se cítili, kdybyste věděli, že děti, které máte ve třídě, jsou tam s vámi jen proto, že je k tomu někdo nutí?

A víte o tom, že v drtivé většině to tak je?

Pokud si myslíte, že nikoli, stačilo by dát dětem vybrat. Jste-li člověk, kterého si lidi váží, o žáky a studenty byste nepřišli. 

Nebylo by to morálnější a hlavně pro všechny mnohem lepší a důstojnější?

Jestli chcete vidět, jak různě se dá žít bez chození do školy, nebo jak se žije v těch školách, co si říkají svobodné, pojďte na web Svobodné děti a taky na facebook a podpořte naše snažení, prosím. ❤️

Original article: Na unschoolingu se mi nejvíc líbí ne to, co se moje děti naučí, ale to, co se nenaučí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Víkend jsme s Martinem a Astrid strávili na Hackers Congressu v Paralelní Polis, tedy mezi libertariány a anarchisty – lidmi, kteří prostě některé věci vidí fakt jinak než „běžní lidé”. Po roce či několika jsme se znovu viděli s přáteli z ČR i odjinud, které během roku nepotkáme. A i tam ta otázka padla víckrát, než mám prstů na obou rukou. 

Nejsem učitelka svých dětí a nechci jí být. 

Chci být rodič. Ten, který zajišťuje bezpečné prostředí pro to, aby mohly mé děti být dětmi tak dlouho, jak si budou přát (a tak dlouho, jak to já vydržím 🙂). 

Jak se teda učíme? 

Nejlíp bych to asi popsala, kdybych vám vyprávěla o tom, jak žiju s Martinem. 

Zná spoustu věcí, které já ne. A já znám jiné než on. 

Když jsme se poznali, mluvili jsme. A od té doby jsme nepřestali. 

Sdílíme spolu věci, které nás zaujmou. 

Vycítíme, když toho druhého naše vyprávění už nudí nebo prostě nezajímá, a přestaneme. 

Na druhou stranu se ale zajímáme o to, co baví toho druhého.

Trávíme čas spolu i každý sám, podle toho, co nás zrovna baví a těší.

Navzájem se ovlivňujeme, ať chceme či nechceme.

Nenutíme jeden druhému svůj pohled na svět. 

Společně se staráme o místo, kde jsme zrovna „doma”.

Vycházíme si vstříc, protože chceme, aby nám spolu bylo dobře.

Když někomu není s tím druhým fajn, řešíme to tak dlouho, jak je třeba. Respektujeme ale, když to ten druhý zrovna řešit nechce.

Kdyby jednomu z nás s tím druhým už nebylo dobře definitivně, naše cesty se rozejdou, a já doufám, že by to bylo v dobrém. 

Všechno, co jsem napsala, platí i pro můj vztah s dětmi. Nevidím důvod, proč by nemělo. Děti jsou taky lidi. 

Jak vidíte, nemůžu vám bohužel dát návod na to, jak dělat unschooling, neb prostě neexistuje. 

Unschooling je život. 

Respekt. 

Dobrovolnost. 

Přijetí. 

Láska. 

Hledání (vlastních!) hranic.

Zkoumání. 

Radost. 

Vztahy.

Komunikace.

Diverzita.

Sranda!

A každý z nás má ten koktejl namíchaný trochu jinak. 

Original article: Jak se teda učíte?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Neučiní-li tak dobrovolně, bude k sexu donucen. Bude-li klást nepřiměřený odpor, je to jasný signál, že tento člověk není normální a je třeba pokusit se jej opravit. Má povinnost nechat se vyšetřit v některé z poboček Sexuálně-psychologických poraden. Zjistí-li tato nějakou sexuální dysfunkci, bude se moci dotyčný touto diagnózou prokazovat a mohou se mu povolit jisté úlevy, jako např. orální sex místo soulože. Každý, kdo bude s člověkem s nějakou dysfunkcí sex provozovat, je povinen poskytnout mu podpůrná opatření, jejichž podobu určuje zákon. Bude-li zjištěna závažná nenormálnost, může Sexuálně-psychologická poradna doporučit medikaci dotyčného člověka. Doporučen je např. lék Sexalin. Ve velmi závažných případech, kdy dotyčný zatvrzele odmítá sex, je třeba kontaktovat Orgán sexuálně-právní ochrany občanů (tzv. sexuálku, viz níže), aby třeba i násilím zajistil právo tohoto člověka sex provádět a poskytovat.

Zřizuje se Česká sexuální inspekce, která má povinnost kontrolovat, zda všichni své právo na sex využívají, a zda sex provádějí v souladu s rámcovým sexuálním programem, který je součástí Sexuálního zákona. 

Bude-li zjištěno, že někdo neplní povinnosti dané Sexuálním zákonem, mají všichni občané povinnost nahlásit dotyčného příslušnému Orgánu sexuálně-právní ochrany občanů. Tento orgán, lidově zvaný „sexuálka“, je zřízen za účelem ochrany sexuálních práv občanů, a má pravomoc člověka, který nevyužívá právo na sex dle zákona, v nejzazším případě umístit do sexuálně nápravného zařízení pod ochranou státu, kde mu bude jeho právo na sex poskytnuto, ať už s jeho souhlasem či bez něj.

Rodiče nesou zodpovědnost za sexuální chování svých dětí. Jsou však povinni zajistit, aby jejich děti provozovaly sex přesně podle Sexuálního zákona. Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést sexuálně zahálčivý život, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, jak praví Trestní zákoník, § 201.

Celý projekt je plně financován ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků, bez ohledu na to, zda jej chtějí využívat, či nikoli. Sex je naprosto klíčovou součástí života, proto nelze riskovat, že by někdo žil bez něj. Občanům nelze důvěřovat, že by si sex zajistili sami, neboť ne každý má přístup ke správnému sexu. Nelze dopustit vznik paralelního systému sexu; vedl by mj. k tvorbě tzv. elitních sexuálních zkušeností a ti, kteří nedisponují sexuální atraktivitou, by mohli být omezeni na svém právu na sex. Je třeba udržet sex na úrovni dané státem pro všechny.

Místa poskytování povinného sexu se nazývají sexoly. Stát přesně vymezuje podobu a fungování těchto míst. Sexuální zákon přesně definuje kdy, jak, s kým, kde, jak dlouho a jakým způsobem má každý občan povinnost sex provozovat. Sexoly mohou zakládat i sami občané, ale vždy jejich vznik schvaluje Ministerstvo sexu, mohou fungovat pouze dle podmínek daných Sexuálním zákonem a samozřejmě musejí dodržovat rámcový sexuální program. 

Ve výjimečných případech může ředitel konkrétní sexoly povolit individuální (lidově domácí) sex, viz § 41 Sexuálního zákona. Je však třeba, aby k tomuto byly závažné důvody, je nutno předložit vyjádření Sexuálně-psychologické poradny a každých 5 měsíců je nutno kontrolovat, zda domácí sex probíhá dle sexolního sexuálního programu, který musí vycházet z rámcového sexuálního programu a konkretizovat jej. Ředitel sexoly může individuální (domácí) sex kdykoli zrušit. Toto vše samozřejmě kontroluje Česká sexuální inspekce.

Je třeba zdůraznit, že domácí sex lze povolit pouze ve výjimečných a odůvodněných případech a je nutno pečlivě dohlížet na to, aby u domácích sexovačů probíhal přesně podle sexolních sexuálních programů. Rozšiřuje se nám tu totiž takový nešvar: unsexoling.

Unsexoling je součástí širšího proudu tzv. sebeřízeného sexování, který je založen na dobrovolnosti všech zúčastněných. Takový způsob sexuálního chování však není v souladu s rámcovým sexuálním programem, neboť, jak již bylo zmíněno, je nutné, aby všichni měli zajištěnu stejnou úroveň sexu a dosahovali v sexu státem určených výsledků, kompetencí a znalostí.

***

To je ale blbost, co? Nemůžu říct, že by mě vymýšlení tohohle nesmyslu nebavilo. Jenže mě z toho zároveň mrazí. Asi už jste dávno pochopili, co jsem tím celým chtěla říct. Upřímně jsem se snažila najít něco, čím se povinná školní docházka liší od toho, co jsem napsala o povinném sexu. Nenašla. Budu ráda, když mi v komentářích pomůžete hledat. 

Jakkoli absurdní nám ten text může připadat, stačila by jedna dvě generace a přišlo by nám to všem naprosto normální, stejně jako nyní povinná školní docházka. Skoro všem. Až na nějakých pár anarchistů a bláznivých radikálů. A možná dětí. Ale těmi není třeba se zabývat, neboť přece všichni víme mnohem lépe než ony, že sex je velmi důležitou součástí života. Ještě důležitější než vzdělávání. Bez sexu totiž vymře celé lidstvo! Něco tak důležitého přece nelze nechat v rukou obyčejných lidí, natožpak dětí samotných!

***

Opravdu je potřeba, aby právo na vzdělávání bylo vnuceno jako povinnost plošně, jednotně a v jediné „správné“ podobě všem? Aby se z práva stala povinnost tak, jak to nařizují nejen naše zákony, ale třeba i Mezinárodní úmluva o právech (sic!) dítěte, kterou ratifikovalo 196 států světa včetně ČR (a kromě USA a Somálska)? Skutečně je státní nabídka povinné školní docházky tak přínosná pro úplně každé dítě? Pokud ano, proč právo na vzdělávání nenechat právem a školní docházku neučinit dobrovolnou? Je-li přínosná, děti i rodiče ji rádi využijí.

Co s dětmi, jejichž rodiče jim ve vzdělávání brání? Co takhle nabídka místo nucení? Co třeba depistáž takových dětí a kontakt s nimi na bázi dobrovolnosti? Nabídneme-li jim přijetí, respekt a vzdělávání dle jejich potřeb, proč by takové nabídky nevyužily?

Opravdu musíme z práva dělat povinnost?

Original article: Všichni lidé mají právo na sex

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

28 dětí, 1 učitelka. Když neudržíte jakous takous disciplínu, skončíte v blázinci, nebo se děti, zhusta navyklé z domova na direktivní výchovu a hierarchický systém, pozabíjejí. Štve vás, že nedělají, co potřebujete. Máte nutkání je donutit (ne)dělat, co chcete, aby (ne)dělaly. Uvědomíte si, že můžete. Jste silnější, máte nad nimi prakticky neomezenou moc.

Original article: Státem řízené vzdělávání ničí všechny – děti i dospělé

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Myslím, že současná situace může být příležitostí k tomu, abychom si mohli uvědomit, kolik – a jaké často nesmysly a zbytečnosti – toho na naše děti školy nakládají. A taky, že nemusíme suplovat učitele, že si můžeme čas s dětmi užívat, že se učíme každou vteřinu našich životů a nepotřebujeme k tomu vzdělávací programy a že se vůbec nic nestane, když se pár týdnů děti nepodívají na žádnou učebnici. 

Četla jsem od mnoha rodičů stesky, ať už se otevřou ty školy, že se svými dětmi nechtějí trávit 24 hodin denně a nestydí se za to. Nemyslím, že je třeba se za něco stydět, to jistě ne. Taky mám ráda čas jen pro sebe, je super, když jsou děti někde, kde chtějí být a s někým, koho mají rády. Nicméně vnímám to, že jsem je porodila, jako obrovskou zodpovědnost. 

Dětská duše je strašně křehká. Tak moc, že jsme to už jako dospělí možná raději zapomněli, protože nám to nahání hrůzu. Možná se děsíme té obrovské moci, kterou máme nad tím, jaký dospělý se z našich dětí stane. 

Můžeme ji uplatnit tolika způsoby, že nejdou spočítat. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo, poznámka, vyjádřená emoce, výraz, pohyb,… to všechno na ně má vliv. Často tak velký, že ho v dospělosti musíme znovu hledat a rozebírat s psychology a terapeuty. 

Moc bych si přála, aby moje děti zažily dětství bez traumat, která by jim později komplikovala život. Nikdo nevíme, jak moc nebo málo odolného člověka porodíme. Radši to nechci pokoušet. 🙂 

Nejsem ani zdaleka takovým rodičem, jakým bych si přála být. Cítím ale, že to nejlepší, co můžu svým dětem dát, a o co se chci znovu a znovu pokoušet, je přijetí, respekt a důvěra. A to, co opakuju pořád dokola: nebrat jim moc nad jejich životy.

Original article: Žiju s dětmi život tak, jak si přejeme my sami, ne podle vzdělávacích či jiných programů určených někým jiným

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

👶🏻 Mojí nejmladší dceři Astrid je teprve 9 měsíců, v tomto věku má „domácí vzdělávání“ asi většina dětí a mnoho z nich možná i vzdělávání „svobodné“.

👧🏻 Prostřední dceři Lucii je 12 let a do školy nikdy nechodila, je tedy oficiálně od první třídy na domácím (ve školském zákoně se jmenuje individuální) vzdělávání. Domácí vzdělávání není bohužel naše právo, je to výjimečný způsob plnění povinné školní docházky, je třeba mít k němu závažné důvody, vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a další náležitosti jmenované ve školském zákoně. Schvaluje jej ředitel konkrétní školy, kde se chcete k DV zapsat, a ten jej může také kdykoli zrušit. Dítě musí dodržovat školní vzdělávací program školy, v níž je zapsané.

Existuje Asociace domácího vzdělávání – www.domaciskola.cz, kde metodičky poradí s výběrem vhodné školy a dalšími náležitostmi. Já a ostatní ve SvobodaUčení.cz, lidé ve fb skupině Svobodné vzdělávání nebo někdo z Asociace svobodných demokratických škol – www.asociacesds.cz můžeme poradit s výběrem školy co nejvíc přátelské svobodnému vzdělávání.

Nedat dítě do školy je samozřejmě stále menšinová cesta a rodiče často mění celé své životy, protože je to pro ně priorita. Změní zaměstnání, najdou si práci z domova, přestěhují se, střídají se s partnerem, nebo pracují oba na půl úvazku. Existují také skupiny pro domácí školáky, říká se jim různě – komunitní školy, sdružené školy, kde se mohou domškoláci setkávat. Mezi rodinami na DV panuje zejména díky internetu čilá komunikace, ať už ve skupinách na facebooku (třeba Domácí a komunitní vzdělávání), nebo přes domškolácký newsletter, či na mnoha společných akcích. Možností je tolik, kolik je lidí.

V současnosti je možné dítě doma vzdělávat na prvním i druhém stupni ZŠ. Samozřejmě je možné si pouze vzít „školu domů“ a fungovat s dětmi v režimu jednotlivých hodin a předmětů, ale v domácím vzdělávání je to podle mě zbytečné. Svět nabízí nepřeberné množství vzdělávacích příležitostí a jednotlivé školy mají různé požadavky ohledně toho, jak má vypadat půlroční zákonem dané přezkoušení domácího školáka. Někde testují děti po předmětech, ale často probíhá hodnocení formou rozhovoru nad portfoliem, které k přezkoušení rodina donese. Pokud jde o předměty dané zákonem na druhém stupni, i tam lze bez problémů najít mnoho zdrojů k učení, internet je jich plný, ale také existuje spousta kroužků či kurzů na daná témata.

❓Často dostávám otázku, jak vypadá náš běžný den. Odpovídám, že asi tak, jako běžný víkendový či prázdninový den rodin, kde dospělí chodí do práce a děti do školy. Prostě si děláme, co nás baví. Unschooling a sebeřízené vzdělávání ale podle vyjádření MŠMT není v souladu s českou legislativou. Přesto si lze půlroky mezi přezkoušeními s dětmi užít mnohem zajímavěji než jen učením se nad učebnicemi.

Jak plní ŠVP unschooleři? Mrkněte na moji fb skupinu Co se můj unschooler učí, když… a na tento článek.

A co je důležité: skutečné domácí vzdělávání nemusí ani náhodou připomínat to, co se nyní děje dětem a rodičům nuceně.

❗️Nemusíte sedět nad učebnicemi, nemusíte vyplňovat pracovní sešity, nemusíte dělat žádné úkoly ani psát písemky. Nemusíte ráno tahat rozespalé děti z postele, nemusíte se zalepenýma očima připravovat svačiny, nemusíte chodit na třídní schůzky.

❤️ Můžete se svými dětmi šťastně žít bez mocenských her, manipulací, hierarchie, autoritářství, donucování, hrozeb, hodnocení, trestů a odměn.

Nestojí to za vyzkoušení?

DĚTI JSOU TAKY LIDI

P.S.: Pokud řešíte místo DV nějaký problém ve škole, poradíme vám tady: Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy a ve stejnojmenné skupině.

Original article: Svobodné vzdělávání? Nebo aspoň domácí… nechcete to zkusit?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Když jsem se těmihle tématy začala před 11 lety zaobírat, bylo prostřední dceři pár měsíců, mně osmadvacet a zachvátilo mě nadšení z mateřství. Na rozdíl od roku 2002, v němž se narodil Dan – tehdy jsem ještě třeba vůbec neměla e-mail, chápete..?  – bylo v roce 2008, kdy se narodila Lucie, na internetu k dispozici čím dál víc informací o spoustě možností, jak život s dítětem pojmout. Pamatujete někdo třeba Mimibazar? Ach, nostalgie… 

Takže jsem začala pozvolna… Cvičení a plavání s miminky. A když už jsem to provozovala s vlastní dcerou, vrhla jsem se do toho i tak nějak pracovně. Následovalo několik let, kdy jsem spoluzaložila rodinné centrum a po absolvování nejrůznějších kurzů (protože já učení (se), pokud je dobrovolné, vlastně miluju) jezdila po dalších rodinných centrech jako certifikovaná lektorka cvičení s dětmi.

V roce 2011 jsem začala s dcerou po boku pracovat jako učitelka v mateřské škole a hltala jsem, online i offline, všechno, co mi přišlo pod ruku o všech možných pedagogických směrech. Absolvovala jsem různé kurzy a semináře, nastudovala principy Montessori i Waldorfské pedagogiky, našprtala vzdělávací programy Začít spolu i ty rámcové státní, dokonce jsem začala studovat předškolní pedagogiku na vysoké škole (a zase z ní po roce vyděšeně utekla). Připravené prostředí pro mě tehdy znamenalo hodiny a hodiny práce ve školce i mimo ni, vymýšlení, tvoření, laminování, kreslení, vybírání pomůcek, hraček a her, dny strávené projížděním internetu a hledáním inspirace na aktivity s dětmi. Bavilo to mě a zdálo se, že to baví i děti. Tehdy jsem ale připravené prostředí používala jako výukovou pomůcku. Jako cestu, po níž jsem děti vedla ke svému cíli, nikoli k jejich – k naplňování rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání.

V roce 2012 jsem potkala myšlenky Petera Graye, Johna Holta a Svobodu učení. Postupně mi došlo, že jsem objevila světlo v temnotě. Znáte to, když něco strašně dlouhou dobu cítíte, jenže nevíte, co to vlastně je? A pak do sebe najednou všecko zapadne a vy víte, že jste „doma“. Přesně takhle to bylo se mnou a unschoolingem/sebeřízeným vzděláváním. (Že ještě nejspíš celý život budu dál a dál zpracovávat svoje strachy, to je zas jiný příběh.)

Za těch sedm let dobrovolničení pro Svobodu učení se ale pořád posunuju. Díky bohu za to, nerada bych se jednoho dne probudila a zjistila, že jsem ustrnula na místě. Cesta důvěry v sebe, v děti, v lidi, vztahy a svět je trnitá, hlavně kvůli tomu, že já jsem jako dítě důvěru a zodpovědnost za vlastní život rozhodně neměla příležitost zažít.

A co teda to slavné připravené prostředí? Dneska už pro mě dávno není cílem tvořit nějaké umělé podnětné prostředí. Nedává to smysl, protože už tím, jak je připravím, v podstatě určuju dítěti směr jeho vývoje a tvaruju ho k obrazu svému. To děláme samozřejmě všichni tak jako tak, i když záměrně netvoříme podnětné prostředí za určitým účelem – vzdělávání dítěte. Je to pochopitelné, nedá se tomu vyhnout, prostě žijeme svůj život jak nejlépe umíme a dítě se inspiruje, čím chce. V dnešní době všech možných technologií a téměř nekonečných možností, jak komunikovat a vyměňovat si informace, pokud má dítě přístup ke všem možným nástrojům kultury, v níž žije a my mu jej neomezujeme, mi připadá vlastně zbytečné vytvářet nějaké „prostředí“.

Rozumějte: neznamená to, že se dětem nevěnuju. Vlastně se jim věnuju asi dost podobně jako kdysi, jen už to nedělám s cílem vést je k nějakému určitému cíli definovaném někým jiným než jimi samotnými. Cílem je naše společná cesta životem, vzrušení a zvědavost na to, kam nás povede. Raduju se spolu s dětmi z toho, co připadá důležité jim, ne (pouze) z toho, že se sebeřízeně naučily něco, co by po nich vyžadovala škola. Podnětné prostředí pro mě dnes znamená celý život, celý svět, stačí neomezovat děti v jeho poznávání a sdílet s nimi radost z každého dalšího dne jejich života.

Original article: Zaklínadlo jménem připravené prostředí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Může to tak být. Ale nemusí a většinou není. Nic z výše uvedeného totiž není cílem sebeřízeného vzdělávání. Unschooling vám nezajistí, že najednou zjistíte, že máte doma jednooborového génia nebo renesančního člověka a už vůbec vám nezaručí, že vaše dítě projde přezkoušením a vesele a sebeřízeně se naučí vše, co po něm požaduje školní vzdělávací program. Neznám jediné dítě, které vyrůstá a učí se podle rámcových vzdělávacích programů.

Pro mě je jedním z hlavních důvodů, proč chci umožnit svým dětem sebeřízení (nejen!) v oblasti vzdělávání to, že jim přeju vyrůst v samostatné a svobodné bytosti s vlastními názory. Jsem šťastná, když slepě neposlouchají “autority”, ale vybírají si, koho budou respektovat a koho ne. Chci je umět přijímat takové, jaké jsou, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí.

Přijetí je totiž často možná to hlavní, co nám dospělým v dětství chybělo, a mnohým stále chybí.

Vědomí

• že jsme v pořádku takoví, jací jsme, a že nemusíme být lepší než sousedka nebo brácha, abychom si zasloužili lásku a právo existovat,
• že hodnota člověka nespočívá v tom, kolik titulů má před jménem, ale možná spíš v tom, jakým člověkem chce být, jestli na sobě pracuje a jaký život žije,
• ale taky, že není na nás, abychom soudili ostatní a jejich životní cesty.

Je to sakra těžké! Většina z nás vyrůstala v autoritativním, hierarchickém, soutěživém a neustále hodnotícím prostředí škol, kde na lidské potřeby, emoce a vztahy nikdo moc nebral ohled.

Chci se to dál učit – přijímat sebe i ostatní bez očekávání a nároků. Spolu s lidmi, kteří si přejí mít otevřené a upřímné vztahy se chci učit vzájemně respektující a nezraňující komunikaci a péči o bezpečné prostředí beze strachu z odsudků, manipulace, výsměchu, či agrese. Chci se na sebe a na ostatní nezlobit, když to ne vždycky vyjde. A děti, hlavně ty sebeřízené, jsou právě v tomhle těmi nejlepšími učiteli. Je to dlouhá, možná celoživotní, cesta. Ale cesta může být cíl 🙂

Original article: Unschooling vám nezajistí génia ani renesančního člověka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.