Zatím žádné komentáře

Rebel? Potížista? Trpící poruchou chování nebo osobnosti? Ne, anti-autoritář.

Bruce E. Levine je praktikující klinický psycholog a autor několika publikací, mj. knihy s dlouhým a složitě znějícím názvem Resisting Illegitimate Authority – A Thinking Person’s Guide to Being and Anti-Authoritarian – Strategies, Tools and Models (Vzdor vůči nelegitimním autoritám – Průvodce pro přemýšlející lidi o tom, jaké to je být anti-autoritářem – Strategie, nástroje a modely). V češtině bohužel nevyšla, ale čtete-li anglicky, doporučuji se tím dlouhým názvem nenechat odradit a přečíst si ji. Můžete se nechat navnadit jednou kapitolou z knihy, kterou máme přeloženou na blogu Svobody učení – jmenuje se Školy útočí na mladé lidi vymezující se proti autoritám. Pokud se vám ani tak do celé knihy nechce, ale zajímá vás, o čem se v ní píše, podělím se s vámi ráda o pár dojmů, protože mi přijde, že to prostě stojí za to.  

Na začátku je pro porozumění celé knize potřeba definovat, co vlastně autor myslí těmi autoritářianti-autoritáři. Autoritář je běžně definován jako někdo, kdo uznává v podstatě slepou podřízenost nějaké autoritě. Naproti tomu anti-autoritář je člověk, který odmítá a zpochybňuje – pro sebe a/nebo i pro ostatní – slepou poslušnost a vzpírá se autoritám, které jsou z jeho pohledu nelegitimní. Anti-autoritáři jsou logicky pro autority a jejich “podřízené” velkým ohrožením, takže vždy byli a jsou pronásledováni, nálepkováni, trestáni, zesměšňováni, umlčováni, nenáviděni, psychopatologizováni, kriminalizováni, ostrakizováni i vražděni.

Možná vám pojem anti-autoritář zní jen jako další ze zbytečných nálepek; osobně jej vnímám jen jako další slovo, které umožňuje komunikovat o určitém typu naturelu, chování, prožívání. Nabízí pohled na další dílek skládanky o světě, lidech, vztazích, emocích a prožívání. Možná někomu může pomoci lépe pochopit nebo dokonce přijmout sám sebe, své dítě, někoho blízkého. Jsem si totiž skoro jistá, že mezi vámi, kdo tento text čtete, je anti-autoritářů mnoho (a až dočtete do konce a pokud trochu znáte mě nebo moje články, nejspíš vám bude jasné, že i já jsem se v knize našla :-)).

Anti-autoritáři nejsou homogenní skupina lidí se stejným světonázorem, ale všichni představují hrozbu pro systémy postavené na hierarchickém uspořádání – ať už jde o státy, školy, nebo rodiny. Levine cituje vědce a novelistu C.P. Snowa: “V dlouhé historii člověka bylo spácháno mnohem víc odporných zločinů ve jménu poslušnosti než ve jménu rebelie.”

Mnohým anti-autoritářům byly a jsou diagnostikovány nejrůznější psychické nemoci, poruchy chování, či odchylky od “normálu”. Levine dokonce říká, že mnohé diagnózy, jako třeba tzv. porucha opozičního vzdoru vznikly a nadále vznikají právě jen kvůli takovým “neposlušným” lidem. Jsou uvedeny v mezinárodně používaném Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch – angl. zkratka DSM, který je pravidelně aktualizován. (Mrkněte na klasifikaci poruchy opozičního vzdoru a zamyslete se, který puberťák nevykazuje její příznaky; přitom k tomu, abyste takovou diagnózu jako dítě dostali, stačí vykazovat pouhé čtyři symptomy z uvedených.)  Zajímavostí je, že například homosexualita nebyla do tehdejšího DSM-III zařazena jen díky gay aktivistům a měnícímu se kulturnímu klimatu v 70. letech 20. století. Bohužel, “normálu” nevyhovující děti neměly a nemají podobnou politickou moc, a tak pro ně v DSM-III přibyla právě porucha opozičního vzdoru. V roce 2012 informovaly Archives of General Psychiatry, že mezi lety 1993 – 2009 narostl sedmkrát počet třináctiletých a mladších dětí, které byly léčeny antipsychotiky, a že porucha opozičního vzdoru a podobné poruchy byly nejčastějšími diagnózami (63 %) u takto medikovaných dětí.

ADHD je další běžně zneužívanou diagnózou (pozor: ani já ani Levine netvrdíme, že ADHD neexistuje, ale to, že je tato diagnóza nadužívána a zneužívána pro děti s “poruchami chování” – rozuměj naprosto normální živé a zdravé děti, které se pouze odmítají podvolit vnuceným autoritám a nátlaku). Při přechodu těchto dětí do režimu sebeřízeného vzdělávání/unschoolingu často jakákoli “porucha” jako zázrakem “zmizí”, viz např. příběh zde.

To však není jediná diagnóza, kterou anti-autoritáři dostávají. Levine píše, že za svou dlouholetou práci klinického psychologa se setkal s mnoha ženami – anti-autoritářkami, které v mládí kvůli svým projevům vzteku a rebelskému chování dostaly nálepku “bipolární porucha” nebo “hraniční porucha osobnosti” a byly silně medikovány.

Anti-autoritáři nezpochybňují automaticky všechny autority – zpochybňují jejich legitimitu. Přemýšlejí a hodnotí, zda je člověk v pozici autority (učitel, doktor, rodič, šéf, politik,…) kompetentní, čestný, konzistentní, důvěryhodný…

Sergej Bakunin (1814-1876): “Odmítám veškeré autority? Vůbec ne. Jde-li o boty, poradím se se ševcem, v případě budov nebo silnic konzultuji svůj pohled s architektem či inženýrem… Ale nedovolím ševci, architektovi ani učenci, aby mi vnucoval svou vůli. Naslouchám jim svobodně a se vším respektem, který si zaslouží svou inteligencí, charakterem a znalostmi, ale vždy si zachovávám své nepopiratelné právo zpochybňovat, kritizovat a odmítnout je.”

Kniha se zaměřuje na americké anti-autoritáře, ale myslím, že i pokud některé z nich neznáte, snadno vás napadnou jména vám známých lidí – anti-autoritářů, ať už slavných, či z vašeho okolí.

V jednotlivých kapitolách Levine přináší medailonky vždy tří anti-autoritářů, jejichž osudy mají něco společného. Je tu třeba příběh whistleblowera Edwarda Snowdena, skvělého stand-up komika George Carlina, revolucionáře Thomase Painea, filozofa Henryho Davida Thoreaua, vědce a filozofa Noama Chomskyho a mnohých dalších – celkem je jich více než dvacet.

Edward Snowden (nar. 1983): “Skutečná hodnota člověka nespočívá v tom, v co říká, že věří, ale v tom, co udělá na obranu svých přesvědčení. Když se nechováte v souladu se svými vnitřními hodnotami, pak nejsou skutečné. Nechci být člověk, který se bojí jednat na základě svých morálních zásad. Lidé zůstávají pasivní a povolní kvůli strachu z možných následků svých činů, ale jakmile necháte odejít svou závislost na věcech, na nichž ve skutečnosti nezáleží – peníze, kariéra, fyzické bezpečí – můžete tenhle strach překonat.”

V páté kapitole se Levine věnuje genocidě anti-autoritářů, a protože je Američan, pochopitelně zejména původních obyvatel USA. Může se zdát, že pro nás tahle kapitola není relevantní, přesto v ní lze najít spoustu zajímavých myšlenek. Podle Levina měly indiánské kmeny před příchodem Evropanů velmi rozmanité systémy jak politické, tak náboženské. Přesto sdílely určité společné znaky. Neměly například hierarchické a autoritářské uspořádání jako Inkové a Aztékové v jižní Americe; mnoho Evropanů tehdy přicházejících do Ameriky vidělo indiány jako zosobnění svobody. Naproti tomu kolonizátoři přicházeli z extrémně hierarchizovaných společenství, kde vládli králové a aristokracie, v rodinách manželé vládli ženám, které tehdy nemohly vlastnit majetek nebo podepisovat smlouvy a ani se nemohly – až na výjimky – nechat rozvést. Indiánské ženy se ve většině společenství naopak “rozvádět” mohly, a i když vůdci kmenů bývali muži, ženy – indiánky měly obecně lepší postavení než ženy – Evropanky. Pro tehdejší přicházející Evropany byli původní obyvatelé Ameriky logicky ohrožením jejich způsobu života. Hrůzy genocidy původních obyvatel Ameriky lze popsat snad jen čísly: konzervativní odhady mluví o počtu původních obyvatel na území, které dnes tvoří USA, v roce 1492 o 2 – 5 milionech lidí, ale historik Ward Churchill odhaduje jejich počet až na 12 milionů. Na počtu původních obyvatel v roce 1900 panuje víceméně shoda na čísle 250 000.

Vyhlazování indiánů probíhalo na mnoha frontách – pomocí vybíjení bizonů, nucené “převýchovy” indiánských dětí (což je mimochodem jeden z bodů charakteristiky genocidy v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia) či nucené sterilizace indiánských žen (a to až donedávna – lékař G. Rutecki tvrdí, že mezi lety 1970 – 1976 jich bylo dle odhadů nedobrovolně sterilizováno 25 – 50 %). V této oblasti tedy autoritáři očividně byli a jsou úspěšní…

V historii byla proti nepohodlným anti-autoritářům také mnohokrát zneužívána psychiatrie a její diagnózy; Levine v šesté kapitole dokonce říká, že je to velmi běžná praxe i dnes. Odpor proti autoritám je ostatně, jak už bylo zmíněno výše, dodnes často vyhodnocen jako známka či důkaz duševní poruchy. Už zmiňovaný Edward Snowden byl médii označován jako “grandiózní narcista”, zakladatel WikiLeaks Julian Assange zase jako “bizarní, paranoidní a velikášský s nevyzpytatelným a panovačným chováním”. V bývalém Sovětském svazu byli odpůrci režimu běžně hospitalizováni na psychiatrii a drogováni, dodnes panuje podobná situace v Číně.

Drapetomanie a dysesthesie

V roce 1851 oznámil louisianský lékař Samuel Cartwright svůj objev tzv. drapetomanie, nemoci způsobující u otroků snahu o uprchnutí ze zajetí. Cartwright věřil, že otroci, kteří touto nemocí netrpí, jsou “jako děti… přirozeně poháněni nezměnitelnými zákony přírody milovat ty, kteří nad nimi mají moc”. Cartwright “objevil” také tzv. dysesthesii – nemoc, způsobující u otroků nedostatečnou vůli k práci, “rozbíjení nástrojů, s nimiž měli pracovat, a kažení všeho, na co sáhli”, stejně jako “odpor k potrestání“ a to, že je “nermoutily následky jejich chování”. Přišla vám na mysl podobnost s diagnostikováním a medikováním dnešních “neposlušných”, “nepřizpůsobivých” a “hyperaktivních” dětí? Nejen vám. Levine říká, že paralelou k dysesthesii je dnes diagnóza ADHD a k drapetomanii zase porucha opozičního vzdoru.

Hemingwayův příběh znáte? V roce 1960 mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, a to na základě jeho přesvědčení, že ho sleduje FBI. Nejméně patnáctkrát byl léčen elektrošoky a v roce 1961 byl propuštěn v katastrofálním fyzickém i psychickém stavu. V červenci 1961 spáchal sebevraždu. Dlouho po jeho smrti FBI v odpověď na petici za svobodu informací odtajnila Hemingwayovu složku, z níž vyšlo najevo, že byl sledován a odposloucháván už od roku 1940 kvůli svým podezřelým aktivitám na Kubě.

Jak už bylo řečeno, v posledních desetiletích neustále roste počet dětí – anti-autoritářů, jimž jsou diagnostikovány nejrůznější poruchy chování. Dospělí anti-autoritáři jsou zase často diagnostikováni jako trpící depresemi či úzkostmi. Jak by také nebyli úzkostní a depresivní, když často jejich největším životním bolem je strach, že jejich nepodřízení se a nevyhovění nelegitimním autoritám způsobí, že budou finančně i sociálně vytlačeni na okraj společnosti, a zároveň žijí v úzkosti z toho, že podřídí-li se, vyústí to v ponížení a ztrátu vlastní integrity. Toto vše může podle Levina vést k úzkostem a depresím, které však nejsou způsobeny biochemickými defekty, ale realitou.

Proč dostává tolik anti-autoritářů psychiatrické diagnózy? Levine míní, že jedním z důvodů může být náchylnost lékařů k autoritářství. V roce 2012 lékařka Alessandra Colaianni napsala v Journal of Medical Ethics: “Během druhé světové války se k nacistickým jednotkám SS dobrovolně připojilo 7 % německých lékařů, zatímco v běžné populaci to bylo méně než 1 % lidí.” Collaianni nabízí několik hypotéz, proč tomu tak bylo, jednou z nich je fakt, že “oblast lékařství je v mnoha směrech velmi rigidní hierarchií” a také, že lékaři tráví velmi dlouhou dobu studiem ve školách, což jsou také velmi hierarchizovaná prostředí. Proto mohou lidé, kteří se autoritám vzpírají, často lékařům připadat “nenormální”. Levine píše, že z jeho dlouholetých profesních zkušeností vyplývá, že většina psychologů a psychiatrů si není vědoma rozsahu své podřízenosti autoritám, takže v nich anti-autoritářství jejich klientů vyvolává enormní úzkost – a tato úzkost je pohonem pro přidělování diagnóz a nasazování léčeb.

Existuje však nemálo lékařů, kteří zpochybňují legitimitu autorit v oblasti péče o duševní zdraví – a také za to mnohdy platí vysokou cenu. V roce 1971 otevřel v Kalifornii psychiatr Loren Mosher (1933-2004), tehdejší šéf Centra pro výzkum schizofrenie Národního institutu duševního zdraví, první Soteria House – centrum s alternativním přístupem k lidem s diagnózou schizofrenie. V Soteria House panovalo rovnostářské prostředí prosté jakéhokoli donucování, jehož zaměstnanci byli neprofesionální pečovatelé. Výsledky ukázaly, že se v Soterii klientům dařilo mnohem lépe než při standardní psychiatrické léčbě a že se zotavovali při užívání minima či vůbec žádných antipsychotik. Mosherův úspěch podle Levina zesměšnil psychiatrický establishment a nepotěšil farmaceutický průmysl. Národní institut duševního zdraví přiškrtil Soterii financování a Mosher ho v roce 1980 znechuceně opustil (více zde).

Levine dále poznamenává, že kromě policie a duchovenstva byla a je psychiatrie používána k tomu, aby udržela status quo hodící se vládnoucí struktuře (viz Čína či Sovětský svaz). Jako jeden z příkladů uvádí způsob, jakým se vysvětluje vysoký podíl sebevražd mezi domorodými obyvateli (popsáno psychology R. Chrisjohnem a S. McKay v knize Dying to Please You): “Existující vysvětlení viní oběti, že trpěly osobními problémy se zařazením se do společnosti nebo emocionálními nedostatky jako je nízké sebevědomí a deprese. Žádné z vysvětlení nebere v úvahu fakt, že mohlo jít o reakci na útlak.”

V historii americké psychiatrie (a jistě najdete sami příklady i v dávné a nedávné historii ČR) existovalo několik různých skupin dospělé populace postrádajících politickou moc – včetně domorodých obyvatel, žen a homosexuálů – které byli psychopatologizovány a přehlíženy. Postupně se tyto skupiny dokázaly více či méně od tohoto pohledu na ně osvobodit, bohužel zůstala jedna obrovská skupina bez jakékoli politické moci, na niž se nyní psychiatrie zaměřuje čím dál více: děti a mladí lidé – anti-autoritáři. Vzpírají-li se útlaku, vnuceným pravidlům a autoritám, jsou onálepkováni některou z diagnóz, a pokud se na ně žádná nehodí, vymyslí se časem nová. Jakmile dostanou nálepku, jsou lapeni. Odpor je marný – nesouhlas s diagnózou a léčbou často ústí v další diagnózu, konstatování, že ta současná je vlastně ještě vážnější a/nebo v nasazení či zvýšení dávek medikace.

V sedmé kapitole se Levine věnuje tomu, jakou roli hrají v životech dětí – anti-autoritářů školy. Jak už jsem zmínila, kapitolu Školy útočí na mladé lidi vymezující se proti autoritám najdete celou přeloženou na webu Svobody učení.

Levine se v knize dotýká také toho, jak spolu souvisí anti-autoritářství, anarchismus, buddhismus, Spinozovo pojetí Boha, Einstein a Enneagram. Zdá-li se vám to na první pohled jako sled zvláštních spojení, zkuste ještě počkat s odsudkem. Anti-autoritáři mají sklon odmítat dogmata, ať už jim je vnucují světské či náboženské autority. Přesto pro ně mohou být určité světonázory přitažlivější než jiné – ty výše uvedené z očividných důvodů.

Anarchismus

Levine vidí jako nejradikálnější aspekt této filozofie víru v to, že se lidské bytosti mohou organizovat bez použití strachudonucování. Tahle představa je tak radikální proto, že většina z nás je tak uvyklá být kontrolována a ovládána strachem, že si to většinou vůbec neuvědomujeme. Stát, ať už proklamuje jakoukoli ideologii, udržuje lidi tam, kde si je přeje mít, pomocí zákonů, policie a vězení. Ortodoxní náboženství zase používá strach z Boha, duchovenstva a pekla. Běžné školy používají známky, důtky a výhrůžky. Anarchismus má mnoho směrů, některé z nich schvalují používání násilí k dosažení svých cílů, jiné, například anarchokapitalismus, nikoli. Atraktivita anarchismu je pro autoritáře natolik ohrožující, že je pro ně společným nepřítelem. Například ve 30. letech 20. století hráli podle Levina nacistické Německo, fašistická Itálie, stalinistický Sovětský svaz a katolická církev všichni roli ve zničení funkční anarchistické společnosti ve Španělsku.

Autoritáři jsou strachy bez sebe z anarchismu, protože věří, že bez donucování by lidé a svět propadli chaosu a násilí. Realita je však taková, že donucování může být efektivní (jak píše Alfie Kohn ve své knize Punished by Rewards – Trestáni odměnami) ve formování chování laboratorních zvířat, dětí, institucionalizovaných dospělých – např. vězňů – a dalších, jejichž přežití je nějakým způsobem závislé na autoritách. Výzkumy ukazují, že cesta, jak nejefektivněji ovládat lidské chování je, že lidé musejí být dostatečně lační po odměnách, které nabízíte, a také mít adekvátní strach z negativních následků a trestu.

Kohnovo shrnutí výzkumů potvrzuje, že děti, jejichž rodiče používají odměny, jsou méně ochotné kooperovat a a méně velkorysé než jejich vrstevníci, kteří nejsou ke spolupráci manipulováni. Nikoli donucování, ale láskyplná péče a příklad rodičů je to, co vede děti k tomu, že z nich vyrůstají spolupracující a starostliví dospělí.

Deprese a vztahy

V jedenácté kapitole Levine v kontextu anti-autoritářství rozebírá deprese, vztahy, vzájemnou pomoc a rodičovství. Jak už v knize zmiňuje dříve, mnoho anti-autoritářů trpí depresemi či úzkostmi, které mohou být způsobovány zdrcujícím utrpením – až takovým, že někteří z nich se sebepoškozují, aby unikli emocionální mukám. Jsou-li lidé přemoženi bolestí, může se východiskem stát i sebevražda. Levine píše, že National Alliance on Mental Illness prohlašuje, že “výzkum prokázal, že asi 90 % lidí, kteří dokonají sebevraždu, trpí nějakou duševní nemocí”. Avšak anti-autoritář a suicidolog David Webb, který se sám několikrát o sebevraždu pokusil a byl psychiatricky léčen, dospěl k závěru, že nahlížet na myšlenky na sebevraždu jako na důsledek psychické nemoci vůbec ničemu nepomůže – sebevražedné myšlenky vidí spíše jako “krizi vlastního já”. Podle Webba, pokud je sebevražedné chování vnímáno jako symptom duševní poruchy, pak “tím, že o něm mluvíte, riskujete, že budete diagnostikováni, hospitalizováni a medikováni”. Mnoho kriticky uvažujících anti-autoritářů se proto se svými myšlenkami na sebevraždu nikomu nesvěří. Společnost stigmatizuje duševní poruchy; kdo by chtěl mít nálepku duševně nemocného člověka? Co Webbovi a mnohým dalším anti-autoritářům naopak velmi pomáhá, je validace faktu, že jejich bolest je důkazem jejich lidskosti a toho, že mají duši. (Validace = uznání hodnoty člověka a potvrzení jeho prožívání a aktuálních emocí.)

“Typ socializace ve školách vede k tomu, že selháváme ve vztazích. Místo, aby nás škola nechala spolupracovat na řešení problémů, učí nás agresivně soutěžit s dítětem sedícím vedle nás. Pouze naprosté minimum dětí, které chodily do školy, chápe, že i v těch nejlepších vztazích vznikají tenze a problémy, a ví, jak o nich nenásilně komunikovat a řešit je.” – Bruce E. Levine

Levine míní, že donucování je v západní kultuře všudypřítomné. V rodinách, školách, zaměstnáních. V západní kultuře je – na rozdíl od mnoha kultur domorodých – věnováno velmi málo úsilí k minimalizaci konfliktů, zášti a roztrpčení, lidé většinou nic z toho neumí řešit, neměli se kde naučit respektující a nezraňující komunikaci a konflikty tak narůstají a bobtnají, i když mohly být rozpuštěny v zárodku. V mnoha domorodých kulturách (ale třeba i ve svobodných školách či svobodných firmách) je velká část času a energie věnována dosažení konsenzu tak, aby se nikdo necítil naštvaný a poražený. Nadto je tu přítomno pochopení, že nelze-li se dohodnout, je někdy lepší se rozdělit či odejít, než sáhnout k donucování v zájmu dosažení poslušnosti.

Mnoho anti-autoritářů si je dobře vědomo faktu, že donucování má za následek konflikty a ničí vztahy. Přesto i s tímto vědomím často selhávají v efektivní minimalizaci a řešení rozporů. Často bývají pronásledováni velkou bolestí, což ústí ve vztek a depresi, a to má za následek nedostatek trpělivosti, energie a času k předcházení a řešení konfliktů. Aby zmírnili nutkání ke kompulzivním reakcím, potřebují podle Levina anti-autoritáři napřít veškeré své síly k redukci zbytečného utrpení a zvýšení pocitu radosti. Musejí se naučit věnovat pozornost své “úrovni bolesti”, aby poznali, kdy už je příliš vysoká a oni se stanou náchylnější k impulzivnímu jednání.

Rodičovství

“V hodinách psychologie mě učili, že když seberu myším nebo dětem oblíbenou věc proto, abych je něco naučil, říká se tomu negativní posílení, které jde ruku v ruce s pozitivním posílením a trestem, což jsou prvky operantního podmiňování a modifikace chování. Rozhodně to funguje k ovlivňování chování většiny myší a dokonce většiny dětí – nefunguje to však na děti – anti-autoritáře.” – Bruce E. Levine

Historka z Levinova dětství

“Dnes se tomu říká následky, za mého dětství to rodiče nazývali tresty. Nebyl jsem trestán často, ale když už, šlo většinou o trest typu “žádná televize”, a já si dobře pamatuji své okamžité reakce na takové potrestání. Když moje matka řekla: “Žádná televize na týden!”, já odpověděl: “Klidně na dva, mně je to fuk.” Ona na to: “Fajn, takže dva týdny!”. A já: “Je mi to jedno, klidně měsíc.” Takhle to pokračovalo až k rokům, dekádám a stoletím. Myslím, že někdy v roce 2567 se budu moci konečně podívat na televizi.”

Levine popisuje, že se ve své praxi setkal s mnoha dětmi, u nichž donucování a nátlak rodičů a učitelů selhalo v kontrole jejich chování, zato uspělo v tom, že v dětech vyvolalo odpor a vztek. Tyto děti se – jako kdysi on – zatvrdily a rozhodly se nedat dospělým do ruky zbraň, naučily se tedy svá skutečná potěšení a bolesti skrývat. Naučily se schovávat a potlačovat své skutečné já, aby nemohlo být použito proti nim. Některé děti se naučily, že je snadnější skrýt sám sebe před světem dospělých tak, že se skryjí i samy před sebou, a tak tyto děti ztratily povědomí o tom, kým vlastně jsou, a buď na to zapomněly docela, nebo se později v životě dlouho a těžce “hledaly”.

Většina rodičů, kteří přivedli své děti do Levinovy praxe však podle něj nebyli náckové, byli prý spíš prostě normální. Tzv. normoni chtějí hlavně zapadnout, berou vážně společenské normy, tituly z vysokých škol a váží si uznání od autorit. Rodiče – normoni možná na intelektuální úrovni rozumějí tomu, že lidé mohou být tak přemoženi emocionální bolestí, že začnou být sebedestruktivní nebo násilní, je pro ně ale jednodušší označit takové osoby za duševně nemocné. Levine píše, že normoni chtějí pro své děti dobro a udělat správnou věc, ale bohužel – obrátit se s důvěrou na “profesionály” (psychiatry či psychology) se často ukáže jako věc špatná. Drtivá většina profesionálů v oblasti péče o duševní zdraví nejsou anti-autoritáři, takže často poskytují takové rady, které mohou to, co je v začátku řešitelným problémem, proměnit v tragédii.

Levine poznamenává, že zatímco nátlak a donucení funguje na mnoho odborníků v této oblasti, na anti-autoritáře nikoli. Děti – normoni mívají radost z pochval a dobrých známek, ale mnoho dětí – anti-autoritářů postrádá touhu po takové odměně. Nátlak a donucování v nich vyvolá pouze rebelii, odpor a vztek, ničí vztahy a vylučuje možnost dialogu, jímž by bylo možné vyřešit problémy. (Je zajímavé – i když logické, že v tzv. svobodných školách nebývají tyto diagnózy problém, ačkoli je tam dětí takto onálepkovaných v naprosté většině procentuelně více než v běžných školách – více zde.) Děti – anti-autoritáře často k odborníkům přivedou rodiče, protože selhávají v běžných školách. Tito mladí lidé prostě rebelují proti vnuceným autoritám, nevěnují pozornost předmětům, které je nudí, nedělají domácí úkoly, protože jim nedávají smysl, odmítají trávit značnou část svého dětství v budovách, v nichž nechtějí být.

Ne všechny tyto děti mají stejný temperament, takže donucování u nich vede k různým důsledkům – všechny z nich jsou ale nepříjemné. Některé děti jsou hrůzou bez sebe, že budou navždy “obracet hamburgery”, jak jim říkají jejich rodiče, takže se z nich stávají zoufalé uzlíčky nervů. To může vést k ochromujícím úzkostem a depresím. Levine píše, že ve své praxi viděl mnoho dětí, pro něž byl neúspěch ve škole důvodem k úvahám nebo pokusům o sebevraždu. Lékaři takové děti běžně medikují, a když se oni sami nebo rodiče dětí začnou obávat, že by dítě mohlo začít mít sebevražedné sklony, jsou děti často hospitalizovány, ačkoli hospitalizace pro ně není žádnou zárukou bezpečí (6 % všech sebevražd v USA se odehraje v nemocnicích). Na psychiatrických odděleních nemocnic se mladým lidem se sebevražednými sklony říká, že jsou duševně nemocní. To způsobí mnohým dětem – anti-autoritářům ještě větší zoufalství a beznaděj. Málokdy jsou zaměstnanci těchto institucí anti-autoritáři, kteří by byli schopni dětem poskytnout validaci (= uznání hodnoty člověka a potvrzení jeho prožívání a aktuálních emocí) jejich pocitů a zážitků – třeba utrpení z autoritativního školství. Přitom validace umí nejen redukovat bolest, ale také podněcuje naději – otevírá cestu pro dialog, který může pomoci (nejen) mladým lidem získat širší perspektivu, zmírnit jejich bolest a jednat s větším odstupem.

Jiné děti – anti-autoritáři s drsnějším temperamentem nedbají na to, že je jejich rebelské chování vůči autoritám může zničit. Cítí se oprávněni vzdorovat nátlaku a donucování. Jejich odpor je běžně shledáván symptomem nějaké disruptivní poruchy chování (ADHD, poruchy opozičního vzdoru,…). Rodiče se často snaží ovládat jejich chování různými tresty, ale ty nefungují, protože nezlomí odpor těchto dětí. Rodiče jsou frustrováni, jelikož jim jejich děti působí stres. Děti frustraci a roztrpčení rodičů cítí a mohou dojít k závěru, že je jejich rodiče nemají rádi. Takže tyto děti přestanou mít své rodiče rády, přestanou se starat o to, jak se jejich rodiče cítí, a raději vyhledávají své vrstevníky, o nichž věří, že je rádi mají, i kdyby to měli být mladí lidé angažující se v nějakém druhu nezákonného chování. Levine píše, že disponují-li rodiče prostředky, končívají tito mladí lidé často v tzv. terapeutických internátních školách, kde se ale setkají s dětmi, které mohou být ještě nazlobenější a agresivnější než oni sami, a od nichž se naučí ještě škodlivějšímu kriminálnímu chování.

Odbočka do ČR

Levine sice v knize popisuje realitu dnešních USA, v ČR je ale situace obdobná. Vyzpovídala jsem přátele sociální pracovníky, abych zjistila, do jakého kolečka se dostane dítě, když nevyhovuje potřebám školy a učitelů, případně vlastních rodičů.

Ve zkratce a zjednodušeně:

Začne to většinou tak, že škola (někdy už školka) má nějaký problém s dítětem. Kontaktuje tedy jeho rodiče, a pokud nejsou s to situaci vyřešit a dítě zpacifikovat sami, doporučí jim, aby s ním zašli do pedagogicko-psychologické poradny. V PPP je dítě vyšetřeno, a pokud je na něm shledána nějaká známka poruchy chování, je rodičům doporučeno pokračovat k psychologům a/nebo psychiatrům. Vyhodnotí-li tito, že dítě vykazuje symptomy nějaké poruchy, je s ním dále pracováno, často pomocí medikace. Nepomůže-li medikace ani její zvyšování a dítě se nadále nehodlá požadovaným způsobem podřídit, může následovat třeba i diagnostický ústav. V případě, že rodiče medikaci odmítají nebo jinak nespolupracují, může nastat situace, že někdo z odborníků kontaktuje Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD, tzv. sociálka), jehož intervence může skončit zahájením řízení o odebrání dítěte.

Levine si všímá, že ačkoli jsou tyto děti obviňovány z toho, že “mají problém s autoritami”, z jeho vlastní zkušenosti vyplývá, že mladí lidé s nálepkou nějaké disruptivní poruchy neodmítají všechny autority, ale pouze ty, které vyhodnotí jako nelegitimní. Tyto děti většinou prahnou po vzájemně respektujících vztazích s dospělými, díky nimž by pro ně bylo snazší žít v autoritářské společnosti, v níž se nacházejí. Mladí anti-autoritáři nejdřív posoudí, zda jsou dospělí hodni jejich důvěry a toho, aby je brali vážně, a zatímco ty dospělé, kteří si jejich důvěru a respekt nezaslouží, budou testovat a odporovat jim, naopak ti, které vyhodnotí jako hodné důvěry a respektu, budou přijímat. Aby byla autorita uznána jako legitimní, je nutné, aby ve vztahu vládla upřímnost a čestnost. Děti také musejí cítit od dospělých zájem a respekt ke své anti-autoritářské povaze.

Všichni rádi setrváváme ve společnosti lidí, s nimiž se cítíme dobře. Normoňští rodiče a odborníci obvykle selhávají ve snaze vytvořit si dobré vztahy s mladými anti-autoritáři kvůli tomu, že jejich frustrace, vztek, používání trestů a patologizace jsou pro tyto děti velmi nepříjemné. Naopak zájem, respekt, empatie, péče, humor a společná legrace, to je to, co tvoří dobré vztahy. Když mladí anti-autoritáři cítí, že jsou přijímáni, chápáni a nejsou manipulováni, pak je většina z nich otevřena komunikaci o tom, jak se nejlépe pohybovat ve světě bez sebedestruktivního nebo destruktivního chování.

Jsou-li mladí anti-autoritáři ochromeni utrpením, zoufalstvím a vztekem, nemůže dojít k dialogu – když vládnou emoce, není prostor pro přemýšlení či reflexi. Upřímnou a autentickou validací jejich bolesti, pochopením pro jejich zoufalství a vztek a zájmem a respektem k jejich anti-autoritářskému naturelu se otevírají dveře ke komunikaci a dialogu – jedině pak může rozum nahradit nutkavou destruktivitu.

“Je běžné, že rodiče chtějí dát svým dětem to, co věří, že kdysi potřebovali od svých rodičů. Milovat ale znamená rozpoznat, že každé dítě je jedinečnou osobností a má své vlastní individuální potřeby.” – Bruce E. Levine


🖋 Chcete napsat vlastní článek na blog Svobody učení? Pošlete text na zdenka@svobodauceni.cz a posouvejte hranice vzdělávání s námi!

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • 16-25/8/2019 Letní pobyt se Svobodou učení – FB událost, Přihláška
    • 4-13/10/2019 Podzimní pobyt se Svobodou učení (bude vyhlášeno)
mm

Zdeňka Šíp Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-)) dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .