Dub
10

Odměny a chválení: Otrávený cukřík

Odměny a chválení: Otrávený cukřík

Dáváme našim dětem zmrzlinu, když jsou „hodné“, čokoládu, když jsou potichu, zlaté hvězdičky, když snědí svou porci zeleniny, nebo i peníze, když dostanou dobré známky ve škole. Chválíme je slovy „hodný chlapec“ nebo „hodná holčička“, když udělají něco, co nás potěší. Pro moderního a bystrého rodiče je „disciplína“ založená na trestání a zahanbování minulostí. Trest vyšel z módy, a odměny jsou v kurzu. Proč používat bič, když můžeme dítě raději učit s pomocí cukru?

New Age propagace chválení a odměňování dětí za to, co nazýváme „dobrým“ chováním, získala obrovskou popularitu. „Najděte něco dobrého, co vaše dítě udělalo, a pochvalte je za to!“ hlásají nové „jak na to“ knihy a semináře. Všude psychologové doporučují úpravu chování pomocí „hvězdičkové tabulky“. Tento trend je produktem konkrétní psychologické školy – behavioristů – jejichž uvažování v současné době ovládá valnou část mainstreamové psychologické a pedagogické teorie.

V dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní.

Po pravdě, dnes je chválení nebo odměňování „dobrého“ chování dětí tak obvyklé, že skoro nikoho – až do nedávné doby – nenapadlo zpochybňovat jeho platnost. Chválení nebo odměňování dětí přece jednoduše velí zdravý rozum, a dobré rodičovství, nebo ne? Kdo by pochyboval o tom, že dávat dětem pochvalu nebo ceny, když dělají to, co se nám líbí, je dobré?

Metoda pochvaly a odměny je určitě prima, protože za ní stojí hory důkazů pocházejících z těch nejmetodičtějších a nejdůmyslnějších výzkumů, které lze koupit. Ve skutečnosti vzešla z práce psychologů, kteří s velkou důkladností zjistili, že dokážou naučit krysy probíhat bludišti, holuby klovat do barevných tlačítek a psy slintat při zvuku zvonku ohlašujícího jídlo – tím, že jim připraví řízený rozvrh odměn. Psychologové začali být vzrušení myšlenkou ovládání lidských bytostí s použitím stejných principů, jaké fungovaly na zvířatech. Představte si jejich rozrušení, když si uvědomili, že odměny fungují úplně stejně na lidech jako na krysách, holubech a psech. Znalosti moderní psychologie nám umožnily ovládat dětské chování, myšlenky a pocity stejným způsobem, jakým můžeme naučit lachtana, s pomocí několika sardinek a trochou lichotek, balancovat s míčem na špičce čumáku.

Je tu ale jeden problém. Kvalita vztahu, který si s laboratorní krysou vybudujeme, nás nijak zvlášť nezajímá. Nestaráme se o rozvoj sebeúcty hlodavců, o jejich smysl pro samostatnost nebo nezávislost. Je nám fuk, jestli bude krysa sama od sebe chtít zkusit projít větší a lepší bludiště, dlouho poté, co ji přestaneme odměňovat malými granulkami žrádla. A tady se, jak nám většina našich expertů zapomněla říct, celá ta luxusní technologie „odměny, pochvaly a upevnění“ rozpadá na kousky.

Znovu a znovu nás učili, že bychom měli naše děti daleko víc chválit a odměňovat. Co by na tom mohlo být špatného? Na povrchu vypadá chvála skvěle – klíč k úspěšným dětem! Když ale nahlédnete pod jeho povrch, vypadají výsledky velice odlišně.

Ale odměny přece zlepšují chování dětí a jejich výkon, nebo ne?

Takhle jsme si to alespoň mysleli. Když ale přestanou zlaté hvězdičky nebo bonbóny přicházet, chování, které jsme se snažili posílit, se většinou vytrácí. Děti, které si zvykly očekávat pochvalu, mohou být zdrcené, když ji nedostanou. To otupuje jejich vytrvalost. Existuje mnoho důkazů, že v dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní. V rozporu s obecně rozšířenými mýty ukazuje mnoho studií, že když děti očekávají nebo předvídají odměnu, podávají horší výkony. Jedna studie zjistila, že peníze nabídnuté jako odměna za lepší známky podkopaly výkonnost studentů. Řada amerických a izraelských studií ukazuje, že systémy odměn potlačují tvořivost studentů a obecně snižují kvalitu jejich práce. Odměny dokáží tvořivost zničit, protože odrazují od riskování. Když jsou děti závislé na získání odměny, většinou se vyhýbají výzvám a „hrají na jistotu“. Udělají raději jen nezbytné minimum, které je nutné k získání dané ceny.

Zde je dobrá ukázka toho, proč jsme kvůli přínosům, které jsou pouze povrchní, pošetile uvěřili v odměny. Když jedna americká firma rychlého občerstvení nabídla dětem odměny ve formě jídla za každou knihu, kterou přečetly, četba mezi dětmi vyletěla prudce nahoru. To dozajista vypadalo povzbudivě – na první pohled. Po bližším prozkoumání se ale ukázalo, že si děti vybíraly kratší knihy, a že výsledky testů porozumění šly strmě dolů. Spíše než pro vlastní požitek z četby četly kvůli bufetovému jídlu. Čtení mimo školu (které nebylo odměňováno) mezitím upadalo. Existuje spousta dalších studií ukazujících, že i když mohou odměny zvýšit aktivitu, dusí nadšení a zabíjí vášeň. Jednotlivci, kteří očekávají odměnu, ztrácí zájem o aktivity, které pro ně jinak byly atraktivní. Vypadá to, že čím víc chceme odměnu, tím víc začneme nemít rádi to, co musíme udělat, abychom ji získali. Činnost, která se po nás požaduje, stojí v cestě naší vytoužené odměně. Chytřejší by bylo dát dětem prostě jen zajímavější knihy. Existuje totiž spousta důkazů, že činnost, která je sama o sobě příjemná, je tou nejlepší motivací a zlepšovatelem výkonu. Děti se díky chválení nebo odměnám necítí být podporovány. Cítí se být hodnoceny a posuzovány.

Mohou odměny a chvála poškodit vztah s našimi dětmi?

Nenapadlo by vás, že pozitivní věci, které svému dítěti o něm nebo o ní říkáte, mohou být stejně destruktivní jako negativní nálepky. Ale někdy tomu tak je. Díky pokrokům v moderní behaviorální vědě se naše schopnost nalákat nebo manipulovat děti (a zvířata! a dospělé!), aby udělaly to, co chceme, stává stále sofistikovanější. Ale cena za manipulaci pomocí odměn je obrovská. Níže uvádím deset způsobů, jak můžou chválení a odměny poškodit vztah s našimi dětmi.

  1. Odměny a chválení učí děti tomu, aby vyhledávaly uznání; nakonec budou věci dělat pro to, aby zaujaly, namísto toho, aby je dělaly pro sebe. To může bránit vývoji sebemotivace a dělá to děti závislými na vnějším mínění. Když si zvyknou dostávat dobrůtky za „výkon“, budou se chtít neustále zavděčit a budou příliš závislí na „pohlazeních“ ostatních. Odměny a chválení mohou vytvořit jakési návykové chování: děti se mohou stát závislými na uznání, a ztratit tak kontakt s prostou radostí z dělání toho, co milují. Tolik nás je závislých na postavení: když obdiv nepřijde, přepadne nás sklíčenost. Namísto toho, abychom nějakou činnost dělali pro ni samu, paseme po lichocení nebo po útěše, a když potlesk utichne, ponoříme se do zoufalství. Dávání odměn nebo chválení může vytvořit návyk. To proto, že čím více odměn použijeme, tím víc je musíme používat, abychom děti udrželi motivované. Pochvala nemůže vytvořit osobní odhodlání k „dobrému“ chování nebo výkonu. Vytváří jen odhodlání k vyhledávání chvály.
  2. Jednou z nejhorších věcí, kterou můžeme udělat, je vychvalovat potenciál dítěte. Nadšená provolávání jako „Prostě vím, že to dokážeš!“, „Zlepšuješ se!“, „Vím, že to máš v sobě!“, „Dosáhneš toho!“ zní jako podpora. Ale tyhle komplimenty jsou naplněné našim očekáváním, že se dítě musí nějak zlepšit. Říká dítěti, že existuje cíl, kterého je třeba dosáhnout, aby získalo plné ocenění. Vychvalování potenciálu dítěte jim nepomáhá k tomu, aby se měly rády za to, čím už jsou, a může způsobit, že se budou cítit samy se sebou nespokojené. Pod pochvalou se skrývá tichý závěr: „Ještě nejsi dost dobrý.“ To svádí děti k ještě větší snaze učinit na nás dojem, na úkor jejich vlastní sebeúcty. Jak říká psycholog Louise Porter: „Jestliže chcete, aby si děti vyvinuly zdravou sebeúctu, přestaňte je chválit.“ (viz seznam literatury níže).
  3. Odměňování poslušnosti dětí je druhou stranou trestání jejich neposlušnosti. Je to lákání namísto tyranie. Hodně studií ukazuje, že rodiče, kteří používají více odměn, také používají více trestů; mají větší sklony být autokratičtí. Pochvala je ta sladká stránka autoritářského rodičovství. Zjednodušuje vztah na vztah mezi ovládajícím a ovládaným. Proto ty chytřejší – nebo méně důvěřivé! – děti cítí v pochvale něco „ulepeného“, cítí se pak poníženě. Chvála je připomínkou toho, že ten, kdo chválí, má nad nimi moc. Oslabuje to pocit samostatnosti dítěte, a – jako malé poplácání po hlavě – je ponechává malými.
  4. Ten, kdo dává odměnu, je mezitím něco jako odhadce, který posuzuje, jaké zásluhy chválit a jaké ne. Na dítě pak působí poněkud hrozivě. Používání pochvaly nebo odměn nevzbuzuje v dětech pocit, že jsou podporovány. Vzbuzuje v nich pocit, že jsou hodnoceny a posuzovány. I když jsou výrazy „Hodný chlapec!“ nebo „Hodná holčička!“ pozitivní posouzení, je to stále posouzení shůry, a nakonec to dítě odcizuje.
  5. Bystřejší děti dokáží manipulaci prohlédnout. Prohlédli nás, myslí si, že je naše pochvala vypočítavá, a nenechají se snadno přelstít taktikou lákání. Zvlášť, když jsme se chválení naučili jako techniku v nějaké knize nebo semináři, nejspíš bude působit falešně a nepřirozeně. Pochvala a odměny, podobně jako lichocení, mohou být načichlé naší snahou ovládat a my tak můžeme ztratit respekt našeho dítěte.
  6. Děti se, úplně stejně jako dospělí, přirozeně bojí ovládání. Všichni si přejeme růst směrem k nezávislosti. Chválení proto může vyvolat odpor, jelikož se u dítěte dotýká jeho vyvíjejícího se smyslu pro samostatnost.
  7. Odměny trestají, protože odměna, pochvala nebo uznání jsou dítěti odepřeny, dokud on nebo ona nesplní očekávání. Navíc se dítě, které je navyklé na pochvalu, začne cítit nedostatečně, když pochvala nepřijde. Pro dítě není větší porážky, nedostat odměnu, kterou bylo naučené očekávat. Za každým cukříkem je schovaný bič.
  8. Když jsou děti upláceny odměnami za „dobré“ chování, brzy se naučí, jak nás manipulovat tím, že zahrají roli, která se od nich očekává. Uvědomí si, co je potřeba udělat pro získání oněch dobrot: uznání, zmrzliny, čehokoli. Stanou se navenek povolné a udělají cokoli pro to, aby se nám vlichotily nebo na nás udělaly dojem, zatímco upřímnost trpí. Kdo chce, koneckonců, být upřímný nebo opravdový ve společnosti osoby, která ho hodnotí? Jakmile je vztah omezený na vzájemnou manipulaci, namísto autentičnosti, připravuje půdu pro manipulativní a nepoctivé vztahy později v životě. Manipulace narušuje vzájemnou důvěru, zranitelnost a otevřenost, které jsou nezbytné pro zdravé důvěrné vztahy. Kvůli manipulaci v raném věku vyrosteme se snahou za každou cenu potěšit, nebo se naučíme prostřednictvím triků zapůsobit, abychom dostali kýžené dobroty. Zaplatíme za to ale svou přirozeností. Vybudujeme si nepravé nebo falešné já, které pokřivuje naše vztahy s druhými.
  9. Mezi sourozenci, nebo ve třídě vytváří systémy odměn soutěžení, závistivost a nedůvěru. Odměny nebo ceny za „dobré“ chování ohrožují spolupráci.
  10. Děti se kvůli pochvale mohou cítit okradené. Když sami toužíme po obdivu, můžeme někdy chybovat tím, že se ho snažíme čerpat prostřednictvím triumfů našich dětí. Používáme je k vykompenzování naší vlastní raněné sebeúcty nebo hrdosti. Když je chválíme, protože díky nim máme dobrý pocit sami ze sebe, ony to cítí. Ubírá to z jejich dobrého pocitu ze sebe sama; naše chvála může zapůsobit jako deštík na jejich pikniku. Některé děti odmítají dělat to, v čem jsou přirozeně dobré, protože je odpuzuje samolibá radost jejich rodičů.

Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní.

Proč jsou pochvaly a odměny tak populární?

Odměny představují nejjednodušší východisko, je to jednodušší, než snažit se pochopit, proč se dítě – jak to mnozí rádi lehkovážně nazývají – „špatně chová“. Nač se například obtěžovat přijít na to, proč dítě odmítá jít spát v čase, který se nám hodí, (bojí se? cítí se osaměle? má pořád hlad? atd.) když ho jednoduše můžeme odměnit cetkou za to, že půjde do postele včas? Připadne nám jednodušší vyhnout se skrytému problému pomocí úplatku. Dítě tak dostane jasnou zprávu, že nás nezajímá, jak se cítí. A co hůř, riskujeme, že přehlédneme nějaký vážný emocionální problém. Odměny a pochvala mohou představovat jen povrchní provizorní řešení, které ignoruje dítě jako celistvou osobnost.

Odměny dobře fungují, když chcete, aby děti udělaly něco, co nechtějí udělat přirozeně. Ale jen na krátkou dobu. Tato okamžitá změna chování nás odměňuje a udržuje nás závislými na odměňování. Negativní důsledky odměn a pochval se zhmotní až po nějaké době, takže v nich nepoznáme viníky.

Děti ale uznání potřebují, a pozitivní zpětnou vazbu. Co můžeme dělat namísto chválení?

Často chceme našim dětem vyjádřit naši radost a vděčnost; jaké jsou to osobnosti a jaké úžasné věci dělají. Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní. Manipulativní chválení je, na rozdíl od spontánních projevů ocenění nebo uznání, nabito skrytým očekáváním, že dítě udělá onen chvályhodný čin znovu. Většina dětí dokáže toto vycítit; cítí rozdíl mezi pravým oceněním a záměrnou strategií, jak upevnit jejich chování. Jak tedy máme našim dětem dávat pozitivní zpětnou vazbu?

Vyhýbání se pochvalám nebo odměnám neznamená, že bychom se měli bránit projevit lásku a radost, které ke svým dětem cítíme, ani instinktivní touhu povzbudit je – ani zdaleka! Můžeme se zcela určitě přidat k našim dětem a oslavovat každý krok na cestě jejich rozvoje, aniž bychom byli manipulativní. Zde je několik návrhů, jak vaše děti oceňovat a povzbuzovat dle vaší libosti – a jejich libosti – a jak se vyhnout použití chválení.

Zaměřte pozornost dítěte na jeho vlastní radost z dosahování úspěchu.

Namísto toho, aby byly děti zahrnuty gratulacemi, je lepší, když se vnitřně zaměří na potěšení, které čerpají z výkonu. Děti mají přirozenou touhu něco dokázat, učit se a zdolávat překážky. Rodí se s nenasytným elánem pro dosahování mistrovství a každý nový úspěch je naplňuje radostí. Tato radost ze sebe samého poskytuje to nejlepší palivo pro vytrvalost a další učení. Když vidíte své dítě dělat něco nového, může být věta: „Zdá se, že se ti to líbilo!“ nebo: „Jaké to bylo?“ úžasným povzbuzením a podporou. „Jsem rád, žes to udělal, vypadáš se sebou spokojený!“.

Pomozte mu/jí zhodnotit sama sebe.

Kdykoli je to možné, je dobré zeptat se vašeho dítěte na jeho vlastní sebehodnocení. Třeba: „Jak se ti líbí tvůj obrázek?“, „Jsi spokojený s tím, jak ten dílek zapadá do skládačky?“. Zeptejte se na jejich vnitřní zážitky. Řekněme, že vám vaše dítě například přečte příběh, který právě sepsalo. Poté, co se podělíte o své pocity z příběhu, mohli byste se zeptat: “Co si o tom příběhu myslíš?, „Jaké to bylo ho psát?“, „Bavilo tě vyprávět ho?“, „Jak jsi přišel na ty nápady v příběhu?“. Jen málo věcí dokáže tolik podpořit sebeúctu vašeho dítěte a tolik obohatit váš vztah s ním, jako váš zájem o jeho/její vnitřní svět pocitů a představivosti.

Používejte výroky s „Já“, namísto toho, abyste dítěti dávali nálepku.

Vaše uznání se vašeho dítěte dotkne hlouběji, když ho vyjádříte pomocí svých pocitů. Například: „Líbí se mi ty barvy, co jsi vybral!“, nebo „Moc se mi líbilo, jak jsi tu písničku zpíval!“ – namísto: „Ty jsi ale šikovný malíř!“, nebo „Jé, ty jsi ale dobrý zpěvák!“. Vyhněte se „nálepkujícím“ výrokům jako: „Hodný chlapec, že ses podělil o svoje hračky!“. Namísto toho řekněte: „Díky, že ses podělil se svým kamarádem, měl z toho dobrý pocit – a já také.“ Zaměřte se na své pocity, ne na morálně nebo kvalitativně zaměřenou nálepku. Výrok s „Já“ vám zabrání udržovat pozici moci nad svým dítětem. Vytváří mezi vámi upřímné a naplňující spojení, aniž by narušoval jejich zažívání sebe samých.

Vyjadřujte se k chování, ne k člověku.

Zpětná vazba a uznání jsou bezesporu důležité. Představte si, že vám vaše dítě právě na klavír zahrálo novou písničku, kterou se naučilo. Místo toho, abyste řekli: „Ty jsi ale šikovný muzikant!“, byste mu mohli říci, jak moc se vám ta písnička líbila. Nebo ještě lépe: buďte konkrétní. Řekněte mu, co konkrétně se vám na jeho hře líbilo (například jeho zanícení nebo emotivnost, krásná melodie, jak pozorně hrálo, jeho smysl pro rytmus, a podobně).

Jak poznáme, kdy jsou naše pozitivní poznámky manipulativní?

Co je hlavní, problém není v dokonalé volbě slov, nebo v tom, kolikrát nebo kdy říkat pozitivní výroky. Když uděláte správnou věc z nesprávných důvodů, výsledkem je nakonec nesprávná věc. Protože problém spočívá v záměru, není jiné cesty, než se stát dobrými pozorovateli našich vlastních motivů. Chce to trochu tréninku, a odvahu a pokoru podívat se dovnitř. Když dáváte nějaký kladný komentář, snažíte se dítě nalákat k tomu, aby vám zase udělalo radost, aby mohli být Máma nebo Táta hrdí? Nebo jste skutečně rádi, že dítě dosáhlo něčeho, z čeho má radost, nebo se opravdově těšíte z jeho bytosti? Je v tom paradox: To, co není určené k upevnění, ale pouze k „propojení“, nejvíce upevňuje.

Je chvála vůbec někdy v pořádku?

Nemusíme si zacpávat ústa, chvála je výborná, když se nepoužívá manipulativně. Odměny by například neměly být slibovány předem, ani by neměly být garantovány pokaždé, když dítě udělá něco, co se vám líbí. Pozitivní zpětná vazba nejvíce prospívá vztahu s vaším dítětem, když je vyjádřena spontánně, když pramení z vašeho srdce, a ne jako úmyslný manévr sloužící k tomu, abyste od dítěte získali více toho, co chcete.

Závěr

Chválení a odměňování jsou hluboce zakořeněné zvyky, zejména proto, že tak většina z nás byla vychovávána a vzdělávána. Nahradit je oceněním a uznáním může vyžadovat cvik, ale výsledek je více naplňující a může vás a vaše dítě více sblížit.

Děti je určitě možné přinutit dělat to, co nechtějí nebo nemají rády tím, že jim nabídneme uznání, pochvalu nebo jiné odměny. Ale to je neudělá šťastnými. Štěstí se dá čerpat jen z činnosti, která je pro nás vnitřně uspokojující; k tomu nepotřebujeme aplaus jiných. Chceme, aby se z dětí stali závisláci na odměně, miláčci davů a hledači uznání, nebo chceme, aby měli vlastní motivaci, následovali své vlastní záliby, byli věrní sami sobě? Jestli je pravda to druhé, pak cestou není chválit je, ale oceňovat, uznávat je. Ve škole, pokud se práce udělá zajímavou, radostnou, smysluplnou a relevantní, to má na kvalitu i na odhodlání k práci daleko větší vliv než systémy odměn.

Děti se rodí s obrovskou touhou učit se. A také mají vrozenou schopnost upřímnosti, vcítění a ohleduplnosti. Tyto kvality vystoupí do popředí díky našemu vedení, našemu vzoru a našemu uznání a ocenění. Odměny a pochvaly za „dobré chování“ nebo „dobrý výkon“ prostě jen překáží v cestě.

 

Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.

 

Robin Grille