Zatím žádné komentáře

Porucha pozornosti ve škole? Při sebeřízeném učení nikoliv!

Zaváhala jsem před těžkými skleněnými dveřmi v synově škole. Již jsem do nich radostně mnohokrát vstoupila. Byla jsem zdejší dobrovolník, členka rodičovského sdružení, vtipkovala s ředitelem a učiteli, dokonce jsem jim pomohla odstartovat každoroční celoškolní tradici zvanou „Umělecký den“. Ale teď jsem bojovala s nutkáním popadnout ho hned v první třídě a nikdy se nevrátit.

Přišla jsem toho rána a doufala jsem, že prodiskutujeme výbuchy vzteku třídní učitelky mého syna na několik žáků, včetně mého chlapce. Ale nevstoupila jsem na obyčejnou schůzi. Byla jsem přepadena. Strany byly přesně definovány. Ředitel, poradce a třídní učitelka seděli v hloučku pospolu na jedné straně stolu. S pocitem nezvyklé méněcennosti jsem si vysunula židli a posadila se. Protože jsem vedla workshopy o řešení konfliktních situací, byla jsem přesvědčena, že ať už budeme debatovat o jakémkoliv problému, dojdeme ke společnému porozumění.

Zmýlila jsem se.

Poradce nahlas předčítal ze seznamu symptomů ADHD a chování mého syna, které bedlivě sledovali posledních pár týdnů. Největšími prohřešky mého syna byly nepořádná práce, nedostatek organizace a nepozornost. Třídní učitelka spokojeně přikyvovala a překřížila ruce na své hrudi.

Nikdo, kdo se synem do té doby strávil čas, nikdy nezmínil ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou). Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Věděla jsem, že je nejlepší zopakovat, co jsem právě slyšela, abych si vše ujasnila, ale poradce mě předběhl prohlášením, že značná část „ADHD populace“ ve školním systému vykazuje výtečné výsledky díky medikaci.

Poté, co jsem ocenila učitelky jednání se třídou plnou dětí a uznala, jak těžké může být naplnit všechny jejich potřeby, pokusila jsem se postavit za své dítě (ačkoliv jsem se cítila jako matka medvědice bránící své mládě před predátory v krásném převleku). Řekla jsem, že chování, která zmínila, se zdají být pro šestiletého chlapce vlastně normální, koneckonců jsou děti v procesu zrání a nejsou od přírody stvořené k tomu, aby dělaly úředničinu. Učitelka kroutila hlavou a pošeptala něco řediteli. Poradce řekl, že děti v první třídě měly dostatek času, aby se adaptovaly na třídní normy.

Zeptala jsem se, zda někdy chování mého syna rušilo zbytek třídy. Učitelka dotaz nezodpověděla. Namísto toho vzdychla a s pohledem na ředitele pravila: „Učím už 15 let. Tohle se nezlepší samo od sebe. Říkám vám, tomuhle dítěti můžeme pomoci medikací.“

Když jsem se zeptala na alternativní možnosti jako změna stravy, učitelka jen otočila oči v sloup a dodala: „Mnoho rodičů si myslí, že je spousta věcí, které mohou učinit. Ale studenti na přísných dietách moc nezapadají do školní jídelny.“

Neproběhla žádná opravdová diskuze. Nebyla šance promluvit si s ní o jejím učitelském přístupu. Žádná příležitost pro lepší spolupráci mezi domovem a školou. K závěru došli, aniž by to projednali se mnou, mým manželem nebo odborníkem na duševní zdraví. Můj syn zkrátka potřeboval jednu nezbytnou složku, aby mohl ve škole prospívat: léky.

Když jsem stála ve dveřích, mé srdce těžce bušilo. Slíbila jsem si, že vyřeším tento problém rozumně. Řekla jsem si, že takový přístup pomůže mému dítěti i dalším nepochopeným žákům. Celou cestu k autu jsem zvládla bez pláče.

V dalších týdnech jsem se synem prošla všemožnými vyšetřeními. Psycholožka mu stanovila diagnózu ADD (porucha pozornosti). Její zpráva byla namačkaná ve štosu prospektů z národních neziskových organizací, o kterých se ví, že jsou ve spojení s farmaceutickým průmyslem. Alergička mu diagnostikovala hromadu alergií na jídlo včetně většiny ovoce a obilí, které rád jedl (můj výzkum skutečně prokázal, že strava může ovlivnit chování dokonce i u dětí bez alergie). Dětský pneumolog určil, že se jeho astma zhoršilo ještě víc, než jsme tušili. Ve skutečnosti jeho příjem kyslíku byl tak mizerný, že doktor prohlásil, že syn bude pravděpodobně svou polohu často střídat, zvedat ruce, aby rozšířil své plíce, a bude mít problém se soustředit. Hned poté jsem začala redukovat alergeny v jeho životě a následovala jsem rady, které mi odborníci poskytli.

A strávila jsem hromadu času pozorováním chování mého syna. Ano, neměl dobře zorganizovanou školní práci. V jeho pokoji byl také často nepořádek, ale to jen proto, že měl mnoho zájmů. Nezpozorovala jsem žádný nedostatek pozornosti, když maloval návrhy vozidel, která si vymyslel, ani když upřeně zíral na nákresy v odborné knize pro dospělé, ani když vytvářel složité hrané scénáře. Věděla jsem, že se snadno rozčílí u školních učebních kartiček a matematických testů na čas, čili metod, které mu jen chabě pomáhaly něčemu porozumět. Ale také jsem moc dobře věděla, s jakou lehkostí používal matematiku u svých projektů jako navrhování vlastních modelů ze zbytků dřeva. A samozřejmě byl roztěkaný. Odmítal bezmyšlenkovitě plnit úkoly stejně jako většina malých dětí. Jejich mysl a těla od přírody tíhnou k tomu, aby zajímavějšími způsoby zlepšovali své přirozené vlohy. Všímala jsem si také většinou, jak nápomocný a veselý byl. Nefňukal, snadno čekal, až na něj přijde řada a moc rád pomáhal s domácími pracemi. Jako neobjektivnímu pozorovateli mi připadal jako úžasné šestileté dítě.

Energicky jsem se snažila, aby náš vztah se školou fungoval. Srozuměla jsem učitelku s tím, jak mohou alergie a astma mého syna ovlivňovat jeho schopnosti ve třídě. Podělila jsem se s ní o zprávu od psycholožky. Snažila jsem se jí vysvětlit stresující situaci doma. V předešlém roce byla naše rodina obětí zločinu, jeho tatínek se zranil při autonehodě a nemohl pracovat a několik dalších milovaných členů rodiny bylo hospitalizováno. Jeho školní práce mohla odrážet život, který se stal zčistajasna neuspořádaným a chaotickým.

Učitelka nicméně trvala na svém. Tvrdila, že je něco špatně se synem. Obzvláště ji rozčilovalo, že rychle odbýval zadanou práci a nechával ji nedodělanou, aby mohl sbírat drobky ze země. Nepovažovala jeho snahu za přínosnou. Úsečným tónem řekla: „Každý student si má uklízet jen svoje drobky, nic víc.“

Synův batoh se denně prohýbal pod desetkrát překopírovanými přihlouplými vzdělávacími papíry plnými puntičkářských instrukcí. Vystřihni květinu podle teček. Dvakrát střihni sem, vybarvi květinu, nalep tento obličej na květinu, zastrč květinu do mezer, napiš tři věty o květině a použij přitom alespoň pět slov ze seznamu. Také bych hledala raději drobky na zemi na úklid, jen abych utekla od podobných úkolů.

Trvalo to skoro dva roky, kdy jsem sledovala své dítě, které se snaží potěšit učitele a zároveň být sám sebou ve dvou různých školních systémech, které nevyhnutelně nebyly navržené ke zvládnutí individuálních rozdílů dětí. Jeho školní zvyky se zhoršily, pokud se nejednalo vyloženě o projekty, které ho zaujaly. Ocenil slušné chování třídní učitelky ve třetí třídě, i když mi řekla, že toho od něj moc neočekávala, dokud nepřišly výsledky testu z Iowy s 99procentní úspěšností. Potom ho považovala za podprůměrného jedince a přitáhla si jeho lavici ke své. Seděl úplně vepředu před celou třídou, aby se ujistila, že bude dávat dobrý pozor na své papírování namísto toho, aby koukal z okna nebo si hrál s všemožnými věcmi. Tam zůstal.

Dokud jsem ho v osmi letech nevzala ze školy jednou provždy.

Domácí vzdělávání „nenapravilo“ všechno, alespoň ne zpočátku… protože jsem udělala tu samou chybu, jako dělali učitelé přede mnou. S nadšením jsem mu nabízela projekty, které ho absolutně nezajímaly, a očekávala jsem, že bude v klidu sedět a vyplňovat je. Setkala jsem se se stejným chováním, jaké popisovali dřívější učitelé. Můj syn seděl u kuchyňského stolu, chybělo mu dokončit pár stránek, než jsme odcházeli do parku za nějakým dalším dobrodružstvím. Ale každý den upustil tužku, aby se pro ni mohl sehnout, gumoval díry do papíru, zasněně hleděl z okna a stěžoval si, jakoby matematické problémy byly mentální mučicí nástroje. Byly časy, kdy jsem probděla noci ze strachu, že se nikdy nenaučí nezkrácené dělení.

Nicméně, kdykoliv jsem nečinně přihlížela a dovolila jsem mu následovat jeho vlastní zájmy, mnohé náročné koncepty pochopil bravurně. Sledovala jsem, jak si navrhuje vlastní rakety. Zjišťoval, jaké materiály potřebuje a stavěl je s pečlivostí. Když se dopustil nějaké chyby, s radostí začínal znovu po pečlivé úvaze, jak svůj výtvor zlepšit. Uvědomila jsem si, že jeho „problém“ bylo to, že jsem po něm vyžadovala, aby se učil, jako jsem to kdysi dělávala já – ze statických stránek. Domácí vzdělávání mi ukázalo, že dětem se moc nedaří, když jsou jen pasivní příjemci vzdělávání. Chtějí se zúčastňovat smysluplných aktivit, které jsou důležité v jejich vlastních životech. Rozvinou si mnohem větší schopnosti, pokud budou pracovat na svých vlohách a nikoliv tím, že se budou zaměřovat na pilování nedostatků.

Čím méně jsem zasahovala, tím rychleji jsem viděla, co všechno můj syn zvládal, když byl hnán svou vlastní zvídavostí. Tenhle malý chlapec hrál šachy, rozmontovával stará zařízení, bedlivě pozoroval přírodu, pomáhal na naší farmě, každý týden si půjčoval hromady knih v knihovně, pamatoval si jména historických letadel a technické principy létání, kreslil do sešitu nákresy a návrhy. Učil se každou chvíli.

Postupně jsem pochopila, že se učil komplexně, zaměřoval se do hloubky a – ano – zjevně neorganizovaným způsobem. Nepodobalo se to způsobu, jakým jsem se musela učit ve škole já, ale byl to nejlepší způsob pro něj. Celý jeho život se učil způsoby, které byly nádherně a perfektně strukturované tak, aby seděly jen a jen jemu samotnému. Když jsem se v našem domácím vzdělávání uvolnila, vzkvétal. Někdy jeho mohutný zájem naplnil celý den. Někdy to vypadalo, že udělal velmi málo – v tom čase se prohlubovaly jeho bohaté studnice pro porozumění.

Jeho poslední rok doma před odchodem na univerzitu jsem se začala trochu obávat ohledně jeho akademických témat. Ačkoliv byly jeho roky v domácím vzdělávání naplněné bohatými učebními zkušenostmi, najednou jsem začala mít strach, že dělal moc málo písanky, pramálo matematiky a minimum z formálních věd. Má úzkost kvůli synově možnému neúspěchu na univerzitě ničemu nepomáhala, ale jeho sebedůvěra byla natolik silná, že ho to nezviklalo.

Největším překvapením na univerzitě pro něj bylo to, že jeho tamější spolužáci projevovali minimální zájem o učení. Teď je ve druhém ročníku a je to renesanční člověk, který má znalosti a schopnosti zasahující do mnoha oblastí. Z vlastní vůle píše vědecké články do vědeckých publikací (dnes půjde spát pozdě, protože bude mít telefonický rozhovor s výzkumníkem z Chile). Sám se učil o akustickém designu, vytvářel elektronické součástky k zesilovačům, které prodává online. Chová také tarantule, restauruje veterány a hraje na dudy. Pořád je to ten úžasně nápomocný a veselý mladík, kterého jsem kdysi znala, teď navíc s vytříbeným humorem.

Můj syn mě naučil, že roztěkané, nepořádné, neorganizované děti jsou perfektně stvořeny pro učení svou vlastní cestou. Udělala jsem chybu, že jsem ho ve škole nechávala takovou dlouhou dobu. A jsem šťastná, že jsme nakonec odešli těmi dveřmi pryč, abychom se mohli radovat ze svobodného přirozeného učení.

Reakce čtenářů na článek:

Alice K. „Úžasný článek. Děkuji za něj. Vzala jsem svého syna ze školy v 7 letech… Vždycky byl vášnivý a vynalézavý inženýr, nechával po sobě špinavé stopy z částí aut, což mě často rozčilovalo. Je mu 15 a tento rok se rozhodl, že se připojí k místní strojírenské akademii a včera jsem viděla, jak syna s jeho týmem korunovali Národní vítězové britské F1 na školní soutěži. Je sice nejmladší člen týmu, ale je designovým strojníkem a nyní je čeká světové mistrovství v Kuala Lumpur. Jsem nadšená ani ne tak z toho, že vyhráli, ale že dokázal velké věci v oblasti, pro kterou byl tak zanícený a vášnivý. Když to vidím, jsem z celého srdce šťastná.“

Sharon C. „Když budete doma kopírovat školu, dítě bude kopírovat svoje chování.“

Christina Ann Kleem: „Skvělé napsáno. Jak můžeme změnit systém, který nechává selhávat tolik dětí??“

Christina: „Moc ti děkuji, že jsi s námi sdílela svůj příběh. Dojalo mě, že jsi svého syna milovala natolik, abys ho vymanila z této zhoubné situace. Přála bych si, aby všechny děti měly takovou příležitost. Je to zkrátka neuvěřitelné, co všechno mohou děti dokázat, když se řídí dle svých zájmů a mají dostatek času, aby se pohroužily do svých vlastních projektů.“

Laura Weldon (autorka): „Docházelo mi to pomalu, Christino. Byla jsem si jistá, že ty školní povinnosti nějak zvládneme, ale nakonec to bylo jen ke škodě. V žádném případě nechci znevážit učitele. Znám spoustu zanícených zábavných vzdělavatelů. Je to vadou systému, ve kterém jsou učitelé a studenti lapeni. Jak říkáš, děti (a my všichni) můžeme dokázat úžasné věci, když je nám dán dostatek času, abychom se mohli ponořit do svých zájmů. Ve své knize zmiňuji, že existují průkopnické vzdělávací systémy, které nám ukazují, že to může fungovat i ve školním prostředí – jako jsou demokratické školy. Kola uvědomění pomaličku, ale jistě míří tímto směrem…“

Originální článek: School ADD Isn’t Homeschool ADD

Komentáře jsou uzavřeny .