Čer
16

Rozhovor s Lucií S. Groverovou na téma svobodného vzdělávání

Rozhovor s Lucií S. Groverovou na téma svobodného vzdělávání

Lucie Suchá Groverová – žena, maminka pěti dětí, manželka, partnerka, přítelkyně, dcera, designérka, básnířka, spisovatelka, nezávislá publicistka. Propagátorka vědomého těhotenství, porodu, rodičovství, lidství. Průkopnice prenatální komunikace prostřednictvím kresby v ČR i Evropě. Autorka knihy Aby porod nebolel a Aby život nebolel. http://luciegroverova.sweb.cz/lucie.html

Čím vás oslovila filosofie unschoolingu?

V první řadě je důležité říci, že v ČR není v současné době unschooling, tak jak ho známe z jiných zemí, možný. Není to oficiální varianta vzdělávání. My jsme se k tomuto způsobu, řekla bych přirozeného vzdělávání, dostali velmi jednoduše už vlastně tím, že se nám narodily děti. Nejstaršímu Matyášovi bude 15 let, potom jsou dcery 9,5 a 8 let a kluci 5,5 a tři roky. Pracujeme s mužem oba dva „z domu“ a tak máme dostatečný prostor k tomu s dětmi od malička být a vnímat, jak se vyvíjejí a jakým způsobem svět kolem sebe poznávají a integrují jej do svého života. Každé dítě zcela jedinečně, samostatně, svým tempem, svým způsobem. Každé dítě je už od malička úplně jiné a to co vyhovuje jednomu, nevyhovuje druhému. Jedno však mají všichni společné. Veliký zájem poznávat všechno, co je součástí každodenního života, ohromnou sílu překonávat překážky a zkoušet věci stále dokola, dokud dříve či později nedosáhnou cíle. Někdo má ten cíl napoprvé zdolaný, někdo za hodinu, někdo za měsíc. Je to naprosto fascinující a my s mužem jsme byli a stále jsme nadšení z toho, jak všechno může hladce plynout, protože jsme sami jako děti možnost být svobodně tím, kdo opravdu jsme, samozřejmě neměli. Naše děti se naučily samy jezdit na kolech, samy bruslit, samy lyžovat a to tak, že velmi rychle. Naše role? Pořídili jsme jim kola, brusle, lyže, došli s nimi na led (a odhrabali tam sníh) či dovezli na sjezdovku. Stejně tak se předtím naučily chodit, mluvit. Naše rodičovská role je „pouze“ v tom, že vytváříme podmínky, vytváříme zázemí a v neposlední řadě děti milujeme a ony to vědí. Stejně tak je to i se vzděláváním, za kterým většinou odcházíme do škol. Všechny „předměty“ jsou součástí našeho každodenního života, není potřeba se z něj na několik hodin nepřirozeně vytrhávat, usedat do lavic a tam vstřebávat většinou teoretické informace. Bez ohledu právě na tu individualitu každého z nás, bez ohledu na roční období, bez ohledu na aktuální stav a rozpoložení rodiny, ze které ten „vzdělávaný“ jedinec pochází, bez citlivosti, přizpůsobivosti a respektu k přirozeným životním procesům, které jsou součástí každého z nás, a my jsme zase součástí těch procesů.

V čem podle vás „zaostávají“ klasické státní školy a hlavně ti jejich žáci oproti svobodnému učení, o co přicházejí a co se nenaučí (případně co se na rozdíl od svobodně vzdělávaných dětí naučí jen žáci klasických škol)?

Klasická škola upřednostňuje racionální poznání. Z člověka se stává něco jako stroj, který má prostřednictvím osnov pevně určenou strukturu, kterou musí chtě nechtě naplnit. Buď se přizpůsobíš a po absolvování z tebe bude dobře výkonný člověko-robot, nebo tě systém zařadí do jiných úrovní, což si už předem vyhodnotí prostřednictvím známek. Nikoho nezajímá, kdo jsi TY, jaký máš názor, úhel pohledu. Žádoucí je v daném termínu stihnout vstřebat dané množství informací. Co se děti v klasické škole naučí? Soutěživosti, hodnocení, nerespektování sebe samých, nerespektování odlišnosti ženského a mužského pohlaví (protože ano, muži a ženy vstřebávají informace o dění kolem sebe úplně jiným způsobem), nerespektování přírodních procesů. Sama moc dobře vím, že když mám třeba menstruaci je můj přístup k dětem i okolí jiný. Vědí to moje děti, ví to můj muž. Nikdy bych se třeba v období kolem menstruace nevěnovala při práci s dětmi tématům, kde je potřeba více zapojit racionální část mozku. Nepamatuji si, že by nám někdy některá učitelka ve škole například sdělila, že má menstruaci, že je mnohem citlivější, že k ní můžeme být ohleduplnější a mluvit tišeji než jindy. Možná v tom období rozdala víc špatných známek a poznámek, to ano.

Jaká je vaše zkušenost s unschoolingem? (jak dlouho, s kolika dětmi apod.)

Slovo ČLOVĚK vyjadřuje ve slovanských jazycích samotnou podstatu toho, čím jsme. Jeho význam je ucelený, celistvý (cella – buňka). Jinými slovy ucelená forma schopná vlastního samostatného rozvoje. Stroje jsou sestavovány z konečného počtu částí přesným, předem stanoveným způsobem. Živý organismus, a tedy i člověk, je utvářen nekonečným procesem, jehož součástí je flexibilita. Všechno, z čeho můžeme čerpat, je uvnitř i okolo nás samých. Ze své podstaty jsme naprogramováni žít a objevování dalších a dalších věcí je velikým dobrodružstvím. Osobně jsem velmi vděčná za všechno, co jako rodina prožíváme. Učíme se od sebe vzájemně. Někdy jsme více uvnitřnění a více doma, jindy zase „objevujeme svět“ ať v nejbližším okolí či na cestách po Evropě. Stává se velmi často, že když jsme mezi ostatními lidmi, je jedno kde, v mateřském centru, v obchodě, v muzeu, upoutávají na sebe naše děti pozornost. Jsou nepřehlédnutelné. Ta nepřehlédnutelnost není způsobena nějakým nevhodným chováním. Ty děti jsou jednoduše samy sebou a to je veliká síla, která přitahuje.

Máte zkušenost s některou ze škol, které se snaží s dětmi pracovat na principech unschoolingu?

Vzhledem k tomu, že my jsme se k tzv. unschoolingu dostali svojí vlastní přirozenou cestou, nemám v této oblasti veliký přehled. Vím, že je v současné době mnoho vznikajících škol, které mají veliký zájem respektovat děti samotné. Jednou z nich je třeba soukromá škola v Bohdanči Na rovině, ZŠ Březová, nebo NEšKOLA, jejíž zakladatelkou je Zdeňka Staňková. Naše děti vzděláváme pod záštitou Asociace domácího vzdělávání a mají na prvním stupni výborné metodičky, které je v polovině a na konci roku přezkušují a které respektují právě ten jejich osobní rytmus. Obě ženy mají každá tři děti, které prošly domácím vzděláváním a nyní jsou do jednoho na vysokých školách. Vlastní zkušenost je nenahraditelná.

Jak lze technicky zajistit svobodné vzdělávání dětí doma? (mám na mysli, jestli vás nesvazují osnovy, požadavky škol ke zkouškám, nepochopení úředníků apod.)

Co se prvního stupně týká, tam je, alespoň v našem případě dostatek prostoru pro vše, co jsem již zmiňovala. Změna je na druhém stupni, tam už opravdu není o unschoolingu řeč. Náš syn, který v současné době ukončuje osmou třídu, byl a je druhým stupněm velmi zklamaný. Trvalo mu rok, než se přizpůsobil osnovám a učil se to, co ho vůbec v tu chvíli nezajímá. Celou šestou třídu měl v souvislosti s učením zdravotní problémy a na některé své oblíbené zájmy úplně rezignoval. Například vždycky velmi rád psal. Vymýšlel si své vlastní příběhy a pohádky, které si sám ilustroval. Všechno měl zpracované do detailů, věnoval tomu ohromné množství času a úsilí. Se sedmou třídou a také povinnou četbou přišel jeho osobnímu psaní a čtení konec. Není čas, není chuť. Ještě v té šesté třídě se snažil si výuku českého jazyka zpříjemnit tím, že si celou učebnici dozdobil svými ilustracemi. Udělal jich pár, nebyl na to čas. Ano, na vysvědčení byly samé jedničky, ale za jakou cenu? Pevně věřím, nebo lépe řečeno, jsem rozhodnutá udělat všechno pro to, aby naše další děti podobné situace neabsolvovaly. Mrzí mne, že v tomto ohledu tlačíme syna do způsobů, se kterými se neztotožňujeme, ale zatím hledáme možný realizovatelný způsob.

Ještě bych ráda dodala, že unschooling si představuje každý poněkud jinak. Je veliký rozdíl, když vám dítě chodí třeba sedm let do klasické školy a vy ho potom vezmete do domácího vyučování. Ta nabytá svoboda je samozřejmě veliká, ale unschooling opravdu není to, že jsme na zkouškách vyplnili „jen pár testů“ a zkoušející byli velmi vstřícní. To už je veliký posun a veliké díky za to, že už tyto možnosti jsou. Kdyby člověk chtěl opravdu respektovat přirozený proces toho kterého dítěte v podstatě od jeho narození jsou i ty testy určitým kompromisem, který je tady v ČR v současnosti potřeba dělat. Vím, že se schází mnoho mladých lidí s malými dětmi a debatují na téma unschoolingu. Pro ně je zpráva, že je v této oblasti v ČR ještě mnoho práce a každý sám za sebe se může (dokonce bych řekla měl by) něčeho ujmout. Je fajn vyhledávat lidi, kteří mají tady u nás osobní zkušenost, protože jedině tak můžeme přijít na to, co je pro vzdělávání v naší zemi to nejlepší. Přeci jenom jsme země posttotalitní a ten fakt se stále do našich životů promítá.

Jak si můžu představit, že probíhá unschoolingový „školní den“? Máte zvolené téma a hledáte formu, čekáte, co se zrovna naskytne zajímavého? A jak to pak probíhá? (dejte prosím nějaký praktický příklad, aby si to čtenáři dokázali představit).

Školní den není jednoduché obecně popsat už z toho důvodu, že každý den je úplně jiný. Záleží na tom, co se zrovna u nás v rodině děje. Je to jiné, pokud k nám zrovna přibude nový človíček, což se u nás během posledních pár let několikrát stalo. Je to jiné na jaře a v létě, kdy vstáváme dříve a jsme více venku. Jiné v zimě, kdy je kratší den. Záleží na aktuálním počasí, na tom, jestli někoho bolí zrovna třeba zub, na mém a mužově pracovním vytížení, na tom, zda jsme doma či v našem sedmimístném obytném voze cestujeme Evropou, a také na tom, v jakém období svého ženského cyklu se zrovna nacházím. Každý den v sobě velmi přirozeně přináší nějakou učební látku, stačí se u ní zastavit a sledovat souvislosti. Když se třeba ohlédnu měsíc, dva zpátky, v dubnu vyšla má druhá kniha, děti k ní dělaly některé ilustrace, nejstarší syn je autorem obálky, kterou sám graficky zpracoval. Můj muž, který má vydavatelství, na zpracování knihy dohlížel a tak s ním byly děti v tiskárně. Tady je krásná motivace ke čtení a psaní. Jste při tom, jste v tom, prostě to děláte. Samozřejmě že děti chtějí číst a psát, to potom přichází v období „uvnitřnění“. Chodí, ptají se, my jim dáváme knihy, papíry, tužky, pastelky; všechno mají k dispozici. Zároveň je přítomná naše práce, nemáme to od sebe oddělené. Každý, kdo se v našem životě objeví, stává se zároveň učitelem. Nedávno chtěla redaktorka z jednoho časopisu vidět, jak se děti učí. Co myslíte, že se stalo? Děti měli hodinu žurnalistiky. Kdo byl vyučující? No přeci ona.

Osobně se také věnuji práci s těhotnými ženami a cestuji po celé republice. I tady jezdíme všichni. V květnu jsme během jednoho týdne mojí práce absolvovali rovněž IQ park i Aqua park v Liberci, návštěvu muzea Vltavínů v Českém Krumlově. Do toho se děti napříč věnovaly poznáváním kamenů, takže všude, kde jsme byli, sbíraly, roztloukaly a určovaly kameny, a do toho jsme dělali projekt VODA, která je rovněž všude. Není nic lepšího než si vlastní nohou stoupnout do Jizery, nebo Vltavy, když už je o ní řeč, vytahat si kameny z Úpy, která se vlévá do Labe a to zase do Severního moře. To všechno potřebujete zapisovat a umět číst. Je to stále dokola. Holky, které teď dokončily druhou a třetí třídu, už mají po závěrečných zkouškách. Matyáš má ještě polovičku předmětů před sebou. Na český jazyk a němčinu má soukromé učitele a učí se přes Skype, některé předměty si zpracovává sám, některými jej provází muž. I tohle všechno se dá do určité míry přizpůsobovat našemu životnímu stylu. I na druhém stupni tráví „školou“ syn daleko méně času, než v klasické škole.

Co vysvědčení? Je slučitelné s principy svobodného učení?

No právě to vysvědčení není pro nikoho z nás důležité. Náš nejstarší syn musel na druhém stupni přejít na známky. Do té doby byl hodnocen slovně. To slovní hodnocení byla také fraška. Pro nás s mužem to bylo něco nového a tak jsme vždy synovi slavnostně předčítali jeho hodnocení. Poněkud zarážející pro nás bylo, že jeho nezajímalo. Když nám jednou řekl, že mu to nemusíme číst, protože sám nejlíp ví, jak co dělá, nebo nedělá, neměli jsme co dodat. Holky jsou s bráchou solidární a tak mají známky na vysvědčení také. Ve skutečnosti jsou pro nás „zkoušky“ o tom, že se potkáme s jinými rodinami, děti vytahají z krabic nepřeberné množství věcí, na kterých během roku pracují a nejdůležitější akcí je výlet (jelikož jezdíme na zkoušky do Vraného nad Vltavou). Letos jsme si půjčili loď a prožili několik hodin plavbou po Vltavě, když už jsme měli „projekt voda“. Oním „vysvědčením“ to přeci nekončí.

 

Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.

 

Magdalena Havlíková