Zatím žádné komentáře

Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama

Otázka kritického myšlení: Zamyslete se na chvíli nad úžasnou rozmanitostí lidí v myšlenkách, ambicích, představivosti a kreativitě. Proč by někdo chtěl ponížit tolik jedinečných osobností do té míry, že se jednoduše napasují do všeobecně uniformní a homogenní skupiny? Pokud se vám tato otázka nezamlouvá, zkuste jinou: Představte si výhody vlastní armády robotů.

Během svého mládí jsem sledoval seriál, který mi v té době přišel zábavný. Jak jsem rostl, moje potěšení z pořadu klesalo, ale uvědomil jsem si, že fascinace se naopak zvyšuje. Když se dívám zpětně, docházím k závěru, že tento pořad – sobotní kreslený seriál – byl ve skutečnosti velice chytrou metaforou americké společnosti, ve které jsem vyrůstal. Jmenoval se Šmoulové. Pokud jste Šmouly nikdy neviděli, mohu vás ujistit, že co se týče zábavy, o mnoho jste nepřišli. Ale přišli jste o velice zajímavé paralely mezi jejich a naší společností. Je mi jasné, že si někdo může říct: „Pochopil jsem narážku na Matrix, zdráhavě jsem toleroval odkaz na Star Wars, ale teď mám opravdu pocit, že se Šmouly už to bude i na mě příliš.“ Mějte strpení.

Pokud jste o Šmoulech nikdy neslyšeli, jedná se o taková malá modrá stvoření s bílými čepicemi a kalhotami, dle svých slov byli vysocí jako tři jablka a žili v kouzelném lese, kde bydleli pod houbami. Téměř všichni Šmoulové jsou bezradní a závislí členové patriarchální společnosti vedené Taťkou Šmoulou, jehož vzhled nápadně připomíná Karla Marxe, což je zajisté pouze náhoda. Jejich vesnice má knihovnu, ale naneštěstí pro všechny ostatní Šmouly, Taťka Šmoula je jediný, kdo tam může vstoupit. Jediný Šmoula, který knihovnu navštívil, byla Taťky Šmouly dcera/konkubína Šmoulinka, ale to tady teď řešit nebudeme. Jelikož nikdo jiný do knihovny nesmí, můžeme usuzovat, že všichni jsou negramotní. Kvůli tomu jsou bezmezně závislí na údajné moudrosti Taťky Šmouly, což zcela eliminuje vznik originálních šmoulích myšlenek. Vinou záměrného udržování Šmoulí populace v ignoranci byl údajně benevolentní diktátor Taťka Šmoula schopen přesvědčit ostatní o své schopnosti kouzlit. Ve skutečnosti uchovává v knihovně několik knih o magii. Když se však pokouší kouzlit, téměř vždy selže. Ale, ke štěstí Taťky Šmouly, všichni ostatní jsou naprostí idioti a věří, že jeho kouzla opravdu fungují, čímž zvyšuje svoji legitimitu jako jejich vládce.

Nejvíce fascinující prvek tohoto pořadu představuje vnitřní dynamika šmoulí společnosti. Nejvyšší hodnotou se zdá být uniformita. V případě, že se nějaký Šmoula odchýlí od ostatních svojí osobností, dostane přezdívku, která má všechny upozornit na jeho nekonformní chování. Je též zajímavé, že jediný Šmoula oplývající nějakým vzděláním, nese přezdívku Koumák, a dostává se mu nejvíce opovržení ze všech. Většina Šmoulů považuje Koumákovy intelektuální vsuvky do jejich prázdných konverzací za otravné. Koumák byl také považován za vyvrhela, protože nemluvil stejným přízvukem, jako všichni ostatní. Jejich jazyk byl neuvěřitelně jednoduchý a z nějakého důvodu dokázali nahradit slovem Šmoula jakékoliv podstatné jméno i sloveso. Buďto jim věta dávala smysl, nebo se o její nesmyslnost vůbec nezajímali. To byla Šmoulí společnost. Místo, kde neustálé potlačování samostatného myšlení bylo nezbytné pro udržování autoritářské, proti-racionální komunity. Proč mě Šmlouvé bavili? Rozhodně nabízeli spoustu zábavy, dobrodružství, jasných barev; všechny věci, které přitahují děti k televizi. I jako osmiletý chlapec jsem si nakonec uvědomil, jak jsou Šmoulové hrozně předvídatelní, až pro mě přestali být zábavní. Ale tato uniformita a předvídatelnost zjednodušovala život jejich vůdci Taťkovi Šmoulovi.

Pokud si dobře pamatuji, Šmoulové běželi ráno od 10 do 10:30 každou sobotu, a pokud jste nějaký díl propásli, stejnou myšlenku jste mohli získat chozením do státní školy sedm hodin denně, od pondělí do pátku. Myšlenku, že pro zajištění harmonie ve společnosti a pro pohodlí těch, kteří jí vládnou, je potřeba velké osobní oběti – individualita musí být utišena a jednotlivec nesmí existovat. Pokud byste promluvili s jakýmkoliv vládcem z kteréhokoliv období historie, řekne vám o lidech skoro to samé. Bude tvrdit, že lidé jsou nebezpeční a iracionální, čímž samozřejmě myslí, že tyto zmatené bytosti budou často jednat ve svém vlastním zájmu, namísto zájmu těch, kteří se jim snaží vládnout, což je poměrně nepříjemná vlastnost. Dokonce ani důkladný výcvik v podřízení se a poslušnosti nemusí být dostatečný k zajištění pokračujícího statu quo, který vládnoucím lidem vyhovuje. Takže k poslušnosti musejí být přidané nové lekce. Druhá lekce, vystavěná na základní lekci, je přizpůsobení se. Přizpůsobení se spolu s poslušností říkáš? Ano, rozhodně. Protože i když jeden z těch otrlejších bude poslušný a dobře vychovaný podle stanovených norem lidí u moci, stále existuje možnost, že by mohl mít své vlastní nezávislé myšlenky. A nikdo neví, kam by to až mohlo vést. Takže je velmi důležité potlačit tuto hrozbu hned v počátku a ujistit se, že i když mají někteří lidé nekonformní myšlenky, nevysloví je a ani nezačnou realizovat. Lidé si mohou myslet, co chtějí, ale pro zachování status quo je nutné vyvarovat se vyřčení těchto myšlenek a jejich následné realizaci. Zde přichází na řadu přizpůsobení se. Pokud zkombinujete přizpůsobení s poslušností, nemusíte se téměř ničeho obávat, protože pravděpodobně žádné vlastní myšlenky ani nevzniknou.

Ale vždy budou existovat lidé, kteří se prostě přizpůsobit nechtějí. Autoritativní sociopati a intelektuálové, jež zasvětili celou svou inteligenci na zachování současného status quo, přesně vědí, o kterých lidech mluvím. Je mi jasné, že pravděpodobně nikdo z nich mě právě neposlouchá, ale pokud ano, rád bych chvíli mluvil k nim: Ahoj autoritativní sociopate nebo temný, intelektuální, elitářský, centrální plánovači. Vy víte, o kom mluvím; mám na mysli nekonformisty, kteří říkají: „Hmm, chci mít své vlastní myšlenky. Hmm, nejsem si tak jistý, že Země je placka, kolem které obíhá celý vesmír. Hmm, myslím, že vědecká metoda představuje lepší způsob popsání světa než starověký mysticismus. Hmm, nemyslím si, že bychom měli celou ekonomiku zakládat na otroctví. Hmm, nemyslím si, že násilí je tím nejlepším způsobem, jak řídit společnost.“ Jen dělají potíže, jsou osinou v zadku. Chtějí zkrátka měnit vše, co je teď dobré. Tak to by stačilo, dále už k autoritativním sociopatům mluvit nebudu. Ale pokud poslouchají, vědí, o čem mluvím.

Tento výcvik poslušnosti rozhodně není praktikován jen ve státním školství, ani se nejedná o záležitost poslední doby. Myslím, že jsem zde již shrnul historii jako dlouhý příběh, jež se stále opakuje ve smyčce, a ve kterém velmi malá skupina lidí ovládá velkou skupinu lidí pomocí strachu nebo síly. Přizpůsobení spolu s poslušností jsou naprosto nezbytné pro dosažení takového cíle. Pokud mají být lidé ovladatelní, musejí být předvídatelní. Na začátku této epizody jsem pouštěl klip Johna Taylora Gatta, kterého jsem již několikrát zmiňoval, kde nás nabádal, abychom nepřemýšleli o vývoji povinného školství v Americe jako o konspiraci. Není to tak jednoduché a obávám se, že v předchozích epizodách School Sucks podcastu jsem mohl některé posluchače nabádat k vytvoření představy, kde John Deway, Horace Mann, Woodrow Wilson a Alexander Inglis sedí u stolu v zakouřené místnosti a plánují, jak udělat americké děti v 20. století hloupé a navzájem si podobné. Ale tak jednoduché to zkrátka není, historie je složitá. Státní vzdělávání bylo utvářeno mnoha různými zájmovými skupinami, ale původní systém vytvořený v Prusku, měl produkovat slušné občany a vojáky podle vládních standardů. Když byl převzat Amerikou, plnil také náboženský účel, a poté v průběhu průmyslové revoluce bylo jeho cílem produkovat spolehlivé a předvídatelné pracovníky do továren. Ať už se bavíme o armádě, náboženství nebo průmyslové pracovní síle, zásadní roli hraje vždy přizpůsobení se, ne vzdělávání, které prioritou nikdy nebylo a nikdy nebude. V prvních dvou desetiletích 20. století byla tato lekce mohutně prosazována. Ve své knize For a New Liberty popisuje Murray N. Rothbard v kapitole o vzdělávání jeden takový příklad.

„Nejambicióznější pokus fanatiků státního školství maximalizovat svou kontrolu nad dětmi proběhl v Oregonu na počátku dvacátých let. Stát Oregon, jenž nemohl vydýchat ani soukromé školy certifikované státem, přijal 7. listopadu 1922 zákon, který postavil soukromé školy mimo zákon a donutil všechny děti navštěvovat školy státní, což představovalo vyvrcholení snu pedagogických intelektuálů. Státní úřady konečně nahnaly všechny děti do „demokratizujícího“ modelu uniformního vzdělání. Nejvyšší soud USA naštěstí shledal zákon v roce 1925 protiústavní a prohlásil, že „dítě není pouhým výtvorem státu“, a tvrdil, že byl oregonský zákon v rozporu s „fundamentální teorií svobody, na které všechny vlády Unie stojí.“ Fanatici státního školství se již nikdy neodvážili zajít tak daleko. Ale plyne z toho ponaučení, pokud si uvědomíme, jaké síly stály za snahou zakázat konkurenční soukromé vzdělání ve státě Oregon. Strůjci zákona nebyli, jak bychom mohli očekávat, liberální či progresivní pedagogové či intelektuálové; strůjcem byl Ku Klux Klan, tehdy silný v severských státech, který prahl po likvidaci farního školního systému katolíků a také po umístění všech dětí katolíků a imigrantů do neoprotestantských a amerikanizujících státních škol. Je zajímavé podotknout, že Ku Klux Klan byl toho názoru, že podobný zákon je nezbytný pro „zachování svobodných institucí“. Je příhodné si uvědomit, že velmi vyzdvihovaný „progresivní“ a „demokratický“ systém státních škol měl své nejvášnivější zastánce mezi nejbigotnějšími Američany, mezi lidmi toužících po pošlapání různorodosti a rozmanitosti v Americe.“ [1]

Zmiňované období americké historie, které Rothbard popisuje, bylo velice zajímavé. Mohlo by být přínosné zamyslet se nad děním v některých dalších oblastech americké společnosti během těchto prvních desetiletí. Expert na efektivitu Frederick Taylor [2] tvrdě pracoval na nalezení způsobů, jak přeměnit lidi na efektivnější stroje v průmyslovém procesu nebo masové výrobě. Průkopník styku s veřejností Edward Bernays [3] se snažil, jak by to pravděpodobně sám řekl, napojit na iracionální a podvědomé touhy lidských zvířat za účelem jejich zformování do předvídatelnějšího a ovladatelnějšího stáda pro pohodlí politických vůdců, jež ho zaměstnávali. Ve školství to byli lidé jako Alexander Inglis, kteří se snažili dosáhnout úplně stejných cílů. Již jsme mluvili o Inglisem definovaných šesti funkcí povinné školní docházky. Druhou funkci nazval integrační funkcí.

Inglis píše: „Nároky společnosti vůči druhému stupni základního vzdělávání jsou nezbytné pro zajištění rozvoje jednotnosti myšlenek, zvyků, ideálů a standardů nutných pro sociální pospolitost a solidaritu. Z toho vychází integrační funkce druhého stupně základního vzdělávání, která zvláště v této zemi neustále nabírá na důležitosti z několika důvodů:
1. Zvyšující se složitost moderní demokracie neustále navyšuje potřebu společných vědomostí, jednání a myšlenek. První stupeň základního vzdělávání se stává pro tuto potřebu nedostatečný.
2. Dochází ke zvyšování různorodosti populace v této zemi a tím se neustále rozšiřuje rozmanitost společenské dědičnosti, což dělá proces sociální integrace stále složitější.
3. Zvyšující se rozmanitost průmyslových zaměstnání a životních podmínek neustále posilují diferenciaci, čímž vedou k nutnosti posílení integrace za účelem jejího vyvážení.
4. Ostatní instituce, které dříve představovaly nositele integrační funkce, byly změněny takovým způsobem, že již nemají dostatečnou integrační sílu, nebo se ukázaly jako nedostatečné pod změněnými podmínkami společnosti, např. církev a náboženství.“

Také stojí za zmínku, že Inglis vnímal integrační funkci společně s další funkcí – odlišující. Krátký úryvek: „Integrační funkce musí být vždy vnímána ve vztahu s odlišující funkcí druhého stupně základního vzdělávání. A jejich vztah musí být považován za doplňkový spíše než protichůdný, zejména z důvodu faktorů integrace a diferenciace v procesu společenské evoluce.“ Společenská evoluce – to zní jako velký projekt pro jednoho člověka, chlápka, který píše knihu. „Podobně jako integrační funkce vzniká z nezbytnosti vývoje určitého množství stejnorodosti z heterogenní populace za účelem zajištění společenské solidarity, stejně tak odlišující funkce vzniká z nezbytnosti využití rozdílů mezi jednotlivci za účelem stanovení společenské efektivity.“ A pokud bychom tomu chtěli nasadit korunu, připomeňme si citát Johna Deweyho, který řekl: „Nemůžete udělat socialisty z individualistů. Děti, které dokáží samy přemýšlet, ničí kolektivní harmonii společnosti.“

Je zajímavé, jak tyto cíle, touhy a plány lidí jako je Horrace Mann, John Dewey nebo Alexander Inglis a dalších, jsou stále opakovány dodnes, v roce 2009, lidmi, kteří tímto systémem prošli. Je lhostejné, jaké argumenty použiji proti státnímu vzdělávání, nezáleží na důkazech, kterými podpořím tyto argumenty, mnoho lidí mě stejně nechce poslouchat. Pravděpodobně z důvodu, že pokud vlastní nemovitosti, jsou silně zapojeni do procesu financování školského systému a samozřejmě jeho pokračujícího růstu. [2] Možná tam posílají své děti od pondělí do pátku. Ale v čem jsou lidé opravdu dobří, jak jsem již říkal, je ospravedlňování. Když argumentujete proti něčemu jako státní vzdělávání, rychle budete přerušeni a začne ospravedlňování. Lidé řeknou: „Školy poskytují socializaci“, což je eufemismus pro indoktrinaci a standardizaci. Ale oni to sdělí v pozitivním slova smyslu, že se děti ve škole učí být společenské. Což je opravdu skvělé, viďte? Socializace, kterou se ve škole naučíme – jak se zařadit do party, kde všichni vypadají a chovají se téměř identicky, a zároveň být nepřátelští vůči lidem, kteří vypadají nebo se chovají odlišně. A co je nejdůležitější – nikdy nedělat nebo neříkat nic, kvůli čemu bychom vyčnívali. „Socializace.“ A pokud si rodiče myslí, že škola nabízí něco magického v jejím formátu, rozvrhu, rutině, které jejím dětem dávají tuto socializaci prostřednictvím osmózy, měl bych pro ně návrh: Dejte své děti do vězení. Pravděpodobně nebudete potřebovat celých dvanáct let jako ve škole, protože vězení je ještě společenštější než škola. Je to dokonce větší a zatuchlejší betonová budova s ještě více lidmi, kteří tam nechtějí být a kteří jsou donuceni spolu pobývat. A ano, na obou místech dostanete jídlo zdarma, jsou zde nějaké aktivity, též trocha učení. A na obou místech je nezbytně nutné, abyste se přidali do party. Pokud tak neučiníte, je s vámi konec. Ve škole společensky, zatímco ve vězení se bavíme spíše o situaci sexuálního zneužívání. Ale poté, co dítě projde prvními devíti lety výcviku přizpůsobení se a pozná, jak je důležité se zařadit do homogenní skupiny, nejsem si jistý, v čem jsou ty dvě situace odlišné pro dítě přicházející na střední školu, které se musí potýkat s tlakem na přizpůsobení se. Během základní školy byly dobře vycvičeni. Takže jen takový návrh pro rodiče, kteří chtějí své dítě poslat do školy, a kteří podporují školy kvůli jejich socializaci, mrkněte na vězení. Je jich mnoho, stále se budují nové a nové. A stejně jako v každé společnosti, která se pomalu ale jistě přibližuje k totalitě, přijímací řízení ve vězení je stále jednodušší a jednodušší.

V následující epizodě budeme více mluvit o projevech výcviku přizpůsobení v dospělé společnosti. Jinými slovy, jak tento výcvik zařazení se do ovladatelné a předvídatelné skupiny vede k zabíjení a okrádání společensky tolerovaným způsobem, jejž někteří nazývají politika. Také budeme mluvit o dalších způsobech, kterými se přizpůsobení projevuje v dospělém světě. A když to uděláme, odhalíme hlavní účel povinné školní docházky. Protože jsme viděli, jak se různé skupiny snažily využít moci státu ke svému vlastnímu prospěchu – náboženské, průmyslové, Ku-Klux klan. A dokonce i dnes v moderní korporátní struktuře je většina lidí jako včely v úlu, není od nich vyžadováno, aby mysleli sami za sebe a vytvářeli originální nápady. Požaduje se pouze zařazení do stroje, do kóje. Ale hlavní účel za tímto přizpůsobením se je… Ve společnosti není problém, když lidé mají malé neshody ohledně zdravotnictví, kdo by měl mít možnost sňatku, o problematice potratů. To je v pořádku, dokud se všichni přizpůsobí myšlence, že společenské problémy se řeší pomocí násilí. Násilí páchané cizinci, kteří vědí, jak řídit váš život lépe než vy. Že určití lidé mají určitá privilegia, že určití lidé mají právo iniciovat násilí vůči ostatní. Dokud o tom bude drtivá většina lidí přesvědčena, mohou spolu nesouhlasit o čemkoliv nedůležitém. A tyto neshody vedou k malým sekcím nových předvídatelných skupin. Politici to zbožňují, protože poté mohou cestovat a cílit určitá sdělení těmto předvídatelným skupinám. Přesně vědí, co říci, na čem dané skupině záleží a která se dokonce i nějak nazývá, takže je to pro politiky vskutku jednoduché. A pokud mají štěstí, tyto skupiny dokonce začnou mezi sebou bojovat a to považují vůdci již od dob antických her za nesmírně zábavné.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)

[1] Celá kapitola zde
[2] Ve Spojených státech je státní školský systém financován daněmi z nemovitostí.

Skryté lekce školy I.: Přizpůsobení se a poddajnost
Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost

mm

Brett Veinotte

Zakladatel projektu School Sucks, jehož hlavním cílem je znovu definovat pojem vzdělávání, jako celoživotního procesu poháněného vnitřní motivací.

Komentáře jsou uzavřeny .