Zatím žádné komentáře

Příběh hodné holčičky

Když je vám rok, je maminka vaše všechno. Maják uprostřed rozbouřených vln okolního světa. Zdroj potravy, lásky, bezpečí. K ní se vracíte, když vám začne být úzko. V prvních letech života je lidské mládě naprosto závislé na péči osoby, která jej přivedla na svět. Tak závislé, že udělá téměř cokoli, aby se od ní za žádných okolností nenechalo oddělit.

Když je vám rok, jste ale slabí… moc slabí na to, abyste mohli zvrátit rozhodnutí těch velkých lidí kolem. Moc slabí na to, abyste projevili svou vůli jinak než zoufalým pláčem. Doufáte, že maminka pochopí jeho význam, a že vás zachrání před samotou, nejistotou, strachem, bezmocí… Když se to nestane, možná to vzdáte. Ne hned. Ještě se nějaký čas budete snažit na sebe upozorňovat, jakkoli. Když ani to nepomůže, poddáte se. Přizpůsobíte se okolním podmínkám. A začnete pochybovat. O sobě. Třeba nestojíte za to, aby člověk, kterého milujete ze všeho nejvíc na světě, na němž jste naprosto závislí celou svou bytostí, naslouchal vašim potřebám. Asi to tak má být. Jste špatní, nedostateční, nehodní lásky a přijetí. Kdyby vás maminka měla opravdu ráda, přece by vás zachránila. Nezasloužíte si lásku, protože jste špatní. Nikdo vás nemůže mít rád. Všichni vás stejně nakonec zradí. Naprogramováno. Tečka.

Jesle. Ráno vás maminka budí brzo, spěchá do práce. Jeslí se moc bojíte. Jste tam sami, bez maminky, mezi dalšími dětmi, které by taky raději byly jinde. Maminka vám obléká punčocháčky. Křičíte, pláčete. Sotva se maminka otočí, punčocháčky si strháte z nohou, ale neubráníte se, maminka musí do práce, vy musíte do jeslí, jinak to nejde. Jste často nemocní, hodně často. To s vámi pak maminka zůstane doma. Nebo jedete stonat k babičce a dědečkovi. 300 km vlakem, 5 – 6 hodin, podle toho, kolik je zrovna přestupů. Maminka musí chodit do práce.

Střih. Sedm let, první třída. Aktovka, penál, nové sešity, učebnice. Příprava na život. Učitelka, spolužáci. Spěcháte, abyste přišli včas. Maminka často spěchá. Musí pracovat, protože je na vás sama. Škola, to bude asi vzrůšo. Určitě zajímavější než školka – tam už to byla fakt nuda. A taky vás nutili jíst tu hnusnou drožďovou pomazánku a po obědě ležet s hlavou pod dekou, abyste nerušili. A když jste rušili, zavřeli vás v kumbále. Strach, bezmoc. Ve škole to bude určitě lepší. Už umíte číst, protože vás to baví. Baví vás číst zajímavé knížky. Ve škole musíte číst to, co ostatní. Musíte číst nahlas, čekat, až na vás přijde řada. Občas jsou to taky zajímavé příběhy – ale vždycky jenom kousek… škoda. Přesto, když vás zaujmou, čtete napřed než se na vás dostane, abyste četli nahlas. Aha, už…? Kde to jsme…? Nedáváte pozor, poznámka v žákovské. Nespravedlnost? Ale ne, vy jste špatní, nikdo vás nemůže mít rád, paní učitelka má vždycky pravdu.

Jedničky. Jste lepší než Hanka a Markéta, taky lepší než Ondra a Petr. Ale Honza má taky jedničky a Martina taky. Jste hodná holčička, protože vám jde učení a nezlobíte. Zlobit se nesmí, to už víte z jeslí a ze školky. Za zlobení přichází trest. To se pak stydíte a bojíte. Ti velcí dospělí mají obrovskou moc. Když se na vás zlobí, máte velký strach. Raději děláte, co po vás chtějí. Někdy nevíte. Snažíte se odhadnout, co chtějí, abyste udělali. Snažíte se zavděčit. To se musí, bez toho vás nikdy nebude mít nikdo rád. Učitelé mají rádi děti, co mají jedničky. Spolužáci nemají rádi děti, co mají jedničky. Jste šprt. Chcete, aby vás měly rády i děti. Tak občas předstíráte, že nevíte odpověď na to, na co se učitel ptá. Trojka z matiky, koukejte! Půjdem odpoledne jezdit na kole? Skákat gumu?

Druhý stupeň. Magické slovo. Na gympl? Ne, přišli byste o kamarády. O kamarády…? Chemie, fyzika, matika, to vám moc nejde. Už nejste hodná holčička. Hodným holčičkám jde všechno. Dlouhé vlasy, krátký rozum, říká matikářka. Mami, můžu se nechat ostříhat nakrátko? Shodíte milované vlasy, ale nepomůže to. Role hodné holčičky je pryč. Kdo vlastně jste? Čeština a dějepis je fajn, máte hodnou učitelku, tak se snažíte zavděčit aspoň jí. Jako zvířátko v kleci… který dozorce je ten nejhodnější? Od koho hrozí nejmenší nebezpečí? Rostete a dospíváte. Dospělí vám tykají. Vy musíte všem vykat. Ne proto, že si jich vážíte, ale proto, že mají nad vámi moc. Všechny děti mají v očích stejný bojácný a zahanbený pohled pokaždé, když se na ně dospělí zlobí. Všechny. U některých sem tam probleskne trocha vzdoru, ale většinou ne na dlouho. Ti, kteří vzdorují nejvíc, dostanou nálepku. Zlobí. Jsou hyperaktivní. Asociální. Některé tajně obdivujete, jiných je vám líto. Ale nezastanete se jich, když se jim děje nespravedlnost. Bojíte se. Pomáhat si navzájem, to se nesmí. Říká se tomu opisování a jsou za to poznámky, pětky, opovržení. A ta chemie vám pořád nejde…

Na gymplu, tam to ale už opravdu bude lepší. Budou nám vykat…? Fakt? Noví spolužáci, všechno nové. Sedíte vzadu, v poslední lavici. Tři další holky a vy – jsou fajn! Francouzštinář je srandovní. Vypadá jako vaše stará tetička a barví si vlasy na černo. Češtinářka se ráda poslouchá, ale literatura je zajímavá… jenom… to se fakt musíme všechno tohle učit nazpaměť? Nestačí… číst?

Listopad. Zeměpis. Mladá zeměpisářka, nemá dneska asi nejlepší den. Přestaňte se vzadu bavit! Okamžitě do první lavice! Vezmete sešit a jdete. Jak si sedáte, položíte sešit na lavici. Plesk. Jedno plesknutí, a jak vám může změnit život. Co si to dovolujete? Za dveře, na chodbu! Zíráte… neřeknete ani slovo. Nespravedlnost, ponížení, stud. Jste špatní, to už víte. Zase se vám to připomnělo… Ředitelská důtka. Za plesknutí sešitu. Nespravedlnost je moc velká, nevydržíte to… Mimo školu jsou zajímavější věci, lidi… Školy se bojíte. Přestanete tam chodit. Nějak to dopadne.

Za pár týdnů se to provalí. Mami…? Jste špatní, je to vaše chyba. Ale najdeme jinou školu, zkus to tam. Noví spolužáci, nezapadáte. Utéct je tak snadné. Nikdo se nebude divit. Jste černá ovce, průšvihářka. Jaká daleká cesta od hodné holčičky… Stydíte se za sebe. Všichni jsou lepší než vy. Úspěšnější…? Šikovnější…? Přizpůsobivější…

Zpátky na základku, do devítky. Na gympl z osmičky, ale povinná školní docházka je devítiletá. V devítce zůstaly děti, které se nedostaly na střední školy. Ti hloupí. Jako vy. Učitelé se vám posmívají. Jste ztroskotanec. Určitě berete drogy. Chemikářovi je to jasné: přestaň čuchat ty výpary od laků na nehty, kvůli tomu jsi tak blbá. Nic na světě už vás nemůže přesvědčit o tom, že nejste… Nevydržíte a… utečete.

Další útěk, další pokus. Kurz k doplnění základního vzdělání (protože vy ho nemáte dokončené – devět let je povinných přece!). Děti, nebo spíš dospívající ze speciálních, tehdy ještě zvláštních škol. Jedete tam a cestou si v tramvaji čtete Hlavu 22. Sem nepatřím… prosím, sem nechci chodit! Zoufalství, ponížení, stud… Nevydržíte…

Nevydrží ani vaše tělo. Horečky, asi chřipka, přejde to. Jednou v sobotu udělá máma k obědu rybu se zeleninou a pak se jdete projít. Udělá se vám hrozně zle, v břiše kámen. Pak už to tak je pořád. Začnete se bát jíst, protože vám je po každém jídle špatně. Začnete se bát vycházet z bytu, aby se vám neudělalo zle někde venku. Hubnete. Všechny testy jsou „hraniční“, vlastně v normě. Nic vám není, simulujete, říkají doktoři. Tak vás máma vodí od jednoho doktora k druhému. Měsíce běží a vy pořád „simulujete“. Hubnete. Kromě doktorů nikam nechodíte. Jednoho dne se zvážíte a máte 36 kilo… v osmnácti letech… Doktoři konečně mají diagnózu – anorexie. Ale vy jíte, nechcete nejíst, jen je vám po každém soustu zle…

Konečně – testy na EB virus, prodělaná mononukleóza, únavový syndrom. Léky na játra, pomalé zlepšování a… happy end? Ještě zdaleka ne… Ještě mnoho let trvá, než se přestanete považovat za ztroskotance a bezcennou osobu, kterou nemůže mít nikdo na světě rád, protože ani ona nemá ráda sama sebe… Možná se to nestane nikdy.

Připadá vám to celé přitažené za vlasy? Ten příběh je pravdivý, do posledního písmene…
Když se nám narodí dítě, chceme pro něj to nejlepší. Děláme všechno, co můžeme, čeho jsme schopni, abychom mu zajistili spokojené dětství a život. Snažíme se mu dát pevnou zem pod nohama, aby zvládlo nápor toho „zlého světa kolem“. Snažíme se ho připravit na život, vychovat z něj člověka, který ve společnosti obstojí. Vnucujeme mu svou představu dobrého života, štěstí a spokojenosti. A zapomínáme na to, že dítě už člověkem je… Že není kopií nás samých ani našich partnerů. Že si zaslouží být milováno takové, jaké je. Že „slušného člověka“ z něj nevychováme tím, že budeme násilím (ať už fyzickým či psychickým) tvarovat jeho osobnost k obrazu někoho jiného. Že tím, že jej donutíme opakovat nazpaměť naučené vědomosti, nedocílíme toho, že prožije naplněný život. Že tím, že mu nedovolíme věnovat se tomu, co ho skutečně baví a fascinuje, docílíme jen toho, že nebude znát své silné stránky, nebude vědět, co doopravdy chce a hlavně – kdo doopravdy je…

Důvěřovat dětem je tak těžké, protože ani nám nebylo v dětství důvěřováno, říká John Holt. Zkusme to. Zkusme nechat děti rozhodovat o jejich životech a vzdělávání. Zkusme být spíše pomocníkem a rádcem v případě, že nás o to dítě požádá. Zkusme neudělovat nevyžádané rady. Nezahanbujme a neponižujme děti, nezlehčujme jejich zájmy a vášně. Zkusme s dětmi prostě být a nechme se unést jejich nadšením. Stejně jako když se coby miminka učí chodit, podporujme je v tom, co chtějí dělat a co je pro ně důležité i později. Děti nepotřebují, aby jim dospělí plánovali život, nepotřebují školy a rozvrhy hodin. Potřebují bezpečné a důvěřující prostředí, z něhož se mohou vydávat zkoumat svět a znovu se do něj vracet.

mm

Zdeňka Šíp Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-)) dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .