Zatím žádné komentáře

Co nám nabízí současné školství a jak to změnit

„Vzdělání je to, co zůstane, když je vše, co bylo naučeno, zapomenuto.“ – B. F. Skinner

Skinner ve svém citátu trefně naráží na problematický aspekt našeho způsobu vzdělávání, který se se školstvím už dlouhou dobu táhne. Jde o jistou samoúčelnost a o fakt, že nás školy učí něčemu, co velmi pravděpodobně zapomeneme; my jakožto studenti si často ani neděláme nárok být po dostudování intelektuálně obohaceni, moudřejší, uvědomělejší, od škol chceme především doklad o vzdělání. Měli bychom se ptát: jak jsme se ale do současného stavu dostali? Jak to, že nám často školy po letech studia a tisících hodin strávených učení nedokáží dát nic víc, než titul či maturitní vysvědčení? A přitom by nám toho mohly tolik nabídnout. Pokusím se vyslovit několik myšlenek obsahujících důvody, které si myslím, že vedly Skinnera k vyslovení jeho citátu, který je nepříjemnou pravdou o našem vzdělávacím systému, a zároveň se pokusím naznačit, co a proč změnit, aby tento výrok dále nebyl platným.

Malou nápovědu k zodpovězení položených otázek nám může dát krátký pohled do minulosti. Školství, jak ho známe dnes, je stavěno na novověkých principech. Tehdy, v počátcích hospodářské revoluce, byla vysoká negramotnost a informace a hlubší poznatky byly vzácné. Školství mělo zájem na tom, aby se z obyvatel stali potenciální dělníci se znalostmi potřebnými k vykonávání své práce, jež byla většinou jasně definovaná, bez nároků na kreativitu a inovaci, často manuální činnost. Znalostí se mezi lidmi velmi cenilo a školy byly místem, které je nabízely. Zásobárnami vědění v té době byli učitelé, případně knihy a encyklopedie. Škola nabízela to, co bylo jinak těžko dostupné. A i když vyučovací metody ani dříve nebyly dokonalé a žáci měli k učivu nevoli, stále je motivovala vize účelnosti učení a memorování údajů.

Tento model školství se s malými inovacemi udržel až dodnes. Máme dnes promyšlenější a ucelenější systém, lepší pokrytí, máme k dispozici moderní techniku. Hlavní, co školy nabízejí, je ale stále předání poznatků z určitých oborů, jež byly získány někdy dříve někým jiným. To už však není atraktivní. Informace jsou dnes na každém kroku a my se můžeme o předmětu svého zájmu dozvědět díky elektronickým knihám a internetu během několika minut. Většina při této skutečnosti ztrácí jakoukoli vnitřní motivaci učit se, co nám škola předkládá. A je dobře známé, že právě vnitřní motivace je oním plamenem ženoucím nás za poznáním a tím, co dělá z procesu učení jednoduchou, přirozenou a efektivní činnost. Nedostatek vnitřní motivace se bohužel škola snaží vyrovnat patřičnou dávkou motivace vnější, tedy skrze systém známek a hodnocení, které ve svém principu na naši psychiku působí jako malé úplatky, abychom dělali to, co vlastně dělat nechceme a co bychom jinak vůbec nedělali. Tento přístup ke školství má mimochodem dalekosáhlý důsledek – na systém založený na vnější motivaci si během školních let zvykneme natolik, že nemáme problém jej přijímat ani v pozdějším pracovním životě, kdy se mnozí z nás věnují činnosti, jež je vnitřně nenaplňuje, a dělají ji jen pro odměnu. Věřím, že kdybychom neprošli „přizpůsobovací fází“ v podobě především základních a středních škol, bylo by pro zaměstnavatele mnohem těžší přilákat zaměstnance k práci pouze vidinou peněžní odměny.

Náš přístup ke školství potřebuje fundamentální změny. Nedá se tvrdit, že by byl vždy špatný a neúčinný, naopak – stávající systém přispěl obrovskou měrou k rozvoji gramotnosti, vzdělanosti a myšlení lidí po celém světě. Nemůžeme se na něj však spoléhat v dnešním světě, měnícím se tak rychle, že málokdo dokáže předpovídat, jak bude svět vypadat a jaké na nás budou požadavky, až se mladí dostanou do produktivního věku. Nejdůležitější schopností, jakou můžeme od školy získat, je kreativní a zároveň kritické myšlení schopné hledat nové cesty a nová řešení problémů, jež nás čekají. Bezduché učení látky, jež se v mnoha předmětech za posledních několik desetiletí v podstatě nezměnila, nám v této výzvě těžko pomůže.

Musíme se také oprostit od myšlenky tvrdé kázně a téměř militaristického přístupu ve školách. Fakt, že tento přístup dříve produkoval poměrně dobré výsledky, není relevantní pro současný svět. Je třeba se dívat dopředu a hledat aktuální řešení. Jedním z pilířů je uvolnění striktních učebních plánů a snaha naučit každého naprosto totéž bez ohledu na osobní zájmy a preference. Namísto nich bychom měli do škol zavést prvek svobody, který umožní samostatné a touhou po poznání vedené učení. Mnohé vzdělávací experimenty vedené v různých částech světa ukazují sílu a efektivitu svobodného učení, založeného na vnitřní motivaci a touze dozvědět se něco nového. Tyto pokusy zahrnují například experiment Sugaty Mitry s umístěním počítačů s internetovým připojením do malých odlehlých indických vesnic, kde s nimi místní mohou činit, co se jim zlíbí. Ukazuje se, že lidé se velmi rychle naučí používat internet jako zdroj informací a pouze kladením vhodných otázek, nabádajících k zamyšlení, je můžeme přivést k tomu, aby tito lidé strávili dlouhé hodiny studováním složitých témat v cizích jazycích.

Školy by nám více než znalosti měly poskytovat oporu a vedení, předání zkušeností spíše než znalostí. Informací je dnes tolik, že neopatrný člověk se v nich snadno ztratí, a úkolem školství by mělo být tomu zabránit a pomoci každému najít správnou cestu. Předkládat fakta již ale nemusí. Potřebujeme, aby nám školy pomohly s hledáním sebe sama, s formováním našich osobností. Sdílením důležitých myšlenek formou debat a diskusí by nás měly vést k samostatnému myšlení. Potom, i když zapomeneme konkrétní probíraná témata a i když si nebudeme pamatovat diskuse, kterých jsme se účastnili, zůstane v našem podvědomí nesmazatelná stopa, jež nás navždy ovlivní. A potom už si nebudeme moci vzdělání spojovat s něčím, co se dá zapomenout.

 

Článek vznikl jako středoškolská studentská esej ve formě reakce na úvodní Skinnerův citát. Autora k napsání vedly vlastní zkušenosti s neefektivitou našeho vzdělávacího systému, pozitivní dvouletá zkušenost s individuálním studijním plánem a bezplatnými online kurzy a také dlouhé zkoumání alternativních metod výuky a moderního vzdělávání – především díky přednáškám TED, TEDx Prague a blogu Peoplecomm.cz.

Přečtěte si také

  • Až se mě budete ptát, proč už nechodím na vysokou…Až se mě budete ptát, proč už nechodím na vysokou… “Co tu děláš?”, “Ty nejsi na Erasmu ve Francii?”, ptali se mě překvapeně mí “spolužáci” na PedF. Moje odpověď je ještě více zarazila. “Ne, ale jsem tu jen omylem.”, odvětila jsem s […]
  • Škola je určena pro dospělé, ne pro dětiŠkola je určena pro dospělé, ne pro děti Jedním z nejvíce frustrujících přesvědčení, na které narazíte, když zvažujete nebýt součástí školského systému, je, že děti POTŘEBUJÍ školu. Dokonce, i když existuje ochotný a schopný […]