Zatím žádné komentáře

Jsem krkavčí matka?

Do kategorie „matka“ jsem vplula jaksi omylem. Kdyby existovala komise na posuzování příčetnosti aspirantek na otěhotnění, patrně by mě zastavili už na vrátnici. Naštěstí nic takového (zatím) neexistuje a já se stala spokojenou maminkou dnes již tříleté Grétky a o rok a půl mladšího Mariánka.

Vždycky jsem byla svérázný samorost, který si jde svou cestou a svoboda je pro něj nejvyšší hodnotou. Respektuji ostatní, dokud mi nezačnou invazivním způsobem nabourávat osobní prostor.

Své děti jsem tedy začala vychovávat tak, jak mi bylo vlastní. Od narození jsem je brala jako samostatné bytosti, pro které já jsem jen průvodcem, který jim může ukazovat nové cesty, ale nenutí je po nich jít. Věřím v jejich vnitřní dobrotu a moudrost.

Příklad vnitřní dobroty? Když na zem vysypou kilo mouky, zalijí to litrem mléka a napatlají si vzniklou směs do vlasů, snažím se to brát tak, že mě nechtěli naštvat, ale dělají pokusy. A to ve smyslu chemické laboratoře, ale i zkoušení hranic, co jejich drahá matička ještě vydrží.

A příklad moudrosti? Nějak se domnívám, že člověk nepřijde na svět s plánem, že se z něj rychle zprovodí. Mám pocit, že společenský tlak uvalil na dnešní rodiče obrovské břímě, podle kterého být dobrým tátou či mámou znamená starat se a hlídat dítě každou vteřinu, co je vzhůru. A možná i když spí.

Nebohé maminky pak pod tímto presem dětem neustále něco přikazují, zakazují a stojí jim za zády, aby ohlídaly, jestli si náhodou neublíží nebo něco nerozbijí. Vytváří jim tak ochrannou bublinu, ve které se dítě cítí bezpečně.

Já si ale myslím, že tahle bublina natropí víc škody než užitku. Problém však nastává, když chci tuto teorii přenést do praxe.

Moje děti za svůj život snědly odhadem už asi tři pískoviště.

Hrají si s noži, kladívkem nebo struhadlem.

Lezou bez jištění po výškách.

Plácají se v bahně.

A to všechno bez toho, aniž bych jim hubovala nebo je zachraňovala. Mám tu zkušenost, že časem samy vyhodnotí, jestli je to špatný nebo dobrý nápad. A kupodivu často i tak, jak bych jim to sama poradila (i když stále netuším, proč se nemůžeme protnout v názoru na blahodárné účinky písku na trávicí trakt 🙂

Když děti nechám být, najdou svou vnitřní motivaci, proč něco dělat nebo nedělat. Někdy dřív, někdy později, ale já věřím, že najdou. A vnitřní motivace podle mého bude vždycky silnější než sebehlasitější příkaz zvenku.

Takhle to zní jako pohádka. Ale v reálném životě narážím, protože se nedokážu zapasovat do představy mého okolí o ideální matce. Neustále mi někdo někde dítě zachraňuje, protože „co kdyby skočil dolů“?

A proč by skákal, když ví, že by se dole rozplácnul jako žába.

Často také slýchávám, jak moje děti někdo opravuje.

„Jak se říká?“

„Neolizuj to okno!“

„To neumíš pozdravit?“

Ale jak mám okolí vysvětlit, že mé děti samy zdraví i děkují, protože to viděly u svých rodičů. Ne proto, že bychom jim říkali „pozdrav“ nebo „poděkuj“.

Jen jim to zrovna asi v daném okamžiku nepřišlo důležité, protože ten flek na podlaze byl v tu chvíli v jejich světě prostě zajímavější. Ale až dozrají a pochopí, že to společenská situace vyžaduje, začnou zdravit a děkovat pokaždé. Samy.

Vychovávat děti svobodně je paradoxně boj. Boj plný odsuzování ze strany mého okolí, kterě mě považuje za anarchistickou, línou a bezstarostnou matku. Jednoduše odstrašující příklad, který vychovává své děti pro kriminál.

Ale kdo říkal, že nejsem bojovník? Třeba se jednou dočkám toho, že moje vnoučata se budou moc najíst písku dosyta, aniž by je cizí rodiče pleskali přes ruce.

Komentáře jsou uzavřeny .