Kvě
28

Rozhovor s Danou-Sofií Šlancarovou o unschoolingu

Rozhovor s Danou-Sofií Šlancarovou o unschoolingu

Co je pro vás unschooling?

Unschooling je pro mne synonymem svobody – svobodné tvorby a svobodného přijímání a zpracovávání informací. Zároveň je pro mě spojen s velkou efektivitou učení a s citlivostí k dítěti a k jeho potřebám i vývojovým fázím.

Vždycky říkám dospělým: zkuste si představit, že vás teď někdo strčí do školní lavice, na záchod můžete chodit jenom o přestávce a bude vám lít do hlavy spoustu zbytečných věcí, které nikdy na nic nepoužijete a ještě budete muset na povel odpovídat, i když se vám nebude chtít, a odpoledne budete trávit místo užitečné práce děláním nesmyslných domácích úkolů.

To by se nám dospělým už nelíbilo – když se náhodou ocitnete na školení, kde vás to nebaví, trvá to maximálně den nebo dva. Ale chodit tam celý rok, to už byste nepřekousli.

Naše společnost je hodně zaměřená na „musím“. „Musí“ se chodit do školy, „musí“ se chodit do práce, „musí“ se odvádět daně. Jenže je to tak opravdu? Existuje skvělá kniha Iva Tomana Motivace zvenčí je jako smrad, kde ukazuje, že vnější motivace rychle vyvane. Spousta učitelů a rodičů si stěžuje, že děti nejsou motivované se učit. A podobně si pak spousta zaměstnavatelů stěžuje na svoje zaměstnance, že nejsou motivovaní pracovat a žádají jako ve škole tresty a sankce. Jenže vnější motivace v současnosti prostě přestává fungovat.

Současná doba a všechny ty změny, i čím dál větší příklon ke spiritualitě všude ve světě, nás vedou k motivaci vnitřní, která je stálá a mnohem silnější, a tudíž i o to efektivnější. A o tom je pro mne unschooling – o vysoké vnitřní motivovanosti k získávání znalostí a dovedností.

Mám důvěru v dítě jako v bytost, která chtěla přijít sem na Zem, něco se tu naučit, něco tu prožít, zanechat tu nějaký odkaz. Děti už od mala ví, jaké je jejich poslání a co jsou jejich talenty, které mají rozvíjet, aby byly co nejvíc užitečné.

Jenže obyčejná škola je „srovná do lajny“. Ale ono je to v pořádku, že někomu jde víc matematika a někomu zas čeština a někdo je zas manuálně zručnější. To souvisí s těmi talenty, které si sem přinášíme a které máme používat pro dobro všech. Snažit se ze všech vychovat Einsteiny vede k naprosté frustraci a stresu na všech stranách, jak u dětí, tak u učitelů a rodičů i celého systému školství v jeho současné podobě.

Čím se pro vás unschooling odlišuje od „běžné domácí školy“?

Unschooling se od běžného domácího vyučování liší v tom, že se nejede podle žádných učebnic a osnov. Vychází se z toho, že dítě si samo určuje, co, v jaké míře, do jaké hloubky a kdy se chce učit.

Rodič pak funguje jako takový 24/7 help desk:-) Musí být neustále připraven zodpovídat zvědavé dotazy dětí, hledat odpovědi na internetu nebo v knihách, když sám neví (a že velmi brzo začne nevědět – a to je další specifikum: je v pořádku, když nevím a když připouštím, že dítě toho ví víc než já: já se prostě učím s ním). Musí být připraven provádět fyzikální a chemické a jiné pokusy a taky zůstávat klidný, když se dítě prakticky učí o fyzikálních zákonech a schopnostech svého fyzického těla houpáním se hlavou dolů na houpačce nebo používáním plechu na pečení jako snowboardu.

Dítěti je dána svoboda a naprostá důvěra, že se naučí vše, co je pro něj důležité.

Zde je pak často problém v rodiči: naše generace prošla klasickou školou a pro nás je v tuhle chvíli zásadní se „odškolit“, tedy zbavit se všeho toho vnitřního tlaku a společenských přesvědčení o tom, kdy by dítě co mělo umět, a že sousedovo to už umí a to moje je asi úplně hloupé… A taky se naučit, že je možné těm nedospělým tvorečkům dát zodpovědnost za jejich vlastní život. To my vůbec neumíme, ba nechápeme, a to je to nejtěžší. Ale jedině tak to potom může dobře fungovat.

Ve světě jsou dnes děti, které byly unschoolované celý svůj dosavadní život, dneska je jim už přes dvacet a jsou to velmi nadaní a velmi schopní mladí lidé, kteří tvoří úžasné věci.

Co vás k unschoolingu přivedlo? Jaký je váš unschoolingový příběh?

K unschoolingu mě přivedla moje kamarádka ze skupiny neočkujících a jinak alternativních rodičů Petra Kutáčková tím, že mě nejdřív seznámila s knihou Naomi Aldort Raising Our Kids, Raising Ourselves, která už vyšla minulý rok i česky, a pak s knihou Rue Kream Parenting a Free Child: An Unschooled Life, ze které jsem měla husí kůži celou dobu, co jsem ji četla, a od té doby mi leží na stole a čeká, až ji přeložím a vydám ve svém nakladatelství, které jsem zakládala částečně i z důvodu, abych mohla vydávat knihy o unschoolingu.

Když si vzpomínám na svoje školní léta, tak jsem byla vždycky premiant a škola mě zároveň bavila a zároveň nudila. Bavilo mě se dozvídat nové věci, ale byla jsem vždycky příliš dopředu. A tak už od mala jsem chtěla mít soukromé učitele nebo se prostě učit svým tempem, a když jsem četla o unschoolingu, došlo mi, že to je přesně to, po čem jsem už od malička toužila. Moci se zabývat tím, co mě baví a naplňuje, v takové rychlosti, hloubce a čase, jak je pro mne přirozené.

Můj syn je narozený na podzim, takže školní léta mu nastanou až za rok, ale unschooling praktikujeme už teď, zhruba od nějakých tří let.

Přijde mi taky důležité, aby děti byly součástí života i práce svých rodičů – tím pak totiž mezi nimi vzniká ono pevné pouto. Když jsou rodiče přes den v práci, kde sedí někde u počítačů nebo v kanceláři (a dělají práci, ke které nejsou vnitřně motivovaní), a děti jsou celý den ve škole, kde sedí celý den v lavici (a učí se věci, ke kterým nejsou vnitřně motivované) a pak se večer sejdou a jsou všichni unavení a frustrovaní po tom nenaplněném dni, ani je nezajímá, co dělal ten druhý, a tím ztrácejí o sebe zájem a odcizují se.

Pro mě je důležité, aby moje dítě vědělo, co je mojí prací a mohlo se jí nějak účastnit. Takže když jsme třeba natáčeli Vědomý business, Tobiáš jezdil se mnou mixovat (jeho památná věta byla: „Mámo, já jsem myslel, že budete mixovat nějakou zeleninu, a vy zatím sedíte u počítače!“). Dalo se to moc hezky skloubit: chvíli si vydržel hrát sám, a ve chvíli, kdy nám v režii začala praskat hlava a přestávali jsme být schopni se soustředit na chyby v nahrávce, šli jsme s Tobim ven na procházku, vyvenčit psa, udělat oběd… A pak jsme zase pokračovali, nebo večer, když už se dítě odebralo spát. A bylo to úžasné, protože se činnosti rozložily tak, aby z ničeho nebyl člověk unavený a ničeho nebylo příliš.

Tobiáš viděl všechno v nahrávacím studiu, viděl dokonce, jak se tam nahrává muzika, viděl, co to znamená mixovat, když to není zelenina.

A já zas pro změnu s ním chodím někdy do „unschoolingové“ školky, protože mě baví se účastnit jejich her nebo děti jenom pozorovat nebo být jenom bedlivým okem, aby děti i ve školce mohly dělat to, co si v běžných školkách nemůžou dovolit, třeba hrát polštářové války nebo se brodit na ostrov v parku uprostřed města.

Jak to probíhá prakticky? Můžete popsat váš běžný den?

Prakticky je unschooling takový, že člověk ráno vstane a naladí se na den a na všechna ta úžasná překvapení a příležitosti, která mu den může přinést. Hodně důležité je míň plánovat a víc být tady a teď, pak všechno líp funguje.

Tobiáš se často zapojuje do praktické přípravy jídla, i když v poslední době jako kluk dává přednost stavění neuvěřitelných věcí z Lega. Takže si staví a já dělám nějakou svou práci na počítači. Pak jdeme pravidelně ven (máme psa, kterého musíme venčit), což je tělocvik a přírodověda zároveň, a mnoho dalšího.

Můžu dát jeden příklad z loňského léta: šli jsme na procházku a zapomněli jsme si vzít kapesník a Tobimu zrovna teklo z nosu. Tak jsme hledali nejvhodnější list, kterým by ten nos šel utřít. Šlo o správnou velikost, tvar, savost, aby neměl trny… Tím jsme se Tobi naučil velmi rychle poznávat spoustu kytek a jejich vlastnosti. Pak se hovor stočil k tomu, jak je energeticky náročné vyrábět papírové kapesníky a co je všechno k tomu potřeba a proč je lepší papírem šetřit a jak se to dá dělat a jak se recykluje. Doma jsme potom našli ještě video, jak se papír dělá a až budeme mít cestu kolem zmiňované papírny, chceme se tam zastavit.

Hodně čteme, hledáme si informace na internetu – dneska už se tam dají najít ke spoustě témat i videa, která jsou pro ty menší děti srozumitelnější, hodně tvoříme. Ale dělám to s respektem k tomu, co Tobi chce: dlouho třeba nemaloval nebo nezpíval, tak jsem ho nenutila, i když všechny holčičky v okolí to už dělaly tři roky (ale ty holčičky zas dodnes nejezdí na kole a Tobi se už na něm naučil i skákat:-).

A teď najednou během dvou týdnů začal sám od sebe malovat nádherné věci a zpívat písničky, které si je schopen zapamatovat po jednom, dvou posleších. Tak já jenom dodávám papíry, kupuju vhodné tužky k malování a hledám hezké písničky, abychom si je mohli zpívat spolu. A protože hodně cestujeme po republice, vždycky se naučíme tu k městu, kudy jedeme: Třeboň, Hradec, Bošilec, Frýdek a Beskyd…

Využíváme taky takových příležitostí, jako jsou třeba představení ÚDIFu, Úžasného divadla fyziky (http://www.udif.cz/). To Tobiáše tak nadchlo, že začal podobné pokusy provádět už ve svých pěti letech – a s neuvěřitelným množstvím technických věcí si už poradí sám.

Když si na něco děti samy přijdou, pak už to prostě nezapomenou. A klíčové je taky, že můžou přicházet na nová neotřelá řešení problémů, což se jim pak v životě velmi hodí – a je to velmi přínosné i pro celou společnost.

Jaké prostředí vytváříte? Jaké pomůcky, rituály máte?

Prostředí je pro mne důležité vytvářet láskyplné, tvůrčí a plné důvěry, svobody a podpory. To je ten vnitřní rámec, který je zásadní, a do něj se pak může zasazovat cokoli.

Z pomůcek vnímám jako nejvhodnější ty nejjednodušší. Naposledy nám třeba úžasně posloužil takový ten proužek papírku, co se odtrhává ze samolepící obálky, našli jsme ho při čekání na poště. Udělali jsme z ní pirátskou vlajku a ještě se naučili něco o vlnách a proudění vzduchu.

Čím méně specifická věc, tím více prostoru pro fantazii a tvorbu.

Důraz pak kladu na procházky, to je náš denní rituál. Dětem pobyt venku dělá velmi dobře, zklidní se, ať už díky čerstvému vzduchu nebo díky vílám a přírodním bytostem, se kterými komunikujeme a které o nás pečují. Z procházek rozhodně nespěcháme (a já si často beru svou práci s sebou, protože venku mě napadají nejlepší myšlenky).

Ordinujete prázdniny? Dodržujete běžný rytmus školního roku?

Prázdniny neordinuju, není třeba. Den obsahuje dostatečně času na práci i odpočinek. I já často pracuju o víkendu a v týdnu si naopak dám den bez zcela bez „práce“ (tj. sezení u počítače, protože mezi práci je potřeba určitě počítat i péči o domácnost, a ta je v nějaké míře stále.)

Podle mě je rytmus školního roku i pracovního týdne umělý.

Co děláte, když dítě neumí to, co by dle školy umět mělo?

Naštěstí už jsou dnes i v Čechách školy, které podporují rodiče v tomto přístupu a umožňují jim předkládat ve školách pouze jakési portfolio toho, co děti v průběhu roku udělají a rodič to skladuje ve formě zápisků, obrázků, projektů (anebo fotografií a videí, které si často pořizují už samy děti).

To ovšem funguje zatím jen do páté třídy, pak už je nutno víc se sladit s osnovami.

Jak se vy sami dostáváte out of the box – z tlaku institucí a tlaku okolí?

Nejdůležitější ze všeho je, aby se člověk vymanil ze svého vnitřního tlaku, tlaku svého vnitřního korektora, kontrolora, inkvizitora, inspektora. Pak mu jeho okolí odzrcadlí i méně vnějšího tlaku.

Ale zároveň pochopitelně vnímám jako velmi důležité vytvořit určitou podpůrnou platformu pro rodiče. Podobně jako se před pár lety začali organizovat rodiče, kteří nechtěli očkovat svoje děti, a zanedlouho poté se podařilo dosáhnout soudního precedentu, že tito rodiče přestali být postihováni, vidím jako velmi pravděpodobné, že se brzy podaří dosáhnout něčeho podobného i co se týče školy a zodpovědnosti rodičů za výuku svých dětí.

Chystáme web specializovaný na unschooling (unschooling.cz, ale ještě není v provozu), na příští rok chystáme konferenci pro rodiče, děti i odbornou veřejnost, aby se začalo víc mluvit o těchto možnostech, které jdou ještě za běžnou alternativu waldorfských a montessori škol. Není to varianta pro každého, ne každý má tu touhu, potřebu a schopnosti, ale i unschooling by měl být možnou variantou z hlediska státu a formy.

O podobných možnostech už se hovoří i mezi učiteli, cituju z článku „Co takhle zrušit povinnou školní docházku?“ Jana-Michala Mlezivy: „Jenže vzdělávací monopol leží v rukou státu, který sítí „povolených“ škol realizuje jednotnou koncepci základního vzdělání, jejíž uniformitu alespoň narušují nedávno zavedené školní vzdělávací programy. Pokud rodiče projeví angažovanost ve snaze zajistit pro své děti vzdělání podle svých představ, čeká je konfrontace s příslušnou školskou autoritou. Rodič jedná vždy s institucí, nikoli s konkrétním člověkem či konkrétními lidmi, jimž je nucen svěřit dítě, takže možnost výběru osoby, která bude na dítě působit, je mizivá. Přestože je rodičům právně přiznána rozhodující role ve výchově a taktéž zodpovědnost v této oblasti spočívá na nich, v období povinné školní docházky dítěte jsou povinni podrobit se diktátu školy.

[…] Jak je z předchozího textu patrné, instituce povinné školní docházky není pro dnešní dobu dobrým služebníkem. Bylo by nejspíš vhodné ji zrušit a nahradit jinou cestou vedoucí k naplnění práva na vzdělání. Protože výchova dítěte náleží k výsostným právům rodičů, mělo by zajištění základního vzdělání spadat do sféry rodiny a stát se součástí péče rodičů o děti. Tím by také mohl nastat významný posun ve společnosti směrem k posílení rodiny a její konečné rehabilitaci po totalitní újmě. K tomu by bylo ještě potřebné vytvoření rovných podmínek pro všechny subjekty, které by se na vzdělávání dětí podílely. Zatím jsou zcela zvýhodňovány státní školy, což je nijak nenutí k vlastnímu zkvalitňování.“

Jak se vymaňujete vy sami ze svých vlastních školských determinací?

Já jsem prosím sama úspěšně vystudovaná učitelka, s praxí na střední i vysoké škole i na soukromé. A teď se živím jako lektorka. Ale vždycky jsem si učila po svém a nechávala jsem svým studentům velký prostor pro jejich vlastní iniciativu a tvořivost a samostatnost.

Já učím ráda, ale spíš zážitkem, zkušeností, sdílením, spíš vytvářením prostředí a energie, ve které se druzí učí neinvazivně přesně to, co potřebují, a ne to, co jim chce vnutit někdo jiný.

Jak socializujete své děti?

Ano, to je jedna z oblíbených otázek, když člověk prohlásí, že chce učit děti doma.

Ve skutečnosti je podle mne škola velmi umělým socializačním prostředím: je to dlouhý monotónní vynucený pobyt bez pohybu, s vynuceným přijímáním informací, bez možnosti bytí na čerstvém vzduchu, a to ve skupině stejně starých dětí, kde se příliš nerozvíjí ani schopnost se učit od starších, ani schopnost pomáhat mladším.

Když se pak dostanete do zaměstnání, taky tam nejsou jen lidé vašeho ročníku narození! Unschoolované dítě může chodit na kroužky, rodiny tíhnou k sobě a potkávají se, a to na dobrovolné, přirozené, láskyplné bázi, a většinou je tam více dětí různého věku a hodně se zapojují i dospělí, a to různí dospělí… Takže sociální možnosti unschoolovaného dítěte jsou spíše větší a přirozenější, než je jen docházení do školy.

Škola není jediným prostředím, kde se dítě může socializovat, a unschooling nerovná se žití v izolaci. Naopak.

Reakce vašich dětí na unschooling – co na něm mají nejraději, co se jim líbí? Jak se učí?

Tuhle otázku nemůžu zatím zodpovědět z hlediska školského systému, ale Tobiáš má nejradši, když si na věci přichází sám. Když se mu snažím něco nacpat do hlavy, třeba písmenka, docela zatvrzele to odmítá. A já vím, že on jednoho dne přijde a bude umět číst, protože prostě přijde jeho čas.

Plánujete, že vaše dítě půjde na vysokou školu?

Zatím opravdu neplánuju:-) Ale já vidím řadu možností, jak je možné se vzdělávat: jak to dělají dospělí lidé v zaměstnání? Chodí na kurzy, jednodenní, víkendové, celoroční školy, mají svoje lektory a mentory a kouče… Proč by tak nemohlo fungovat i vyšší vzdělávání pro děti a adolescenty? Od nějakých čtrnácti let už úplně klidně.

V zahraničí tomu tak je. Unschoolovaní mladí lidé si vybírají svoje učitele (většinou lidi z praxe v oboru, který je zajímá) a u těch se učí to, co je jejich vlastním talentem, vášní a posláním.

Jak se díváte na zaběhnutý školský systém?

Nefunkční, zrušit:-) Nebo nechat pomalu umřít. A povolit varianty vzdělávání.

Co byste vyzdvihli na unschoolingu?

Že se díky němu z dětí stávají samostatné, velmi tvůrčí, sebevědomé, schopné bytosti, které jsou samy sebou. Jsou to děti, které vědí, kdo jsou, které znají svoje talenty i svoje slabé stránky (a vědí, že je to v pořádku, protože moje slabá stránka je příležitostí pro druhého), jsou si sebou jisté, jsou flexibilní. A tím jsou přispěním pro celou společnost.

A na závěr douška z Coveyho, 7 návyků skutečně efektivních lidí (parafráze): Aby rodič dobře vychovával svoje děti, je naprosto zásadní, aby byl sám sebou, byl vnitřně integrální bytostí, a tím bude tím pravým vzorem i učitelem svých dětí. Žádná moudra, která rodič skutečně nežije, nikdy dětem nepředá.

Být sám sebou a umožnit dětem, aby zůstávali samy sebou, to je pro mne podstata života i unschoolingu.

Rozhovor původně vyšel zde.

 

Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.

 

Kateřina Jonášová