Zatím žádné komentáře

Svoboda učení znamená i svobodu placení

Tento článek je určen všem, kdo sice chápou a ztotožňují se s konceptem svobodného vzdělávání v tom smyslu, aby nikdo nikoho k ničemu v rámci učení nenutil, ale jejich „sociální cítění“ jim říká, že by každý měl mít pozitivní „právo na vzdělání“; zde si dovolím připomenout rozdíl mezi negativními a pozitivními právy: Negativní jsou ta, podle kterých by nikomu nemělo být v něčem bráněno, zatímco pozitivní práva znamenají garanci onoho statku pro každého, kdo má zájem; negativní právo na vzdělání tedy znamená, že nikdo nemá nikomu bránit se vzdělávat, zatímco právo pozitivní všem garantuje vzdělání takzvaně „zdarma“. Ačkoliv se pozitivní právo může zdát na první pohled „lepší“, pokusím se ukázat, že je tomu právě naopak.

Kde je tedy háček? Inu, tak především neexistuje nic jako „oběd zdarma“; a v našem případě ani „vzdělání zdarma“. Ačkoliv je možné náklady skrývat (na straně státu) a zavírat před nimi oči (na straně socialistů), nelze se jich reálně zbavit. Vzdělávání vždy stojí minimálně čas (alespoň vzdělávaného), typicky však i mnoho dalších prostředků (velmi často jiných lidí); v případě školy je krom času učitelů ještě třeba obstarat a spravovat prostory, což také není zrovna levné. Zaplatí-li někdo tyto prostředky dobrovolně, ničemu to nevadí a žádný problém nenastává; to však bohužel není případ současné reality ani v České republice, ani ve většině jiných států. Státní vzdělávací systém funguje tak, že aby mohly na jedné straně školy poskytovat své služby, na straně druhé musejí být lidé daněni.

Na jakém principu stát vybírá daně (dříve správněji oficiálně nazývané „berně“, později v rámci propagandy a newspeaku přejmenovány)? Když si něco vlastní pílí vyděláme (nebo koupíme a někdy prostě jen máme), stát si pod hrozbou násilí část uzme. Lze sice argumentovat tím, že se jedná o „platbu za služby“, nicméně tento argument nedává smysl ze dvou důvodů: Jednak neplatíme v závislosti na tom, jaké služby dostáváme, nýbrž podle úplně jiného klíče (typicky našeho bohatství); především ale tento poplatek není dobrovolný, odvést jej prostě musíme. Když nám někdo (bez toho, abychom se s ním jakkoliv dohodli) uklidí sníh z chodníku před domem, považujeme za naprosto absurdní, pokud by od nás násilím vymáhal platbu (ve výši, kterou si on sám jednostranně určí); když však totéž dělá stát, zavíráme před tím oči.

Ano, někteří z nás platí daně dobrovolně, což však neznamená, že skutečně „jsou dobrovolné“; podobně jako fakt, že některé dětí chodí do školy rády a ze své vůle, z ní ještě nedělá dobrovolnou instituci. A podobně nemorální jako nucení rodičů, aby posílali své děti do školy, případně je v rámci domácí výuky nechávali přezkušovat, je i jejich nucení k tomu, aby ostatním odevzdávali plody své práce jen proto, že tito mají sílu je násilím donutit; když se nejedná o stát, všichni ten koncept chápou: Nemám-li na něco peníze, musím si je vydělat, přesvědčit někoho, aby mi je daroval či půjčil, nebo si danou věc prostě nepořídím, neboť je naprosto nepřípustné někoho oloupit; jakmile však do hry vstupuje vláda, nepřijatelné se rázem stává akceptovatelným – i ti, kdo by nikdy souseda neokradli, se nerozpakují usilovat o to, aby tak učinil stát a o lup se pak rozdělil.

Morální aspekt však bohužel není jedinou překážkou svobody učení; i kdybychom se shodli, že stát prostě loupit smí a není to eticky závadné, narážíme na problém nedostatku ve světě omezených zdrojů. Když nás totiž vláda nejprve donutí (pod hrozbou násilím, k němuž dojde vůči těm, kdo odmítnou platit) financovat státní školy, mnohým pak nezbyde dostatek prostředků k tomu, aby zaplatili svým dětem takové vzdělání, jaké si přejí; i když lidé dostanou možnost vzdělávat své děti mimo státní školství, nejedná se o reálnou svobodu, dokud budou muset nejprve zaplatit za vzdělání státu (jehož služeb nevyužívají) a až z toho, co zbyde, dostanou možnost pořídit si něco lepšího (čímž pádem budou ti, kdo státního školství nechtějí využívat, platit dvakrát).

A nejedná se o zrovna malé částky; ono vzdělávání „zdarma“ stojí v rámci České republiky přibližně sto padesát miliard korun ročně (na můj vkus docela vysoká částka na „zadarmo“), což při dvou milionech studentů vychází průměrně asi na 75 tisíc za studenta ročně, tedy přes šest tisíc měsíčně. Tyto prostředky však nejsou peníze, jež státní úředníci vydřou a ve svém bezmezném milosrdenství rozdají mezi poddané, nýbrž zdroje uloupené od všech, na které stát svými nenechavými drápy dosáhne; než tedy řekneme: „Ale bez státu bychom se nedoplatili,“ je třeba si uvědomit, že právě stát nám ty peníze nejprve sebral, takže bez něj bychom jich měli o poznání více. Jelikož se při současném modelu školství „doplatíme“, ačkoliv se značná část z toho, co stát vybere, rozfofruje v rámci obvyklé státní neefektivity, korupce i na regulérní platy úředníků a celého toho byrokratického aparátu, není důvod, proč bychom se „neměli doplatit“, kdybychom financovali jen (volnotržní) školy bez těch všech dalších věcí.

Lze samozřejmě namítnout, že bohatí by pak měli více možností než chudí; rozhodně by to však neznamenalo, že chudým by bylo vzdělání odepřeno – detailní rozbor této problematiky je nad rámec tohoto článku, ale podrobněji jsem se tím zabýval na své přednášce o volnotržním školství, kterou si můžete pustit zde. I kdybych se ale mýlil, nic to nemění na tom, že státní školství a způsob jeho financování bere možnost svobodného vzdělávání obrovskému množství dětí těch, kdo by jim jej jinak byli schopni a ochotni zaplatit; lze tento ohromný útisk nevídaných rozměrů ospravedlnit tím, že pomůžeme hrstce chudých, přičemž i tato pomoc je diskutabilní, neboť chudí, již se o své děti vážně starají, by jim vzdělání zajistili bez ohledu na peníze (klidně v rámci komunitního vzdělávání, jež má velkou praxi například v Indii, kde je chudých požehnaně – a míra jejich chudoby je s tou naší nesrovnatelná), zatímco těm ostatním typicky nepomůže ani státní škola, kde jsou jejich děti často zařazeny k „problémovým“ a je s nimi tak zacházeno, což též není zrovna nejlepší start do života.

Pozoruhodným shledávám, že ačkoliv téměř každý chápe princip „svobody cestování“ (naprosto správně) tak, že stát člověku nebrání vycestovat, nicméně platit si to pochopitelně musí sám, tolik lidí si pod „svobodným vzděláváním“ představuje (pozitivně definované) právo na vzdělání, jež jim musí hradit stát. Proč tomu tak je? Právě kvůli široce rozšířenému povědomí, že bez státu bychom „se za vzdělání nedoplatili“, o kterém většina z nás nikdy pořádně nepřemýšlela, ani je neanalyzovala, jen ho bere jako fakt od té doby, co nám bylo státní propagandou takto prezentováno; a ruku na srdce: Zastáváte-li názor, že státní školství potřebujeme, jedná se o důsledek desítek či stovek hodin promýšlení nejrůznějších variant (protože tak složité téma prostě nelze promyslet za hodinu; neřkuli za několik vteřin) a následném shledání, že to jinak nejde, nebo jste to „věděli“ hned – ještě dříve, než došlo k nějaké širší diskusi či hlubšímu dumání?

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.

Komentáře jsou uzavřeny .