Zatím žádné komentáře

Děti při svých hrách dodržují zlatá pravidla férovosti

Férovost je předpokladem hry a hra učí děti férovosti.

Příspěvek vyšel v reakci na článek Marca Bekoffa s názvem „Psi při svých hrách dodržují zlatá pravidla férovosti“.

Jsem dlouhodobým obdivovatelem Marca Bekoffa a jeho výzkumu hry mezi psovitými šelmami (vlky, kojoty, psy a jinými). Proto mne velmi potěšil jeho nedávný článek na blogu Psychology Today nazvaný „Psi při svých hrách dodržují zlatá pravidla férovosti.“ Tento můj příspěvek je reakcí na Marcův. Zcizil jsem jeho titulek a pouze zaměnil slovo „psi“ za „děti“. Vím, že tuto malou krádež pochopí tak, jak byla myšlena, a sice jako vyjádření respektu. 

Hravé souboje u psů a dětí

Hravé souboje jsou nejčastější psí hrou, a jsou velmi oblíbené i u dětí, zejména u chlapců. Lidé přihlížející hravým soubojům, ať už psů nebo dětí, je naneštěstí často mylně považují za opravdový boj, a proto zasáhnou a zastaví je. Ve skutečnosti je ale hra na souboj opakem opravdového souboje. 

Smyslem opravdového souboje je druhého odehnat, přemoci či poranit a ukončit tak utkání. Cílem hravého souboje je naopak pobavit se a postarat se, aby se bavil i spoluhráč, a tím utkání prodloužit. Obě strany se proto musí vyvarovat odhánění, potlačování či zraňování druhého. Opravdový souboj tvoří nepřátele, kdežto hravý souboj dělá přátele. Aby se takové utkání mohlo uskutečnit, musí účastníci dodržovat určitá pravidla – pravidla, která by nikdy nedodržovali v opravdovém souboji. Jsou to právě ta pravidla, která Marc nazývá „zlatými pravidly férovosti.“ A platí jak pro psy tak pro děti.

Zlatá pravidla férovosti v hravých soubojích psů i dětí

Zde je Marcův výčet pravidel psích hravých soubojů. U každého z nich trochu rozvedu, jak se uplatňuje v dětských hrách.

1. Nejprve se zeptej a vyjadřuj se jasně. Marc popisuje, že psí výzvou ke hře je „hravá úklona“, při níž je pes tváří v tvář potenciálnímu spoluhráči a přikrčí se na předních tlapkách, zatímco zadní zůstanou nataženy. Pokud to udělají oba, dohoda je zpečetěna a znamená to „jdeme si hrát.“

Jiná zvířata mají pro výzvu ke hře jiné signály. Pro většinu primátů je to výraz obličeje zvaný uvolněný výraz s otevřenými ústy nebo hravý výraz, který odpovídá šťastnému úsměvu a smíchu u lidí. Děti, samozřejmě, vyjadřují touhu hrát si různými způsoby, včetně verbálního („pojďme si hrát“), ale slova jsou mnohem působivější, jsou-li doprovázena neverbálním signálem v podobě úsměvu či smíchu.

2. Dej si pozor na své chování. Aby mohla hra trvat, musí se každý účastník přizpůsobit schopnostem a potřebám partnera. U psů musí dominantnější jedinec potlačit jakýkoli sklon k dominanci, protože výrazy dominance by spoluhráče odradily a zábavu ukončily. Podobně, u dětí musí ten silnější či zkušenější sám sebe určitým způsobem záměrně oslabit, aby svůj protějšek zcela neudolal.

V každé takové hře, jak u psů tak u dětí, platí, že každý účastník musí dávat pozor, aby druhého vážně nezranil. U psů to znamená, že kousnutí ve hře musí být jen štípnutím, ne reálným kousnutím. Pro děti z toho plyne, že se musejí řídit určitými implicitními i explicitními pravidly: Žádné kousání, žádné škrábání, žádné kopání botami, žádné velké rány, a když druhým hodíte, musí to být na něco měkkého.

Kromě toho, v hravých soubojích psů i dětí obvykle dochází k určitému střídání. Třeba ve hře na wrestling se mohou střídat v zaujmutí pozice nahoře a zranitelnější pozice dole. V opravdovém souboji by se žádný pes ani dítě dobrovolně neuvedl do zranitelné pozice.

3. Uznej svou chybu. Někdy se v zápalu hry stane, že pes štípne příliš silně či dítě uhodí moc velkou silou. To může vyvolat zakňučení či nehranou hrozbu ze strany raněného. Aby mohla hra pokračovat, musí útočník reagovat omluvou. Pes tak činí opětovným zaujmutím hravého přikrčení, které v tomto kontextu znamená: „Je mi to líto, bylo to nechtěné, pojďme pokračovat ve hře.“ Děti se mohou omluvit těmito či podobnými slovy, ale význam slov podtrhne, jsou-li doprovázena neverbálním výrazem viny či soucitu.

Dotčená strana většinou omluvu rychle přijme – dalším hravým přikrčením u psa nebo třeba „OK“ u dítěte. Obě strany jsou dychtivé hry, a tak se horlivě omlouvají i odpouští.

4. Buď čestný. Čistě teoreticky by pes či dítě mohl zneužít hravých signálů a omluv, aby pak zaútočil doopravdy a druhého zranil. To se ale stává velmi vzácně. Psi i děti si chtějí hrát a získávají tím cenné sociální dovednosti. Ti, kteří v takovéto hře podvádějí, příště už nenajdou spoluhráče a to sníží jejich šanci na dlouhodobý úspěch v životě.

V případové studii kojotů Bekoff zjistil, že těch několik málo mladých kojotů, kteří v hravých soubojích podváděli, později často smečku opouštěli a mnohem častěji umírali mladí, než ti, kteří hráli čestně. Tuším, že u dětí, které v těchto hrách pravidelně podvádějí, je větší pravděpodobnost, že se stanou sociálně izolovanými a v životě neuspějí, protože my lidé nikdy nemůžeme doopravdy uspět sami. Takže přírodní výběr vyřadí geny inklinující k podvádění ve hře. 

Férovost ve všech dětských hrách

Každý, kdo strávil hodně času pozorováním dětí při hrách bez zásahů dospělých, ví, že jsou na férovost velmi citlivé. „To není fér“ je jednou z nejčastějších vět, kterou uslyšíte. Říkají ji nejen ty děti, které se cítí ukřivděny, ale také ty, které poukazují na neférovost vůči někomu jinému. Uslyšíte ji u dětí jakéhokoli věku, od tří a čtyřletých, které při svých hrách na hrdiny vyjednávají o rekvizitách, až po puberťáky, kteří si organizují svou míčovou hru. Hans Furth ve své rozsáhlé pozorovací studii dětské hry v mateřských školách (1996) poukázal na to, že „pravidlo férovosti“ je stěžejním pravidlem, na němž stojí celá hra. 

Hra musí být férová ze zcela jednoduchého důvodu. Férovost nevychází z nějaké bombastické morální filozofie, ani z hluboce zakořeněného nesobectví. Děti, ostatně stejně jako psi, nejsou ani filozofové, ani andělé. Férovost vychází z prosté skutečnosti, že hra s ostatními je možná pouze tehdy, pokud je férová. Aby se mohlo hrát, musí všichni hráči souhlasit se setrváním ve hře, a člověk (či pes), s nímž se zachází zcela nečestně, prostě ze hry odejde. Nejdůležitější možností ve hře je svoboda odejít. Pokud bychom já a vy byly dvě hrající si děti, musím se k vám chovat férově nebo odejdete a já zůstanu sám a smutný. Časem se s dostatkem takových zkušeností naučím jednat férově. Jak jsem již poznamenal v jednom dřívějším článku, svoboda skončit je nejzákladnější ze všech svobod – podporuje férovost a odbourává šikanu, a to ve všech činnostech, kde tato svoboda panuje.

ZLATÉ PRAVIDLO HRY

Bekoffovo užití pojmu „zlatá pravidla“ pro popis pravidel, na nichž jsou založeny hravé souboje psů, mi připomíná ZLATÉ PRAVIDLO (zdůrazňuji jej velkými písmeny), které se učilo v nedělní škole: „Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě.“ Pamatuji si, že už jako dítěti mi v tom pravidle něco nesedělo. Co když jsou potřeby a touhy ostatních lidí jiné než moje? Jednání, jaké vyžaduji vůči sobě, nemusí být shodné s tím, co požadujete vy vůči vaší osobě.

Když si spolu hrají děti různé velikosti, schopností a temperamentu, ZLATÉ PRAVIDLO nestačí. Každý hráč musí s ostatními hráči jednat v souladu s potřebami a touhami dotyčných, ne vždy v souladu se svými vlastními. Férovost ve hře neznamená jednat se všemi stejně. Znamená to, chovat se ke každému tak, aby ho hra bavila. Při hravém souboji by si mohl větší a silnější užít od menšího hráče údery vší silou, ale to stejné by si menší ze své pozice neužil. Hrou se děti učí respektovat lidské odlišnosti. Férovost nevychází z myšlenky, že jsou všichni stejní, ale z uznání a respektování rozdílů.

Jak jsem již poznamenal jinde, prvořadým a jedinečným ZLATÝM PRAVIDLEM HRY (s velkými písmeny) je „Chovej se vůči ostatním tak, jak by oni chtěli, aby ses k nim choval.“ Dodržovat toto pravidlo je o poznání těžší. Je celkem snadné vědět, co chcete vy, ovšem co chce někdo jiný tak snadno poznat není. Abyste hráli efektivně, musíte se nějak dostat do mysli spoluhráče a odvodit si jeho přání. Překvapivě to i malé děti dokáží dost dobře a tuto sofistikovanou schopnost pravidelně ve svých hrách dokazují. Zajímalo by mne, jestli to umí i psi? Marc tvrdí, že umí, a možná má pravdu.

Marc svůj článek zakončil následujícím tvrzením: Pusťte svého psa z vodítka a nechte jej hrát si, co hrdlo ráčí. A můj závěr je stejně troufalý: Pusťte své dítě z vodítka a nechte jej hrát si, co hrdlo ráčí. Pusťte jej z vodítka myslím jak obrazně, tak doslova. Psi i děti jsou v řešení problémů a férové hře mnohem lepší, než  si mnozí z nás dokáží představit. Naše zásahy jsou pak obvykle spíše překážkou než pomocí.

Přečtěte si také

mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.