Zatím žádné komentáře

Boj se středoškolským vzděláním

Na gymnázium jsem nastoupila v tom nejzranitelnějším věku svého života a po osmi dlouhých letech necítím, že by se na tom něco změnilo. Čas studia byl naplněn mnoha okamžiky, přesto jsem schopna reflektovat pouze poslední čtyři roky, které mne v mnohém změnily, v mnohém utvrdily a měly na mne největší vliv.

Když se zamyslím nad mým studiem zde, hlavním závěrem je, že necítím, že bych skutečně naplnila svůj potenciál. Jedná se o skutečnost velmi bolestivou vzhledem k času a energii, které jsem tomuto studiu věnovala. Místo toho, abych z gymnázia vyšla připravená na běžný život a jistá si sama sebou, odcházím vystrašená a zároveň až nepříjemně apatická. Mou dlouhodobou touhou je se navždy uzavřít ve svém izolovaném vnitřním světě, kde není nikdo, kdo by mě doopravdy hodnotil.

Obávám se, že gymnázium samo o sobě se potýká s mnoha vitálními problémy. Pro mne markantním znakem je nespokojenost některých profesorů s prací, kterou si sami vybrali a na kterou studovali. Po letech z nich vymizela jejich jiskra a snad se ji teď snaží vyrvat i ze studentů. Dalším problémem je nevzdělanost jiných profesorů a absence schopnosti učit. Ač jsou jejich předměty důležité pro další (například občanský) rozvoj studentů, není to těmto nadějným duším dovoleno, protože jim to vyučované hodiny neumožňují. Dalšími problémovými předměty jsou cizí jazyky, kterým není věnována taková pozornost, jakou zasluhují a nejsou vyučovány s dostatečnou kvalifikací lektorů. Těmto studentům pak zbývají dvě možnosti, učit se sám či tento předmět vzdát. Nesnází, která plyne z předchozích problémů je nepříjemná komunikace s vedením, kdy student cítí, že jeho názor není přijímán. Jednou za čas se vedení rozhodne předvést svoji sílu a provede razantní krok, často bez podrobnějšího rozmýšlení. Navíc je přístup vedení zaměřený na třídu jako kolektiv, ale není schopný vzít v potaz rozmanitost studentů ve třídě.  Třída je trestána celkově a proviněných jedinců se trest často ani nedotkne. Ani v případě pozitivních úspěchů jedince mu není věnován dostatečný prostor a je konfrontován s neúspěchem třídy, za který ale může jen pár jedinců.

Za sebe mohu říci, že nemám ten pocit, že by mi gymnázium dopřálo to, co jsem potřebovala. Zpětně vnímám, že jsem věnovala studiu příliš mnoho energie, i když s ním vnitřně nesouhlasím. Studium mne vyčerpalo a uvrhlo do stavu únavy, ve kterém se nacházím teď, i když bych se naopak potřebovala vzchopit a donutit se k poslednímu boji v maturitním ročníku. Nicméně pokaždé, když se o něco skutečně pokusím a jsem na svoji práci hrdá, nikdy necítím, že by má práce byla pochopena (ať už se strany profesora či třídy). Proto mne mrzí, že jsem nadměrně citlivá k hodnocení ostatních, i když s nimi nesouhlasím. Stejně tak mne mrzí, že jsem se nemohla nikdy skutečně projevit, že jsem se příliš bála a schovávala se do svého světa, kam si bedlivě ukládám všechny své vědomosti a zájmy, ale zakazuji jim vyjít na světlo.

Zajímavý je proces změny mého charakteru, který nemohu připisovat pouze gymnáziu, nicméně je jím rozhodně silně ovlivněn. Z falešného mladého optimisty jsem se dostala až skoro na úplné dno pesimismu. Z přeživšího optimismu se stalo malé zrnko naivity, kterého se odmítám vzdát a které se jednou za čas projeví a je vždy zadupáno okolním světem. Na druhou stranu, a to musím skutečně ocenit, mne gymnázium naučilo se zajímat o mnoho oborů. Z části proto, že byly vyučovány pár (téměř dokonalými) profesory a také proto, že pokud jsem měla pocit, že předmět není dostatečně kvalitně vyučován od jiných profesorů, zaměřila jsem se na něj sama, a nakonec v něm nalezla zalíbení.

Gymnázium mne nepřipravilo na následující etapu mého života dokonale, ale naučilo mne se adaptovat a donutit sama sebe k výkonům, na které jsem sama pyšná. Jsem momentálně schopná si svoji práci vhodně načasovat a dokončit ji v čas, k čemuž mi sice dopomohl častokrát stres, ale jde o schopnost, která bude v mém životě zásadní.     

Komentáře jsou uzavřeny .