Zatím žádné komentáře

Co mne přivedlo ke stáži v Berlíně

Začalo to v dětství:

Ve skautu. Tam jsem vyrostla, měla své vzory, kamarády, tam jsme byli vychováváni a později vychovávali. O výchově a přístupu k dětem se tam vedli časté hovory, zpětné vazby atd.
No a taky v rodině, to je jasný, ne? Každý z nás si v sobě nese mnoho z rodiny, jak pozitivního tak negativního. Učíme se tam, jak se k sobě lidi chovají, co si mohou dovolit, učíme se respektu či strachu, každý něčemu jinému.
A pak je tu škola. Další velký faktor.

Všechny ty věci dohromady způsobily, že mě zajímalo, jak lidi “fungují”, uvažují, cítí atd. Tento jakýsi obecný neupřesněný zájem mě dovedl na psychologii, kde jsem absolvovala bakaláře a pak se spíš (možná domnělým) tlakem společnosti prokousala magistrem, který už byl zaměřen na terapii, které jsem nikdy osobně neholdovala.

Díky nabídce jsem dostala práci školní psycholožky na gymnáziu. Ta práce byla výhrou. Dobré peníze i pracovní doba, nové kontakty se spoustou zajímavých lidí a práce s dětmi a puberťáky, což mě vždy bavilo. Až na jeden háček – celé to stálo na systému, o kterém jsem si čím dál více uvědomovala, že s ním z velké části nesouhlasím. Školský systém, který se zakládá mj. na tom, že dospělí ví lépe než děti, co děti potřebují, že si zaslouží více respektu, že hodnotí děti v rámci škatulek, kdo je šikovnej a kdo ne atd. Pochopila jsem, že takový systém nedokážu svojí přítomností podporovat. Navíc jako učitel může člověk ovlivnit alespoň výuku ve svém předmětu, zatímco já jako psycholog jsem většinou řešila jen následky systému.

Při vášnivých diskusích na toto téma se ke mně dostala kniha Svoboda učení od Petera Graye, přeložena Jiřím Košárkem – zakladatelem webu www.svobodauceni.cz. Ta kniha mě totálně dostala. Začala jsem si o unschoolingu hledat víc a víc, četla články, knihy, koukala na videa, mluvila s lidmi atd.

Zapálení veliké – bohužel postaveno z velké části na teoriích a informacích z doslechu. Rozhodla jsem se, že jestli mám v ČR podporovat rozvoj takových škol, musím si být i prakticky jistá, že to funguje. A tak jsem si domluvila stáže v zahraničí.

Moje první právě probíhá v Berlíně na Demokratische schule X, která na začátku prosince oslaví 4. rok svého fungování. Následující příspěvky jsou inspirovány mým pobytem právě na této škole (a taky rodinou, u které přebývám, samotným Berlínem a mnoha dalšími vlivy).

 

Demokratische schule X v „číslech“

  • 1. prosince začne škola svůj 5. rok působení
  • 33 dětí/studentů ve věku 6-16
  • 10 pracujících (cca 25-30 hodin týdně) + 5 dalších externích (na pár hodin týdně)
  • občas nějaký návštěvník a skoro vždy nějaký stážista (teď je nás tu pět, každý s jinou periodou návštěvnosti)
  • 9 místností k používání
  • začátek školy v 8:30, konec 3x týdně v 17:00, 2x v 16:00
  • děti povinny absolvovat ve škole 25 hodin týdně – v rámci toho mohou přijít i odejít, kdy chtějí
  • pravidla školy – 77 stran
  • studentský parlament (Schulversammlung) – 2x týdně
  • zasedání k řešení konfliktů (Rechtsversammlung) – 1x denně
  • financováno z části státem, z části rodiči – rodiče platí podle výše příjmu, též půjčky od bank
  • účast ve vyučování – nepovinná
  • vychází z konceptu americké školy Sudbury Valley School

Pár odkazů:

Komentáře jsou uzavřeny .