Zatím žádné komentáře

Děti se vzdělávají samy II: Všichni víme, že je to pravda u malých dětí

Sledování malých dětí při učení může způsobit revoluci v našich názorech na vzdělávání.

Přemýšleli jste někdy, kolik nových dovedností se děti naučí ve svých prvních letech života, tedy předtím, než začnou chodit do školy a než se někdo pokusí je systematickým způsobem vzdělávat? Nabývají nových znalostí a dovedností zcela přirozeně. Učení je výsledkem instinktů hrát si, zkoumat a pozorovat ostatní nacházející se v jejich okolí. Přirozenost ale nezaručuje, že tento proces probíhá bez námahy. Nemluvňata a malé děti dávají do svého učení obrovské množství energie. Jejich kapacity pro udržení pozornosti, pro fyzickou a mentální snahu a pro překonání frustrací a bariér jsou mimořádné. Až budete příště mít na dohled dítě mladší pěti let, posaďte se a chvíli ho pozorujte. Zkuste si představit, co se děje v jeho mysli při každé interakci s okolním světem. Pokud si takový luxus dopřejete, nebudete litovat. Díky této zkušenosti možná začnete přemýšlet o vzdělávání v úplně jiném světle – ve světle, jež září z dítěte, nikoli na něj.

Nyní se pokusím nastínit něco málo z poznatků vývojových psychologů ohledně dětského učení. Aby se uváděné vědomosti lépe vztahovaly ke vzdělávání, rozdělím svůj argument do kategorií fyzického, jazykového, vědeckého a sociálně-morálního vzdělávání.

Fyzické vzdělávání

Začněme s výukou chození. Chůze po dvou je druhově typickým znakem člověka. V určitém smyslu jsme pro ni zrozeni, ale přesto není jednoduché se ji naučit. Každý nově narozený člověk musí vynaložit ohromné úsilí, aby si tuto dovednost osvojil.

Pamatuji si jeden jarní den, když můj syn byl ve věku okolo prvních narozenin a nacházel se ve fázi, kdy mohl chodit pouze s přidržováním se nějaké opory. Ve zmiňovaný den jsme zrovna cestovali na velké turistické lodi a můj syn trval na tom, abychom celou cestu chodili po palubě tam a zpátky, přičemž se mě držel za ruku. Strávili jsme mnoho hodin chozením po celé délce lodi a já jsem byl nucen se nepohodlně hrbit, aby dosáhl na moji ruku. Motivace byla samozřejmě výhradně jeho. Já jsem pouze ztělesňoval pohodlnou pomůcku, lidskou chodící hůl. Zkoušel jsem ho přesvědčit, abychom si dali přestávku, ale vždy mě dokázal zmanipulovat k pokračování.

Vědci zjistili, že batolata nacházející se na vrcholu snahy osvojit si chůzi, tráví průměrně 6 hodin denně chozením, během nichž udělají v průměru 9 000 kroků a ujdou délku 29 fotbalových hřišť.[1] Nesnaží se někam dostat, jediný účel této aktivity představuje samotné chození. Obzvláště je baví chůze po novém povrchu. Domnívám se, že můj syn byl na lodi stimulován k chození částečně z důvodu jejích pohybů po vlnách způsobujících větší obtížnost každého kroku, což představovalo novou a zajímavou výzvu.

Ve fázi samostatného chození děti často padají a občas se i zraní, ale hned se zvednou a zkoušejí to znovu a znovu a znovu. Po chůzi následuje běhání, skákání, šplhání, houpání a všechny možné nové způsoby pohybu. Nic z toho ale děti nemusíme učit a rozhodně je nemusíme k podobným aktivitám motivovat. Naše jediná povinnost spočívá v poskytnutí vhodných a bezpečných míst, kde mohou trénovat.

Jazykové vzdělávání

Pokud jste se někdy v dospělosti zkoušeli naučit nový jazyk, uvědomujete si, jak je to obtížné. Musíte se naučit tisíce slov a nespočet pravidel gramatiky. Přesto se děti více či méně naučí svůj rodný jazyk do věku čtyř let. V tomto období již projevují sofistikované znalosti významu slov a gramatických pravidel. Děti vyrůstající ve dvoujazyčném domově se naučí oba jazyky též do čtyř let a nějakým způsobem je dokáží mezi sebou rozlišit.

Čtyřletí nedokáží popsat gramatiku svého jazyka (což nedokáže ani většina dospělých), ale jejich implicitní znalosti gramatických pravidel jsou jasně zřetelné v jejich projevu a porozumění. Při konstrukci nových vět dávají slova do množného čísla, do minulého času a projevují znalosti slovních tvarů – podstatných jmen, přídavných jmen, sloves a tak dále. Děti možná přicházejí do světa s vrozeným porozuměním jazyka, jak kdysi tvrdil Noam Chomsky, ale specifická slova a pravidla každé řeči jsou rozdílná a musíme se je naučit.

Malé děti se v jazykové vědě nepřetržitě vzdělávají. V útlém dětství začínají vydávat zvuky, kterými si procvičují artikulaci. Časem omezí svoje žvatlání více na zvuky připomínající jazyk, jenž slyší okolo sebe. Po několika měsících můžeme pozorovat, jak věnují velkou pozornost vyjadřování ostatních a věnují se aktivitám, které se zdají být určeny k pochopení mluvy ostatních lidí. Například pravidelně sledují oči starších dětí či dospělých kvůli určení směru, kterým se upírá jejich zrak, čímž mohou odhadovat předmět jejich debaty. Na zahradě má dítě s uvedenou strategií dobrou šanci poznat o čem je řeč, když uslyší: „To je ale pěkná kopretina.“ Mezi druhým a sedmnáctým rokem života se mladí lidé naučí průměrně 60 000 slov, což vychází téměř na jedno nové slovo za hodinu v době, kdy jsou vzhůru. [2]

Výuka jazyka představuje hru stejně jako výuka chození. Je to nesmírně zajímavé, intenzivní a provozované pouze pro svůj vlastní účel. Malé děti chodí všude možně a pojmenovávají věci jen pro zábavu, ne kvůli nějaké jiné odměně. A jak děti rostou, jejich slovní hry se stávají stále více sofistikované, například ve formě hádanek, slovních hříček nebo říkanek. Nemůžeme děti naučit řeči; můžeme jim pouze poskytnout normální lidské prostředí, kde se jazyk mohou učit a procvičovat ho, tedy prostředí, kde mají možnost dostat se do kontaktu s lidmi, kteří již schopnost mluvit ovládli.

Vědecké vzdělávání

Malé děti mají nesmírný zájem o všechny aspekty světa kolem nich. Během prvních dní svého života stráví více času sledováním nových věcí, než těch známých. Od doby, kdy mají dostatečnou koordinaci očí a rukou, aby mohly sahat a manipulovat s věcmi, nedělají nic jiného než právě zmíněnou aktivitu. Děti ve věku šesti měsíců zkoumají každý objekt v jejich dosahu způsoby navrženými tak, aby se poučily o jejich fyzických vlastnostech. Mačkají je, dávají je z ruky do ruky, dívají se na ně ze všech stran, třesou s nimi, upouštějí je na zem pro zjištění, co se stane. Kdykoliv se stane něco zajímavého, snaží se experiment zopakovat, jako kdyby chtěly dokázat, že se nejednalo o náhodu. Podívejte se na šestiměsíční dítě v akci a uvidíte vědce.

Dětské zkoumání má za cíl naučit se kontrolovat okolní prostředí. Mnoho experimentů ukázalo, že malé děti se mnohem více zajímají o věci, které mohou ovlivňovat. Například audiopřehrávač, jenž mohou díky své vlastní snaze zapnout a vypnout, je pro ně mnohem zajímavější než ten, který se zapíná a vypíná sám, nebo nad ním mají kontrolu dospělí. Malé děti jsou obzvláště přitahovány k objektům v době, kdy se učí je ovládat. Jakmile se naučí nějakou věc používat a vyčerpají všechny možnosti manipulace s ní, ztrácejí o tento objekt zájem. Proto může být kartonová krabice mnohem zajímavější, než drahá, ale neovladatelná hračka, jež byla v této krabici zabalena.

Touha zjistit, jak věci fungují a jakým způsobem je ovládat, nekončí v raném dětství, ale pokračuje až do momentu, kdy mají děti a dospělí možnost následovat svou vlastní cestu. Tato touha představuje základ vědy. Nic ji nedokáže zničit rychleji než prostředí, kde mají všichni stanoven způsob a možnosti nakládání s novou věcí. Zábava vědy spočívá v objevování, ne ve výsledných vědomostech. Uvedené tvrzení platí pro každého z nás, ať jsme šestiměsíční dítě zkoumající mobilní telefon, dvouleté dítě prozkoumávající kartonovou krabici, nebo dospělý zkoumající vlastnosti fyzikální částice nebo enzymu. Nikdo se nestane vědcem, aby poslouchal hotové odpovědi na otázky ostatních. Lidé se stávají vědci, jelikož rádi objevují odpovědi na své vlastní otázky. Kvůli tomuto důvodu naše standardní metody výuky z nikoho vědce neudělají. Vědcem se stanete navzdory výuce.

Sociální a morální vzdělávání

Ještě více než hmotné prostředí je pro malé děti fascinující sociální prostředí. Děti jsou přirozeně přitahovány k lidem ve svém okolí, obzvláště k těm o trochu starším a zdatnějším. Chtějí napodobovat ostatní a hrát si s nimi. Sociální hry jsou základním a přirozeným prostředkem sociálního a morálního vzdělávání.

Během hraní se učí vycházet s lidmi kolem sebe, jelikož musí brát v úvahu potřeby ostatních dětí, naučit se empatii, být schopny najít kompromis, osvojit si překonání rozdílů, umět kontrolovat své impulsy a naučit se potěšit ostatní, aby pokračovaly v hraní. Jsou to těžké lekce, ale představují jedny z nejdůležitějších věcí, které se každý z nás musí naučit pro šťastný život. V žádném případě nemůžeme zmiňované dovednosti děti naučit; pouze jim můžeme dopřát hry s ostatními a nechat je prožít následky svých sociálních nezdarů a úspěchů. Vrozená hnací síla hrát si v sobě skrývá velkou energii a motivuje každé normální dítě k tvrdé práci mající za cíl vycházet s ostatními během her. Neúspěch vycházet s ostatními hru ukončí a přirozeným následkem je silná zkušenost. Žádné námi poskytnuté přednášky nebo rady nemohou nahradit tyto zkušenosti. Nyní již nebudu téma sociálního a morálního vzdělávání dále rozebírat a vrátím se k němu během budoucích esejí.

Co se stane s motivací ve věku pěti nebo šesti let?

Jednou, když můj sedmiletý syn ještě chodil na státní školu, jsem se zmínil učitelce, že jeho zájem o učení byl mnohem větší před tím, než do ní nastoupil. Odpověděla asi takto: „No, jsem si jistá, že jako psycholog víte, že se jedná o přirozenou vývojovou změnu. Když jsou děti malé, přirozeně a spontánně se učí, ale poté se začnou více zaměřovat na úkoly.“

Dokážu pochopit, kde na takovou myšlenku přišla. Viděl jsem učebnice vývojové psychologie, jež mají části rozdělené podle věku a popisují předškolní věk jako „léta hraní.“ Veškeré pojednání o hrách se nachází právě v těchto prvních kapitolách, jako kdyby hry ve věku pěti nebo šesti let skončily. Zbývající kapitoly se zaměřují především na studie zkoumající způsob, jakým děti vykonávají úkoly zadané dospělými. Uvědomuji si, že učitelka mého syna takové knihy během svých studií četla. Publikace podobného ražení prezentují zkreslený pohled na přirozenost. V následujících dvou esejích představím důkazy potvrzující, že je-li dětem poskytnuta svoboda a vytvořeny příležitosti následovat své vlastní zájmy, pokračuje touha hrát si a prozkoumávat i u dětí starších pěti či šesti let a motivuje je ke stále sofistikovanějším formám učení.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

[1] Adolph et al., 2003, Child Development, 74, 475-497
[2] Bloom, 2001, Behavior & Brain Sciences, 24, 1095-1103
 
 

Děti se vzdělávají samy I: Nástin některých důkazů
Děti se vzdělávají samy III: Moudrost lovců a sběračů
Děti se vzdělávají samy IV: Lekce ze Sudbury Valley
Děti se vzdělávají samy V: Děti se samy učí číst

mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Komentáře jsou uzavřeny .