Zatím žádné komentáře

Jsme nastavení na výchovu děti v komunitě

Posledních sto let se na Západě odehrává obrovský experiment. Po tisíce let žili lidé vždy propojeni v širší komunitě, kterou tvořila rodina, sociální třída, víra a práce. Pak jsme ale komunity zavrhli a otevřeli se konceptu nukleární rodiny jako základního nastavení našich životů. Věřili jsme, že tato malá, izolovaná struktura nám umožní žít takové životy, jaké chceme, nezatížené požadavky širší rodiny, vtíravými sousedy a uspokojováním společenského nátlaku.

Když na počátku 20. století stáli obyvatelé venkova fronty na práci v přeplněných městech, vyhrálo osvobození jedince nad požadavky společenství. Ekonomika poválečného období umožnila toto nové stěhování národů a život v příměstských čtvrtích se stal novým ideálem. Měšťané se pak začali stěhovat z měst ven na rozsáhlé pozemky a novým snem moderního života se stala okázalá izolace.

V současnosti nás jako nejlepší místo pro život uchvátila představa urbanistických hipsterských center s živoucími kavárnami, cool centry kultury a restauracemi, které můžeme ohodnotit v appce. Dnes se obzvláště mladí lidé opět stahují zpátky do měst. I přes stále dražší nájmy a menší byty jsou města skvělým místem k experimentování s vlastní identitou, ke hledání svého kmene a nakonec k nalezení životního partnera. To je všechno moc pěkné – do té doby, než se dají dva lidé dohromady, usadí se a stanou se rodiči.

V tomto bodě se naše současná kultura potýká s hlubokou ale zapomenutou pravdou. Věřím, že pro nás není přirozené vychovávat děti v nukleární rodině bez podpory komunity, ať již ve městě nebo v příměstské čtvrti. Nemáme to v genech. Výchova dětí bez komunity činí rodičovství pro nás všechny exponenciálně obtížnější.

Znovuobjevení komunity

Před rokem jsme se s mou ženou Hélène a našimi dětmi, starými v té době šest let a tři roky, rozhodli k odvážnému kroku. Zabalili jsme náš život v Belgii a odlétli za oceán, zatímco naše zavazadla pomalu plula v kontejneru za námi. Nezměnili jsme jen zemi, ale také způsob života. Opustili jsme ruch města a připojili jsme se k eko-vesnici v Ithace na severu státu New York. Máme teď výhled na vlnící se kopce, rybníky, lesy a klikatící se cestičky mezi nimi. A jídlo máme z eko-farmy ležící na pozemku vesnice. Přátelíme se se sousedy a ti se stali naší širší rodinou. Všude jsou děti a dětská hřiště.

Náš život v Bruselu jsme milovali, ale začalo to nějak drhnout. Stejně tak jako pro všechny kolem se „domov” omezoval na prostor mezi zdmi domu. Sousedy jsme venku zdravili, ale sotva jsme je znali. Výchozí předpoklad byl takový, že bychom měli být soběstační a že všechno, co potřebujeme, musíme vlastnit. Bylo by prostě opravdu divné požádat souseda o půjčení vrtačky. Nebo o máslo, abychom nemuseli hned do supermarketu. Když bylo potřeba něco opravit, museli jsme si najmout opraváře. Když si naše děti chtěly hrát se svými kamarády, museli jsme zavolat jejich rodičům nebo vést zdlouhavou konverzaci po zprávách, abychom domluvili potřebné detaily setkání. „Co třeba úterý? Můžeš je přivést v 16h, když je přivezu zpět v 18h?

Začala v nás narůstat touha po smysluplnějších vztazích, po opravdové komunitě. Po životě blíže přírodě. Touha žít méně konzumně a mít život na Zemi trošku snazší.

Rozhodnutí přestěhovat se do eko-vesnice Ithaca bylo inspirováno právě těmito důvody. Kvůli administrativě jsme tři měsíce po našem přestěhování museli letět zpět do Bruselu a cítili jsme se tam už jako v dávné minulosti. „Páni, ze všeho je cítit nátlak a složitost,” říkali jsme si. V našem novém životě jsme se brzy cítili jako ryba ve vodě.

Již z našich pobytů ve vesnici před přestěhováním jsme věděli, že tahle změna bude pro naše děti neuvěřitelným dárkem. Díky tomu, že se auta parkují při vstupu do vesnice, se mohou děti bezpečně a svobodně pohybovat na stovkách hektarů luk a lesů. Jsou tu dva rybníky v létě na koupání a v zimě na bruslení, a také několik vnitřních i venkovních hřišť. V našem předchozím životě byl svět našich dětí velký doslova jako náš dům. Teď se rozšířil na desítky hektarů. Děti tady mají opravdu svobodu pohybu.

Ještě důležitější než prostor je přítomnost dalších dětí a milujících dospělých. Děti tady mají dar autonomie. Běží si hrát za kamarádem k němu domů a často se stane, že jsou spontánně pozvány zůstat na večeři. Strašně rád přidám talíř nebo dva, když přátelé mých dětí (upřímně, jsou to i moji přátelé) zůstanou na večeři, nebo dám na zem matraci, když zrovna spontánně zorganizovaly přespávání. Jak skvělé dětství mohou mít!

Věděli jsme, že tenhle život bude skvělý pro naše děti, ale úplně jsme přehlédli skutečnost s tím úzce spjatou – jak moc život v komunitě změní naše životy z pozice rodičů. Být rodičem je těžké. Samozřejmě ne pořád. Mnoho okamžiků je naplněno radostí – když se díváme na naše děti a srdce nám přetéká láskou. Chvíle, kdy si nedokážeme představit, jaký by byl náš život bez nich. Studie ovšem ukazují, že během života se pocit štěstí nejvíce propadá v období rodičovství, kdy vrcholí stres a únava.

Zjistil jsem ale, že si většinu z této zátěže způsobujeme sami. Sen o individualizovaných životech, o nukleární rodině jako základu moderního žití není slučitelný s radostným rodičovstvím. Stovky tisíců let byly děti vychovávány v multi-generačních rodinných uskupeních. S dětmi se bavili a starali se o ně prarodiče, strýcové, tety, sestřenice a bratranci, sousedi a další členové kmene či komunity. Nezáviselo vše jen na rodičích! Podle rčení: „K výchově dítěte je potřeba celá vesnice.” Za moderní izolaci platí svou cenu jak děti, tak rodiče. Zajímalo by mě, do jaké míry jsou s touto izolací spojené stres, deprese a existenciální úzkost, jež jsou všechny u dětí i dospělých ve zvýšené míře zaznamenávány?

 

Děti mohou svobodně lítat po 80 hektarech země, po lesích a loukách. Jaké budou mít díky tomu dětství!

Jsem ale přesvědčený, že řešením není krok zpět ve snaze oživit staré formy společenství. Stejně, kdo by chtěl žít pod neustálým dohledem a hodnocením ze strany širší rodiny, sousedů nebo lidí z církevního společenství? Model eko-vesnic, společného bydlení a mezinárodních komunit vyhovuje naší potřebě soukromí a komunity zároveň mnohem lépe. Konkrétně v naší eko-vesnici máme vlastní dům, kde si užíváme plného soukromí jako jakákoliv jiná rodina. Když to ale chceme nebo potřebujeme, milující komunitu máme přímo na našem prahu. Můžeme se do komunity zapojovat tak moc nebo tak málo, jak se nám líbí. Lidé, co tady žijí, jsou opravdu rozdílní, vzájemně ale tyto odlišnosti respektujeme. Člověk tu necítí nátlak z žádné strany.

Transformace rodičovství životem v komunitě

Jak se mění rodičovství životem v mezinárodní komunitě? Tady je několik věcí, které jsem se naučil. Nově objevená autonomie našich dětí svobodně běhat a vyhledávat přátele se přetváří na největší luxus, který si jako rodiče můžeme přát: více volného času! Často nevíme, kde naše děti jsou, a máme z toho radost (samozřejmě dokud není čas na večeři nebo spaní). Víme, že jsou v bezpečí a že se někde dobře baví. Občas jejich autonomie znamená i více spánku pro nás. Minulou zimu jsme se s manželkou několikrát ráno probudili a zjistili, že náš šestiletý synek je již dvě hodiny vzhůru. Místo, aby nás budil, nandal si lyže a vydal se za dobrodružstvím ve sněhu. Větší autonomie pro děti znamená uspokojení jejich hlubokých vnitřních potřeb. A jaký dar je to pro nás!

Když se bavíme o volném čase, zmínil jsem se již o našich třech společných večeřích týdně? Někteří sousedi se dobrovolně přihlásí pravidelně vařit jídlo pro komunitu a pozvaní jsou všichni. Speciálně z pozice mladého rodiče je úleva od každodenního vaření velkým luxusem! Většinou se připojíme na dvě až tři jídla týdně, ale někdy se prostě chceme jen tulit sami doma a týden, dva tam nejdeme. Jindy záleží, co je na jídelníčku.

Uklidňující působení přírody je pro nás jako pro rodiče další výhodou. Když začne být v domě dusno, když se děti začnou hádat, nebo když kvůli hluku hrozí, že se zachováme jinak, než bychom si přáli, řekneme prostě dětem: Pojďme na procházku. Často to děláme spontánně, někdy těsně před spaním, když už jsou děti v pyžamech. Prostě za sebou zavřeme dveře a jsme obklopení uklidňující přítomností přírody.

Nebýt ti jediní zajišťující zábavu ani ty jediné vzory

Všimli jsme si, že po pár týdnech života tady jsme přestali víkendy plánovat dopředu. Když člověk žije ve městě, plánovat je nutné. Vždycky přijde nějaký moment, kdy musí děti ven, nebo se všichni zblázní. Půjdeme do parku? Do muzea? Domluvíme si schůzku s přáteli, aby si děti mohly hrát? Tady se ale pořád něco děje. Sbírají se borůvky nebo se lisuje jablečný cider. Ve zdejším rybníce se dá v létě koupat a v zimě se tu hraje hokej. Soused má nového domácího mazlíčka! Nebo dědeček vyndal teleskop a děti stojí frontu, aby se podivovaly nad měsícem. Tlak zabavit naše děti již není pouze na našich ramenech.

Jak naše děti budou vyrůstat v této pečující síti komunity, jejich matka a já přestaneme být jejich jedinými vzory a zdroji inspirace, což přináší určitou úlevu. Lidé v eko-vesnici mají velice širokou paletu schopností a zájmů. S Hélène nejsme hudebníci, ale cítíme, že to naši čtyřletou dcerku k hudbě táhne. Bude chtít trávit čas s čelistkou Lizzie nebo spíš Joem, který hraje na kytaru a housle, jezdí po turné a píše písničky? Nebo s Kathryn či Robertem, kteří hrají na piano? Možná bude chodit poslouchat bubnování zdejší kubánské skupiny nebo jejich zkoušky zpěvu. Jsem si jistý, že až bude ona i její bratr v pubertě, budou jim vztahy, které si tu do té doby vytvoří, oporou. Rodiče, kteří zde již pubertu svých dětí zažili, nám říkají, jak je úžasné, že jejich někdy plachý a nenaložený teenager má kolem sebe jiné dospělé, na které se může obrátit a promluvit si s nimi.

 

Díky tomu, že si spontánně hrají, se děti a dospělí v komunitě poznají, naučí se vzájemné úctě a vytvoří si jedinečné vztahy.

Nedávno přijel z koleje na návštěvu Ethan, silný a vysoký 18letý chlapec, který zde v eko-vesnici vyrostl. Procházeli jsme se se šedesátiletou sousedkou, Phebe, která ho zná od dětství. Stejně jako mezi mnoha zdejšími dospělými a dětmi, i mezi nimi vznikl výjimečný vztah. Když Ethan Phebe uviděl, úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu, rozběhl se a skočil jí do náručí. Tahle scéna mi vehnala slzy do očí. Nikdy jsem neviděl mladého muže, aby někomu dospělému skočil do náručí a chtěl obejmout. Tohle bylo dítě, které dostávalo lásku nejen svých rodičů a prarodičů, ale celé široké komunity. A tohle byla žena, která byla požehnána pozicí, ve které mohla kromě vlastního dítěte milovat také tohoto chlapce – a pravděpodobně i pár dalších dětí v komunitě.

Komunita a nenásilné rodičovství

Stejně jako stále větší množství lidí se snažíme s Hélène vychovávat naše děti bez trestání nebo odměn, výhrůžek nebo slibů. Tomuto přístupu se někdy říká nenásilné rodičovství. Snažíme se našim dětem pomoci vyjádřit své potřeby, sdílet s nimi naše vlastní a dohromady se rozhodovat tak, aby to fungovalo pro všechny.

Většinou to funguje skvěle. Obě naše děti mají velmi silnou vůli, ale vyvinuly si, pro mnoho dospělých překvapivou, schopnost empatie a spolupráce. Je jim teprve čtyři a sedm let. Stále se najdou chvíle, kdy jsou jejich potřeby všepohlcující a nechtějí nebo ani nejsou schopné se zapojit. Trvají na získání toho, co chtějí, ať už je to cokoliv, a aby toho dosáhly někdy křičí, pláčou nebo do něčeho uhodí. V tradičnější výchově dětí by to byl ten moment, kdy vytáhneme náš arzenál hrozeb a trestů.

Nedávno jsme se o tom bavil s Miki Kashtanovou, přítelkyní a vedoucí osobou v oblasti nenásilné komunikace a vyjednávání. Říkal jsem jí, že se v těchto momentech často cítím bezradný. Přišel jsem o zbraň, kterou rodiče používají již tisíce let: přinutit děti hrozbou, aby mě poslouchaly, dělaly, co chci a postavit je tak do podřízené pozice. Jsem za to rád. Ale někdy jsem již frustrovaný, když se moje děti zaseknou, ignorují mé potřeby (řekněme potřebu mít klid) a hlasitě se domáhají těch svých. Někdy nevím, co v takových okamžicích dělat.

Nikdy nezapomenu, co mi Miki odpověděla. Řekla: „Snažíš se problém vyřešit ve špatném kontextu. V rámci nukleární rodiny tohle vyřešit nejde. Řešení existuje pouze v kontextu komunity.”

Samozřejmě, že má pravdu! Není rozumné požadovat od malých dětí, aby byly vždy schopné zapojit se do hledání řešení k uspokojení potřeb všech zúčastněných. Je pro ně dost těžké vůbec porozumět svým potřebám a vyjádřit je (Je to těžké i pro nás dospělé!) a někdy je toho na ně moc. Nedokáží pak již naslouchat našim potřebám. V takových chvílích je podpora ostatních klíčová. Musíme dokázat říct: Ustupuji stranou, abych mohl naplnit své potřeby. Můžeš se prosím tě postarat?

Jediný způsob, jak uplatňovat nenásilné rodičovství a nevyčerpat se, je dělat to v rámci komunity. Začal jsem teď, když mi Miki pomohla to vidět jasně, častěji ťukat na dveře sousedů a ptát se: Můžeš být s mými dětmi 15 minut / hodinu / přes odpoledne? Opravdu potřebuji čas sám pro sebe! A těším se, že tady pro tebe budu, až to budeš příště potřebovat ty.

Vypadá to příliš růžově?

Jaké jsou nevýhody rodičovství v komunitě? Možná to teď vypadá, že to celé maluji moc růžově. Když se ptám starších lidí v naší eko-vesnici, kteří zde již děti vychovávali, často zmiňují jednu nevýhodu. Díky bezprostřední blízkosti jeden druhému poznají děti různé typy výchovy a různá pravidla. Naše děti často přijdou domů se záludnou otázkou: Jak to, že si Julie může ještě hrát venku, když my musíme jít spát? Když se může Flynn dívat na x filmů nebo hrát x videoher, můžu taky?

V komunitě po vás děti budou chtít vysvětlení, ještě častěji než v jiných tradičnějších uspořádáních. Budou chtít vysvětlit a někdy přehodnotit naše rodičovská rozhodnutí. Věta „Protože jsem to řekl!” se tady dost špatně obhajuje!

V minulosti se stávalo, že kvůli rozdílnému přístupu k výchově vzniklo mezi některými rodiči napětí. Zatím jsme to na vlastní kůži nezažili a vypadá to, že se zvládáme orientovat mezi různými výchovnými přístupy s grácií, za což jsme vděční. Nicméně naše děti jsou zatím dost malé, takže si umím představit, že v pubertě se všechny naše případné neshody ještě o dost umocní.

 

Nedočkavé a nejisté tváře před začátkem hledání velikonočních vajíček. Radosti v komunitě: několik rodičů tohle zorganizovalo a naše děti se jen připojily. My jsme pro to nemuseli hnout ani prstem.

Co když vidíme neblahý vliv kamaráda? Pokud se nejedná o kamaráda ze školy, ale z komunity, může být situace snazší, ale také zrádnější. U vzniku kamarádství jsme od počátku a můžeme se do procesu zapojit a tvarovat ho. Nicméně rodiče druhého dítěte budou našimi sousedy a možná i přáteli.

Doufám, že díky sdílení v komunitě budeme schopni na případném problému spolupracovat a vyřešit jej, vést rozhovory a pokračovat v komunikaci s respektem. To je to zásadní, proč jsem se k eko-vesnici připojil – sdílet smysluplnou konverzaci a nebát se krásných a sem tam zmatených lidských vztahů.

Znovuobjevení očividného

Podle antropologů 99 % lidské historie vyrůstají děti v komunitách. Z přežívajících společenství lovců-sběračů víme, že tamní dospělí neznají myšlenku, že by děti musely být „vychovávané”. V těchto kulturách se mladí jedinci učí základní dovednosti – fyzické, sociální, emoční – skrze hru s ostatními dětmi kmene, napodobováním dospělých a interakcí s nimi. Děti mají mnohem více svobody než jejich moderní protějšky a celý den si hrají a učí se ve věkově různorodých skupinách. Když potřebují dospělého, najdou toho, který je po ruce. Jejich rodiče nejsou jejich jedinými zdroji [1].

I když jsem tyto informace znal, myslel jsem si, že to je již dávná minulost. Abych pochopil, že jsme pro to pořád hluboce uzpůsobení, potřeboval jsem zažít život v podpůrné komunitě. Můžeme to zkusit a žít v izolované nukleární rodině, ale má to svoji cenu. Děti, kterým není dopřána svoboda běhat, hrát si a učit se mezi dalšími dětmi, jsou neklidnější a úzkostlivější. Rodiče, kteří nesou mnohem větší břemeno, než je přirozené, jsou zahlceni vedením a ve stresu.

Před sto lety začali lidé odmítat soužití v komunitě jako omezující a dusivé a toužili po svobodě pro jednotlivce. Dobrou zprávou je, že život v různých komunitách objevujeme znovu. Po celém světě teď vznikají eko-vesnice, lidé sdílí bydlení a je vidět celková snaha komunity vytvářet. Mnohá z těchto míst nabízí to nejlepší z obou světů: autonomii i společenství. Soukromí a svobodu. Možnost vyjádřit se tak moc, jak si přejeme, v plné šíři a z hloubi srdce v rámci smysluplné a vnitřně bohaté komunity. Myslím si, že obzvláště pro mladé rodiče je v této době tato kombinace neodolatelná – a možná zoufale nutná.

Co myslíte? Jestliže s myšlenkou výchovy dětí v komunitě souzníte, neváhejte se jít do eko-vesnic a na sdílené bydlení podívat. Naše eko-vesnice v Ithace ve státě New York měsíčně pořádá pro seznámení se zdejším životem veřejné prohlídky. Také je možné bydlet několik dní ve zdejším krátkodobém pronájmu, abyste zjistili, jak se tu cítíte a jestli je takový život pro vás. Domy na prodej nebo k pronájmu jsou pravidelně dostupné a máme vždy velkou radost, když můžeme přivítat nové rodiny. Mnoho dětí původních zakladatelů vesnice již vyrostlo a v současnosti sem přichází nová generace rodičů.

Podle mé zkušenosti je nejlepší navštívit několik různých míst, aby si člověk udělal představu o tom, co je nejlepším řešením právě pro něj a jeho rodinu. Místa jsou opravdu různých barev a chutí. Přeji vám šťastné objevování a věřím, že vám vaše děti poděkují. Také mám tušení, že pak poděkujete i sami sobě! Jak jsme s mojí ženou s radostí objevili, existuje snadnější a více naplňující způsob, jak být rodičem.

[1] Silně doporučuji knihu Petera Graye Free to Learn [Svoboda učení]. Díky pohledu na přístup k dětem ve společnostech lovců a sběračů se otevírají zásadní, někdy znepokojivé otázky o tom, jak se na výchovu dětí v rodinách a školách díváme my.

 

Poznámka na závěr

Soused mě upozornil na tento článek v britském listu Daily Mail, který na jedné konkrétní rodině ukazuje, jak se za poslední čtyři generace svět osmiletého dítěte postupně a drasticky zmenšil. Obzvláště bouchne do očí mapa, která ukazuje velikost území, po kterém se mohlo dítě v každé generaci pohybovat.

Přečtěte si také

  • Případ pro svobodu učeníPřípad pro svobodu učení Unschooling je momentálně žhavé téma, naše děti (12 a 15 let) se učí doma a nejlepší obrana je dobrý útok, tedy… Jedním z předpokladů standardního vzdělávacího systému (státního i […]
  • Rozhovor s Elin MorganRozhovor s Elin Morgan Kolik let je tvému dítěti a jak dlouho praktikujete worldschooling? Jak jste začali? Mému synovi bude brzy 14 let. Vždy jsme byli unschooleři, nikdy nechodil do školy. Vyrazili jsme na […]