Zatím žádné komentáře

Kdo je kdo ve Svobodě učení – Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Má zvídavost se měnila v posedlost věděním, zjišťováním, hledáním souvislostí a abstrakcí; již od útlého věku jsem se zamýšlel nad tím, jak by asi mělo vypadat dobré lidské společenství, jak by mělo být organizované a jaké jsou vlastně chyby toho současného. Tisíce a desetitisíce hodin čtení, psaní a diskusí s ostatními (osobně i na Internetu) mi daly mnoho odpovědí, ale také přehršle dalších otázek; ve svých úvahách jsem prošel bezpočet slepých uliček, prozření, zmatení, poučení… a jak jsem postupem času získával životní zkušenosti, značně se změnil i směr, jímž se mé myšlenky ubíraly. V tomto článku bych vás rád alespoň v hrubých obrysech s tímto vývojem seznámil.

Ač vychován rodiči, které by dnes mnozí označili za „Havlisty“, od samého začátku jsem byl takový ten typický „pravičák“ (tedy typický až na věk; o politické otázky jsem se začal zajímat během předčasných parlamentních voleb v roce 1998 – bylo mi tehdy jedenáct), jenž sice přibližně chápe problém motivace v socialismu (je-li všechno všech, všichni na to logicky kašlou, zatímco o soukromý majetek dbají, neboť je jejich), rozumí nutnosti odměny za schopnost a píli i katastrofální dopady odměňování lenosti a neschopnosti, nicméně „pořádek musí být“, „zákony se musejí dodržovat bez výjimky“, „nulová tolerance“, „kriminalita je důsledkem mírných trestů“ a podobně; ve svém hledání „dobré společnosti“ jsem býval velmi nekompromisní.

Tímto směrem, tedy voláním po tvrdších represích, větší moci pro policii, dodržování pravidel a drakonických trestech za každou maličkost, jsem se ubíral stále intenzivněji; bylo mi jasné, že člověk musí nést za své jednání zodpovědnost, ne však už to, že odměňování úspěchů i trestání chyb je inherentní vlastností světa a není třeba do toho tahat stát a jeho represivní složky. Účel v mých očích rozhodně světil prostředky; operoval jsem s kolektivní vinou (ačkoliv ne na vědomé bázi) a sociální inženýrství mi rozhodně nevadilo, ba naopak, sám jsem vymýšlel nejrůznější „utopie“ zohledňující všechno možné s výjimkou lidskosti a individuality. Bylo mi tehdy možná šestnáct; pokud bych měl dnes zhodnotit své názory z té doby, řekl bych, že mi chyběla především lidskost a soucit.

Než mi bylo dvacet, stal se ze mě libertarián – minarchista (tedy zastánce svobody a minimálního státu); mé důvody byly čistě utilitaristické, na svobodě mě nezajímal její etický aspekt, nýbrž jen a pouze efektivita. Skrze čtení, diskuse a především pozorování okolí jsem došel k závěru, že k blahobytu se nelze prozakazovat a pronařizovat, neboť k němu vede toliko svoboda. Ne že bych na nějakou morálku zcela rezignoval, pouze jsem o ní uvažoval v tom smyslu, že dokud něco přináší užitek většině, menšina se musí podřídit, což bylo z mého pohledu efektivní i etické; libertariánská filosofie naštěstí propojuje morálku s efektivitou, takže bohatě stačilo, abych byl motivován jen jedním z těch dvou aspektů, v důsledku čehož jsem propagoval osobní svobodu jednotlivce.

Po dvacítce se mi ozvali dva bývalí spolužáci z gymnázia s tím, že zakládají Ludwig von Mises Institut, do čehož jsem se dal s velkou chutí a zápalem; krom psaní článků mě bavily diskuse s těmi dvěma – oba byli totiž anarchokapitalisté (zastánci bezstátní společnosti), já minarchista. Povídali jsme si osobně, ale také psali dlouhé maily, ve kterých jsem se jim zuřivě snažil ukázat, že společnost bez státu nemůže fungovat; to je přece každému jasné, no ne? Abych mohl lépe vyvracet argumenty těch dvou, stále více mého volného času vyplňovalo čtení anarchokapita­listických autorů s cílem zpochybnit jejich myšlenky. Až jednoho dne jsem začal psát článek (pro Ludwig von Mises Institut), jehož původním záměrem bylo ukázat, že právo nemůže fungovat bez centrální autority, a porovnat stav práva v bezstátní společnosti se státním soudnictvím; dal jsem si vážně záležet a byl velmi poctivý; dokonce tak moc, až závěr článku dopadl oproti mému původnímu záměru přesně naopak. Můj minarchismus byl nalomen a já se začal stávat anarchokapita­listou.

Později jsem došel k přesvědčení, že by společnost bez státu fungovala lépe než s ním; vím, jak neuvěřitelně to zní, i já k tomu byl dříve velmi skeptický a považoval tuto myšlenku za zcela absurdní. V té době byla mou prioritou stále ekonomická efektivita, možná i proto, že jsem býval emocionálně chladným a logicky myslícím matfyzákem, jemuž do značné míry chyběla lidskost; tu jsem považoval spíše za slabost. Ke změně mých postojů došlo zejména v důsledku toho, že jsem poznal svou (nyní již dlouholetou) kamarádku Rose, úžasně chaotické a emocionální stvoření, tvořící ideální protiváhu k mé logické necitlivosti; během let vzájemných intenzivních interakcí jsme si – coby dva naprosto rozdílní lidé – předali nesmírně cenné dary: Já jí ukázal schopnost logicky uvažovat, ona mně lidskost; teď v sobě oba máme část toho druhého, jež nás činí lepšími lidmi. Nikdy bych nečekal, že něco takového vůbec lze, ale nejspíše si umíte představit mou nehynoucí vděčnost a radost.

Dopady této změny mé osobnosti na to, jakým způsobem vnímám anarchokapita­lismus, byly značné; ekonomická efektivita je již pro mě druhořadá, neboť mi nyní daleko více záleží na svobodě každého jednotlivce. Mé psaní se též změnilo, daleko více se teď zabývám morálními aspekty bezstátní společnosti než státním plýtváním a neefektivitou. Anarchokapitalismus je filosofií, jež spojuje některé typicky „pravicově-konzervativní“ prvky (ekonomická svoboda a s ní nerozlučně spjatá zodpovědnost za svůj život, benefity ze správných a důsledky špatných rozhodnutí pro každého z nás) s jinými „levicově-liberálními“ (osobní svoboda, dobrovolná solidarita, tolerance k hodnotám ostatních, ať už se jedná o svobodu vyznání, sexuální orientaci, způsob výchovy dětí a podobně); a ačkoliv mi dříve byly bližší (jako asi většině anarchokapitalistů) hodnoty z té první skupiny, dnes již to říci rozhodně nemohu.

Vychoval jsem tři děti; a ačkoliv mým cílem nikdy nebylo jim tyto hodnoty nějak tlačit, ze dvou z nich se stali anarchokapitalisté, jedné je to spíše ukradené, ale stát rozhodně nijak zvlášť v lásce nemá. Samozřejmě mě napadlo, jak by asi vypadala další generace, kdyby její rodiče dávali dětem tento příklad; proč ale nedávají? Inu, celkem malé procento lidí je ochotno věnovat přemýšlení podobným směrem desítky tisíc hodin času – a rozhodně netvrdím, že každý, kdo tak učiní, se stane anarchokapita­listou, to rozhodně ne, mnozí dojdou ve svých úvahách jinam – většinu lidí to však nezajímá natolik, aby o tom četli tisíce článků či knih (a udělali si na základě toho vlastní názor, ať už jakýkoliv), tak prostě přijmou to, co je jim prezentováno už od školy: Stát potřebujeme, jinak bychom se tu všichni pozabíjeli. Teď zdaleka nemluvím až tak moc o tom, zda je stát špatný, nebo ne, to by bylo na delší a úplně jinou diskusi, ale o tom, jak na představu bezstátní společnosti reagují lidé, kteří o ní nikdy předtím neuvažovali; prakticky každý ihned řekne, že je to absurdní a staví se k té myšlence extrémně odmítavě. Jak je však možné tak složitou otázku rozhodnout během několika vteřin bez hlubokého zkoumání? Nemyslím, že něco takového lze tak rychle promyslet – odmítnutí je automaticky naprogramováno v mysli každého z nás právě v důsledku výchovy a hlavně státního vzdělávacího systému; proč hlavně? Inu, protože tím systémem prošli všichni, i rodiče těch dětí, kteří je nyní vychovávají; stát indoktrinuje svou propagandou již ty nejmenší z nás.

Na základě čeho používám tak silná slova? Stačí se podívat do Národního vzdělávacího plánu, Bílé knihy, kde se píše o tom, jak má každý učitel vést své studenty k tomu, aby byli dobrými občany; stačí se podívat na hodiny občanské nauky (!) či základů společenských věd, kde jsou stát i demokracie naprosto nekriticky vyzdvihovány nad všemi ostatními možnostmi, jež jsou více méně bez diskuse zavrhovány a ono kritické myšlení, o kterém se tolik mluví, na ně (a zejména na stát a demokracii) rozhodně aplikováno není. Chcete konkrétní příklad? Řekněte někomu, že vojáci jsou vrazi; často bude oponovat, že jen poslouchají rozkazy; namítněte, že když někdo někoho zavraždí a bude se hájit tím, že mu to nakázal šéf v soukromé firmě, též to nikoho nebude zajímat; jaká bude téměř vždy reakce? Z mé zkušenosti ta, že se jedná o naprosto absurdní přirovnání – možná jedná, možná ne, to teď není až tak důležité; pointou je, kolik lidí označí to přirovnání za absurdní, aniž se s ním kdy dříve setkali, a až pak hledají důvody. Proč asi? Inu, stačí se podívat na to, jak se vyučuje historie: Vraždy spáchané z iniciativy soukromé osoby jsou (správně) označovány za vraždy; leč vraždy spáchané vojáky z iniciativy států a jejich vlád, tak označovány prostě nejsou. V důsledku toho každý vnímá ono přirovnání jako absurdní; jenže ať už absurdní je, nebo není, ono vnímání nevychází z toho, že by si to dotyčný rozmyslel a utvořil si názor, nýbrž z toho, jak byl ve škole indoktrinován (samozřejmě za předpokladu, že rodič nepodal jiný pohled; to se však tak často nestává, neboť i on byl vystaven ve svém mládí stejné propagandě).

Z tohoto důvodu považuji státem kontrolovaný vzdělávací systém za příčinu obrovského množství zla a manipulace, jež se v našem světě odehrává; byl bych rád, kdyby se lidé mohli svobodně rozhodovat, jak a k čemu vychovávat své děti a nikdo by nemusel povinně podstupovat „nalejvárnu“ státní propagandou. Je mi též proti srsti, aby byly děti již od útlého věku nuceny podrobovat se autoritám, které jim někdo vnutí rozkazem; samozřejmě nemám ani v nejmenším nic proti autoritám přirozeným, které si člověk vybere na základě toho, že si získají jeho respekt, to považuji za správné a přirozené – učit však dítě tomu, aby za autoritu uznalo každého, kdo je mu nakázán, považuji však za naprosto zhoubné a špatné. Rád bych současný stav změnil, o což usiluji ve Svobodě učení s lidmi, jichž si nesmírně vážím za to, co již dokázali, a již mi jsou i osobnostně velmi sympatičtí a blízcí; posouváme hranice ve vzdělávání, SUňte je s námi!

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.

Komentáře jsou uzavřeny .