Zatím žádné komentáře

Povinné školství jako prostředek kolonizace a kulturní genocidy původních obyvatel

Po celém světě dodnes žije v internátních školách stovky tisíc domorodých dětí.

Společenství původních etnik si po celé Kanadě připomínají 30. září jako tzv. Orange Shirt Day („Den oranžových košil“). Během tohoto dne Kanaďané vzpomínají na tisíce domorodých dětí, které zemřely v internátních školách, a uvažují o mezigeneračním traumatu souvisejícím s tímto systémem. Podobné systémy povinného školství s ničivými důsledky pro domorodé děti a komunity fungovaly také v USA, na Novém Zélandu a v Austrálii.

Phyllis Jack Webstad, stařešina původního kmene Stswecem’c Xgat’tem, založila Orange Shirt Day v roce 2013 poté, co publikovala své zkušenosti z dětství v internátní misijní škole Svatého Josefa ve městě William’s Lake v Britské Kolumbii.

V den, kdy byla odebrána z rodiny, jí pracovníci internátní školy zabavili její oblíbenou oranžovou košili. Vivian Timmins, která také přežila internátní školu tohoto typu, k tomu dnes uvedla: „Den oranžové košile je společný pro všechny, kteří přežili pobyt v internátní škole. Odebírali nám naše osobní věci, což byla taktika, jak vymazat naši osobní identitu. Možná to byl jen nějaký kus oblečení, který však představoval naší paměť a spojení s našimi rodinami. Dnes je čas na uctění památky dětí a mládeže, kteří už se domů nevrátili. Je čas připomenout si temnou historii Kanady, poučit se a ujistit se, aby se taková historie už nikdy neopakovala.“

Tato historie se však znepokojivě opakuje v mnoha částech světa.

Podle mezinárodní organizace Survival International téměř milion domorodých dětí z Asie, Afriky a Jižní Ameriky v současnosti navštěvuje instituce, které se výrazně podobají kanadským internátním školám.

Děsivé dědictví žije dál

Děsivé dědictví internátních škol se celosvětově opakuje v masivním měřítku, protože postoje a záměry, které jsou základem kanadského internátního školského systému, přežívají i nadále jinde.

Po celém světě jsou domorodé děti nuceny opustit své rodiny a chodit do škol, které je zbavují jejich identity a často je nutí přijmout cizí jména, náboženství a jazyky.

Za nitky těchto institucí často tahají zástupci těžebního průmyslu a fundamentalistických náboženských skupin.

Jedna obří internátní škola v Indii, která se chlubí poskytováním „domova“ pro 27 000 domorodých dětí, veřejně prezentuje, že jejím cílem je přeměnit „primitivní“ domorodé děti z „pasiv na aktiva, z daňových příjemců na daňové plátce“.

Mezi její partnery patří právě těžební společnosti, které se snaží převzít kontrolu nad územími, které jsou skutečnými domovy těchto dětí.

Rodiče popisují tuto školu jako „drůbežárnu“, kde se děti cítí jako „ve vězení“.

Expert na vzdělávání původních obyvatel Indie nám řekl: „Celá jejich mysl byla vymytá a indoktrinovaná nějakým vzděláním, které říká: ‚Těžba je dobrá‘, ‚Konzum je dobrý‘, ‚Vaše kultura je špatná‘. Internátní školy pro domorodce jsou instituce, které vymazávají individuální historii každého dítěte, aby ji nahradily tím, co odpovídá „hlavnímu proudu“. Není to zločinem ve jménu školství?“

Bez akutních změn by mohlo být mnoho odlišných etnických skupin zcela vyhlazeno během několika generací, protože mládež v těchto školách se naučí vidět své rodiny a tradice jako „primitivní“, „zpátečnické“ a podřadné vůči „většinové“ společnosti, takže se mohou obrátit zády ke svým jazykům, náboženstvím a územím.

Ti, kdo přežili kanadské internátní školství, začínají otevřeně vystupovat proti těmto institucím, které ničí jejich původní kulturu.

Roberta Hill přežila Institut Mohawk v kanadském Brantfordu, kde byla v padesátých a šedesátých letech zneužita farářem a personálem školy. Vidí podobnost mezi její zkušeností a zkušeností domorodých dětí v těchto moderních školách, které ničí jejich kulturu: „Co se právě děje v těchto internátních školách v Indii a mimo ni, je velmi podobné tomu, co se stalo s internátními školami v Kanadě – oddělování domorodých dětí od jejich rodin, jazyka a kultury je velmi ničivou silou. Moje zkušenost z internátní školy byla traumatizující. Odebrali mě od mojí rodiny ve věku šesti let a umístili mě do školy, kde jsem zažila spoustu zneužívání a izolace. Pokud se toto nyní znovu děje, musí se tomu věnovat mezinárodní pozornost. Musí se to zastavit, nebo jinak budou muset projít stejnou zkušeností, kterou jsme prošli my. Způsobí to nenapravitelné škody – nejenom pro domorodé děti, které se toho účastní, ale i pro budoucí generace těchto etnických skupin.“

RG Miller, přední výtvarný umělec domorodého původu z Kanady, uvádí: „Moje strašná zkušenost na internátní škole pro domorodce zničila můj vztah se širším společenstvím, rodinou a mojí kulturou. Zneužívání, která jsem tam utrpěl, úplně přerušila jakýkoliv smysl pro důvěru a blízkost s kýmkoliv či čímkoliv, včetně Boha, manželek a dětí po zbytek mého života.“

Během posledních dvou desetiletí sdílely své příběhy se zneužíváním tisíce lidí, kteří přežili internátní školství; ale existují tisíce dalších dětí, které nikdy nebudou moci vyprávět své vlastní příběhy, protože zemřely, když byli v internátní škole. Další děti, jako Chanie Wenjack, zemřely při pokusu o útěk. Mladý chlapec Ojibwe utekl z internátní školy v Ontariu a zoufale se snažil dostat domů 600 km daleko. Zemřel hlady a vysílením ve věku 12 let v roce 1966.

O půl století později a o 12 000 km dál, Norieen Yaakob, její bratr Haikal a pět jejich přátel, uprchli z internátní školy v Malajsii. Děti, které patří k Temiar – jednomu z kmenů Orang Asli v centrální Malajsii – utekly, aby se vyhnuly bití od jejich učitele. O 47 dní později byly Norieen a jedna další holčička nalezeny hladové, ale živé. Ostatních pět dětí zemřelo, včetně bratra Haikala a sedmiletého Juvina.

Juvinův otec David nám řekl: „Policie říkala: ‚Proč nás obtěžujete s tímto problémem?‘ Cítili jsme se beznadějně. Teprve šestý den začaly úřady po dětech pátrat a zahájily záchrannou misi. Ale řekli nám jako rodičům, abychom se drželi zpátky. Řekli nám, že kdybychom do toho šli, bylo by to jenom proto, abychom dávali tajně jídlo nezvěstným dětem, které jsme měli údajně schovávat. Obvinili nás z toho, že předstíráme celý incident, abychom získali pozornost a donutili vládu, aby nám více pomohla. To bylo to, co si o nás mysleli… Nakonec našli dětskou lebku a my jsme nemohli okamžitě identifikovat, kterému dítěti patřila. Museli jsme počkat na pitvu. Nemohl jsem poznat svoje vlastní dítě.“ Rodiny podaly v současné době na úřady žalobu v soudním případě, který by měl celý svět sledovat.

Strašlivou pravdou je, že v těchto školách umírají domorodé děti. V internátních školách pro domorodé obyvatele v indickém státě Maharashtra bylo od roku 2000 zaznamenáno více než tisíc úmrtí, včetně mnoha sebevražd. Vzhledem k reakcím na traumata, která se vyskytla v Kanadě, mnoho rodičů nikdy nepozná, že jsou jejich děti nemocné, dokud není příliš pozdě, a většinou nikdy nepoznají ani příčinu smrti.

Existuje děsivý počet případů fyzického a sexuálního zneužívání, z nichž se jen velmi málo dostalo před soud. Vládní školy napříč Asií a Afrikou často zaměstnávají učitele, kteří nemají žádné propojení ani respekt k místnímu společenství, kterému poskytují své služby. Běžná je nepřítomnost učitele a zneužívání se děje nepozorovaně a neohlášeně. Riziko zničujících škod je extrémně vysoké.

Společnost Survival International brzy zahájí kampaň, jejímž cílem bude odhalení a odmítnutí těchto škol, které ničí kulturu původních obyvatel, a také získání větší kontroly ze strany domorodých obyvatel dříve, než bude pozdě pro jejich děti, společenství a budoucnost.

Určitě je to třeba.

Tyto školy ohrožují životy a umožňují zánik identity původních obyvatel, ale také popírají právo dětí zvolit si svou budoucnost v rámci jejich kmenové společnosti.

Schopnost domorodých etnik žít dobře a udržitelně na svých územích závisí na jejich složitých znalostech, jejichž rozvoj trvá po generace a jejich mistrovské ovládnutí celý život. Schopnost přežití v poušti Kalahari nebo hnaní stáda sobů přes arktickou tundru se nemůžete naučit v internátních školách nebo při příležitostných školních prázdninách.

A co víc, v současném věku těžkého znečištění životního prostředí, změny klimatu a masového vymírání druhů hrají domorodí obyvatelé klíčovou úlohu při zachování světových ekosystémů. Jsou nejlepšími strážci svých území a měli bychom je respektovat a naslouchat jim, pokud chceme mít naději na přežití budoucích generací.

Spíše než vymazávat jejich znalosti, dovednosti, jazyky a moudrost prostřednictvím internátních škol ničících jejich kulturu bychom jim měli dovolit, aby byli autory svých osudů jako správci a ochránci vlastních území.


Dr. Jo Woodman administruje nadcházející kampaň o vzdělávání domorodých obyvatel Survival International. Strávila dvě desetiletí v oblasti výzkumu a kampaní o otázkách práv původních obyvatel zaměřených na dopady intenzivního „rozvoje“, zachování a vzdělávání původních kmenových společenství.

Alicia Kroemer je držitelem PhD. titulu v oboru politických věd z Vídeňské univerzity za kolektivní paměť a internátní školách v Kanadě, s publikacemi, filmy a přednáškami na toto téma. Pracuje v představenstvu neziskové organizace pro práva původních obyvatel v Curychu, kde je pedagogem pro lidská práva a zástupcem OSN. Pracuje také jako konzultant pro výzkum v oblasti práv minoritních skupin a přežití minoritních skupin a v Londýně ve Velké Británii. Zajímá se o vytváření spojenectví, obhajování a prosazování lidských práv, se zvláštním zaměřením na práva původních obyvatel v celosvětovém měřítku.


🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)

Komentáře jsou uzavřeny .