Zatím žádné komentáře

Právo ovládat svůj proces učení

Mladí lidé by měli mít právo ovládat a směřovat své vlastní vzdělávání; tím se myslí rozhodovat o tom, co, kdy, kde, jak, kolik, jak rychle a s kým se budou učit.

Abychom to upřesnili, chci, aby měli právo rozhodovat, zda, kdy, kolik a kým chtějí být vyučováni a právo rozhodnout, zda se chtějí vzdělávat ve škole a pokud ano, ve které a jak dlouho.

Žádné lidské právo není důležitější než toto, s výjimkou práva na život. Právo člověka na svobodné učení je součástí jeho práva na svobodné myšlení a je významnější než právo na svobodu projevu. Pokud někomu odnímáme právo rozhodnout o tom, co ho má zajímat, porušíme jeho právo na svobodu myšlení. V konečném důsledku to znamená, že takový člověk musí myslet ne na to, co ho zajímá a co se týče jeho, ale na to, co zajímá a týká se nás.

Můžeme to nazvat právo být zvídavý, na co chci, právo zeptat se na to, co mě nejvíce zajímá. Z toho, že jsme dospělí, vyvozujeme, že máme právo rozhodnout, co nás zajímá nebo nezajímá, co prozkoumáme a co necháme ležet ladem. Považujeme toto právo za dané a nevíme si ani představit, že by nám ho mohl někdo vzít. Pokud vím, nebylo toto právo nikdy uzákoněno. Ani ti, kteří psali naši Ústavu, ho nezmiňují. Mysleli si, že bude stačit zaručit lidem svobodu vyjadřování a svobodu šířit své myšlenky podle svého uvážení a možností. Nenapadlo je, že ani ta nejdespotičtější vláda se pokusí ovládat mysl lidí, tedy to, co si lidé myslí a vědí. Tato myšlenka přišla až později, v dobrotivém převleku za povinné všeobecné vzdělávání.

Právo každého z nás rozhodovat o svém vlastním vzdělání je dnes v ohrožení. Když jsme uzákonili vysoce autoritářskou představu, že někdo by měl a může rozhodovat o tom, co se všichni mladí lidé musí naučit, a, nadto, ten někdo smí udělat cokoliv potřebné k donucení lidí se učit (dnes to zahrnuje i nucenou medikaci), rázně jsme vykročili na velmi strmou a nebezpečnou cestu. Povinnost dětí být ve škole šest hodin denně, 180 dní v roce, během asi deseti let, bez ohledu na to, zda se tam něco naučí, bez ohledu na to, zda už látku znají nebo by se dokázaly učit rychleji nebo lépe někde jinde, je hrubé porušení občanských svobod, které by dokázalo tolerovat jen málo dospělých. Jenže s dítětem, které se vzepře, se zachází jako se zločincem.

Právo, které požaduji pro mladé, je právo, které chci zachovat i pro nás ostatní – právo rozhodnout se, co nám vejde do hlav. Toto je mnohem víc než jen rozhodnout se, zda, kdy a jak často chodit do školy nebo do jaké školy. Toto právo je důležité, ale je jen součástí mnohem širšího a podstatnějšího práva, které bych nazval právem na učení, a jehož opak je být vyučovaný, čili přinucen se učit něco, co někdo jiný považuje za správné. Není to jen povinná školní docházka ale povinné vzdělávání, proti kterému stojím a které chci zavrhnout.

To, že by děti mohly mít samy kontrolu nad tím, zda, kdy, co a kde se budou učit, děsí mnoho lidí. Ptají se mě: „Říkáš, že pokud rodiče chtějí, aby dítě šlo do školy, a dítě to nechce, že by nemuselo jít? Tvrdíš, že pokud rodiče chtějí, aby dítě chodilo do jedné školy, a dítě chce chodit do druhé, že by dítě mělo mít právo si vybrat?“ Ano, to je to, co tvrdím. Někteří se ptají: „Kdyby škola nebyla povinnou, nedonutili by někteří rodiče své děti pracovat?“ Takové otázky jsou snobské a pokrytecké. Tazatel předpokládá (ačkoliv málokdy to vysloví), že tito zlí rodiče jsou lidé chudší a méně vzdělaní než on. A přestože vypadá, že se snaží bránit právo dětí na školu, to, co ve skutečnosti háji, je právo státu přinutit děti, bez ohledu na to, zda to chtějí nebo nechtějí. Co chce on, v krátkosti, je aby děti byly ve škole, ne aby měly volnost výběru.

Tvrdit, že děti by měly právo rozhodnout se, zda budou navštěvovat školu, neznamená, že názor a přání rodičů by neměly váhu. Pokud se dítě rodičům neodcizilo nebo se proti nim nevzepřelo, obvykle mu velmi záleží na tom, co si rodiče myslí a chtějí. Většinou je nechce rozhněvat ani zklamat. Právě teď, v rodinách, ve kterých rodiče vědí, že mají nějaký vliv na to, do jaké školy dítě půjde, se o tom dost diskutuje. Takoví rodiče se svých malých dětí ptají, zda chtějí jít do jeslí nebo mateřské školky. Nebo je pošlou na jistý čas do školky, aby si to vyzkoušely. Nebo pokud mají na výběr více škol, mohou je poslat do několika, aby zjistili, ve které se jim nejvíce líbí. Záleží jim na tom, zda se dítěti ve škole líbí. Pokud ne, snaží se s tím něco udělat, dostat ho odtud, najít školu, kterou má rád.

Znám několik rodičů, kteří měli léta se svými dětmi dohodu: „Pokud některý den nemůžeš snést ani pomyšlení na školu, necítíš se dobře, bojíš se, že se něco stane, máš nějakou svou věc, kterou by si velmi rád dělal – můžeš zůstat doma.“ Netřeba říkat, že školy se svými znalci proti tomu bojují ze všech sil, říkají: „Nepodlehněte svému dítěti, donuťte ho jít do školy, musí se učit.“ Někteří rodiče, kterým, pokud to jejich práce dovolí, si někdy dítě vezmou na zajímavý výlet. Nežádají od školy povolení, prostě dítě do školy nepošlou. Pokud dítě nechce jít na výlet a raději by zůstalo ve škole, najdou způsob jak ho tam nechat. Jiní rodiče, když se jejich dítě bojí, je nešťastné nebo trpí ve škole, jak se to stává mnoha dětem, ho prostě ze školy omluví. Hal Bennett ve své vynikající knize Konec veřejného školství mluví o způsobech, jak dítě omluvit ze školy.

Říci, že děti by měly mít právo na ovládání a směrování svého učení, jít či nejít do školy jak se jim líbí, neznamená, že by zákon zakazoval rodičům vyjádřit o tom svůj názor, přání nebo přesvědčení. Znamená to jen, že pokud přirozená autorita rodičů není dostatečně velká, neměli by mít možnost zavolat policii, aby přinutili dítě udělat to, k čemu ho oni nedokážou přesvědčit. A zákon by měl klást hranici na sílu tlaku nebo donucení, kterou rodič nesmí překročit při zakazování možnosti, na kterou má dítě legálně právo.

Když zdůrazňuji, že děti by měly ovládat své učení, lidé proti mně používají argument, který je tak častý, že ho tady musím adresovat. Je to argument, že školy jsou místa, kde děti mohou být alespoň na chvíli chráněny před zlým vlivem vnějšího světa, obzvlášť před chamtivostí, neupřímností a komercializací. Říká, že ve školách mají děti možnost vidět čistší život lidí, kteří jednají z jiných a lepších pohnutek, než je chamtivost a strach. Lidé říkají: „Víme, že společnost je sama o sobě dost špatná a děti jí stejně brzy budou vystavené a budou zkorumpované. Pokud dětem dovolíme jít do velkého světa, jakmile budou chtít, budou jen pokoušené a zkorumpované o to dřív. “

Tito lidé věří, že školy jsou lepší, důstojnější místa než je vnější svět – můj kamarád na Harvardu je jednou nazval „muzea ctnosti“. Nebo že lidé ve škole, děti i dospělí, jednají z vyšších a lepších pohnutek než lidé venku. V tomto se mýlí. Samozřejmě, že existují i dobré školy, ale většina škol jsou sotva opakem vnějšího světa. Se svou závistí, strachem, chamtivostí a posedlostí soutěžením se školy světu velmi podobají. Kdyby něco, tak jsou horší, hrozivé, abstraktní a zjednodušené karikatury světa. Ve světě mimo školy je alespoň nějaká práce konaná čestně a pořádně pro svůj vlastní smysl, ne proto, aby někdo předčil ostatních; lidé nejsou vždy a všude postaveni do situace vzájemného soutěžení; lidé nejsou (alespoň zatím) každou chvíli podrobeni libovolným, neodvolatelným příkazům a hodnocením ostatních. Jenže ve většině škol žák každou chvíli dělá něco, co mu jiní řeknou, je podroben jejich hodnocení a je postaven do situací, ve kterých může zvítězit jen na úkor ostatních žáků.

Toto je tvrdé hodnocení. Zopakuji, že školy jsou horší než většina lidí v nich a že mnoho těchto lidí dělá spoustu škodlivých věcí, které by raději nedělali, a ještě mnoho dalších škodlivých věcí, které ani nevnímají jako škodlivé. Celek školy je mnohem horší než jeho části. Ve Spojených státech je nyní velmi málo lidí (stejně tak kdekoliv jinde) v jakékoliv profesi, kterým by se dal svěřit druh moci, kterou škola dává většině učitelů nad svými žáky. Školy mi připadají jako ty nejnedemokratičtější, nejautoritativnější, nejdestruktivnější a nejnebezpečnější instituce moderní společnosti. Žádná jiná instituce nezpůsobuje více škody a dlouhotrvající škody většímu počtu lidí resp. nezničí takovou část jejich zvídavosti, nezávislosti, důvěry, důstojnosti a smyslu pro identitu a sebehodnotu. I ty lepší školy jsou inhibovány a korumpovány vědomím dětí i učitelů, že vykonávají práci pro to, aby si šplhli u ostatních – děti u učitelů; učitelé u rodičů a nadřízených, u školské rady či státu. Nikdo není zbaven pocitu, že neustále je nebo může být hodnocen. I po těch nejlepších zkušenostech s třídou se učitel musí ptát: „Udělal jsem to správně? Mohu dokázat, že jsem učil správně? Nedostanu se do problémů?“

To, co kazí školu více než většina lidí v ní, je její moc – podobně jako studenty kazí jejich bezmoc. Školu ničí nekončící úzkostlivé požadavky rodičů vědět, jak jejich dítě vyniká – zda je před ostatními – a jejich požadavky, aby vynikalo i nadále. Školy nechrání děti před zlem okolního světa. Jsou alespoň tak zlé jako svět venku, a škodu, kterou způsobují dětem svou mocí, způsobuje mnoho zla ve světě venku. Nemoc moderního světa je mnoha způsoby školou vyvolaná nemoc. Právě ve škole se většina lidí naučí očekávat a akceptovat, že je nějaký odborník vždy může zařadit do nějakého žebříčku či hierarchie. Ve škole se setkáváme, zvykáme si a učíme se víru v úplně ovládanou společnost. Škola je místo, ve kterém jsme se nejvíce přiblížili Huxleyovu Překrásnému novému světu, s jeho alfa, beta, delta a epsilon. Každý, včetně dětí, by měl mít právo říct tomuto světu „Ne!“

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)

Přečtěte si také

  • Úvod do svobodného vzděláváníÚvod do svobodného vzdělávání Navštěvuji druhý ročník jednoho obyčejného gymnázia, ovšem od té doby, co jsem objevila stránky SvobodaUčení.cz, s velkou nevolí – a snad jen dočasně. Zajímám se o literaturu, historii a […]
  • Rozhovor s Johnem Holtem (1980)Rozhovor s Johnem Holtem (1980) Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které […]

Přečtěte si také

  • Úvod do svobodného vzděláváníÚvod do svobodného vzdělávání Navštěvuji druhý ročník jednoho obyčejného gymnázia, ovšem od té doby, co jsem objevila stránky SvobodaUčení.cz, s velkou nevolí – a snad jen dočasně. Zajímám se o literaturu, historii a […]
  • Rozhovor s Johnem Holtem (1980)Rozhovor s Johnem Holtem (1980) Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které […]

Přečtěte si také

  • Úvod do svobodného vzděláváníÚvod do svobodného vzdělávání Navštěvuji druhý ročník jednoho obyčejného gymnázia, ovšem od té doby, co jsem objevila stránky SvobodaUčení.cz, s velkou nevolí – a snad jen dočasně. Zajímám se o literaturu, historii a […]
  • Rozhovor s Johnem Holtem (1980)Rozhovor s Johnem Holtem (1980) Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které […]

Přečtěte si také

  • Úvod do svobodného vzděláváníÚvod do svobodného vzdělávání Navštěvuji druhý ročník jednoho obyčejného gymnázia, ovšem od té doby, co jsem objevila stránky SvobodaUčení.cz, s velkou nevolí – a snad jen dočasně. Zajímám se o literaturu, historii a […]
  • Rozhovor s Johnem Holtem (1980)Rozhovor s Johnem Holtem (1980) Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které […]

Přečtěte si také

  • Úvod do svobodného vzděláváníÚvod do svobodného vzdělávání Navštěvuji druhý ročník jednoho obyčejného gymnázia, ovšem od té doby, co jsem objevila stránky SvobodaUčení.cz, s velkou nevolí – a snad jen dočasně. Zajímám se o literaturu, historii a […]
  • Rozhovor s Johnem Holtem (1980)Rozhovor s Johnem Holtem (1980) Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které […]
mm

John Holt

John Holt (1923 – 1985) byl nejstarší ze tří dětí a vyrůstal v Nové Anglii v USA. Studoval na různých soukromých školách, jejichž jména později odmítal prozradit s tím, že vše důležité se naučil nikoli ve škole, ale mimo ni. Absolvoval Yale University a na naléhání své sestry se stal učitelem v páté třídě. Trávil také hodně času s malými dětmi své sestry a přátel. Byl výborný pozorovatel, a proto si brzy všiml obrovského rozdílu v určitých způsobech chování desetiletých dětí ve své třídě, které měl velmi rád (jak je mj. patrné z jeho první knihy How Children Fail / Proč děti neprospívají), a jeden- až dvouletými dětmi. Děti ve třídě, navzdory jejich materiálně bohatému zázemí a vysokému IQ, se často až na několik výjimek projevovaly bázlivě a nejistě, zatímco mladší děti byly odvážnými dobrodruhy.