Poznámka autora: Mnoho lidí, a zvláště rodičů, je přinejmenším zmatených a přinejhorším zděšených, pokud jde o rozsáhlé používání počítačů dětmi. Je to něco, co oni sami nezažili, a tak je jim to nepříjemné a mají z toho obavy. Stejně tak já zcela nechápu, co děti na počítačích tak přitahuje, vzhledem k tomu, že jsem sama vyrůstala ještě před jejich rozšířením. Takže jsem se rozhodla promluvit si se dvěma studenty, chlapcem a dívkou, aby mi vysvětlili, proč tak rádi tráví tolik hodin před monitorem. Přepis těchto rozhovorů je na následujících řádcích. Doufám, že jejich upřímné odpovědi vnesou do tohoto problému trochu světla a zmírní vaše obavy.

Rozhovor s Teddym 

Hanna: Trochu jsem si povídala s Teddym, a myslím si, že bylo zajímavé slyšet jeho názor jako člena mladší generace na hraní počítačových her, a na to, že děti v Sudbury Valley sedí u počítače mnoho hodin denně..

Teddy: Takže, začnu tím, že pro většinu studentů tady není problém dostat se k počítači – zapnout jej a ponořit se do svého světa. V tomto smyslu je to velmi odpočinková činnost, podle toho, co děláte, je to legrace, je to jedinečné. Má to mnoho výhod. Můžete se hodně naučit. Je tu hodně her, jejichž příběhy se odehrávají v různých časových obdobích, a které mají pro vaši postavu, pro vás, mnoho originálních příběhů a působí tak velmi realisticky.

Hanna: Mluvíš s někým, kdo počítačům vůbec nerozumí, takže budeš muset být trochu názornější. Zkus to ještě jednou.

Teddy: Řekněme, že jste si právě koupila hru. Píše se na ní, že jde o velmi otevřenou hru: vy sice přesně nevíte, co to znamená, ale koupíte si ji. Vezmete herní disk, vložíte ho do počítače a začnete hrát. Hned na začátku se dostanete na obrazovku, kde je nějaká postava, člověk, na té obrazovce, v tomto světě, který vypadá skoro jako film: ale místo toho, aby se tento člověk pohyboval sám, můžete s ním, prostřednictvím klávesnice nebo myši, pohybovat vy.

Můžete tak přimět svou postavu dělat různé věci. A podle toho, jakou hru máte, je zde mnoho různých činností a různých druhů her, které v daném světě můžete hrát. Vypadá to velmi reálně, a cítíte se pak jako “hej, jsem v tom světě, skáču po stromech, běhám okolo”. Je to super zážitek pro mnoho studentů tady. Některé ze světů, do kterých se můžete během hraní dostat, se velmi podobá skutečným historickým obdobím. Například si můžete zahrát hru, kde ovládáte postavy v 18. nebo 17. století, ve středověku nebo Francouzské revoluci – můžete tak být na různých místech v různém čase a tím se učíte. Můžete se zde bavit, jak chcete, a přitom jsou znalosti o této době všude kolem vás. Nikdo vám ty znalosti nenutí, ve smyslu “Kdo byl první prezident?”. Vidíte to, místo toho, aby vám to někdo říkal. Zatímco se věnujete vlastním činnostem, zatímco se bavíte, všimnete si koutkem oka: “ó, hej, podívej, to je prezident George Washington”. Učíte se, a zároveň se bavíte.

Hanna: Řekněme, že jsi v době Francouzské revoluce. Musíš o ní mít nějaké základní znalosti, nebo ti je poskytne hra?

Teddy: To záleží na hře. Jsou tu hry, které mají své vlastní pojetí historie. V těchto případech vás hra seznámí s tím, o co jde, od začátku. Vytvářejí si své vlastní příběhy, svá vlastní období, a svůj vlastní fantastický svět s příšerami a kouzly a různými druhy zábavy, zatímco jiné hry mají reálný aspekt.

Hanna: Potřebuješ mít nějaké znalosti o historickém období, ve kterém se hra odehrává?

Teddy: V některých hrách ano, ale ty vás tyto znalosti nějak naučí. Například, pokud se hra odehrává v období Francouzské revoluce, jsou tu také ostatní lidé. Nejsou skuteční, ale virtuální. Můžete k nim přijít, mluvit s nimi a dozvědět se od nich různé věci. Dají vám informace a pošlou vás plnit nějaký úkol. Prostřednictvím těchto postav se můžete o místě, kde se nacházíte, hodně naučit, ať už jej znáte, nebo ne. Pokud tuto hru začínáte hrát s tím, že už něco o Francouzské revoluci víte, tak jen posloucháte příběhy, které hra poskytuje. Pokud přijdete úplně bez znalostí, netušíte, co to Francouzská revoluce je, může být zábava poslouchat tyto příběhy a zjišťovat co se děje, a zároveň být vtaženi do děje.        

Hanna: A jak potom poznáš, ať už hru vytvořil kdokoli, že měl skutečné znalosti o Francouzské revoluci a nejde jen o jeho fantazii?

Teddy: Je tu mnoho společností, které si ověřují, že jsou jejich hry historicky přesné. Je tu herní žánr zvaný historicko-fantastický, ve kterém se dostáváte do skutečného světa. Všechno kolem vás je skutečné, ale příběh je vymyšlený – vaše postava je specifická. V dané době neexistuje. A možná v této době neexistují ani některé další hlavní postavy. V tom spočívá ta fantastičnost. Ale svět kolem vás a většina postav kolem vás – ty jsou skutečné, ty skutečně existují. A když si koupíte hru, určitě vám řeknou, jaký je to žánr. Mohou vám říci, jestli je zcela 100% faktická, nebo vám mohou říci, že je zcela neexistující s vílami a duhami a podobně.

Hanna: Takže, můžeš nějak shrnout, proč je, podle tvého názoru, celodenní hraní her pro dítě v Sudbury Valley přínosné?

Teddy: Podle mě, nejen že je to jeden z nejlepších způsobů zábavy, jen proto, jak dobře to vypadá, jak je to fajn, ale také protože poznají mnoho nových přátel, protože tyto hry hraje tolik lidí. Jsou tu hry, kde může hrát více hráčů, takže svět, ve kterém jste, můžete sdílet s mnoha dalšími lidmi a hrát stejnou hru.

Hanna: Sedí při tom ve stejné místnosti, nebo někde jinde?

Teddy: Mohou být ve stejné místnosti, může to být váš nejlepší přítel, sedící naproti vám, nebo mohou být třeba v Austrálii. Můžete se s nimi setkávat a poflakovat se v herním světě. Můžete prostřednictvím své postavy spolupracovat s tou jejich. A v rámci některých her je k dispozici herní chat, přes který si můžete povídat s někým jiným podobně, jako přes telefon, zatímco hrajete hru. Je to mnohem společenštější, než si mnoho lidí uvědomuje. Můžete potkat mnoho zajímavých lidí. A pokud, z nějakého důvodu, potkáte někoho, kdo se k vám nechová hezky, nebo vás nějakým způsobem šikanuje, máte v rámci hry mnoho možností, jak se s tím vypořádat. Můžete si nastavit, že již neuslyšíte jeho hlas. Takže pokud je na vás zlý, což se stává výjimečně, už ho neuslyšíte. Nebo můžete přejít na jiný server, což znamená, že se přesunete z jednoho světa do jiného, pryč od něj. Takže se skutečně můžete rozhodnout vyrazit si s přáteli, a přitom se vyhnout lidem, které nemáte rádi a oni vás nemohou pronásledovat. Nevědí, kam se přesouváte, takže je to bezpečné.

Hanna: To zní velmi důmyslně. Kolik ti bylo let, když ses začal věnovat tomuto žánru?

Teddy: Začal jsem, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Je tu mnoho videoher, které nejsou zdaleka tak složité, jsou pouze pro jednoho hráče – což znamená, že budete hrát, ale jiní lidé s vámi nemohou spolupracovat.    

Hanna: Můžeš mi o těchto hrách něco říct?

Teddy: Tyto hry jsou obvykle velmi jednoduché, pokud jde o rozsah. Je to stejné jako vzít kus papíru a kreslit. Děláte stejné pohyby, jako když máte telefon a hrajete na něm velmi jednoduchou hru, jako například tetris nebo piškvorky.   

Hanna: Tak proč je pro tebe užitečné je hrát?

Teddy: U těchto her lidé většinou netráví moc času, ale pokud ano, jsou dobré jako úleva od stresu, protože si u nich odpočinete. Na chvíli vás vytrhnou z nepříjemné situace. Není to návykové, protože jde o skutečně malé hry, a pokud je hrajete příliš, za chvíli se začnete nudit.  Po hodinovém hraní už pravděpodobně nebudete mít chuť hrát po zbytek dne. A další den si ji můžete zahrát znovu.          

Hanna: Někteří kritici dětského hraní na počítači říkají, že je to návykové. Proč myslíš, že to tak je?

Teddy: Není to nic špatného. Pokud jste “závislí” na hře, znamená to, že si ji hodně užíváte a já jsem nikdy ve svém životě neviděl situace, nebo neslyšel o situaci, kde by byl někdo tak moc “závislý” na hře, že by přestal jíst nebo spát.

Hanna: Spát? Jsi si jistý?

Teddy: Někdy lidé hrají hry před spaním, a já si myslím, že to není dobře. Ale pokud hrajete zde, v Sudbury Valley, nejste v situaci, že se chystáte jít spát nebo že se potřebujete vyspat, to si schováváte na noc. Takže v tom případě nevidím žádný problém. Doma, pokud se ujistíte, že vaše děti nezůstávají kvůli hraní vzhůru až do půlnoci, by to mělo být v pořádku. Obecně nevidím žádné nevýhody hraní počítačových her.     

Hanna: Před příchodem počítačových her si děti vymýšlely hry a všelijaké druhy zábavy. Když se díváš na malé děti, mají pořád plno práce a vytvářejí své vlastní malé světy, také smyšlené nebo prostě hry jako je hra na schovávanou. A mnoho lidí tvrdí, že je to mnohem prospěšnější, protože se kamarádí se skutečnými lidmi.  

Teddy: K tomu mohu říci několik věcí. Zaprvé, pokud potkáte někoho ve hře, kdo není ve vaší škole, ale potkáváte ho během hry, právě jste získali přítele, se kterým si můžete vyrazit i osobně, mimo počítačovou hru.

Hanna: To se stává?

Teddy: Ano, to se mi stalo. Získal jsem několik přátel díky hraní počítačových her. 

Hanna: Takže jste se skutečně osobně setkali?

Teddy: Ano. Skvělé to je hlavně, pokud jste příliš stydliví jít ven a přímo někoho oslovit, říci “Ahoj, chceš se mnou hrát na babu”? Při hraní počítačových her je to tak jednoduché, protože když někoho chcete oslovit, je jednoduché si říci “aha, jsou tak daleko, působí skoro až neskutečně”. A pak, když je potkáte, když se skamarádíte, je jednoduché to vidět jako “jé, ty jsi skutečný člověk, jasně, vidím tě a jsi super”.

Další věc je, že je zde pro lidi, i pro děti, dost možností počítačové hry vytvářet. Existuje mnoho různých bezplatných stránek, mnoho různých platforem, které umožňují vytvářet si vaše vlastní počítačové hry, které pak můžete hrát s ostatními.

Hanna: A ty to také děláš?

Teddy: Ano. Jsou tu dokonce hry, jako ta, o které jsem mluvil, kde máte svou postavu v herním světě a ta může vytvořit hru uvnitř hry, kterou si mohou ostatní zahrát.

Hanna: A to také děláš?

Teddy: Ano. Může to znít zmateně, ale je to velmi jednoduché. Přináší to mnoho možností.   

Hanna: A co pohyb?

Teddy: Myslím, že pokud podobné hry hrajete, měla byste se věnovat nějakým pohybovým aktivitám, které zahrnují běh, nebo sporty, nebo něco podobného.

Hanna: Takhle žiješ i ty?

Teddy: Když přijedu domů, chodím na procházky a jezdím na kole. Můžete běhat a cvičit. Ale dokud děláte více podobných věcí, ať už mimo školu nebo v průběhu dne, když si uděláte přestávku a jdete ven, budete ok. Viděl jsem studenty, kteří si dělali přestávky a šli ven, ale také jsem viděl lidi, kteří seděli většinu dne a hráli.  

Hanna: To musí být pro rodiče hrozivé..

Teddy: To si dokážu představit. Ale zároveň si musíte uvědomit, že to není tak, že by jen tak seděli s rukama v klíně a nedělali vůbec nic, protože něco dělají – socializují se. Baví se, a to je dělá šťastné. Také jsou tu hráči počítačových her, kteří neradi sportují a jsou přesvědčení, že sport neposkytuje tolik zábavy nebo svobody jako počítačové hry. Například řešení problémů. Můžete se učit třeba jazyky, vědu a matematiku, podle toho, o jakou hru jde. Často také historii. Většina her vám něco dává. Všichni hráči počítačových her získávají nějaký druh znalostí.

Hanna: A co skutečnost, že v reálném světě musíte spolupracovat s ostatními lidmi a umět s nimi vyjít, ve svém jazyce, ve svých aktivitách – jak to funguje zde? Nejsem si jistá, jestli děti hrající hry celé dny na tom dostatečně pracují. Jak se naučí spolupracovat se skutečnými lidmi?

Teddy: Jak jsem zmínil předtím, v rámci her pro více hráčů se setkáváte s lidmi online, a pokud to skončí tak, že se s nimi setkáte i osobně, tak to hodně pomůže, může vás to postrčit.

Hanna: A co velmi stydliví lidé? Co když se stydíš mluvit s dívkami a nic s tím neděláš? Jak to budeš trénovat, pokud sedíš celý den před obrazovkou?

Teddy: No, nakonec se každý dostane do určitého věku, ať už jsou “závislí” na videohrách nebo ne, dostanou se do situace, kde je to tak nějak zasáhne: víte, že můžete pokračovat v hraní, nebo jít oslovit dívku. Není to tak rychlé, bude to chvíli trvat, ale nedokážu si představit normálního kluka, který si raději vybere počítačové hry než přítelkyni. Postupně to dospěje do věku, kdy se tato interakce přirozeně stane důležitější.

Hanna: Takže ty v podstatě říkáš, že takoví lidé nakonec najdou rovnováhu, kterou potřebují. Jak se naučíš ohleduplnosti, abys třeba věděl, jak utěšit smutného člověka, jak s lidmi sdílet radost, když je vše tak virtuální?

Teddy: Můžete se naučit mluvit s lidmi, i když jde o virtuální rozhovor. Nakonec možná někomu řeknete něco, co zraní jeho city, a co jste tak nemyslela. To není ve skutečnosti záležitost počítačové hry, je to tak obecně, i když s tím člověkem mluvíte v rámci počítačové hry, můžete říct, jestli to má nějaké dopady, nebo ne, a prostřednictvím toho se můžete učit ze svých zkušeností, co máte v určitých situacích říkat a co ne.

Hanna: Jistě víš, že lidé říkají, že život není zábava, musíš se naučit vyrovnat se se stresem a náročnou prací, aby ses připravit na to být dospělý, který musí chodit každý den do práce.

Teddy: Nemám tento způsob uvažování rád. Život by měl být zábava. A videohry vám s tím mohou pomoci.

Rozhovor s Kirou 

Hanna: Kira navštěvuje školu od svých pěti let. Nyní je jí už 15 let. Jedna z věcí, kterým se věnuje, je hraní počítačových her. Kolik let ti bylo, když jsi začala hrát hry na počítači?

Kira: Měla jsem počítačové hry už když jsem byla hodně malá, protože je hrála má sestra, takže jsme hrály spolu hry „ukaž a klikni”, které jsou už podle dnešního standardu považované za brak.

Hanna: Pověz mi, pokud si vzpomínáš, jak se to stalo každodenní součástí tvého života.

Kira: Zapsal se sem nový spolužák, který hodně hrál Minecraft, a ten pravděpodobně podnítil můj zájem. Bylo mi asi šest nebo sedm.

Hanna: To je tak jednoduchá hra, že ji mohou hrát i šestileté děti?

Kira: Minecraft se těžko popisuje, protože je velmi svobodný: můžete dělat, cokoli chcete. Je to jako sandbox game (hra s otevřeným světem, umožňuje hráči volně se pohybovat, viz Wikipedie). Je to určitý druh platformy, kde si můžete dělat, co chcete. Můžete ho hrát v módu přežívání, kde stavíte domy v pustině a přežíváte. Nebo v kreativním módu, kde můžete létat kolem a stavět obrovské zámky. Skutečně můžete dělat cokoli, to je ta pointa.      

Hanna: Je potřeba umět číst?

Kira: To si nemyslím. Pravděpodobně jsem tehdy ještě moc číst neuměla, když jsem začínala hrát Minecraft. Jediné, co je potřeba umět přečíst, je menu s možnostmi, ale to se můžete naučit zpaměti.

Hanna: Stále hraješ?

Kira: Příležitostně. Zdaleka ne tak často. 

Hanna: Takže můžeš sedět sama v místnosti, u svého počítače, a zároveň hrát s jinými lidmi?

Kira: Někdy. To záleží na druhu hry. V Minecraftu je několik serverů, na kterých můžete hrát s ostatními hráči online, nebo můžete hrát ve svých vlastních světech a serverech, které vytvoříte. Takže to záleží na tom, na co máte zrovna náladu.

Hanna: Všimla jsem si tady ve škole, že hodně času u počítače tu tráví hlavně chlapci, dívky ne. Je Minecraft zamýšlený i pro dívky?

Kira: Jistě, řekla bych, že ano. Znám spoustu dívek, které hrají Minecraft.

Hanna: Záleží ti na tom, jestli jsou to chlapci, nebo dívky?

Kira: Na tom vůbec nezáleží. Jsou tu další hry, které zajímají pravděpodobně více chlapce – jako Skyrim, což je středověké dovádění, druh dobrodružné hry zaměřený na středověk, ale já hraju Skyrim také hodně. Středověké věci mám obzvlášť ráda.   

Hanna: Kolik hodin denně asi hraním strávíš?

Kira: Nevím, to záleží na dni. Hrávala jsem hodně – třeba celý den, každý den – teď hraju spíše příležitostně, kdykoli se mi chce. 

Hanna: Hraješ i doma?

Kira: Hraju hlavně doma, protože trvá dlouho nastavit si správně počítač. Takže ve škole moc nehraju, jedině pokud máme něco naplánovaného. Například dnes se chystáme hrát Don’t Starve, a bude to legrace. Často hrajeme hry pro jednoho hráče a ostatní se dívají.

Hanna: Čemu se ve škole věnuješ, když zrovna nehraješ?

Kira: Sleduju ostatní, jak hrají, kreslím, něco s přáteli vyrábím. Sledujeme videa, posloucháme hudbu.

Hanna: Je pro tebe tedy důležitější stýkat se s těmito lidmi než být u počítače?

Kira: No, můžete být u počítače a stýkat se s lidmi zároveň. To je to, o čem mluvím. Ve hrách pro více hráčů hrajete se svými přáteli, což je mnohem větší zábava. 

Hanna: Pro mnoho rodičů je stresující nebo matoucí sledovat své děti sedící v jednom kuse u počítače, protože chodí do školy a měly by se hlavně učit. Takže, řekněme, že jsem rodič, a říkám ti, že se mi ta škola skutečně líbí, ale nechci, aby mé dítě neustále hrálo počítačové hry, protože nechápu, k čemu je to dobré. Můžeš mi říci, proč je to podle tebe v pořádku? Co tím získáš?

Kira: V případě Sudbury Valley je to skutečně společenské. Je to o hraní her a o tom, že znáte ostatní lidi, kteří je také hrají, schopnosti spolupracovat a povídat si o těchto hrách a občas také o společném hraní. Není to tak, že byste byla samotářka, když hrajete hru. Naopak je tu hodně lidí, kteří hrají počítačové hry, že je to mnohem společenštější.

Hanna: Ale na někoho, kdo tudy jen prochází, to příliš společensky nepůsobí – to je to, co mě zajímá.

Kira: Je těžké to vysvětlit. To, co chcete slyšet, proti tomu, co se skutečně děje, přestože to není tak zřejmé. Lidem hraní počítačových her něco přináší. Například dobrodružné hry. Můžete experimentovat a zkoumat a hrát jakkoli chcete stejně, jako v otevřeném prostoru, kde můžete různě blbnout. Myslím, že to je definice hraní. Hrajete si, vidíte, co je co.    

Rozhodně to zaměstná váš mozek. Myslím, že se lidé začnou nudit, pokud se neučí nic nového. Pokud hrají hru a neučí se přitom nic nového, pravděpodobně ji brzy přestanou hrát, protože se začnou nudit a budou smutní a pak začnou dělat něco jiného, co je nudit nebude. A pak se budou zase učit nové věci a už se nebudou nudit. Lidé si zaměstnají mozek a zároveň se socializují. Pokud se podíváte na studenty v Sudbury Valley, jsou u počítačů ve skupinkách. Takže mají přátele. Není to tak, že by byli samotáři.

Hanna: A co znalosti, u kterých se v naší kultuře očekává očekává, že si je děti ve škole osvojí?

Kira: Získala jsem jich z videoher hodně. Věnuji se více hraní videoher než čtení knih. Ve videohrách je dostatek textů, které stojí za to číst a učit se. A pokud máte důvod se něco učit, učíte se to, protože chcete. Takže to pak vypadá jako “dobře, chci se naučit, co ty znaky znamenají, ale neumím je přečíst”. Tak se naučím číst, protože se chci dostat k tomu, že budu rozumět, co ty znaky znamenají.

Hanna: A co psaní?

Kira: Tak pokud jde o technologie, je tu mnoho psaní, takže se naučíte, jak správně psát. Myslím tím to, že ta slova jsou všude kolem nás tak jako tak. Myslím, že tak nějak dáváme jednotlivé části dohromady.

Hanna: Myslíš, že máš velkou slovní zásobu?

Kira: Ano.

Hanna: Jak jsi ji získala?

Kira: Od lidí kolem sebe. Všichni mluví. Takže se naučíte spoustu věcí, a pokud nevíte, co nějaké slovo znamená, buď si to najdete, nebo se někoho zeptáte. Mám přátele, kteří píší příběhy, občas je čtu. Mají opravdu zajímavé způsoby pojmenovávání věcí, a vy pak sbíráte tyto drobné náznaky a ukládáte si je v hlavě na později. Pokud pak chcete něco napsat, přemýšlíte nad tím, jak to můžete udělat lépe. Také vytvářet zápisy z jednání ve školní soudní komisi se hodilo.

Hanna: Takže hraní počítačových her je společenské, dobrodružné a rozvíjí schopnost řešení problémů, myšlení. Hodně dětí říká, že je to zábava. Proč je zábava důležitá?

Kira: Radost je motivace k činnosti. Zábava a radost – to je motivace.

Hanna: A to ti dává hraní her?

Kira: Ano. Je to mnohem dostupnější pro poznávání než skutečný život.

Hanna: A co čtení knih?

Kira: Filmy a knihy jsou spíše jako opakování příběhu, ale ve hrách jste hlavní hrdina a píšete svůj vlastní příběh, zatímco hrajete.                                                                                            

Hanna: Ale filmy máš ráda, ne?

Kira: Ano. Protože po zhlédnutí filmu mám inspiraci k psaní vlastních příběhů.

---