Zatím žádné komentáře

Pseudopravda o prospěšnosti povinné školní docházky aneb Já do školy chodil povinně a jsem v pořádku

Povinná školní docházka je oslavována jako známka progresivních společností navzdory tomu, že jsou všeobecně známy její nedostatky. Snahy o zlepšení školské instituce se typicky zaměřují na zvýšení počtu hodin, změnu osnov, lákání kvalitnějších učitelů a určování přiměřených způsobů a frekvence testování studentů. V čem celá oblast školní reformy neustále selhává, je to, že si nedokáže explicitně přiznat, jaký je skutečný účel školy a postrádá jakoukoliv analýzu vnitřní struktury škol. Když přesně pojmenujeme problémy, porozumíme lépe pochodům školy a můžeme podniknout vhodné kroky.

Autor přednášky, Cevin Soling, je spisovatel, vědec, hudební producent a nositel ceny za režii. Vystudoval Harvardovu univerzitu – obor Angličtina a vzdělávání a byl producentem a režisérem dokumentárního filmu Válka proti dětem.

„Lidé obvykle chodí na tyto přednášky, aby se setkali s novými myšlenkami, ale někdy zjistí, že tyto myšlenky jsou v rozporu s názory, které lidé již mají. Domnívám se, že to se stane v následujících pár minutách, takže máte k dispozici několik možností. Buď můžete tyto nové názory přijmout, protože jsou podloženy ověřeným výzkumem, nebo se můžete rozhodnout sami udělat vlastní průzkum, nebo můžete tyto myšlenky okamžitě odmítnout.

Poslední možnost nejčastěji využívají lidé, jejichž názory podléhají pseudopravdám, což je pojem, který prvně použil Stephen Colbert.  Tento pojem popisuje stav, kdy něčemu věříte tak silně v útrobách, že odmítnete empirické důkazy jdoucí opačným směrem. Řekněme, že věříte, že lidské tělo je schopno produkovat příliš mnoho krve a že toto představuje vážné zdravotní riziko, které je možné nejlépe vyléčit lazebníkem, který jim pustí žilou.

A když se zamyslíte, že tato praxe existovala přes dva tisíce let, tak si uvědomíte, jak velkým problémem tato „pravdivost“ může být.

Myšlenky pseudopravd nejsou pouze objektivně nesprávné, jsou také potenciálně nebezpečné. Tím se dostáváme k povinné školní docházce a všudypřítomnému a chybnému názoru o jejích přínosech.

Povinná školní docházka neexistuje od počátku věků, ale byla vynalezena v Prusku na počátku 19. století. V té době byla součástí procesu produkce dobrých vojáků, což vysvětluje důraz na konformitu a poslušnost k autoritě.

V roce 1852 byl tento koncept importován do USA, kde byl vnucen dobrým lidem ze státu Massachusettes. A říkám „vnucen“, protože musela být povolána Národní garda, aby odebrala děti od jejich rodičů tři dny v týdnu na čtyři hodiny denně. V té době byla ve státě Massachusettes míra gramotnosti 97,2 procent, takže povinná školní docházka nebyla zavedena za účelem zvýšení gramotnosti.

V té době existovala vize, že účel povinné školy by mohl být zacílen na propagaci rovnostářství. Problém je, že ne všechno může být efektivně přeprogramováno. Tak například kladivo je naprosto úžasný nástroj, který byste ale nechtěli přeprogramovat na chirurgický nástroj.  I když lékař může použít kladivo jako sedativum.

Takže jak bychom očekávali, dnes je povinná školní docházka přeprogramována k propagaci gramotnosti a její dopad byl a je hrůzostrašný. Podle Ministerstva vzdělávání má pouze 37% žáků maturitního ročníku dostatečnou nebo dobrou úroveň čtenářské gramotnosti a pouze 25% žáků má dostatečnou nebo dobrou úroveň matematické gramotnosti.

Nicméně existuje způsob, jak dramaticky zlepšit výsledky testů. Jediné, co musíte udělat, je odstranit všechny žáky a nahradit je dětmi, které nikdy nebyly ve škole. Skórují o 34 percentilních bodů více, než žáci, kteří byli vzděláváni v rámci povinné školní docházky. Abychom mohli pochopit, proč to tak je, rád bych, abyste si všichni zkusili malý myšlenkový experiment.

Rád bych, abyste představili, že jste politický vězeň v Severní Koreji a váš nejvyšší vůdce chce, abyste se podrobili  reedukaci, jejíž proces vyžaduje, abyste přečetli knihy Moby Dick a Huckleberry Finn. Zatím je vše jasné?

Vaše propuštění závisí na složení testu z těchto dvou knih. Tak jak se připravujete? Přirozeně nebude ty knihy číst nějakým přirozeným celistvým způsobem, kdy by měl pro vás obsah jakýkoliv význam.

Budete chtít knihy číst tak, abyste se pokusili uhádnout, jaké odpovědi od vás bude chtít vůdce slyšet. Takže po mnohaletém věznění se podrobíte testu a řekněme, že projdete a budete propuštěni. Jak myslíte, že se budete cítit? Velmi pravděpodobně budete tyto knihy nenávidět. Budete je nesnášet, protože vám budou připomínat vaše zážitky ze zajetí. Možná budete dokonce nenávidět literaturu jako takovou a přestanete číst.

Navíc pravděpodobně zapomenete obsah knih buď jako akt vědomého odporu nebo prostě proto, že už na texty nechcete myslet, protože vám připomínají věznění. A konečně váš vztah k autoritám bude také pokažený. Začnete nenávidět a zlobit se na autority a bát se jich. Ale zároveň, kvůli vašemu formování, budete možná přehnaně poslušní až podlézaví a poddajní.

Nevím, jestli vám něco z toho zní povědomé, ale určitě to znělo strašně povědomě nesčetným studentům, se kterými jsem v průběhu let vedl rozhovory. Důvodem je to, že existují určité rysy, které jsou společné všem školám s povinnou docházkou. Všechny povinné školy mají hierarchickou strukturu, kde jsou žáci na úplném dně bezmoci, neboť nemohou ovlivnit ty základní věci, které mění a které ovlivňují jejich životy. Za druhé, veškerý odpor či nesouhlas je potlačován. A tyto rysy nejsou ani nikým zpochybňovány, naopak jsou uznávané a potvrzované.

Přeci nemůžete řídit třídu, dokud nemáte poslušnou masu studentů, která přijímá poslušně rozkazy. Tyto rysy jsou prezentovány jako něco, co je ku prospěchu studentů.  Politická věda má pro tento typ konstruktu termín zvaný „benevolentní despotizmus“.

Většina lidí nechce svou místní školu považovat za despotickou, ale to nezmění její rysy, fakt, že jsou takové. A že také existují následky, které tento typ prostředí vyvolává. Další rys, který je shodný pro všechny školy s povinnou docházkou je to, že studenti jsou ve stavu zajetí. Výzkumníci identifikovali řadu rysů, které charakterizují zajetí. V podstatě je vytvářeno populací, která byla vyňata z jejich přirozeného prostředí a umístěna do nového, kde je jejich pohyb zásadně omezen a mají omezené očekávání soukromí, protože jsou běžně podrobováni pozorování. Jsou rozdělováni do skupin, které způsobují oslabení jejich touhy uniknout.

Abychom si uvědomili účinky a následky zajetí, rád bych vám představil Guse. Gus je polární medvěd, který žil v Zoo v Centrálním parku v New Yorku. Když bylo Gusovi 9 let, začal mít nutkavé chování a plaval 12 hodin denně tam a zpět ve své nádrži. Vedení zoo bylo jasné, že toto byla reakce na stres a nudu zajetí, tak zakročili a rozhodli se představit nějaké nové podněty do jeho života. Kompletně přestavěli jeho prostředí a přidali hračky. Ale nepomohlo to.  Rozhodli se tedy přivolat zvířecího psychologa ve snaze zvýšit Gusovo sebevědomí. Nepomohlo to. Tehdy si uvědomili, že problém spočívá v tom, že Gusovo život postrádá smysl. Rozhodli se tedy konfrontovat Guse s různými výzvami během krmení, aby navodili pocit lovu. Nepomohlo to.

Tak mu nasadili dietu Prozacu a jeho symptomy se zmírnily, nikdy však zcela nezmizely.  Ale Gus není výjimečný. Mnoho zvířat v zoo je krmeno, ptáci jsou krmeni Haldolem, aby si nevytrhali všechno peří. A přesně jako Gus a zvířata v zoo je i přes 8 miliónů dětí ve veřejných školách krmeno léky (drogami na předpis), aby jim pomohli zvládat pobývat v prostředí školy nebo aby se učitelům pomohlo děti zvládat.

A stejně jako v případě s Gusem, můžeme utratit milióny dolarů na modernizaci školy, na zavedení nejlepšího počítačového vybavení, vylepšit fyzické prostředí, můžeme zrušit veškeré testování, můžete přivést nejlepší učitele a řídící pracovníky, můžete studenty během jídla vystavit výzvám, a nic z toho neovlivní fakt, že studenti budou stále zůstávat v zajetí.

A zde je to, co víme o zajetí: zajetí způsobuje chronický stres a chronický stres způsobuje, že kůra nadledvin produkuje kortizol a kortizol permanentně zabíjí mozkové buňky a zabraňuje růstu nových. Výzkum nám o prostředí škol s povinnou docházkou říká vše: toto povinné prostředí navozuje naučenou bezmoc, úzkost, depresi, dále blokuje kreativitu a potlačuje empatii.

Je velmi běžné, že lidé říkají: já jsem chodil do školy a jsem v pořádku. Za prvé: je to nespolehlivé a za druhé: práh toho, co je považováno za „jsem v pořádku“, je hluboce nízko.

Chtěl bych se s vámi podělit o jeden poslední výsledek výzkumu, který pochází z Centra pro zvládání nemocí: jeden ze šesti studentů středních škol vážně zvažuje sebevraždu a jeden z dvanácti se pokusil vzít si život. Takže pokud jste učitelem v průměrné třídě čítající zhruba 24 žáků, pak v průměru čtyři z těchto žáků vážně přemýšlí o sebevraždě a dva z nich se o ni pokusili. Ale zde je ta dobrá zpráva – můžete s tím něco udělat – můžete své děti ze školy vzít. Školy nejsou pro děti konstruktivním místem.

Vím, že lidé běžně říkají: no, já do školy taky chodil povinně a jsem v pořádku.

A to jsou ty pověry, ty pseudopravdy.

Video přednášky můžete zhlédnout zde.


🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Chcete zažít s(S)vobodu učení na vlastní kůži? Pojeďte s námi do našeho Svobodomu! Aktuální termíny pobytů najdete zde.

Originální článek: Pravda o škole

Komentáře jsou uzavřeny .