Zatím žádné komentáře

S hraničním dítětem na hranici systému

Mám úžasného syna. Velmi mi otevřel oči, jen co se narodil. S ním totiž nic není takové, jak by mělo být. Tedy v měřítkách všech různých tabulek, percentilů a škatulek. A že jich ale je! Netvrdím, že jsou zcela špatné, pokud ovšem slouží lidem a lidství. V naší společnosti však ale stojí vysoko nad námi i nad lidstvím. A především pak nad dětmi a nad dětstvím. I dětství totiž může být jen od-do. Pokud by chtěl někdo zůstat hravým dál, začne narážet o škatulky, tabulky i percentily. A přesně tak to nyní máme my.

Valimu bylo necelých 7let, když nastoupil do školy. Už tehdy jsem uvažovala nad alternativními způsoby vzdělávání, ale neshodli jsme se na nich s manželem. Jen po pár měsících klasické výuky na sídlištní škole ve třídě s 28 dětmi však bylo jasné, že další pokračování v tomto modelu je nemožné. Přestoupili jsme tedy do přípravného ročníku jiné ZŠ, aby syn nemusel zpátky do školky. Podle poradny byl příliš hravý, málo soustředěný, málo motivovaný. Oběhli jsme tedy kolečko neurologů, psychologů a dokonce dětského psychiatra. Už jen návštěva čekárny dětského psychiatra byla dosti náročná, protože všude na zdech visely články o neléčených dětech, ze kterých následně vyrostli dospělí psychopati a co všechno mají na svědomí. V tom stresu mě nejspíš opustila i ta poslední kapka intuice a dva měsíce jsme opravdu zkusili synovi podávat Ritalin. Až poté jsem poznala, jak může vypadat psychicky narušené dítě, to když se mi syn téměř složil jen z toho, že v jeho blízkosti mladší dcera pískla na píšťalku.

Pokračovali jsme tedy dál, bez Ritalinu i bez jiných opatření poradny. Syn se prokousal první třídou se zájmem jenom o přestávky a kamarády. I během této třídy jsem opět zažádala poradnu o podporu. Po třech měsících čekání nás tedy přijali, zjistili podle inteligenčního testu, že je syn v hlubokých podprůměrech, přetrvává „neléčené“ ADHD a řekli mi, že to mám tedy „na pytel“, máme podporovat paměť pexesem a dát mu do školy pěnový balónek do ruky. Sepsání strohé zprávy pak trvalo další tři měsíce, obdržela jsem ji koncem června.

Nástup do druhé třídy byl velmi komplikovaný. Měla jsem pocit, že syn snad o prázdninách ztratil všechno, co se v první třídě naučil. Hned koncem září jsem tedy (po zkušenostech z minulých let) zažádala o přestup do jiné poradny. Stálo mě to asi tři telefonáty, vyjednávání a prosby, abychom byli přijati jinam. V prosinci, kdy už syn propadal z češtiny i z matiky, jsme se dostali na řadu. Celý podzim jsem váhala nad tím, jak synovi říct, aby se při psaní dalšího inteligenčního testu nesnažil moc. Aby ho prostě napsal o tři body níž… Jak jen vysvětlit osmiletému dítěti, že pro systém je důležitější nějaké číslo než on sám???

Den před prosincovým termínem poradny jsem Valimu opravdu opatrně naznačila, že se při tom psaní nemusí snažit až tak moc. Nechápavě se na mě podíval a řekl: „Ale já se přece vždycky musím snažit udělat to nejlíp, jak umím?“ Tím mě zcela odzbrojil a nic víc jsem už nezkoušela. Test dopadl ještě o bod lépe než v minulé poradně a psycholog mi nadšeně sdělil, že takto se opravdu neprojevuje dítě pod hranicí inteligence, že můžu být klidná. A taky to, že ve škole může propadnout jen dvakrát a vyjde pak akorát ze sedmičky. Prostě má ze zákona nárok na klasické vzdělání. A že to není tím, že bych zanedbávala své dítě, to prý on musí vždy zkontrolovat.

Jak tedy vlastně vypadá takové zanedbávané dítě? Podle mě asi tak, že sedí v lavici a vůbec nechápe, co paní učitelka u tabule říká. V lavici ale sedět musí, protože má ze zákona právo tam sedět a slyšet to. Jak krásně a důstojně to zní, „právo na vzdělání“. Ale není to ve skutečnosti jen „povinná školní docházka“ schovaná do hezkého obalu? Zanedbávané dítě se dále projevuje frustrací z opakovaných neúspěchů. „Maminko, přibal mi prosím do pouzdra co nejvíc starých tužek.“ „A proč, Vali?“ nechápu. „No abych ti nelámal ty nové, když se mi zas něco nepovede.“ Zanedbávané dítě dál nemá prostor příliš si hrát ani doma, protože co nestihlo ve škole, má za domácí úkol. A často to bývá vše, co se dělalo ve škole.

Jak jen z toho ven? Jak nenechat dál zanedbávat své dítě? To je to nejčastější, nad čím teď přemýšlím.

Domácí vzdělávání by bylo skvělé řešení. Pokud by ovšem syn nepropadal. A Vali propadá. Bude nejspíš opakovat druhou třídu. Ve škole propadat může (nebojte, jenom dvakrát), ale doma ne. Zde by pak poradna musela zasáhnout a individuální výuku zakázat. Propadnout ve škole je v pořádku, propadnout doma je zanedbávání.

Momentálně tedy stojím s hraničním dítětem na hranici systému a jedinou možností už je snad překročit hranici státu.

Nebo zůstat, přijmout to a všemožně narušovat hranice systému už jen svou přítomností.

Komentáře jsou uzavřeny .