Sudbury Valley, Framingham, MA – den první

Pomalým krokem vyrážíme k ikonické budově obklopené neuvěřitelnými barvami severoamerického podzimu. Je krásné babí léto, přesto vidíme venku pouze pár dětí houpajících se na houpačkách a partu teenagerů, bivakujících na pískovcových skalách v přilehlém lesíku. Nikdo nám nevěnuje nejmenší pozornost. Vstupujeme dovnitř s pocitem, že jsme někde, kde nemáme co dělat a zároveň s příjemným vědomím, že v těchto místech snad ještě nikdo z ČR nebyl a nedostal tuto “lifetime opportunity”. Po vstupu dovnitř se zasekneme, najednou kolem nás proudí, děti, teenageři, nikdo nám nevěnuje sebemenší pozornost, nikdo se nás nezeptá: “May I help you?” Až konečně prochází starší muž (za chvíli zjistíme, že se jedná o Scotta Graye, syna Petera Graye), a ukazuje nám, kde je kancelář a kde nalezneme Dana a Mimsy.

Přicházíme nahoru, následuje uvítání, my se představujeme a Daniel se přátelsky vítá s Ivou, se kterou se viděli před šesti měsíci, mne se ujímá Mimsy, dává mi k vyplnění formuláře ohledně vstupu na pozemky SVS a následně je nám představena Dionne, staff member, která se nám bude věnovat a bude nám k dispozici. První pocit ze setkání – Daniel je obrovsky přátelský, je rád, že může jeho projekt sdílet i takto mezikontinentálně, Mimsy je velmi pragmatická, přísně se tvářící a od počátku je vidět, kdo je zde “in charge”. Zjišťujeme, že zde není vedení a zaměstnanci, ředitelé a podřízení. Zde jsou všichni prostě “staff”.

S Dionne odcházíme do “dancing roomu” a začínáme si povídat o všem co nás napadá. Dionne pochází z Miami, kde založila a šest let vedla tamní svobodnou školu po vzoru SVS. Má dvě dcery 8 a 11 let a v minulém roce konečně přesvědčila svého manžela, aby se přestěhovali do Massachusets a stala se novou členkou SVS staff. Povídáme si o chodu školy, co ji vedlo k tomu se přestěhovat, jakým způsobem fungovala v Miami. Povídáme si o zodpovědnosti: V SVS je samozřejmě zodpovědnost za zranění dětí na rodičích, potažmo na dětech. Pavla kontruje, že v ČR je kompletní zodpovědnost za všechny děti na učiteli. Načež Dionne vytřeští oči, odmlčí se a říká.. To přece nemůže fungovat. V USA, tedy v SVS, rodiče vědí, jaký typ školy jejich děti navštěvují, jak jsou nastavena pravidla a za své děti zodpovědnost přijímají, a svým dětem a instituci důvěřují. O něco později zjišťujeme, jak jsou nastavena pravidla soužití (detailně a striktně), jak jsou dodržována (velmi) a pokud dodržována nejsou (což se samozřejmě stává), jaké jsou důsledky (JC).

Co se týče fungování v areálu, Dionne nám říká: “Be like fly on the wall, just observe”. Bereme si to k srdci a snažíme se být co nejvíce neviditelní.

JC, “džejsí” aneb judicial committee

Ještě to nevíme, ale čeká nás první zážitek, který s námi zamává. Každý den, v 11:00 se koná JC. Jedná se o komisi, která se skládá vždy z pěti dětí a jednoho člena stafu. Přicházíme do JC roomu, kde se nachází kolem kulatého stolu 6 dětí a Scott za staff.

Pomalu se usadíme, jsme jako myšky, sedáme si na zem a posloucháme.

Právě se začíná řešit konkrétní stížnost: Někdo vyhodil do odpadkového koše v kuchyni nedopitou plechovku Dr. Pepper, obsah se vylil do koše i mimo tak, že byl kolem docela ulepený a mokrý svinčík (“mess”). Stěžující, tuším, že se jmenovala Lilly, popisuje jak to vypadalo, že měla včera službu na vynášení odpadků a musela se s tím svinčíkem popasovat. Že neví kdo to mohl udělat, ale tuší, že Dr. Peppera včera pila Josie. Jeden clerk jde najít Josie, za chvíli ji přivádí a Josie tvrdí, že měla vcera Dr. Peppera, ale v láhvi. Takže nic, další clerk tvrdí, že možná měli Dr. Peppera kluci – Adam a Larry. Další říká, že Ti dva právě hrají venku basket, takže jeden z Clerků vyráží a běží pro ně. Za chvíli přibíhají a říkají, že Dr. Peppera nemůžou ani jeden cítit. …spekuluje se, a za dalších 30 minut se v místnosti vystřídá asi 20 ”podezřelých”, načež vyšetřování končí ve slepé uličce. V tomto momentě si říkám, ok, konec – je to dokonalý zločin, pojďme od toho. Ale to samozřejmě takto nelze. Scott navrhuje, vytvořit speciální vyšetřovací tým ze třech holčiček sedících na okně. Holky jdou do toho s vervou. Pravidlem je, že mají právo se kohokoli zeptat a kdokoli jim musí podat informaci. Jedinou výjimkou je, že dotyčný jim řekne, že se jej ta kauza osobně dotýká a nechce vypovídat. (Hodinu poté jsme potkali holky, jak se zápisníkem intenzivně a s odhodláním běhají po komplexu a zpovídají jak děti tak staff. Zítra uvidíme (a nemůžu se dočkat, jak tenhle case dopadne).

Bylo úžasné sledovat, jakým způsobem se děti položily do případu, jakým způsobem debatovaly a snažily se dobrat pravdy a spravedlnosti. Všichni jsme se posléze shodli, že to bylo fakt něco a tohle zažít na vlastní kůži, pozorovat a poznat toho ducha svobody a demokracie ze strany dětí – to byla esence zodpovědnosti za sebe, za všechny ostatní a za prostředí ve kterém žijí. Nutno říci, že ze strany Scotta tam nebyl vyvíjen žádný tlak na rychlé vyřešení, žádný velký aktivní vstup do rozhodování. Pouze poradil, když byli clerks bezradní a jen jemně moderoval diskuzi.

Rozhovor s Danielem

Přicházím do kuchyně, kde je zrovna Daniel, mává na mne ať jdu za ním. Ukazuje z okna na děti, které venku běhají, houpají se, hrají basketbal nebo jen sedí a povídají.

D: Podívej se na ty děti, jak jsou zoufalé a bezradné.

M: Vím co myslíš, je to strašné. Nemůžu se na to vůbec dívat. (zakrývám si rukou oči)

Polovina dětí je na boso, tak se ptám.

M: Dane mají děti nějaká pravidla, ohledně obutí nebo oblékání?

D: (pozvedne obočí) Je to samozřejmě  na nich. Ale je tady jedno pravidlo. Protože působíme zde, ve Framighamu a chceme a potřebujeme vycházet dobře s místní komunitou, byli jsme trochu donuceni zavést pravidlo, že pokud jsou děti venku musí mít vždy tričko. Jedinou možností, kdy si mohou sundat tričko je pokud sportují a je horko. Byly stížnosti, že v areálu děti pobíhají neoblečené, a byli jsme nuceni toto opatření přijmout. Nemůžeme si dovolit mávat před místními rudým hadrem. Snažíme se žít vedle sebe a nevyčnívat. (Říká to velmi politicky, nicméně jeho pohled říká: Je to směšné, absurdní a chtěl bych aby to tak nebylo.)

M: Naprosto Ti rozumím. (Amerika je svobodná země. Ale lidská omezenost a zabedněnost je všude stejná).

Knížka o deklaraci nezávislosti

Sedíme s Ivou na gauči v herně a vstřebáváme atmosféru. Ten bzukot ve vzduchu, ten pocit, který se tam odehrává je dost dobře nepopsatelný. Snažím se si v duchu racionálně popsat, co se zde odehrává, ale moc se mi to nedaří. Je to ten pocit, kdy nevíte proč, ale víte a jste bytostně přesvědčeni o tom, že je to dobře a správně.

Dívám se do knihovničky vedle sebe a beru namátkou do rukou dětskou knihu “The story of declaration of independence”. Začtu se do ní (poutavá jednoduchá angličtina spolu s obrázky a napínavým příběhem mne zaujme). Příběh začíná jak v roce 1620 připluli poutníci do Plymouthu a začali kolonizovat východní pobřeží. Pokračuje popisem těžkého života, válkou s Francií, následně problémy s anglickým králem, Bostonským pitím čaje, deklarací nezávislosti a následně vítěznou válkou s Anglií o nezávislost. Hlavní postavy Samuel Adams (což je místní Bostonské, asi nejlepší pivo), Thomas Jefferson, George Washington a další. Známá historie.

Po dočtení mi trochu dochází kde jsme. Nějak mi připadá, že to nemohla být náhoda, že mi tato dětské kniha padla do rukou. Massachusets je prapůvodem dnešních Spojených Států. Z nuly zde vybudovali fungující civilizaci. Ač to nebyli vojáci, vybojovali si vlastní nezávislost a svobodu. Svoboda jedince byla od začátku tou nejvyšší ideou a ono je to zde vidět. Všude. Ať je to v malebném Marblehead (mimochodem doporučuji navštívit, zdejší historické centrum je jedním z nejpříjemnějších míst, kde jsem byl) nebo v Bostonu s jeho Harvardem, MIT a jednou z nejvyšších životních úrovní na světě nebo právě v Sudbury Valley. Zde je svoboda přirozená  a je to opravdu ta nejvyšší hodnota a já si musím přiznat, že v ČR je (po výsledku posledních voleb) svoboda v žebříčku hodnot možná na chvostu první desítky.  Dává mi to obrovskou energii do našeho projektu Lesní školy a školky Hrádeček. V podstatě si zde ostříme naši vizi a nasáváme, ne není to know how, je to ta obrovská hodnota lidské svobody, která vás žene kupředu, “no matter what”.  

Policista

Cestou domů spatně odbočíme a z říše idejí a svobody se ocitáme v podvečerní zácpě uprostřed Bostonského downtownu. Navigace mezi mrakodrapy moc nestíhá, takže další špatné odbočení na sebe nenechá dlouho čekat a vypadá to, že jsme nuceni z našeho NE směru, odbočit na highway vedoucí opačně, tedy WS. Kompas na displeji půjčeného Fordu Taurus je neúprosný. Iva se rozhodne neuposlechnout dopravního značení, nezabočí doleva, ale krosne křižovatku rovně. Načež, samozřejmě, pan policista mává, ať zastavíme. Hrkne v nás. Samozřejmě řidičák, pas. “Odkud jsme?” “Hrádek 167, Česká Republika.” “Jaké město?” “No město je Hrádek, nemáme tam ulice.” Policista si něco zjišťuje a vypisuje v autě. Asi 20 minut. Jsme nervózní a zpocení. Běží mi v hlavě. “Ty vole, pokuta bude tak 1000 dolarů. Kde na to vezmeme? Ale vždyť to není možné, jsme turisti, prostě trochu bloudíme, vzadu pláče miminko.” Nakonec nás policista s lístečkem na kterém je napsáno pouze “varování” propouští s úsměvem a s tím, že máme dávat pozor na značky. Jsme šťastní. Jedem dál. Ale byly to nervy.

Večer nám Suzanne, naše paní domácí, říká:”Samozřejmě. Vždyť jste nic neudělali. A jste zde noví, jste turisti a on je tu od toho aby pomáhal. A vůbec nechápala, proč jsme jako byli ve stresu.” Opětovně si uvědomuji náš zakořeněný a přehnaný strach z autorit, ať už je to uniforma nebo bílý plášť nebo luxusní oblek manažera či politika.

Děti ze svobodných škol už v tomto strachu nerostou. Jsou si vědomy vlastní hodnoty a partnerský přístup k životu a ostatním lidem se stává jejich esencí. A tohle nám za to prostě stojí.