Zatím žádné komentáře

Svobodné školství

Školství a vzdělávací systém jsou – přinejmenším na našem území – už přes dvě stovky let nerozlučně spjaty se státem. Dnes to znamená, že „pravidla hry“ ve školství určuje vláda, která rozhoduje o tom, co se musí učit, jak se to může učit, kdo to smí učit, kdo se to smí učit, kdo se to musí učit, jak dlouhou dobu musí být učen, jakým způsobem má být hodnocen, a jaký trest čeká toho, kdo se protiví jakémukoli z výše uvedených nařízení.

Achillovou patou našeho státního školství je… naše státní školství. Dobře v něm (až na několik málo jednotlivých škol) nefunguje prakticky nic. Vlastní myšlení studentů je trestáno, individualita potlačována, není dostatečně pěstována úcta k autoritám, je vyžadováno memorování naprosto zbytečných informací, platy učitelů jsou nízké, absolventům mnohých škol chybí užitečné znalosti, studentům je dopřáváno příliš volnosti a mohou si dovolovat k učitelům skoro cokoliv, mnoho mizerných učitelů se ve školách jen fláká a jsou za své nicnedělání přepláceni, studenti nemají o výuku zájem.

Připadá vám, že jsou některé z výše uvedených bodů alespoň částečně v rozporu? To vám připadá správně, protože si odporovat skutečně mohou (ač záleží na jejich výkladu). Není tedy taková kritika státního školství docela neférová, když požaduje cosi a zároveň opak téhož? Není, ba naopak – zcela korektně poukazuje na první zásadní problém státního školství, který volný trh dokáže řešit: ve státním školství platí nějaká jednotná pravidla, která se sice v určitých detailech liší, nicméně základní směr školství je určen jednotně (kdo neví, co je „Bílá kniha“, může googlovat „Národní program vzdělávání“). Na volném trhu nic takového není. Každá škola může učit, co si zákazníci přejí.

Ne všichni rodiče mají stejnou představu o výchově svých dětí. Pro jedny je důležitější konformita, disciplína, poslušnost a podřizování se autoritám; jiní kladou důraz na individualitu, vlastní názor, pídění se po příčinách pravidel místo jejich automatického dodržování a následování jen takových autorit, které si jejich potomci sami zvolí. Pro některé je důležitá výchova k náboženství (kterých existuje celá řada) a například sexuální zdrženlivosti, další zas chtějí své děti před náboženstvím chránit a vyhovuje jim dnešní moderní pojetí sexuální výchovy. Takových rozporů existuje bezpočet. Nelze říci, že cokoli z výše uvedeného (či bezpočtu názorů někde na pomezí mezi výše uvedenými postoji) je špatně. Ani nelze tvrdit, že nějaká skupina má „pravdu“. Je to čistě otázka názoru na to, jak kdo chce vychovávat své děti. Proč hledat nějaké kompromisy a zlaté střední cesty, když mohou existovat různé školy s různými pravidly a různou výukou? A toto je něco, co bude vždy volný trh nabízet nesrovnatelně lépe než stát, který něco takového v požadované míře zajistit prostě nedokáže (kvůli nemožnosti ekonomické kalkulace, vizte Misesovu knihu „Byrokracie.”

Dalším neřešitelným problémem státního školství je fakt, že v něm neexistuje – ani existovat nemůže – žádný způsob, jak odlišit dobrého učitele od špatného. Prakticky každý, kdo dostane odpovídající diplom, může jít učit. Vláda pak dohlíží (navíc špatně) pouze na to, zda nějaký učitel není tak extrémně špatný, že je to zjevné (například opilství v práci). Krom takových marginálních případů stát prostě neumí vůbec rozlišovat učitele podle kvality. A s ohledem na to, že kvalitu učitele nelze změřit exaktně a pro různé studenty jsou různí učitelé dobří či špatní, je tento úkol pro centrální plánovače nesplnitelný. Trh tento problém vyřeší zcela automaticky, úplně stejně jako v kterémkoli jiném odvětví: čím je někdo lepší v tom, co dělá, tím více jsou lidé ochotni za jeho služby platit. Není třeba žádného centrálního algoritmu na určování kvality architektů, programátorů, grafiků, nebo třeba kuchařů (dobrý kuchař své restauraci získává zákazníky a naopak). Pro učitele by na volném trhu platilo totéž.

Logickým důsledkem nemožnosti posouzení kvality učitele jsou tabulkové platy. A co se stane, když zaměstnanec za dobře a špatně odvedenou práci dostane stejné peníze? Že to všechny motivuje k flákání, je asi zjevné na první pohled. Navíc je třeba si uvědomit další důsledek: pro schopné odborníky je učení bídně placená práce, protože jinde mohou dostat více; naopak pro budižkničemy, kteří jsou schopni jen horko těžko získat diplom na nějaké mizerné pedagogické škole, je taková práce skvěle platově ohodnocená, neboť jim jinde víc nedají. Z toho bohužel vyplývá, že čím je člověk schopnější v nějakém oboru, tím menší motivaci pro učení mu státní školství dává (a naopak).

Celkem typickou námitku proti volnotržnímu školství představuje to, že by údajně někteří chudí (nebo lakomí, případně tací, kteří nechápou hodnotu vzdělání) rodiče svým dětem školu nezaplatili, což by mohlo vést k tomu, že by se některým – třeba talentovaným – dětem nedostalo vzdělání. Inu, je-li dítě opravdu schopné, školám se vyplácí učit je zdarma (či velmi levně), neboť takoví studenti zvyšují úroveň školy (jednak „táhnou“ méně talentované spolužáky nahoru a jednak zlepšují školám statistiky úspěšných absolventů) a dělají dobrou reklamu (tohle není žádná pustá teorie, to se děje na mnohých soukromých školách už dnes). Další řešení nabízí charita.

Obě uvedená řešení samozřejmě vyžadují alespoň minimální součinnost ze strany rodičů, což se může na první pohled jevit jako nevýhoda; při bližším zamyšlení je však patrné, že je-li rodičem ignorant, který se o své dítě prostě nestará, stát tomu stejně moc nepomůže (sice většinou dostane dítě do školy, jenže ta dotyčnému studentovi typicky nedá prakticky nic; on naopak často maří výuku a obohacuje své spolužáky věcmi, o které jejich rodiče – ani učitelé – zrovna dvakrát nestojí). Namítá-li teď někdo, že byť i nepatrné zvýšení šancí na dobrý život pro „problémové dítě“ za ten pokus stojí, já se jej ptám: „Jsou pro Vás šance pro problémové děti tak důležité, že by Vám nevadilo, kdyby jim měli býti spolužáky – a nezřídka terči šikany – Vaši vlastní potomci?“ Protože něčí děti to být musí. Krom toho stát dost možná napáchá v rámci „dávání šancí problémovým dětem“ v konečném důsledku více škody než užitku i jim.

Asi nejčastější námitka proti ponechání školství volnému trhu zní asi takto: „Vždyť i teď máme soukromé školy, jen se na ně podívejte, většinou nestojí za nic a často jen prodávají diplomy.“ Zde je nutné poznamenat, že ač školu vlastní soukromník, stát mu diktuje, co nesmí, smí a musí, ergo to nemá s volným trhem prakticky nic společného (nehledě na umělou konkurenci v podobě státních škol). V takovém prostředí může být skutečně výdělečné prostě učit špatně a rozdávat diplomy. Na svobodném trhu by ale takový diplom, který dá škola sama svému absolventovi, neměl valné hodnoty (s výjimkou renomovaných škol); lze předpokládat, že by existovaly certifikační firmy, které by právě vzdělání studentů posuzovaly nezávisle na škole, ze které dotyčný přišel, takže by většinou udělení diplomu nebylo vůbec záležitostí školy. Motivace takových certifikačních autorit dělat svou práci dobře je jasná: kdyby certifikovaly (třeba za úplatu) každého, tyto certifikace o vzdělání by pak ztratily hodnotu, takže by o jejich služby přestal být zájem.

Avšak hlavní výhoda volného trhu, která však dnešním soukromým školám pod státní taktovkou chybí, je možnost volby učit si po svém. To je hlavní síla svobodného trhu! Miliony podnikatelů si založí školy, zkouší všemožné způsoby výuky; ti dobří prosperují, špatní krachují. Stát si nic takového dovolit nemůže; jednak nemůže zkoušet nepřeberné množství možností naráz a jednak si nemůže dovolit přílišné experimentování.

V celém článku se odvolávám na to, že stát dovoluje školám učit v zásadě jen jedním způsobem a příliš je omezuje. Navzdory tomu naše zákony dovolují školám specializovat se na různé obory, v rámci čehož mohou mít i výrazně odlišnou hodinovou dotaci jednotlivých předmětů, tak v čem je problém? Podobné uvažování ukazuje na to, že jsme již představou státního školství bohužel tak svázáni, že si neumíme představit nic jiného. S trochou fantazie si ale můžeme položit například následující otázky: Je nutné, aby ve škole byly vůbec vyučovány nějaké předměty? Musí být studenti (jakkoli) hodnoceni? Je nutná věková segregace do tříd? Musí učitelé motivovat děti k učení? Ač si můžeme myslet, že máme na tyto – a všechny ostatní – otázky odpovědi, jak to můžeme vědět jistě, dokud to někdo nezkusí?

Existuje i taková teorie vzdělávání, která popisuje školu, jež by fungovala asi takto: Studenti by nebyli nijak věkově segregováni, neexistovaly by žádné třídy, ačkoli věkové rozpěti je plánováno dost velké (asi tak od čtyř do devatenácti let). Ve škole by se nevyučovaly žádné předměty. Studenti by měli k dispozici nástroje a věci (počítače, hřiště, knihovnu, dílny, pomůcky, sešity, psací potřeby, zahradu…) k volnému užití. Nikdo by je nenutil ani učit se číst a psát. Neexistovaly by žádné známky, zkoušení, testy. Učitelé by nic direktivně nenařizovali, jen by pomáhali v případě, že jsou dětmi požádáni. Impuls ale musí vždy vyjít od studenta, nikdo nesmí nikoho k ničemu nutit. O všech podstatných věcech ve škole, které nemohou být individuální a musí být nějak rozhodnuty, se rozhoduje prostým hlasováním, kde mají hlasy studentů i učitelů stejnou váhu; takže hlas čtyřletého je stejný jako hlas devatenáctiletého, který je stejný jako hlas učitele. Toto hlasování by zahrnovalo například i rozhodování o tom, kteří učitelé dostanou na další rok smlouvu.

Zvolili byste pro své děti podobnou školu? Já rozhodně ano. Pokud by nás takových bylo víc, třeba by trh ukázal, že tento systém vzdělávání má smysl. Nikdo další by se tohoto experimentu však účastnit nemusel. Není nic špatného na tom, když má někdo o výchově svých dětí jinou představu. Na volném trhu může být zároveň realizován bezpočet různých řešení, neboť není vázán nějakým centrálním plánováním ze strany státu.

Když jsem o této teorii slyšel poprvé, pomyslel jsem si přibližně totéž. Kdykoliv jsem se o ní bavil s někým z oboru, setkal jsem se pouze s kritikou. Je to přesně jeden ze způsobů výuky, který by nikdy žádná vláda nezavedla, protože to přece odporuje všemu, co o školství víme. Takže to přece nemůže nikdy fungovat.

Leč Hanna a Daniel Greenbergovi byli jiného názoru. V roce 1968 se rozhodli právě takovou školu založit. Školu Sudbury Valley, ve které nejsou vyučovací hodiny, nevyučují se žádné předměty, nikdo studenty k ničemu nenutí, neznámkuje je, nijak jinak nehodnotí; je jim jen ponechán prostor, aby si dělali, co chtějí. Nejsou tam žádné třídy, děti nejsou věkově segregované, jsou všechny pohromadě, od čtyřletých až po devatenáctileté. Rozhodování (včetně toho, kterým učitelům bude a nebude prodloužena smlouva) je řešeno hlasováním, ve kterém jsou hlasy všech (čtyřletých, devatenáctiletých i učitelů) rovnocenné.

Výsledky? Excelentní. Škola v Sudbury Valley za skoro padesát let své existence vychovala stovky úspěšných absolventů, kteří se jsou mimo jiné – kupodivu – schopni zařadit do státního školství: osmdesát procent z nich získalo vysokoškolský diplom. Za celou dobu se nenašel ani jeden absolvent této školy, který by neuměl číst a psát (ač právě toto je velmi častou námitkou odpůrců takového stylu výuky). V Sudbury Valley se též nevyskytuje šikana. Psychologové, kteří se tímto jevem zabývali, si to vysvětlují dvěma způsoby: jednak se domnívají, že velký vliv na to má právě absence věkové segregace, díky které nejsou slabší děti (časté oběti šikany) nuceny porovnávat se s vrstevníky, ale mohou trávit čas s mladšími (navíc se často stává, že starší se mladších zastávají); a jednak děti často přijímají vzorce chování, které kolem sebe vidí. Proto také šikana tolik bují ve školách, kde se učitelé chovají ke studentům autoritativně (totéž lze v tvrdším měřítku pozorovat na vojně), nikoliv v Sudbury Valley, kde se nikdo s takovým chováním nesetká. Více se o této škole lze dočíst například v publikacích psychologa Petera Graye, případně stačí googlovat heslo „Sudbury Valley“.

Úspěchy školy v Sudbury Valley inspirovaly mnohé další podnikatele; desítky podobných škol byly založeny v několika dalších zemích světa. Jejich výsledky jsou velmi podobné těm ze Sudbury Valley. Navzdory těmto prokazatelným fascinujícím úspěchům legislativa mnohých států takové školy odmítá. Znamená to, že pokud by si například zde v ČR někdo otevřel takovou školu, stát by ji jako školu neuznal, což by vedlo k tomu, že studentům by takové studium nebylo uznáno jako povinná školní docházka a jejich rodiče by měli problémy se sociálkou jako ti, kdož se o své děti nestarají. Spravedlivé, že?

Považuji za důležité zdůraznit, že rozhodně netvrdím, že by celé školství mělo vypadat takto a všechny školy by měly fungovat podle sudburského modelu. Předpokládám, že pro některé děti je takový způsob vzdělávání vhodný, pro jiné nikoliv (totéž lze ostatně říci o každém systému, včetně toho současného). To ale neznamená, že by měl být plošně zakazován. Lidé jsou různí, to ví přece každé malé dítě; proč tedy jejich individualitu potlačovat a snažit se je pod hrozbou násilí indoktrinovat a ze všech sil cpát jejich vzdělání do nějakého jednotného vzoru, který vytvořila vláda?

Dokud ale bude pravidla celého školství určovat vláda, spousta dobrých způsobů vzdělávání nikdy nebude mít šanci vzniknout. Když totiž někdo vymyslí pravidla pro školu taková, jaké mají v Sudbury Valley, drtivá většina lidí (a zejména pedagogů a všemožných expertů na vzdělávání) řekne, že by to nikdy nemohlo fungovat. Nikdo to tedy nezkusí a zůstane to pustou teorií. A pochopitelně nejde jen o sudburský model! Různých teoretických způsobů vzdělávání existuje bezpočet; a jediným způsobem, jak zjistit, které z nich v praxi fungují, zůstává, že někdo prostě přijde a zkusí to (přičemž samozřejmě nikdo nebude nutit žádné rodiče, aby své děti do takové školy dávali, to bude čistě na nich). Dokud ale nebudou lidé v takovém experimentování svobodni, zkusit to nemohou, takže mnoho dobrých vzdělávacích modelů zůstane neověřenými teoriemi.

Bohužel jedním z důvodů, proč si většina států školství a vzdělávací systém tak podmanila, je právě snaha o to, aby byl každý jedinec správně indoktrinován a bylo mu vysvětleno, že systém, ve kterém žije, je ten správný. Nevěříte? Vezměte si do rukou libovolnou učebnici základů společenských věd, případně nějaké občanské výchovy. Stále nevěříte? Zagooglujte heslo „klíčové kompetence“ a zaměřte se zejména na kompetence občanské.

Sám jsem se o sudburském modelu bavil s mnoha lidmi. Často s pedagogy. Dokonce i se dvěma experty na vzdělávání, kteří celou svou profesní kariéru zasvětili učení, učení jak učit, vydávání učebnic, a různé práci pro ministerstvo školství. Vždy jsem začal tím, že jsem model popsal jako teorii a diskutoval o něm pouze v teoretické rovině; neříkal jsem, že někde funguje. Nejčastěji jsem se setkal s touto větou (a čím více zkušeností s pedagogikou dotyčný měl, tím kategoričtěji a jistěji ji pronesl): „Tohle je nějaká teorie, zní to sice hezky, ale v praxi to nikdy fungovat nebude, protože studenti se chovají jinak.“ Jistě, chovají se jinak! Ještě aby ne, když jsou v úplně jiném školském systému. Problém každého takového pedagoga (či pedagogického experta) je právě v tom, že vše soudí jen podle toho, co vidí v současném systému. Není ale rozumné předpokládat, že když se studenti chovají v jednom školském modelu nějakým způsobem, budou se stejně chovat i v modelu diametrálně odlišném.

V souvislosti s tím mě napadá paralela o fungování společnosti. Když se vedou diskuse o bezstátním zřízení, mnozí velmi často předpokládají, že se lidé budou v takové společnosti chovat stejně, jako se chovají teď. To je ale pochopitelně velký omyl. Lidé se teď o některé věci nestarají a některé věci nedělají prostě proto, že je za ně dělá stát. Je chybou se domnívat, že kdyby se stát starat přestal, oni by své chování nezměnili. Je to podobně krátkozraké jako odsouzení sudburského modelu na základě toho, že kdyby se v něm studenti chovali tak, jako v současných školách, nefungoval by.

Dejte lidem okovy a budou agresivní, nedůvěřiví. Přikovejte někoho ke zdi, bude se snažit osvobodit, chovat se nepřátelsky, nedůvěřivě. Pak jej od zdi odpoutejte, dejte mu o něco delší řetězy. Co zpozorujete? Bude ještě agresivnější, uvidí šanci, bude se snažit utéct o to usilovněji, protože teď může dělat alespoň něco. Co z toho vyvodíte? Že je třeba více okovů a kratší řetězy, neboť člověk přikovaný ke zdi je klidnější než ten, který se může pohybovat alespoň po místnosti? Protože přesně tak uvažují mnozí o státu: čím víc stát „povolí řetězy“, tím se lidé údajně začnou chovat hůř a zneužívat toho. Jenže naprosto zjevná pravda spočívá v pravém opaku. Řešením je dotyčného propustit z okovů a dát mu svobodu. Protože svoboda je přirozená, pak bude spokojen.

Článek vyšel původně zde.

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.

Komentáře jsou uzavřeny .