Zatím žádné komentáře

Technologie dětem devastují mozky, zachrání je vztahy a sebeřízení

Čas, v němž dospělí více než jindy zasouvají dětem technologie hlouběji do batohů, zamykají smartphony ve školních šatnách nebo doma a své svědomí odevzdávají do spárů strachu, za nějž předávají zodpovědnost dětem, se nachýlil (září, zpět do škol – většinou).

Mám dojem, že všichni už se k používání technologií dětmi a obecně k obavám ze závislostí všeho druhu a strachu ze sebeřízení dětí vyjádřili. Já ne. Nechala jsem si téma přes prázdniny uzrát. Pozorovala jsem, četla o tématu, diskutovala, vyhořela, zažehla a došla k závěru, že NIC není samo od sebe nebezpečné, je-li naše mysl a tělo OK ve chvíli, kdy TO používáme. (velká zkratka a tl;dr)

Neobjevila jsem nic nového, zato jsem se mohutně ráchala s ostatními lidmi ve straších obklopujících používání mnohého. Nejčastěji IT technologií, bylin, léčiv, potravin a sexu.

Sepsala jsem svou kapitolu do nekonečného příběhu o dětech, sebeřízení a závislostech. Záměrně opomíjím četně diskutované výzkumy o pozitivním vlivu volné hry, sociálních sítí a kooperativního hraní PC a videoher na struktury mozku, vnitřní motivaci, wellbeing i vztahy dětí, učení se spolupráci i cizím jazykům, rozvíjení čtenářských dovedností atp. Kromě vlastních postřehů, zážitků a úvah jsem vepsala do textu informace z čerstvých výzkumů chování dětí na internetu a přidala s ním související informace o novince mezi obory psychologie. Ať vám mé letní zápisky slouží.

Přestala jsem patologizovat neuspokojené potřeby lidí, používat pojmy jako závislost, závislý, sklony k závislostem, genetické dispozice k závislostem. Protože se ukazuje, že geny se dokáží během života člověka přizpůsobovat prostředí na základě zkušeností, ze stejných důvodů se mění i mozek (neuroplasticita „od kolébky po hrob“), naše myšlení a chování. Neuspokojené potřeby pro mě nejsou nemoc/porucha a tzv. léčba poruch chování a osobnosti je myslím prosté učení se uspokojení potřeb člověka opakovanou pozitivní zkušeností (KBT kognitivně behaviorální terapie).  [2]

Vyměnila jsem patologizující slovník za pojem závislostní chování (lepší mě zatím nenapadá). Všechny vyjmenované potenciální „substituty“, resp. ohrožujícím způsobem používané nástroje a konzumované látky jsou prostě jen nástroji, produkty lidské práce a „přírody“, případně běžné lidské činnosti. Smysl, význam i důsledky jejich používání jsou až produktem lidského myšlení a jednání. Závislostním chováním pro mě je, když si člověk způsobuje negativní důsledky v některé nebo v mnoha oblastech života. Ve vztazích, tvorbě/práci, zdraví.

Cukr, etanol, peníze, opium, sex, tablet „jsou úplně v pohodě“, dokud je nezačne používat k potlačení potřeb člověk, který nemá uspokojeny potřeby po zdraví, ekonomické hojnosti, dobrých mezilidských vztazích, autonomii a kompetentnosti. Člověk s uspokojenými potřebami buď nepoužívá určité látky a nástroje vůbec nebo zřídka (cukr, etanol, opium), případně jejich prostřednictvím opět efektivně uspokojuje své potřeby (sex, peníze, tablet).

Z mých zkušeností vyplývá, že negativnímu, poškozujícímu jednání lidí nepředchází zdraví, sebeřízení a dobré mezilidské vztahy. Domnívám se, že uspokojené potřeby zkrátka k patologickému chování nevedou.

Naopak lidé potýkající se s negativními důsledky závislostního jednání často referují o v minulosti prožitých traumatech, kontrole a řízení druhými lidmi, násilí, mocenském přístupu dospělých vůči nim, když byli dětmi.

Když pak lidé vykazují znaky závislostního chování, pozorujeme, jaký vliv na ně takové jednání má. Domníváme se, že ubližují sobě i svému okolí a máme tendenci zahrnout všechny nástroje a látky hodící se „závislým“ do krabice se znaky HAZARD, označit nápisem „POTENCIÁLNĚ NEBEZPEČNÉ“ a šup s nimi na půdu našich TABU! NEPOUŽÍVÁ SE! REGULUJE SE!“ A ty závislý se běž léčit, protože všichni máme problém s tvou závislostí!“

Myslím si, že lidé používají nástroje a látky závislostním způsobem, protože reálně nemají k dispozici v danou dobu nic jiného. Nedokáží používat nástroje (technologie – komunikaci a proces učení např.) tak, aby jim sloužily k uspokojení potřeb. Nejčastěji substituty utišíme/potlačíme emoce. Uspokojujeme jimi potřeby po uvolnění, spánku, mírníme fyzickou nebo emoční bolest. Nepotřebujeme se naučit zbavit závislosti, potřebujeme se naučit uspokojovat vlastní potřeby.

Domnívám se, že závislostní chování není zavrženíhodné ani apriori špatné. Naopak, může být jediným možným řešením konkrétních lidí v konkrétních situacích, nástrojem prostého přežití. Nežli cítit, být v tenzi, trpět a ublížit sobě nebo druhým mnohem intenzivněji, pokusem o sebevraždu například, raději se den za dnem přiotrávit etanolem. 

Zároveň může být zkušenost s neschopností sytit své potřeby jinak než pornem a opiáty transformační životní zkušeností vedoucí k mnoha poznáním, pokoře, shovívavosti a lásce k sobě i lidem.

Krize umožňují člověku učit se mocně, nalézat smysl v životě samotném a dobrých mezilidských vztazích. Ano, život je nepředvídatelný, nejistý a nebezpečný. Můžete při něm i zemřít.


Zajímavá jsou zjištění z výzkumů českých kyberpsychologů z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. [2]

Pod vedením Davida Šmahela, docenta vývojové psychologie tamtéž, pracují na základním výzkumu chování lidí online, dopadu používání internetu na společnost a jedince. Vypořádávají se s tématy jako: adolescenti a internet, online identity, online vztahy, závislostní chování na internetu, či rizika internetu pro děti. [3]

Zjistili například to, že dívky trpící „poruchami příjmu potravy“ vyhledávají na sociálních sítích a internetu obsahy s tématikou stravovacích návyků vedoucích k úbytkům na váze. Když pak jejich mysl zaměstnává rehabilitace stavu, vyhledávají na internetu podpůrné prostředky a řešení umožňující efektivní rehabilitaci. [4]

Výsledky výzkumu podporují mé domněnky, že totiž lidé používají právě ty konkrétní nástroje a látky, a právě takovým způsobem, v jakém mentálním/emočním nastavení a prostředí se aktuálně/dlouhodobě nacházejí.

Právě jako v případě vyhledávání obsahu na internetu. Tak jak myslíme, jednáme. Na internetu vyhledáváme to, co „chceme“. Feedy sociálních sítí jsou výkladní skříní mého i vašeho myšlení. Vy i já si můžeme personalizovat obsah vyhledávání a také to děláme… aktivně/pasivně, vědomě/nevědomě.

Budete-li dítětem, které se musí skrývat se smartphonem před rodiči/učiteli do vedlejšího pokoje/pod lavicí, je mnohem pravděpodobnější, že ze strachu nesdělíte dospělým své obavy z prožitých zkušeností na internetu (např. kyberšikany, zneužívání). Mobil totiž používáte tajně a bojíte se trestu, odmítnutí, nepřijetí, pocitů viny, studu, bezmoci, smutku.

Důvěra s rodiči/dospělými je narušena. Je málo pravděpodobné, že dobrovolně přijmete rodiče na sociálních sítích do sítě přátel například. Umožnit dospělým bez filtrů/cenzury nahlížet do svého sdílení obsahů se může stát nepřijatelným; Což mohlo být jedním z preventivních opatření pro spoluutváření bezpečného prostředí pro učení dětí na síti  – je-li takové jednání oboustranně dobrovolné. Pravděpodobně nebudete chtít sdílet život ani zkušenosti a učit se s někým, kdo vás řídí, kontroluje, hodnotí, odsuzuje a trestá. [5]

Myslím, že dospělí nemají za cíl narušit své vztahy s dětmi. Domnívám se, že je pouze složité uvědomit si (vzhledem k historii, výchově/vzdělávání atp.), že máme k dispozici i jiné, mnohem efektivnější nástroje, než jakými je direktivní přístup založený na strachu a emočních, materiálních a fyzických trestech (sledujeme-li cíl – společnost založená na principu neagrese).

Mými nejvlivnějšími nástroji jsou učení a kontinuální nenásilná komunikace.

Nenásilná komunikace a proces učení jsou naprosto geniálními nástroji s potenciálem umožnit nám takovou evoluci o jaké se nám dnes ani nesní. Jsou open source a jsme to jen my sami, kdo má vůli naučit se je mistrně používat k efektivnímu uspokojení potřeb bez iniciace násilí. Zkušenost, kterou lidské kultury dosud nemají nebo jen velmi omezenou.

Komunikace a učení nás dnes vynášejí ke hvězdám. Komunikaci a učení dává význam každý jednotlivý učící se/komunikující. Na každém záleží. Jste to vy a jsem to já, kdo má moc „poslat nás lidi ke hvězdám“ nebo do s….k (Slovensko nemám na mysli). Každý z nás se rozhoduje a má zodpovědnost za každou svou jednotlivou budoucí komunikaci, za definici jejího cíle i její způsob provedení.

Výzkum HBSC (HEALTH BEHAVIOUR IN SCHOOL-AGED CHILDREN) prováděný ve 49 zemích světa, opakující se každé čtyři roky, jehož českou část má na starosti olomoucká Univerzita Palackého, a byl proveden v r. 2018, přinesl výsledky z oblasti používání sociálních sítí dětmi. [6]

Výzkumný tým tvrdí, že užívání sociálních sítí a pohyb v online prostředí nejenže neškodí, ale úzce souvisí s úspěšností mladých lidí v kolektivu a ve společnosti. Čeští výzkumníci přednášejí svá zjištění o tom, že uživatelé sociálních sítí jsou spokojeni se životem, mají dobré vztahy se spolužáky i kladný vztah k pohybu.

Tzv. problémových uživatelů bylo mezi dětmi necelých 9 %, přičemž závislost se týká jen malého počtu z těchto dětí a podle výzkumníků je před ní lze chránit zájmem rodiny o jejich aktivitu na internetu.

Chránit děti před čímkoli však myslím rozhodně neznamená narušovat soukromí dětí tajným sledováním jejich aktivit, ani jinou kontrolu s cílem „chytit při činu“, potrestat, zakázat či „alespoň nějak“ monitorovat a regulovat. Pomoc dětem není ani hodnocení toho, čemu se věnují a odsouzení jejich chování. Takové jednání dospělých = nepřijetí a odmítnutí. Narušujeme jím důvěru mezi lidmi obecně, nejen mezi dětmi a dospělými. Spíše, než zvolit tento kontraproduktivní přístup, mohou dospělí zkoušet porozumět svým potřebám i potřebám a zájmům dětí a autenticky s nimi sdílet jejich zážitky, zkušenosti z učení. Můžeme se s dětmi učit otevřeně komunikovat o všech straších… ze závislostí, smrti, opuštění například. Můžeme pak společně navrhovat řešení, pravidla, učit se konsenzu. Učit tím děti respektujícímu přístupu k sobě i ostatním. Svým vlastním příkladem práce se sebou samými jako s technologií, kterou se učí mistrně používat, mohou dospělí děti učit uspokojovat potřeby v souladu s principem neagrese, inspirovat celoživotním procesem učení, učit je poznávat vesmír, jehož jsme všichni součástí. Tak si definuji bezpečné prostředí pro učení/život. Tím, jak věřím, proměníme naši kulturu a naše životy získají zcela novou kvalitu.

Peter Gray, evoluční psycholog z Boston College, autor blogu Free to Learn zabývající se výzkumem hry/učení, propagátor sebeřízeného vzdělávání definuje jeden z principů sebeřízeného vzdělávání takto: Učící se mají mít možnost používat nástroje soudobé kultury a nejen občas a nikoli pouze určitým způsobem. [7]

Souhlasím s ním. Z mých zkušeností vyplývá, že:

Má-li člověk neomezený přístup k nástroji, je-li mu umožněno volní zacházení s ním, učí se jej ovládat, kontrolovat, vnímat rizika, řešit přirozené důsledky plynoucí z jeho používání, inovovat jej. Zkrátka lidé se učí mistrovství v práci s nástroji tím, že je volně používají.

„Můžu si k vám vlézt na gauč? A můžu si tu hrát na tabletu? Když budete chtít, můžete se i dívat,“ řekl mi malý člověk.

Vyhověla jsem všem jeho požadavkům a cítila radost z jeho smíchu a uspokojení z na tabletu vyřešeného rébusu. Všímala jsem si, jak důležité pro něj bylo mít s kým sdílet svůj život, nemuset se skrývat, otevřeně komunikovat a používat nástroj jeho zájmu bez cenzury, uvolněně. Vnímala jsem, jak významné je pro něj prožívat s někým onu konkrétní zkušenost ze hry, z učení. Tak myslím vzniká blízkost a důvěra v lidech a mezi lidmi. Máme-li důvěru druhých, tím možnost důvěřovat sobě samotným, možnost otevřít se, sdílet a být přijati.

Proč dopustím sebeřízení dětí? Proč jim umožňuji rozhodovat se o obsahu a způsobu vzdělávání, resp. o používání nástrojů soudobé kultury? Prostě protože mám cíl. Naplňující vztah s lidmi (děti jsou lidé). Svým osobním přístupem a vztahem je naučím nejcennější lekci o životě, lidech a kultuře, v níž žijí.

Zákazy, příkazy a jednání člověka s člověkem z pozice moci k důvěře a blízkosti nevedou. Stěží by mi děti uvěřily, že diktatura je zlo, kdybych se k nim chovala jako svévolný diktátor, byť pro sebeušlechtilejší cíle (ty mají ostatně diktátoři vždy) s úmyslem děti chránit.

Učíme se nápodobou. Takovým jednáním bych pouze ospravedlnila iniciaci násilí jako legitimní způsob dosahování cílů. A učila děti témuž myšlení i projevu.

A pozitivní vliv demokracie? Je-li jediná zkušenost s ní ta, že rodiče/dospělí utvoří koalici, ve které děti často přehlasují, a vůle dospělých/většiny je dětem/menšině vnucena? Připomíná vám to něco?

„U vstupu do areálu školy odevzdejte své mobily.“ Je pro mě jako vyzvat děti k následování vlastního příkladu chování k „odevzdání“ respektu k osobnímu vlastnictví a toleranci. Jaká bývá spontánní reakce lidí na omezování a zabavování osobního vlastnictví a netoleranci? Ještě stále vám nedává revolta a odpor dětí smysl?

Těším se na vaše komentáře. A sdílení letních zážitků se sebeřízením. Komunikaci, regulacím 🙂 a učení zdar!

A zkuste zvážit myšlenku, že totiž:

Opakem závislosti není nezávislost, ale blízkost s druhými lidmi.

 


Zdroje:

1) Does our DNA change during our lives?

2) Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace; Interdisciplinary, open access, peer-reviewed journal indexed in Web of Science (SSCI), SCOPUS, ERIH PLUS, EBSCO, and DOAJ.

3) David Šmahel (odkaz na Blog) je český zástupce v projektu World Internet Project, v evropském projektu EU Kids Online a evropské síti COST zabývající se kyberšikanou.

4) Digitální technologie a poruchy příjmu potravy [Digital Technologies and Eating Disorders]

5) Článek; Atrium – Časopis Fakulty sociálních studií; Ideální je, když chce mít dítě rodiče mezi přáteli na Facebooku, míní výzkumnice

6) HEALTH BEHAVIOUR IN SCHOOL-AGED CHILDREN; WORLD HEALTH ORGANIZATION COLLABORATIVE CROSS-NATIONAL SURVEY

7) Vývojový psycholog Peter Gray Ph.D.

mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových klubech - centrech pro tzv. "sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, pobytová zařízení pro děti i dospělé lidi s postižením, školská zařízení a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluji utopie, radikální otevřenost, M & J a Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do práce na osvětě v oblasti komunikace bez násilí, sebeřízeného vzdělávání, pro Svobodu učení a přípravných prací na projektu centra sociálně vzdělávacích služeb pro děti. Pište mi, chcete-li se do projektu zapojit. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .