Zatím žádné komentáře

Vzít učení do vlastních rukou: Jak školy mohou mrzačit studenty

Školy nás často činí závislými na školství tak, že nás přesvědčí, že jsou tím nejlepším místem pro vzdělávání, které můžeme najít.

Školy se jistě snaží podpořit kompetence studentů. Jejich prohlášení pravidelně obsahují věty o cíli, kterým je vyprodukovat „celoživotní studenty”. Domnívám se, že většina učitelů a pracovníků škol se obdivuhodně snaží tohoto hodnotného cíle dosáhnout. Problém myslím je, že školy až příliš často studentům jejich kompetence spíš odebírají. Není to chyba špatných učitelů nebo úředníků bez inspirace. Chybou je zpráva, kterou školy ze své podstaty sdělují: učení jde nejlépe tady. My jsme odborníci a jsme nejlépe vybaveni k tomu, abychom vás naučili se učit.

Toto měl na mysli společenský kritik Ivan Illich, autor knihy Deschooling Society (česky vydáno pod názvem Odškolnění společnosti, pozn. překl.), když napsal, že „existence škol vytváří poptávku po výuce”. Učitelství nazval „mrzačící profesí”. Problém není, že školy a učitelé děti něco učí, ale že vlastně skrytě sdělují, že studenti musí (nebo by alespoň měli) chodit do škol, aby se něco naučili.

Je to nenápadné tvrzení, které jsem nedovedl dostatečně ocenit, dokud jsem si nedávno nepovídal se svou kolegyní, vysokoškolskou profesorkou. Dostali jsme se k tématu vzdělávání našeho syna a já jsem jí řekl o svém plánu ho do školy neposílat, pokud sám nebude chtít. „Budete ho vyučovat doma?”, zeptala se. „Ne” řekl jsem, „myslím, že se může naučit všechno, co je potřeba, bez nějakých formálních studijních plánů. Prostě se bude učit, co bude potřebovat a kdy to bude potřebovat.”

Měla spoustu zajímavých otázek, ale jedna mě obzvlášť zaujala. „Co když,” tlačila na mě „se dostane do věku, kdy většina z nás školu končí a zjistí, že se nenaučil některé věci, které měl a které se ostatní děti naučily?” Jako příklad použila dějepis, a mluvila o tom, že si uvědomila, jak málo z dějin si ze školy pamatuje a lituje této mezery ve svých znalostech.

Reagoval jsem třemi způsoby. Nejprve jsem spekuloval (což mi následně potvrdila), že se dějepis učila… ve škole. A stejně jako většina z nás, naučila se to a zapomněla. Potom jsem se domníval (a opět mi to potvrdila), že důvodem, proč to zapomněla, bylo, že jako většina z nás se to učila dříve, než o to měla skutečný zájem a dokázala to ocenit. Je škoda, řekl jsem, že se to musela učit, když byla studentkou a nestála o to, místo aby se k tomu dostala jako zaujatý dospělý. (Předpokládám, že jsem měl také zmínit, že to nevypadá, že by její život utrpěl nedostatkem znalostí dějepisu, když je z ní inteligentní profesorka s titulem Ph.D.)

Nakonec jsem reagoval otázkou, proč se to prostě nenaučí, když ji to zajímá? Její odpověď mě vážně dostala: ji to prostě vůbec nenapadlo. Věděla, že nezná něco, co by znát chtěla, ale vůbec ji nenapadlo, že by se to prostě doučila.

Proč? Tady bych rád zdůraznil, že tato kolegyně je velice chytrá a schopná. Má titul Ph.D. v oboru sociologie a publikovala nespočet článků ve vědeckých časopisech. Klidně půjdu ještě dál a řeknu, že nejen nemá problém s učením, ale učení si vysloveně užívá a je v tom dobrá.

Proč ji tedy nenapadlo se to naučit, pokud jí mrzí, že dějepis neovládá? Mám podezření, že důvodem bude právě to, že dějepis je typ vědomostí, u kterého se očekává, že se to naučíme ve škole. A přemýšlíme-li o něčem jako o školním předmětu, který vyžaduje vystudovaného pedagoga a studijní plán, často nás nenapadne, že jsme schopni se to naučit bez školy. (Když se zpochybňuje sebeřízené vzdělávání, nikdo se nediví, že se děti samy naučí hrát na hudební nástroj nebo jak používat počítače. Obávají se, jak se děti naučí to, co považujeme za „školní předměty”, jako třeba matematiku či dějepis.)

Slýchám tenhle typ obav o mezery ve vzdělání studentů často. Náhodou jsem se, asi týden po tomto rozhovoru, účastnil panelové diskuze s již dospělými unschoolery. Rozhodl jsem se jich zeptat, jak by na tuto otázku reagovali. Otázka zněla: Už jste někdy narazili na mezeru ve svých znalostech a litovali, že jste se tyto věci nenaučili dříve?

Ptal jsem se pěti unchoolerů (čtyři byli dospělí a jeden stále ve „školním věku”). Každý z nich měl problém tu otázku pochopit. Jeden vyjádřil svůj zmatek asi takto: „Ptáš se mě, jestli jsem narazil na situaci, kdy jsem nevěděl něco, co jsem se mohl naučit, když jsem byl mladší?” (Domnívám se, že když tu otázku položíte takto, je to matoucí; v podstatě jsem se ptal, jestli někdy něco nevěděli.)

Další z nich odpověděla rychle: „To se mi neděje.” Byl jsem zmatený. „Myslíš tím, že jsi nikdy nenarazila na nic, co nevíš, a nelitovala jsi, že ses to nenaučila dříve?” ptal jsem se. Objasnila mi, že když na takovou věc narazí, není to problém, protože obvykle vyřeší, jak se to naučit. (Také jsem mluvil s jednou unschoolerkou, která uvedla příklad. Náhodou to bylo zrovna o učení se rané historie USA. Zaujal ji muzikál Hamilton na Broadwayi a chtěla lépe porozumět historickým souvislostem z této hry.)

Fakt je, že my všichni máme zkušenost s mezerami ve vzdělání: v tomto se unschooleři neliší od mé formálně vzdělané kolegyně. Otázkou je, co uděláme, pokud na mezeru narazíme. Co se týče sebeřízeného vzdělávání má moje kolegyně, a mnoho dalších, se kterými jsem mluvil, obavy, že bez škol budou dětem chybět znalosti, které (téměř?) nebude možné dohnat. A přesto mi tu unschooleři tvrdí, že to zkrátka problém není. Ne proto, že by jim žádné znalosti nechyběly, ale proto, že jsou pozoruhodně zdatní v umění vzít vzdělávání do vlastních rukou.

Toto měl nejspíš Illich na mysli, když říkal, že školy vyrábí poptávku po výuce. Když posíláme děti do škol, aby se tam vzdělaly, často je neúmyslně učíme, že vzdělávání má probíhat ve škole a že co se tam nenaučí, už později nedokážou dohnat. Tímto způsobem tedy výuka může zvyšovat závislost lidí na výuce.

Co bude můj syn dělat, až narazí na mezery ve vzdělání, kterých bude litovat (což se každopádně stane, ať už do školy chodit bude nebo ne)? Doufám, že to uvidí jako příležitost – dost možná i vzrušující – k dalšímu vzdělávání. Doufám, že uvidí, že učení se je skutečně nekonečné pátrání a svět jako soubor zdrojů mu s tím může pomoci. A doufám, že klasickou školu bude vnímat jako jeden z potenciálních zdrojů, nikoli jediné místo, kde se lze učit. 

mm

Kevin Currie-Knight

Dr. Kevin Currie-Knight je docentem na pedagogické fakultě East Carolina University. V současné době je prezidentem správní rady Pathfinder Community School, komunity sebeřízeného vzdělávání v Durhamu v Severní Karolíně.

Komentáře jsou uzavřeny .