Říj
29

Rozhovor s Šárkou Winter

Rozhovor s Šárkou Winter

Jmenuji se Šárka Winter, bydlím v jižní Francii a s mým mužem máme dohromady 8 dětí (mezi třemi a patnácti lety), které se učí doma. Žijeme v malé vesničce na úpatí Pyrenejí a mimo činnosti v ateliéru, kde pracujeme se sklem (restaurujeme a tvoříme vitráže a vyrábíme malé předměty ze skla jako lampy, talíře, stínítka apod.), také pěstujeme na zahrádce zeleninu, staráme se o slepičky a stavíme a rozšiřujeme náš malý dům. Děti se učí formou unschoolingu, tedy čerpají z toho, co právě zažívají a nebo co je zrovna zajímá, a to pak prohlubujeme a rozšiřujeme. Snažíme se, aby jejich touha učit se a objevovat rostla a aby lehce našly na své cestě životem to, co je opravdu zajímá.

Co Vás přivedlo k unschoolingu?

Když první dítě dosáhlo školního věku, bylo mi jasné, že jej do “normální” školy dát nechci. Začala jsem se zajímat o alternativní školy, které jsou však ve Francii velice drahé, a protože jsem si ze začátku výuku doma nedovedla představit, dítě jsem svěřila s těžkým srdcem do školy klasické. Díky učitelce alternativního rázu se dceři ve škole víceméně líbilo i přes každodenní stres, bolesti břicha a psychickou a fyzickou únavu (škola ve Francii je povinná od pátého roku věku a vyučování trvá do 17 hodin, středy jsou sice občas volné, ale není to pravidlem všude a některé starší děti se učí i v sobotu).

Pohár mé trpělivosti však přetekl poté, co dceři přidělili novou učitelku “ze staré školy” a ta dětem zakázala při vyučování smát se, malovat si nebo mluvit pod pohrůžkou trestu (stokrát napsat: “nejsem ve škole, abych se smála, mluvila atd.”). Také je nutila odříkávat věty nazpaměť a jiné podivnosti a to byla pro mě poslední kapka.

Náhodou jsem narazila (nebo to nebyla náhoda?) na rodinu, která svých pět dětí učila doma stylem unschoolingu a ta mi poradila, ve kterém kraji je síť rodin učících své děti doma nejhustší.

Rozhovor s Šárkou Winter
Po přestěhování jsme začali. S chybějícími informacemi mi pomohla právě skupina rodičů, která se několikrát týdně schází, aby si děti mohly spolu hrát a učit se jedno od druhého. Také si zde rodiče navzájem radí s každodenními starostmi, společně navštěvují divadla, kina, muzea a vymýšlejí různé aktivity. Zde jsem také potkala svého nynějšího muže. Žil sám se svými čtyřmi dětmi, které nikdy do školy nevstoupily a jejich vyspělost a inteligence je opravdu nepřehlédnutelná.

Napřed jsem zastávala názor, že se má dcera musí denně naučit určité učivo, abychom “splnily plán”, který se od nás očekával při testech připravovaných inspektory. Od tohoto nápadu jsem však brzy upustila, jelikož má dcera nechtěla o žádném učení ani slyšet. Bylo mi jasné, že si potřebuje odpočinout od školního stresu a psychického vyčerpání. To trvalo skoro rok (!), během kterého hlavně umělecky tvořila, chodila do přírody a sem tam něco napsala nebo spočítala. Chtěla jsem jí dát plnou důvěru a počkat, až se sama “odhodlá”, ale musím říci, že jsem se občas obávala, jestli toto období vůbec někdy skončí. Znenadání se dcera začala sama zajímat o učení jazyků, chtěla vyzkoušet své matematické schopnosti a bavilo ji psát povídky, skládat písně a číst knihy, které ji dříve vůbec nelákaly! A to trvá dodnes.

Na unschooling nedám dopustit, protože díky němu se důvěra a respekt mezi rodiči a dětmi upevňuje, život dětí je přirozený a nesmírně bohatý na podněty, mají možnost učit se to, co je opravdu zajímá a věnovat se tomu třeba celý měsíc v kuse. A hlavně: baví je to!

Co Vám nejvíce pomohlo během prvního roku unschoolingu, kdy dcera nechtěla o učení ani slyšet? A byl tam nějaký konkrétní impuls, kdy se sama začala učit?

Nejvíce mi pomohli lidé, kteří již delší dobu unschooling provozovali. Podrobně mi vysvětlili, jak se v dané situaci zachovat, nebát se a důvěřovat dítěti za každou cenu, protože když dítě cítí důvěru rodičů, začne věřit i samo sobě.

Škola sebedůvěru ničí, dětem je předkládáno učivo, které by podle rozhodnutí několika dospělých mělo dítě znát a pokud je nezná, je považováno za špatného žáka. Dítě už potom neví, co by jej mohlo opravdu zajímat, dostává podvědomě informaci, že není schopno samo vědět, co je pro něj nejlepší a že je potřeba, aby mu někdo neustále pomáhal a ukazoval, co se má učit, jak se to učit a v kterou dobu se to učit.

Děti jsou vláčeny školními roky jako loutky, jsou brané jako prázdné nádoby, které je nutno za každou cenu naplnit určitými informacemi v určitou dobu.

Dítě, které si věří, zkoumá s radostí veškeré informace, které jej zajímají, samo si je vyhledává a vlastně se nikdy učit nepřestává.

A na mé dceři jsem po prvním roce “nicnedělání” pozorovala, jak se jí sebedůvěra vrací a pomaličku polehoučku se odhodlává pustit se do něčeho sama. Řekla bych, že impulzem bylo to, že zjistila, kdo opravdu je a co ji baví a za tím šla. Ono vlastně to nicneděláni je velice důležitou fází, kdy dítě, poznamenané školou, má konečně čas na to se zastavit, nadechnout se, pozorovat sebe i ostatní více do hloubky a rozjímat o tom všem.

Pozorovala jste tento počáteční nezájem o učení i u Vašich ostatních dětí?

Ne, ostatní děti, které školu nezažily, jsou natolik činné v doménách, které je právě zajímají, že je občas musím i krotit. Ale každé dítě se učí jiným způsobem:

Druhá dcera (5) začala nedávno číst, baví ji psát i počítat, denně mě žádá o nějakou práci.

A syn (9), ten by nejraději běhal neustále po lese a stavěl skrýše. Nikdy nevydrží u stolu něco psát, ale číst začal sám, ani nevíme jak, v 7 letech, a jakmile si sedne ke knize, je těžké jej od ní odtrhnout.

Nejstarší z kluků se naučil sám mluvit plynule anglicky (!), přečte jednu tlustou knihu týdně a nasává informace neuvěřitelnou rychlostí, že mě to až udivuje. To samé další děti, každé je jedinečné a vyniká v něčem jiném, ale vždy naplno!

Často slýchám argument, že unschooling není pro všechny děti. Jak byste na něj na základě Vašich zkušeností reagovala?

Myslím, že unschooling je spíše jen pro některé rodiče. I já jsem po nějakou dobu zkoušela hledat cestu k tomu, abych se zbavila naprogramovaných způsobů školní výuky a nestresovala se tím, že děti neumí to či ono ve stejnou dobu jako ty ostatní.

S názorem, že by unschooling nebyl dobrý pro některé děti, jsem se zatím nesetkala. Všechny děti, které znám a které se učí tímto způsobem žádný speciální problém nemají, ale je možné, že jsou výjimky.

Dle mého je to hlavně na rodičích.

Jak to u Vás vypadá v praxi? Co děti přes den dělají? S kým se stýkají? O co se nejvíce zajímají?

Každý den je jiný a většinou se vyvíjí sám, záleží na rodičích i dětech, na kurzech, který v daný den jsou a nebo mimodomácích aktivitách nabízených skupinou rodičů z našeho kraje (asi 30 rodin).

Probouzíme se okolo osmé až desáté, snídáme a po snídani si každý vybere, co by chtěl dělat. Pro mladší je to psaní, počítání, čtení, nebo mohou jít k sousedům, u kterých se děti taktéž učí ráno doma. Starší si vybírají i z různých jazyků (angličtina, japonština, španělština), povídáme si o historii (na tu je dobrý můj manžel) nebo koukají na nějaký zajímavý dokumentární film o cizích zemích, přírodě, chemii a fyzice atd. Některé děti mi pak pomáhají vařit, jiné se starají o nejmladšího.

Po obědě většinou dokončujeme, co kdo začal a pak jedeme buď do kurzu některého z dětí, do knihovny, herny nebo na setkání s jinými rodinami.

Rozhovor s Šárkou Winter
Dva nejstarší kluci (15 a 13) hrají divadlo a připravují dvě představení ročně (vždy s velikým úspěchem) a ten starší nedávno začal dokonce psát divadelní hry, naučil se sám mluvit plynně anglicky a za svůj krátký život přečetl již pěknou hromadu knih všech žánrů. Ten mladší taktéž rád čte a překypuje neuvěřitelnou představivostí. Nedávno nás všechny překvapil tím, že si sedl za klávesy a za týden se naučil sonátu pro Elišku od Beethovena bez chyby, aniž by předtím kdy na klavír hrál.

Nejstarší z děvčat (14) maluje osm hodin týdně s dospělými ve výtvarných kurzech vedených profesionální umělkyní, učí se japonsky s jednou sousedkou, která žila dlouho v Japonsku, a tento rok by ráda přidala španělštinu. Nedávno složila krásnou píseň, text i s hudbou, ráda píše povídky, hraje na tři hudební nástroje.

Druhá dívka (11) je šampionkou v gymnastice – tento rok získala tři zlaté medaile a jeden pohár se svým týmem. Taktéž veliká čtenářka, ve svých devíti letech již hltala knihy určené svou složitostí pro starší děti, hraje na klavír, velice činorodá – často něco píše, počítá nebo vyrábí, právě v tuto dobu chytá různý hmyz a pozoruje jej v teráriu.

Dva prostřední kluci (9 a 8 let) rádi běhají venku, v posledních dnech se sousedovic kluky staví přístřešek v lese, neustále vymýšlejí různé příběhy, oba se naučili číst sami a čtou rádi. Starší chodí na atletiku, hraje tenis a dělá dlouhé výlety na kole. Mladší hodně zpívá.

Nejmladší z děvčat je rozená hvězda: neustále zpívá písně, které sama skládá, tančí nebo vymýšlí dialogy s panenkami, které se velice podobají divadelnímu představení. Začíná číst a ráda kouká do knih s obrazy. Nejmladší chlapec (3 roky) rád maluje, modeluje či objevuje, jak co funguje a rád jezdí na kole.

Když zrovna nemáme kurzy, chodíme do knihovny nebo herny (místo se spoustou hraček pro mladší a společenskými hrami pro starší děti), kde se scházíme jednou týdně s ostatními rodiči, sdělujeme si různé důležité informace nebo třeba pleteme. Každý týden někteří z rodičů nabízejí různé aktivity, které se opakují (tento rok je to třeba capoeira, cirkusová akrobacie, plavání, šití, jóga a jiné), náhodná setkání, kde se dětem nabízí nejrůznější umělecké aktivity nebo návštěvy expozic, muzeí, přírodních parků, či zajímavých míst.

Doma hodně malujeme, zpíváme, tančíme, zpracováváme keramickou hlínu, hrajeme různé hry, někdy se děti zapojují do výroby malých předmětů ze skla v našem ateliéru. Často se procházíme po okolí a sbíráme ovoce či rostliny, které pak spolu zpracováváme doma. Pracujeme na zahrádce (některé děti s radostí pomáhají, jiné raději pojídají výpěstky) a když něco stavíme (jako např. před rokem kurník pro slepice) nebo opravujeme auto, starší kluci jsou vždy u toho a pomáhají s nadšením.

Mimo jiné s dětmi hodně a často debatujeme a filozofujeme o všem, co koho zajímá, a každý může říci svůj názor. Televize a počítač jsou u nás skvělými pomocníky k získání informací, které nás právě zajímají, nebo ke komunikaci.

Nejstarší děti jsou téměř ve “středoškolském” věku. Jak bude jejich vzdělávání pokračovat?

To záleží na nich. Nikam je nehoníme, protože moc dobře víme, že pokud se rozhodnou vstoupit do nějaké školy, udělají vše pro to, aby se dostali, kam chtějí a v ten pravý čas. Pokud bychom je nutili, nebude to mít pro ně žádný význam. Tak tedy zatím čekáme a pozorujeme, kudy se vydají.

Jsme přesvědčeni, že žádná škola kvalitu života jedince v ničem neovlivní, pokud pro ni není opravdu motivován a ví, proč do ní chodí. Vždyť kolik mladých nastoupilo do škol, které je vůbec nezajímaly, jen proto, že nevěděli, kam jinam jít, nebo jim nebyla nabídnuta žádná jiná možnost?

Jak si představujete ideální situaci v oblasti vzdělávání na celospolečenské úrovni? A jak se k tomu dopracovat?

Tato otázka je velice složitá – nápadů na zlepšení situace v oblasti vzdělávání tu bylo již spousta (Komenský, Montessori, Steiner, Freinet, A.S.Neill…) a s jakými úžasnými výsledky! Zajímalo by mě, proč už se alespoň některé z těchto metod nepoužívají v klasickém školství a zůstávají stále ve škatulce “alternativní” a zejména ve Francii jsou ve většině případů odsuzované?

Odpověď na první otázku je tudíž jednoduchá: nápady by byly. Avšak druhá otázka zůstává bez odpovědi – zaleží na očekávání každého rodiče, jeho potřebách, možnostech a spokojenosti s dosavadním systémem.

Rozhovor s Šárkou Winter
Mým názorem je, že školství potřebuje důkladnou reformu a je nutno začít úplně od začátku. Vím, že hodně lidí svými názory překvapím a rozhořčím, ale tím, že mám možnost pozorovat více dětí a jejich vývoj samo-výukou v domácím prostředí, nemohu věřit tomu, že klasická škola je pro ně to nejlepší. Zároveň chápu, že existuje mnoho rodičů, kteří nemají takové štěstí pracovat a učit své děti doma.

Nicméně kdybych mohla něco změnit, bylo by to hlavně toto: rodiče učící doma by byli podporovaní státem, stejně jako vznik malých školiček v každé vesnici (aby to žádné dítě nemělo do školy daleko), tvořených sdružením rodičů, prarodičů a všech, kteří by rádi sdíleli s dětmi to, co umějí. Škola by se měla podobat spíše domácímu prostředí, bez stresu a nátlaku, kde by si starší děti mohly mimo jiné zvolit učivo, které je právě zajímá, bez ohledu na věk a v podobě několika různých ateliérů.

Učivo by se nikomu nenutilo, jen by se nabízelo v atraktivní formě například hrou, užitím učiva v praxi (vařením, zahradničením, šitím, dřevovýrobou, apod.), cestováním, návštěvou zajímavých a kulturních míst, učením se v přírodě při pěkném počasí, bohaté na kreativitu, imaginaci, tanec, pohyb, zpěv, kreslení, ekologii. Pro větší děti by bylo jistě přitažlivé učivo na počítačích.

Učitel by měl být někým, kdo děti doprovází, respektuje je, odpovídá na otázky, podporuje komunikaci a podněcuje k přemýšlení. Mezilidské vztahy a filosofie by byly součásti každého kroužku. Známkování a testy by měly být odstraněny (a to co nejdříve!), dbalo by se hlavně na to, aby každé z dětí mělo možnost postupovat vlastním tempem, bez stresu a posuzování. Spolupráce a pomáhání si mezi dětmi by byly přirozeným výsledkem mírumilovné a svobodné školy. A takto bychom mohli pokračovat.

Věřím, že jednoho dne bude těch rodičů, kteří si přejí reformu školního systému, stále více, a že nebudou mít strach pro to něco udělat, protože všechny děti si zaslouží vzdělávací prostředí, ve kterém by byly respektovány a mohly rozvíjet své vlohy a zájmy s nadšením, radostí a bez posuzování.

 

Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.

 

Jiří Košárek

Jiří Košárek

Jiří Košárek

Svoboda, vzájemný respekt, důvěra a komunikace jsou pilíře, na kterých by měly stát všechny mezilidské vztahy, a hlavně vztahy mezi dítětem a dospělým. Pokud aplikujeme tyto základní principy na oblast vzdělávání dětí, získáme úplně jiný pohled. Vzejde nám z toho opravdové, svobodné, přirozené vzdělávání, které je diametrálně odlišné od v současnosti převažujícího modelu, tedy zkostnatělého státního školství.

Po dokončení Vysoké školy ekonomické jsem si toto všechno uvědomil a v březnu roku 2012 jsem založil tuto stránku.

Více zde.

Kontakt: kosarek (zavinac) svobodauceni.cz