Zatím žádné komentáře

Výjimky jen pro výjimečné

Možná jste zaznamenali případ Adriána Mokrého, mladého nadějného geniálního matematika a astronoma, jenž sice vyhrává jednu matematickou olympiádu za druhou a v exaktních vědách již předčil mnohé své učitele, leč v důsledku vrozené vady (vývojové dysfázie) nedokáže napsat slohovou práci, není-li téma zadáno velmi exaktně; náš vzdělávací systém byl v posledních letech na základě nejrůznějších tlaků stále sjednocován (a tento trend se bohužel nezměnil dodnes), jenomže jednotná státní maturita může pro lidi s takovou poruchou znamenat, že prostě neodmaturují a skončí se základním vzděláním (ne že by je absence státní maturity spasila, ale prostoru k manévrování by zajisté poskytla více).

Ministerstvo školství se rozhodlo dát Adriánovi výjimku, s čímž měl zas problémy Cermat (ten státní maturity vyhodnocuje), který tyto snahy bojkotoval; nechci zde zacházet do přílišných detailů, neboť o této konkrétní kauze článek nebude. Komentující se pod články na dané téma rozdělili na dva nesmiřitelné tábory; většina lidí výjimku schvalovala, neboť jim připadalo hrozné komplikovat život někomu tak geniálnímu jen proto, že nevyhoví nějaké byrokracii, zatímco jejich oponenti (těch bylo výrazně méně) povětšinou tvrdili, že smyslem jednotné státní maturity je právě zajistit, aby maturant splňoval určité standardy, jakékoli výjimky jdou tedy zcela proti tomuto záměru a je-li dotyčný vážně tak geniální, nechť mu výjimku udělí budoucí zaměstnavatel, jenž po něm nemusí vyžadovat maturitu.

Co si myslím já? Obě skupiny mají jednoznačně pravdu: Ano, smyslem státní maturity je, aby každý maturant měl určitý základ; a ano, je hrozné komplikovat život někomu tak geniálnímu jen proto, že nevyhoví nějaké byrokracii. Ještě navíc jsem ale přesvědčen, že je hrozné takto komplikovat život komukoliv zcela bez ohledu na jeho případnou genialitu; jenomže se obávám, že kdyby dotyčný nebyl výjimečný matematik a astronom, ale třeba fakt hodný a empatický kluk, jenž se skvěle stará o svou malou nemocnou sestru, všichni ti, kdo teď volají po výjimce, by velmi rychle otočili, protože: „Pravidla jsou pravidla, jeho osobnost je obdivuhodná, ale….“ Jenže proč? Z jakého důvodu má být udělena výjimka někomu s talentem na matematiku, ale ne tomu se skvělým charakterem? Co je důležitější? Asi jak pro koho a jak v čem… to už je však čistě subjektivní.

Naznačuji tedy, že by dotyčný výjimku získat neměl? Určitě ne! Měl; ale zároveň s ním také kdokoliv jiný, jelikož neexistuje důvod, proč by matematické nadání mělo být důvodem někomu nekomplikovat život státní byrokracií a jiné kvality nikoliv. A máme-li pravidlo, jež si něco takového žádá, vypovídá to mnohé o kvalitách takového pravidla. Lidé prostě nejsou stejní, nedává smysl je škatulkovat a normalizovat, každý z nás má nějaké silné a slabé stránky, přičemž jejich míra se propastně liší člověk od člověka; taková pestrost neznamená nic špatného, naopak si můžeme být vzájemně velmi prospěšní. Nicméně to, jak kdo komu může prospět, nechme posoudit právě toho, koho se to týká; není důvod, proč by tu měla nějaká instituce zvaná stát vynucovat globálně platná pravidla násilím (ano, násilím, neboť to je skutečným prostředkem k vynucování – jakkoliv špatných – zákonů).

Pochopitelně by mělo být na každém zaměstnavateli, aby určil, zda mu Adriánovy talenty stojí za to, aby překonával jeho hendikep; podobně jako je na každém z nás, zda pro nás něčí skvělý charakter vyváží jeho nedostatky, přičemž jen my sami rozhodujeme, jestli někoho chceme či nechceme v našich životech. Silné a slabé stránky většiny z nás nejsou příliš extrémní, avšak najdou se mezi námi tací, jejichž klady i zápory jsou nepřehlédnutelné; nelze obecně říci, zda je to u každého z nich dobře, nebo špatně, neboť to, jak nás ostatní lidé obohacují, je čistě subjektivní. A z toho důvodu to poslední, co bychom potřebovali, je normalizační instituce, jež se snaží všechny bez ohledu na jejich vůli plošně nějakým způsobem ohodnotit a zařadit do škatulek či přihrádek; přičemž vůbec nic nenamítám proti tomu, když někdo něco takového chce a praktikuje na bázi dobrovolnosti, aniž k tomu nutí ostatní.

Mnozí mi zde mohou namítnout, že vlastně to, co požaduji, již mám: Ať už Adrián státní maturitou projde, nebo neprojde, každý jej pak může posuzovat dle svého uvážení a zaměstnat ho či nezaměstnat bez ohledu na výsledky nějaké zkoušky. To vskutku ano. Bohužel však prostředky, jež celý ten státně-úřednický moloch spotřeboval, jsme museli zaplatit všichni a nikdo se nás na to neptal, prostě nám byly odebrány; ale především když někdo chce založit školu, ve které by si rád dělal věci po svém (a nechal jen na dětech a rodičích, aby posoudili výstupy jeho práce), má smůlu, musí se vejít do státem nalajnovaných pravidel, jinak se se zlou potáže.

Co tedy s jednotnou maturitou? Proč ne, ale pouze pro ty, kdo si ji budou přát; v civilizované společnosti by měl mít každý možnost provozovat školu tak, jak uzná za vhodné (a zároveň by nikdo neměl být nucen do takové – či jakékoliv jiné – školy dávat své děti), přičemž když někdo přijde s nápadem jednotné maturitní zkoušky, nechť o svém návrhu zkusí přesvědčit všechny majitele jednotlivých škol. Někteří na to přistoupí, jiní ne. Jedině tak se totiž skutečně ukáže, jak dobrý nápad to vlastně je a co lidé doopravdy chtějí; nerozumím té posedlosti po unifikovaném řešení pro všechny. Vždyť přece každý chápe, že lidé jsou různí, zrovna tohle každý uzná; když pak ale na věc přijde a dvě skupiny lidí by rády dělaly něco každá po svém, tak místo toho, aby si každý rozhodl za sebe, se v rámci demokratického procesu začne válčit o to, kdo vnutí svou vůli všem ostatním.

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.

Komentáře jsou uzavřeny .