Zatím žádné komentáře

Způsobuje pandemie nárůst či pokles dětské úzkosti?

Jak to vaše děti doma zvládají?

Nacházíme se uprostřed hrozné pandemie. Jistěže všichni máme důvod k úzkosti, ale nyní se chci zaměřit na to, jaké to má dopady na děti.

Je dobře známým faktem, že úroveň úzkosti mezi školními dětmi dosahuje v posledních letech rekordních hladin. Vskutku, dle některých odhadů dokonce až třetina školních dětí trpí úzkostmi do té míry, že ji lze diagnostikovat jako úzkostnou poruchu. Přestože dospělí, zejména ti, kteří jsou součástí školního systému, připisují úzkost studentů čemukoli jinému než škole, děti samotné uvádějí školní tlak jako hlavní příčinu. 

Před několika lety například jeden výzkum Americké psychologické asociace odhalil, že dospívající jsou v Americe skupinou lidí nejvíce trpící úzkostí. Osmdesát tři procent z nich uvedlo školu jako příčinu, či alespoň jednu z příčin své úzkosti. Žádný jiný důvod úzkosti se v míře výskytu k tomuto číslu ani zdaleka neblížil. Tato studie zároveň ukázala, že uváděná úroveň úzkosti mezi teenagery byla průměrně poloviční v době letních prázdnin, než v průběhu školního roku. Jiný výzkum odhalil, že počet hospitalizovaných dětí s psychickými poruchami a počet sebevražd mezi dětmi školního věku je dvakrát vyšší v období školy než během školních prázdnin (zde). Kromě toho, s tím, jak nové školní metodiky vyvíjejí nátlak na čím dál mladší děti, stále více se setkáváme s vysokou mírou úzkosti mezi žáky základních škol, dokonce i školek (zde a zde).

Přestože je škola hlavním problémem, nemyslím si, že jediným. Dokonce i když děti nejsou ve škole, či nedělají zrovna úkoly, většinou tráví čas nějakou jinou dospělými řízenou činností školního typu. Jak jsem již vysvětloval jinde, výsledkem je, že děti mají vážný nedostatek hry, a nedostatek hry je u dětí hlavní příčinou deprese, úzkosti a pocitů bezmoci.

Teď jsou najednou kvůli koronaviru zavřeny školy i všechny ty organizované mimoškolní aktivity. Najednou je většina přímého školního tlaku pryč, přestože školy vyžadují nějakou školní práci z domova. Najednou mají děti čas jen pro sebe. Jak si s tím poradí? Vědí vůbec děti, které možná takovou svobodu nezažily od svých 4 let, co si počít? Co dělají? A je výsledkem nárůst nebo naopak pokles jejich úzkosti? U některých může úzkost vzrůst ze stejných důvodů jako u dospělých – strach z nemoci, přerušení zažitého režimu, nutnost být pohromadě s členy rodiny, kteří spolu příliš nevycházejí, nejistota ohledně budoucnosti. Může ale také klesnout díky nižšímu tlaku a větším příležitostem k aktivitám, jež si děti samy zvolí, přestože je jejich rozsah omezen kvůli nemožnosti fyzického kontaktu s kamarády.  

Komentáře rodičů na mém Facebooku naznačují, že alespoň některé děti tohoto volného času hojně využívají a daří se jim velmi dobře. Pro některé rodiny je to poučná zkušenost, která může vést k trvalým přínosným změnám v rodinném životě. Uvádím vzorek takových komentářů:

  • „Můj 14letý syn si chce sestavit počítač a předělat si dílnu na svůj vlastní prostor a pracovat na získání skautských vyznamenání a hrát šachy a přejít Appalačskou stezku, všechny cíle, které neměl čas řešit před karanténou, přesto jsou to všechno úctyhodné snahy poháněné vnitřní motivací… Dovoluji si říct, že jsou pro jeho vývoj možná důležitější než nucení, aby si dodělal geometrii či pokročilou angličtinu (v originále Honors English je velmi intenzivní program výuky angličtiny, pozn. překl.). Jsem si jistá, že se blýská na lepší časy.“   
  • „Miluju to sebeřízené učení, ke kterému tu spontánně dochází. Děti se navzájem učí znakovou řeč a hrát na kytaru. Čtou knihy, které máme doma, protože se nedostaly do knihovny, a ty v nich zažehávají nové zájmy a otázky. Jejich kreativita je úchvatná! Jsem vděčná, že naše škola nemá možnost vyučovat online. To by jedině zbrzdilo naše nadšení… Neumím si představit, že budu schopná je po tom všem znovu poslat do školy.“
  • „Minulý týden mi děti pomáhaly s jarním úklidem domu a jezdily po sousedství na koloběžkách nebo venčily své domácí mazlíčky, krysy a hada (kolemjdoucí hned dodržovali společenský odstup). Nejvíce se mi líbilo, když se synovi na kole rozbil zvonek. Odmontoval ho, zjistil, jak funguje a zase ho smontoval. Byl tak nadšený. Tento týden začneme práci na zahradě. Zbytek už je opravdu na nich. Jak krásné bylo včera pozorovat, když se rozsvítily pouliční lampy a oni jezdili po ulici na bruslích; připomnělo mi to mé dětství. Zítra začíná online vyučování naší školy. Tolik bych si přála, aby tomu tak nebylo!“
  • „Dnes jsem mluvila s několika mými předškoláky. Čtyři z nich se naučili jezdit na kole… Stejně tak obě mé děti. Beru to jako vítězství!“
  • „Ve své soukromé praxi terapeuta jsem si všiml, že tak extrémní úroveň masově rozšířené úzkosti u dětí a dospívajících přímo souvisí se způsobem, jakým naše společnost typicky „dělá školu.“ Psychické zdraví mnoha mých klientů z řad teenagerů se zlepšilo již po týdnu či dvou výuky na dálku, pryč od uměle vytvořeného tlaku, kterému obvykle čelí.“
mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Komentáře jsou uzavřeny .