Pohled na deschooling (odškolnění) očima dospělého unschoolera, který nikdy nebyl v klasické škole.

Termín „deschooling“ (odškolnění) vytvořil Ivan Illich ve své knize z roku 1971 „Deschooling Society“, v níž argumentoval pro zrušení masového vzdělávání. Vzhledem k tomu, že se toho nikdy nedočkal, a i dnes se zdá jeho sen nepravděpodobným, termín „deschooling“ změnil trochu význam.

Je to spíše osobní proces zbavení se našeho, ve škole naučeného, způsobu myšlení, který vidí veškeré učení skrze objektiv tradičního vzdělávání, a jeho nahrazení chápáním učení jako přirozeného a nevyhnutelného aspektu života člověka.

Při přípravě workshopu zaměřeného na „odškolnění“, který jsem vedl společně s Andreem Uhlem, jsem hodně přemýšlel o celém konceptu. Je opravdu možné, aby někdo sám sebe „odškolnil“ tj. potlačil roky podmiňování? A co by vlastně tento proces znamenal? Jaký by byl účel takového úsilí? Existují jiné způsoby, jak přemýšlet o procesu odškolnění?

Před několika lety si z konference o alternativním vzdělávání pamatuji ženu, která s jistotou prohlašovala, že pravidlem pro odškolnění je měsíc odškolnění za každý rok, který jste strávili na školách. Poté poukázala na to, že rodiče budou pravděpodobně vyžadovat mnohem delší dobu, protože strávili ve škole 12 a více let. Nevím, odkud pochází toto falešné „pravidlo“, ale jako někdo, kdo nikdy nestrávil jediný den v prostředí donucovacích učeben a který mohl vždy svobodně sledovat své vlastní zájmy bez tlaku nebo viny, mohu říci docela jistě, že nikdo, kdo žije v naší moderní industrializované společnosti, se nikdy úplně neosvobodí od školního myšlení a všech těch negativních omezujících přesvědčení o učení a vzdělání, kterým lidé o vzdělávání věří. Představa, že by toho mohlo být dosaženo během několika měsíců, je absurdní.

Jihoafrická bloggerka a uschoolingová matka, Zakiyya Izmail, odráží svůj vlastní proces deschoolingu v úžasném článku nazvaném „Immigrant Deschooler In Native Unschooler’s World“. Využívá analogii Marka Prenskyho „digitálních přistěhovalců“ a „digitálních domorodců“ jako rozdílu mezi lidmi, kteří museli získat digitální gramotnost od lidí narozených v digitálním světě. Zakiyya Izmail jasně rozlišuje mezi přistěhovalci, jako je ona sama, a domorodci, jako jsou její děti:

„Navzdory všem mým znalostem o unschoolingu, získávaných po mnoho let, a mému velmi vědomému a úmyslnému úsilí o to, abych se „odškolnila“, se mě i nadále drží přízvuk mé školní minulosti ve způsobu, jak přistupuji k učení a životu obecně. Někdy je můj přízvuk silnější, jindy vstupuji do světa unschoolingu mnohem lépe. Celkově můj úhel pohledu na unschooling – i když je neustále vylepšován, bude vždy jen ten pohled imigranta. Přistěhovalce ve světě unschoolingu. Velmi si uvědomuji potřebu neustálé introspekce, abych se chránila před návratem ke vzorcům myšlení a akcí diktovaných mým školním nastavením – abych se mohla stát „domorodcem“ … Jeden ze základních rozdílů mezi mojí imigrantskou myslí a myslí dětských domorodců je naše pozornost. Já mám tendenci se soustředit na učení a mluvit hodně o učení. Oni se prostě zaměřují na život. Zapojují se do aktivit, které si užívají nebo je zajímají, což je často vede novými směry. Neměří to, co dělají z hlediska toho, co se naučí, ale já mám tendenci pozorovat je a divit se, co všechno se naučí. Nemůžu si pomoci, ale divím se. Vím, že učení je vedlejším produktem života, ale i nadále hledám důkazy… Když jsem začínala tuto cestu, opravdu jsem věřila, že s vědomým a soustředěným úsilím o otevřenou mysl by bylo možné přeměnit se na unschoolera. Ale co jsem zjistila (můj nejstarší má 18) je to, že budu vždycky v procesu odškolnění v unschoolingovém světě. Stejně jako přistěhovalec existuje ve světě domorodců! „

Obdivuji, že Izmail uznává, že je nemožné úplně překročit hluboko zakódované nastavení, které je produktem masové školní docházky a mluví o tom jako o nekončícím procesu sebezkoumání. Zjistil jsem však, že zpochybňuji její představu o „rodilém unschoolerovi“. Můžeme skutečně někoho nazývat „rodilým unschoolerem“, když všichni žijeme ve „vyškolené“ společnosti, kde jsou konvenční pojmy o učení a vzdělávání tak všudypřítomné, tak hluboce zakořeněné v kultuře?

Byl jsem to, co by Izmail nazvala „rodilým unschoolerem“. Strávil jsem prvních devatenáct let na skateboardu, hrál hudbu a scházel se s přáteli. Nikdy jsem nic neudělal jen proto, že někdo jiný si myslel, že bych měl. Nečetl jsem ani knihy, první až v 17ti letech. Začal jsem uvažovat o vysokoškolském vzdělávání, když mi bylo asi 21 let a skončilo to zhruba 8 nebo 9 lety v různých institucích vyššího vzdělávání v okolí Bostonu. Šel jsem na vysokou školu/y, nikoliv pro diplom, ale jako způsob, jak sledovat a rozvinout své vlastní zájmy. Moje sebevzdělávání začalo v okamžiku, kdy jsem se narodil, a ani na okamžik se nezastavilo.

Ale když jsem měl vlastní děti, stala se mi zvláštní věc. Když můj syn začal mluvit, počítat a pak poznávat písmena a recitovat abecedu, začal jsem cítit ono pnutí úzkostlivého rodiče, který dychtivě hledá známky akademických schopností. Byl jsem si toho vědom a viděl jsem tento proces – byla to psychologická a emocionální potřeba potvrzení. A dokonce i se zvýšeným sebevědomím zůstala tato úzkost na pozadí. Když začal vytvářet vlastní klasifikaci Pokémonů, rozdělovat je podle typu země, vody, ohně a tak dále, myslel jsem, že je hezké, že dělá něco, co se mu líbí. Když začal dělat totéž s prvky, klasifikovat je podle jejich atomového čísla, vzrušilo mě to! Nabízel jsem se, že ho vezmu do knihovny a ukážu mu knihy o historii objevení prvků. Racionálně vím, že je důležité, že můj syn prokazuje svou schopnost identifikovat a prosazovat své vlastní zájmy. To mohou být Pokémoni jeden týden, další týden prvky, a další hraní videoher. Jaký je v tom rozdíl? Důležité je, že je pro něj smysluplné, ne pro mě nebo pro někoho jiného. Ale kvůli neustálým a nevyhnutelným poselstvím naší kultury o tom, jakým způsobem by učení mělo vypadat, jsme často nevědomky tlačeni kulturními vzorci předsudků a úzkostí, jak naše děti budou zvládat okolní svět.

Domnívám se, že pokud se budeme vážně zabývat odškolněním, musíme si uvědomit, že všichni jsme imigranti, a to i ti z nás, kteří se k tradiční učebně nikdy nedostali. Všichni se snažíme o způsob života a učení se s našimi dětmi, který hluboce odporuje naší kultuře. Proto vyžaduje neustálou sebereflexi, objasnění, redefinici. John Holt byl produktem systému průmyslové školní docházky, a přesto byl také zářivým majákem vědomí odškolnění. Na druhou stranu jsem si jistý, že je spousta dospělých unschoolerů, kteří nestrávili v tradiční škole ani den, přesto použije „školní“ naladění při výchově svých dětí. Mým závěrem je, že dominantní ideologie tradičního vzdělávání, hrající na strunu našich obav o nejdůležitější věc v našem životě, naše děti, má tak silnou moc nad námi všemi, že bez pořádné sebereflexe je téměř nemožné získat kritický odstup. Všichni bychom se měli dobře řídit příkladem Izmail, když říká: „Jsem si velmi dobře vědoma toho, že potřebuji neustálou introspekci, abych se uchránila před návratem ke vzorcům myšlení a akcí diktovaných mou neustále číhající školní myslí – od toho, aby se stala “ domorodcem“.“

Domnívám se, že to je to, o čem odškolnění opravdu je. Rozvíjet kritické vědomí s ohledem na naše nevědomé předpoklady a předsudky týkající se učení a vzdělávání. Deschooling neznamená, že bychom sami sebe nebo někoho jiného přivedli k určitému pohledu nebo způsobu vzdělávání. Jedná se o zkoumání přesvědčení a hodnot, které jsme získali z kultury kolem nás, ať už ve škole nebo mimo školu, a vidět zda nám opravdu slouží nebo ne.