Zatím žádné komentáře

Hodnota hry I.: Definice hry

Svoboda skončit je zásadním aspektem při definici hry.
Hra našemu druhu slouží k mnoha cenným účelům. Je to cesta, kterou děti rozvíjejí své fyzické, intelektuální, emocionální, sociální a morální dovednosti. Je to cesta tvorby a udržování přátelství. Navíc navozuje dětem i dospělým takový stav mysli, který je velice vhodný pro náročné myšlení, bystré řešení problémů a pro všechny tvůrčí snahy. Obsahem tohoto prvního dílu je definice hry.

Většina této eseje se bude zabývat definováním vlastností hry. Nejprve jsou tu však tři obecné poznatky, které podle mého názoru stojí za zapamatování. Prvním poznatkem je, že vlastnosti hry mají co do činění s motivací a mentálním postojem a ne se zjevným chováním. Dva lidé si mohou házet míčem, zatloukat hřebíky nebo psát na počítači a přitom to pro někoho bude hra a pro jiného už ne. Z jejich výrazů a z detailů jejich činností můžeme usuzovat na to, proč dělají to, co dělají a o jejich přístupu k této činnosti.

Druhým poznatkem ohledně definice je, že hra nemusí být nutně „všechno nebo nic“. Hra se může mísit s ostatními motivy v poměru kdekoliv od 0 do 100 %. Čistá hra se mnohem častěji vyskytuje u dětí než u dospělých. V dospělosti se hra totiž více mísí s ostatními motivy, což je způsobeno životními povinnostmi dospělých. To je důvod, proč v běžné konverzaci o dětech říkáme, že si „hrají“, zatímco o dospělých říkáme, že mají „hravý přístup“ nebo „hravého ducha“. Podvědomě o hravosti uvažujeme jako o otázce míry. Samozřejmě neexistuje způsob pro měření těchto věcí, ale mohu odhadnout, že psaní tohoto blogu je z 80 % hra.

Třetím poznatkem pak je, že hra není definována jediným znakem. Častěji bývá definována spojením několika různých znaků. Lidé, kteří se definování hry věnovali přede mnou, pár takových vlastností popsali, ale všechny by se daly shrnout zhruba do těchto pěti vět: (1) Hru si vybíráme sami a sami ji také řídíme; (2) Hra je aktivita, u které je činnost samotná ceněná více než výsledek; (3) Hra má strukturu nebo pravidla. Ne nezbytně pevně daná, ale často vycházející z charakteru hráčů; (4) Hra je nápaditá a není striktní. V určitém smyslu je odtržena od „skutečného“ života; (5) Hra vyžaduje aktivní, pozorný, ale také nestresující stav mysli.

Čím více nějaká činnost splňuje tyto vlastnosti, tím spíše ji většina lidí označuje jako hru. A většinou lidí nemyslím jen ty, kteří hru studují, ale dokonce i děti samotné jako hru označují činnost, která tyto vlastnosti naplňuje. Stojí za povšimnutí, že žádná z těchto charakteristik nemá nic společného s osobním přístupem a motivací k činnosti. Rád bych tyto charakteristiky jednu po druhé rozebral a poukázal na některé vztahy týkající se hry.

1. Hru si každý volí a řídí sám, hráči mohou kdykoli skončit

Hra, a to je nejdůležitější, je vyjádřením svobody. Požitek ze hry je úžasný pocit svobody. Hra není vždy doprovázena smíchem, stejně jako smích není vždy znakem hry. Avšak hra je vždy doprovázena pocitem „Toto je přesně to, co chci dělat!“. Hráči jsou svobodné osoby, nejsou nuceni účastnit se cizí hry. Hráči si nevybírají pouze to, zda budou hrát, nebo ne, ale také volí své chování během hry a ovlivňují její průběh. Jak potvrdím níže, hra vždy obsahuje určitá pravidla. Ovšem všichni hráči musí tato pravidla přijmout, a pokud se pravidla změní, musí s tím opět všichni souhlasit. To je důvod, proč je hra nejdemokratičtější aktivitou vůbec. Ve společenské hře (o více než jednom hráči), může jeden člověk fungovat jako lídr, rozhodčí nebo vedoucí, ale pouze na základě vůle všech ostatních. Každé nové pravidlo, které vůdce hry navrhne, musí být odsouhlaseno.

Unikátní vlastností hry je možnost skončit, kdykoli činnost opustit. Osoba, která se cítí tlačena nebo nucena do hry a nemůže svobodně skončit, není hráčem, nýbrž obětí. Možnost odejít je základem pro všechny demokratické vlastnosti hry. Pokud by jeden z hráčů ostatní nutil do hry podle svých pravidel nebo jim ubližoval, zbylí hráči odejdou a hra skončí. Z tohoto důvodu se ti, kteří se chtějí účastnit jakékoli hry, musí naučit s ostatními zacházet slušně a neubližovat jim. Pokud se změní pravidla a nebudou akceptována, nespokojení hráči pravděpodobně odejdou. Je to právě společná hra, která naprosto přirozenou a nenásilnou cestou učí děti slušnému chování a tomu, jak uspokojit své potřeby i jak brát ohled na potřeby ostatních. Možná je to nejdůležitější životní lekce, kterou může člověk dostat.

Tento poznatek bývá často ignorován, nebo možná přehlížen, všemi dospělými, kteří se snaží převzít kontrolu nad dětskou hrou. Dospělí si s dětmi hrát mohou a často mohou být ve hře i skvělými vůdci. Problémem je, že dospělí jsou mezi dětmi obecně vnímáni jako autority a děti pak nemusí cítit takovou volnost například ze hry odejít. A tak, když dospělí vedou dětskou hru, velmi často to pro děti hra vůbec není. Matematické hry ve školách stěží mohou být hrami, když jsou povinné.

To, co platí pro dětskou hru, stejně dobře platí pro dospělácký „smysl pro hru“. Mnohé výzkumné práce ukázaly, že pracovníci, kteří mají ve svém povolání volnost, jej mnohem častěji považují za hru, a to dokonce i v případě velmi obtížných úkolů. Naproti tomu lidé, kteří musejí v práci provádět přesně nařízené úkoly, jsou často nespokojení a dlouho na dané pozici nevydrží.

2. Ve hře si více než výsledku ceníme činnosti samotné

Mnoho činností je svobodných v tom smyslu, že se do nich od nikoho necítíme tlačeni. Tyto činnosti však obvykle děláme jen proto, abychom dosáhli nějakého dalšího, vyššího cíle. Škrábeme se, abychom se zbavili svědění, utíkáme před tygrem, abychom se vyhnuli sežrání, studujeme nezajímavou knihu, abychom prošli testem s dobrým výsledkem, nebo děláme nudnou práci, abychom si vydělali peníze. V těchto případech však o hru nejde.

Do chvíle, kdy se činnosti věnujeme pouze z důvodu dosažení cíle či výsledku, nejde o hru. V tomto případě si více ceníme výsledku, než činnosti samotné. Obvykle pak volíme nejkratší a nejsnadnější cestu k dosažení cíle. Nehraví studenti zaměření na výsledek se nikdy nebudou učit více, než je potřeba pro získání dobré známky a způsob jejich přípravy bude zaměřen pouze na výsledek. Jakékoliv studium netýkající se daného cíle je pro ně zbytečná námaha.

Nicméně při hře je všechno naopak. Hra je aktivita založená na činnosti samotné, ne na výsledku. Hraví studenti si studium užívají a nestarají se tolik o výsledky testů. Při hře je pozornost věnována způsobům a ne cílům a hráči nemusí nutně hledat nejsnadnější cestu. Představte si kočku, která loví myš a kočku, která si hraje na lovení myši. Ta druhá vyzkouší mnohé způsoby chycení myši, které přitom nemusí být zrovna efektivní a pokaždé ji nechá běžet, aby mohla zkoušet další způsoby.

I hra má obvykle cíl. Tento cíl je ale vnímán jako součást celé činnosti, ne jako jediný důvod pro zapojení se do hry. Tyto cíle jsou podřízeny cestě k jejich dosažení. Například stavba hradu z písku. Stavba je zaměřena k cíli a také k němu vede, je to však pouze jakýsi rámec celé činnosti. Pokud přijdete k dítěti, které takový hrad staví a postavíte ho za něj, pak jej to určitě bavit nebude. Je to činnost samotná, která je uspokojující, ne výsledek. Stejně tak při soutěživé hře, kdy je cílem dosáhnout maxima bodů, je naplňující jejich získávání, ne status vítěze. V případě, že někdo dosáhne vítězství podváděním, zcela jistě nešlo o hru.

Dospělí si mohou sami snadno určit, do jaké míry je jejich povolání hrou, zeptají-li se sami sebe: „Pokud bych i v budoucnu dostával stejný plat, měl bych stejné uznání ostatních jako nyní a stejný pocit, že dělám dobro pro svět za nedělání té práce, kterou dělám teď, dal bych výpověď?“. Pokud by člověk rychle skončil, je jisté, že jeho zaměstnání pro něj hrou není.

Důvodem, proč je hra tak ideálním stavem mysli, je právě to, že se zaměřujeme na prostředky a ne na výsledky. Pokud se nebojíme o výsledky, rádi zkoušíme nové možnosti a nové zdroje informací a ověřujeme je v praxi.

3. Hra je řízena duševními pravidly

Hra je sice dobrovolná, ale sama o sobě se do značné míry řídí pravidly. Hra má vždy svoji strukturu a tato struktura se odvíjí od hráčů samotných. Pravidla hry jsou jejími prostředky – hrát si znamená provádět činnost podle pravidel, která jsme si zvolili. Pravidla hry však nejsou přírodní zákony nebo biologické instinkty, kterými se řídíme automaticky. Spíše jde o mentální pojetí, které obvykle k dodržování vyžaduje vědomé úsilí.

Základním pravidlem konstruktivní hry je například to, že musíte pracovat se zvoleným médiem způsobem, který je zaměřen na produkci nebo zobrazení nějakého konkrétního předmětu. Určitě nebudete díly skládat náhodně, budete klást jeden za druhým podle určitého schématu, které máte v hlavě. Dokonce klasické bojové hry, například šerm, jsou značně omezeny pravidly. I když soupeři napodobují a provádějí činnosti skutečného boje, jejich cílem není druhého zranit. Příkladem takového pravidla může být to, že se nesnažíte udeřit plnou silou nebo nepoužíváte jiné prostředky boje, jako kopání a kousání. Právě soubojové hry jsou nejvýznamnějším prostředkem v učení sebekázně.

Mezi nejkomplexnější formy hry, co se pravidel týče, patří sociodramatická hra. Jde o hraní určitých situací a rolí, tak jak to známe od dětí, když si hrají na domácnost, manželství nebo na superhrdiny. Nejdůležitějším pravidlem v těchto hrách je něco, co by se dalo nazvat sdíleným chápáním role. Pokud bude dítě hrát psa, pravděpodobně bude chodit po čtyřech a štěkat, tedy dělat to, co ostatní čekají. Dítě hrající si na superhrdinu se pak bude snažit neplakat, i když spadne a poraní se, protože superhrdinové nepláčou.

Pro ilustraci povahy sociodramatické hry, ruský psycholog Lev Vygotskij psal o dvou sestrách ve věku 5 a 7 let, které si občas hrály, že jsou sestrami. Jako skutečné sestry neměly příliš vyvinutou sesterskou povahu a způsob chování mezi sebou. Někdy se navzájem měly rády, někdy se hádaly a někdy se ignorovaly. Ale v okamžiku, kdy si začaly hrát na sestry, začaly se také chovat podle určitých sdílených stereotypů sesterství. Oblékaly se podobně, mluvily podobně, mluvily o rozdílech mezi sebou a ostatními. Jak je patrné, hraní sester vyžadovalo mnohem více sebekázně a mentálního soustředění, než skutečné sesterství.

Kategorie her s nejpřísnějšími pravidly se nazývá formální hry. Jde o hry, jako například šachy nebo baseball, kde jsou pravidla velmi přesně daná, aby se předešlo dvojznačnosti. Pravidla těchto her se obvykle předávají z generace na generaci. Mnoho formálních her, které známe, jsou hry soutěživé a jedním z účelů formálních pravidel je poskytnout a zaručit všem soutěžícím stejné podmínky. Hráči těchto formálních her musí pravidla přijmout za své a po celou dobu se jimi řídit. Samozřejmě, že se vyskytují výjimky z „oficiálních pravidel“, tak aby vyhovovala hráčům a jejich potřebám. Tyto změny však musí schválit všichni hráči.

Hlavní věc, na kterou bych zde chtěl upozornit, je to, že hra tvoří skvělou příležitost pro rozvoj sebeovládání a sebekázně. Lidé, kteří si nehrají, upřednostňují své momentální biologické potřeby a emoce, ale při hře musí jednat způsobem, který oni a jejich spoluhráči považují za správný.

Člověkem, který nejvýznamněji upozornil na význam pravidel ve hře, byl právě Lev Vygotskij na svém příkladu dvou sester. V eseji o roli hry v lidském vývoji, kterou sepsal v roce 1933, okomentoval zdánlivý rozpor mezi tím, že hra je volná a zároveň řízená pravidly, takto: „… Paradoxem je, že dítě ve hře přijme cestu nejmenšího odporu, když dělá to, co se mu nejvíce líbí, protože hra je spojena s potěšením. A zároveň se učí sledovat cestu největšího odporu podřízením se samotným pravidlům, a tím se vzdát toho, co chce, protože podřízení se pravidlům a zřeknutí se impulzivního jednání představují cestu k maximálnímu potěšení ze hry. Hra neustále vytváří na dítě požadavky, které působí proti impulzivnímu chování. V každém okamžiku se dítě setkává s rozporem mezi pravidly hry a tím, co by dělalo, kdyby mohlo náhle jednat spontánně. … Tedy zásadním atributem hry je to, že pravidlo se stalo touhou. … Pravidlo vyhraje, protože se jedná o nejsilnější impuls. Takové pravidlo je vnitřním předpisem, pravidlem sebeovládání a sebeurčení. … V tomto smyslu se nejvyšší dosažené úspěchy ve hře zcela jistě promítnou do každodenního života.“

Vygotského poznatkem je samozřejmě to, že dětská touha hrát si je tak silná, že se stává motivující silou k učení se sebeovládání. Dítě musí odolávat podnětům a pokušením (která jsou v rozporu s pravidly), aby se udrželo ve hře, a tím zvýšilo své potěšení. Pro analýzu Vygotského bych dodal, že dítě přijímá pravidla hry jen proto, že může kdykoli skončit a odejít, pokud by s pravidly nesouhlasilo, nebo by pro něj byla příliš omezující. Předešlý paradox se pak může zdát trochu povrchní. Skutečný život dítěte není omezen, protože může hru kdykoli svobodně opustit. To je dalším argumentem pro poznatek, že svobodná volba opustit hru je tak důležitou podmínkou hry. Bez této svobody by pravidla hry byla neúnosná. Chovat se jako superhrdina může být zábavné ve hře, ve skutečném životě by to však bylo velmi nepříjemné.

Stejně jako Vygotskij souhlasím s tím, že největším smyslem hry v našem vývoji je učení se sebeovládání. Sebeovládání je totiž podstatou lidského bytí. Občas pak slýcháváme, že se někdo chová jako „zvíře“, pokud nedodržuje zaběhnutá pravidla a namísto sebeovládání dává přednost impulzivnímu chování a rozmarům. Kdekoli v lidské společnosti musí člověk žít podle zaběhnutých stereotypů, podle sdílené mentální představy, co je správné a jak se má chovat. A přesně tomuto se děti učí ve svých hrách. Na základě uspokojování svých potřeb se učí být lidmi.

4. Hra je nápaditá a není striktní. V určitém smyslu je odtržena od „skutečného“ života

Dalším zdánlivým paradoxem, na který Vygotskij poukázal, je jistá dvojznačnost hry. Hra je vážná a přitom není, je reálná a přitom odtržená od reality. Ve hře se vždy pohybujeme v reálném prostředí a používáme reálné prostředky, často však bývá odtržena od reality.

Představivost a fantazie je nejlépe patrná právě na sociodramatických hrách, kde hráči sami tvoří postavy a děj. V soubojových hrách hráči vědí, že nebojují doopravdy, při stavbě hradu z písku vědí, že nestavějí skutečný hrad. Ve formálních hrách hráči musí akceptovat zaběhnutá pravidla postavená na smyšlených situacích. Například ve hře šachy se střelec může pohybovat pouze po diagonálách, zatímco ve skutečném světě se může pohybovat libovolně.

Fantazijní aspekt hry je úzce spjat s prostředím založeným na pravidlech. Protože se hra odehrává ve světě fantazie, řídí se spíše mentálními pravidly než přírodními zákony. Ve skutečnosti nemůžeme jezdit na koni, pokud tento kůň není fyzicky přítomen; ale ve hře na koni jezdit můžeme kdykoli to situace vyžaduje a pravidla světa dovolují. Ve skutečnosti je koště jen koštětem, ale ve hře může být například koněm. Fiktivní situace diktuje pravidla hry a na skutečných pravidlech záleží jen málo.

Hry všech druhů mají jistý „čas uvnitř“ a „čas vně“, ačkoli je to u některých více patrné než u jiných. Čas vně stojí mimo hru a slouží například k zavázání tkaničky nebo opravení spoluhráče, který překročil pravidla.

Dospělí někdy bývají zmateni vážností dětské hry a tím, jak děti odmítají přiznat, že si jen hrají. Zbytečně se obávají, pokud říkají, že dítě nedokáže odlišit hru od skutečnosti. Když mému synovi byly čtyři roky, stával se Supermanem na dobu, která často přesahovala celý den. V těchto obdobích striktně odmítal, že Supermanem není a že si jen hraje, což silně znepokojovalo jeho učitelku ve školce. Jen částečně ji uklidnilo, když jsem jí řekl, že se ještě nikdy nepokusil skákat z jednoho domu na druhý nebo zastavovat vlak holýma rukama. Konec tohoto období dal najevo sejmutím svého pláště.

Úžasným faktem lidské povahy je, že i dvouletí dokáží poznat rozdíl mezi skutečným a předstíraným. Dvouleté dítě, které převrhne hrnek naplněný imaginární vodou na panenku a prohlásí, že panenka je celá mokrá, ví, že ve skutečnosti mokrá není. Je v podstatě nemožné uměle naučit malé dítě něčemu tak jemnému a neurčitému, jako je předstírání. Děti to však chápou naprosto přirozeně. Zdá se, že schopnost odlišit realitu od předstírání je vrozenou lidskou vlastností. Tato schopnost je součástí vrozené touhy po hře.

Fantazijní prvek hry není u dospělých vidět tak často jako u dětí. To je důvodem, proč poměr hry v činnosti dospělých málokdy bývá 100 %. Přesto tvrdím, že tento prvek fantazie se vyskytuje v každé činnosti každého člověka a je důležitým prvkem v našem intuitivním chápání toho, co je hra. Architekt navrhující dům pracuje na skutečném domě. Přesto musí použít hodně představivosti v tom, jak budou lidé dům používat a jak na ně bude působit. Ve své mysli si tak vlastně představuje dům ještě předtím, než ho navrhne.

Když říkám, že psaní tohoto blogu je pro mě z 80 % hra, beru v úvahu nejen můj pocit svobody, to, že si psaní užívám a že dodržuji pravidla (pravopisná), ale také skutečnost, že musím projevit velkou dávku představivosti. Netvořím fakta, ale kladu je vedle sebe s představou, že na ně budete pozitivně reagovat a budou pro vás přínosem. Skutečnost, že součástí mé fantazie je i to, že se vyplní, nemění nic na tom, že je fantazií.

5. Hra vyžaduje aktivní, pozorný, ale také nestresující stav mysli

Poslední charakteristika přirozeně vyplývá z předchozích čtyř. Jelikož hra zahrnuje vědomou kontrolu vlastního chování s důrazem na pravidla, vyžaduje aktivní a pozornou mysl. Hráči nejsou pasivní, jejich chování není reflexivní. Kromě toho, protože hra není odpovědí na vnější podněty nebo silné biologické potřeby, je osoba ve hře osvobozena od situací, které jsou obecně vnímány jako nátlak nebo stres. Nestresující prostředí je také zajištěno tím, že jde více o cestu samotnou než o výsledek a mozek tak není rozptylován strachem z neúspěchu. Čili při hře je mysl ve velmi ostražitém a velmi aktivním stavu, avšak nestresujícím. Pozornost je věnována mnohem více aktivitě, než člověku samotnému a světu okolo. Mysl je tak pomyslně obalena pravidly hry a jejím prostředím, náplní.

Tento poznatek je velmi důležitý pro pochopení významu hry v lidském rozvoji a vzdělávání. Pozorný, ale nestresovaný stav mysli je to, co mnohé psychologické experimenty opakovaně definují jako ideální stav pro tvůrčí činnost a učení. Takové experimenty jsou obvykle popisovány jako pokusy o hru, ale zatím tak nikdy nebyly interpretovány.

Co experimenty ukazují, je, že silný tlak na dobré výkony (což vyvolává nehravý stav) zlepšuje výkony u úkolů mentálně nenáročných nebo dobře známých, ale zhoršuje výkony v úkolech vyžadujících kreativitu, vědomé rozhodování, nebo učení se novým dovednostem. Naopak cokoliv, co činnost usnadňuje a dělá ji méně stresující, má pozitivní vliv na její výsledky.

Silný tlak na výsledek výrazně potlačuje kreativitu tím, že nás nutí zaměřit se na výsledek samotný, čímž nám nezbývá prostor pro soustředění se na prostředky. Pod tlakem se vracíme zpět k instinktivním a podvědomým způsobům. Tento způsob reakcí má své místo v krizových situacích. Pokud vás pronásleduje tygr, využijete jakéhokoli způsobu, který znáte, abyste se dostali do bezpečí, a pravděpodobně nebudete zkoušet způsoby nové. Také odborníci v mnoha oblastech pracují dobře pod tlakem pouze tehdy, musí-li dosáhnout co nejlepšího výsledku podle pevně daných pravidel.

Když tlačíme studenty do toho, aby svou práci dělali co nejlépe, můžeme sice motivovat ty, kteří vědí jak na to, k lepším výsledkům, ale v ostatních zadusíme jakoukoli snahu o nalezení lepší cesty. Takový tlak pak rozšiřuje mezeru mezi zkušenými a nováčky. Existují dokonce oblasti – jako umění – založené na hravém přístupu, kde téměř nezáleží na dosavadních zkušenostech.

Když se činnost stává tak snadnou a tak obvyklou, že už více nevyžaduje aktivní stav mysli, ztrácí svůj hravý charakter. To je důvod, proč hráči podstupují stále větší výzvy a ztěžují si pravidla, protože hra je hrou jen tehdy, vyžaduje-li aktivní a pozorný stav mysli.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

Hodnota hry II.: Jak hra podporuje uvažování
Hodnota hry III: Jak děti čelí životním zkouškám
Hodnota hry IV: Jak nás příroda učí novým dovednostem

mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Komentáře jsou uzavřeny .