Nedávno jsem začal sledovat FB profil Táty parťáka a pak i Svobodu učení, mám 5ti měsíčního syna a samozřejmě škola, na kterou ho přihlásím, už začíná být aktuální teď, zejména pokud bude muset být soukromá, protože to, co nabízí stát mi nevyhovuje a myslím, že nebude ani jemu.

Základní školou jsem proplul bez problémů, nicméně se mě nikdo nikdy neptal, jestli mě to baví a pokud ano a řekl jsem, že ne, stejně jsem dostal odpověď typu “No, tak zatni zuby a prostě se to nauč, pak budeš mít pokoj”. Takže jsem zatnul zuby a učil se 3 hodiny dějepis, který jsem k smrti nenáviděl a už tehdy jsem věděl, že mi k ničemu nebude. Je mi 32 a zatím mi k ničemu nebyl, tak čekám, kdy to nastane. Stejně už si ale nepamatuju absolutně nic. Naučil jsem už na základní škole “tahat si práci domů”, bylo to normální, dokonce to bylo vyžadováno díky domácím úkolům, které byly povinné a jejich absence se trestala, jejich kvalita se nijak nezvýhodňovala, prostě to bylo vynucené a muselo se to dělat doma a nebylo toho málo. 4 domácí úkoly do 4 předmětů téměř každý den nebyla žádná výjimka.

Dodnes nejsem kreativní a umělecky jakkoliv postižen, protože výtvarná výchova bylo taky jedno velké utrpení. Scén si vybavuji hned několik, ale u jedné, kdy jsme měli překreslit krabičku od sirek otevřenou a vůbec mi to nešlo, si vybavuji, že pomoc učitele byla v tom, že přišel, řekl, že to mám naprosto otřesné, překreslil to sám za mě, aby ukázal, jak jsem hloupý a jak to má vypadat a nakonec mi dal trojku, což byla standardní známka i pro mé ostatní výtvory. Dodnes nechápu, jak se může hodnotit známkou něco jako namalovaný obraz. Naštěstí jsme ve výtvarné výchově domácí úkoly neměli. Škoda jen, že mi to znechutilo jakékoliv působení například v designu nebo návrhářství.

Střední škola byla Obchodní akademie, tam to pro mě bylo kupodivu jednodušší než na základce, takže jsem proplul bez větších problémů a úsilí, ve volném čase jsem brigádničil a věnoval se vrcholovému sportu nebo zábavě. Hodně mě překvapilo, že ačkoliv jsme řešili pořád nějaké finance – účetnictví, daně, podniková ekonomika, nikdo mě nenaučil jak hospodařit s vlastními zdroji a kapitálem. Jak spořit, jak utrácet, jak si udělat rozpočet a přemýšlet o penězích. Byly to pořád jen nějaké fiktivní, nesmyslné úkoly, které se počítaly dokola a neměly žádný hlubší význam ani praktický přínost. Po 4 letech jsem odmaturoval s vyznamenáním a mohl jsem tak maximálně jít účtovat do nějaké firmy. To mě samozřejmě nelákalo, takže jsem šel na VŠ.

Jelikož jsme jako rodina nebyli kompletní (otec odešel, když jsem se narodil), chtěl jsem si smysluplně vydělávat nejen na studium, ale i na běžný život a ne chodit po klasických brigádách typu skladník atd. Hned půl roku po nástupu na vysokou se mi podařilo dostat do korporátu na zajímavou brigádu, která mě tehdy nesmírně bavila a inspirovala a taky motivovala se učit nové věci, učit se od ostatních, poprvé v životě jsem cítil nějaký vyšší smysl a vůbec se to neslučovalo s tím, co jsem se “naučil” ve státních zřízeních. Můj čas se tedy dělil teď mezi práci a studium ekonomie a “počítačů”, byl to takový ten obor na VŠ, kde kombinují ekonomii a programování, oboje bohužel poměrně povrchně a neuceleně, takže i to opět v porovnáním s tím, co jsem reálně dělal v práci nedávalo žádný smysl.

Na škole nám říkali, že je to “full time”, že je potřeba chodit do školy a pak ještě doma hodně pracovat a procvičovat, stejně jako kdybychom chodili do práce a že to je dobrovolné, takže jestli se nám to nelíbí, můžeme odejít. Takhle odešla více než polovina mých spolužáků, lehké to určitě nebylo. Vzpomínám si, že mě pobavilo, jak nás v makroekonomii učili, jak se “tisknou” peníze a jak banky množí peníze jen na základě důvěry ostatních a z každých vložených 1000 korun uměle “vytvoří” na důvěře 900.

Nikomu to nepřišlo podivné nebo zvláštní. Nikdo taky nemluvil o krizi v USA a krachu pojišťoven a bank právě díky tomuto jevu. Kritické myšlení nebylo na předmětu dne. Učili jsme se ze skript a testy byly z poznámek pod grafem tak, aby neuspěl co největší počet lidí, peníze získává VŠ jen na základě toho, kolik lidí naberou do prvního ročníku, pak už bylo málo kapacit v učebnách pro “praktické” cvičení a bylo to potřeba prosít.

Už v druháku jsem věděl, že bakalářem pro mě studium končí, protože nepřispívá vůbec žádnou mírou do toho, co pro práci potřebuji a navíc mě jen zdržuje od “kariéry”. Dva mí šéfové podotýkám v korporátu neměli ani bakaláře, přitom byli velice schopní, práce je naučila a osobní růst pro ně byl důležitější než škola. Pokud bych mířil na vyšší posty, mohl jsem si jen dodělat MBA, takže jsem po úspěšné obhajobě nastoupil na plný úvazek a magistra jsem nechal těm, co nevěděli, co se životem a taky těm, co chtěli studovat hlubší teorie mikro a makroekonomických vlivů.

Na celém školním systému mi nejvíc vadilo, že se mě nikdy nikdo nezeptal na to, co mě baví, o čem bych se chtěl dozvědět víc nebo jestli se mi líbí systém, jakým se učíme. Jestli mi jde lépe se učit posloucháním, diskuzí, čtením, přepisem nebo interaktivní hrou. Nikdo mě nenaučil jak hospodařit s financemi,jak se chovat k ženám (možná nás učili v rodinné výchově, že máme otevírat dveře), jak se chovat jako správný muž, jak si najít smysluplnou práci a dělat to, co nás baví. Pro praktický a smysluplný život jsem si musel stejně všechno zjistit sám. Neexistoval “feedback loop”, zpětná vazba nebo dokonce třeba hodnocení učitelů nepřipadalo v úvahu. Asi proto, že je to „zadarmo“, tak to máme brát takové, jaké to je.

Na závěr bych chtěl sdílet to, co řekl Mark Twain a to, jak chci vychovávat svého syna: “Don’t let schooling interfere with your education”.

Díky moc za to, co děláte, má to smysl a věci se mění a je to dobře.