Zatím žádné komentáře

Nadvláda neurotypiků ve vzdělávání

Strukturované učení mi nikdy moc nešlo. Vyloučili mě z mateřské školy, protože jsem příliš často utíkal, a taky se mi nějak zvláštně podařilo odpadnout ze studia čtyř vysokých škol. Neprošel jsem žádnými testy, ale tak nějak jsem si o sobě začal myslet, že jsem nějakým způsobem “neuro-atypický”.

„Neurotypický“ je termín užívaný zejména v komunitě autistů k popisu toho, co společnost označuje za „normální“. Podle amerických Centers for Disease Control má jedno z 59 dětí a jeden z 34 chlapců nějakou poruchu autistického spektra – jinými slovy, je neuro-atypický. To jsou 3 % mužské populace. Pokud přidáte lidi s diagnózou hyperaktivita a ty s ADHD a dyslexií, vyjde vám, že zhruba jeden ze čtyř lidí není „neurotypický“.

V knize NeuroTribes sleduje Steve Silberman historii takových ne-neurotypických stavů, včetně autismu, který popsali vídeňský doktor Hans Asperger a Leo Kanner v americkém Baltimoru ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Asperger pracoval v nacisty okupované Vídni, kde se na institucionalizovaných dětech aktivně prováděla eutanázie. Definoval široké spektrum dětí, které byly “společensky nepřijatelné”. Jiné měly různé mimořádné schopnosti a byly „fascinovány pravidly, zákony a harmonogramy“, řečeno Silbermanovými slovy. Leo Kanner zase popisoval děti, které byly více postiženy. Kannerova myšlenka, že tento stav je důsledkem špatné rodičovské péče, udělala z autismu stigma a vedla k desetiletím snah jej „vyléčit“ místo toho, aby rodinám, vzdělávacímu systému a společnosti nabídla způsoby, jak se s ním naučit žít.

Zvláště naše školy vzhledem k takovým neurodiverzním žákům a studentům selhávají, zčásti proto, že byly navrženy tak, aby připravily naše děti na zaměstnání stvořená průmyslovou revolucí. Žáci získávají standardizované dovednosti a poslušný, organizovaný a spolehlivý charakter, který dobře sloužil společnosti v minulosti – ale nikoli dnes. Mám podezření, že čtvrtina populace, která je diagnostikována jako nějaký ne-neurotypik, čelí potížím se strukturou a metodami dnešního vzdělávacího systému, stejně jako mnoho dalších lidí ze zbylých tří čtvrtin.

Často říkám, že vzdělání je to, co ostatní dělají vám, a učení je to, co děláte vy pro sebe. Domnívám se však, že dokonce i široce chápaný pojem vzdělávání může být zastaralý a že potřebujeme zcela nový přístup k tomu, abychom posílili pozici učení: je třeba změnit naše chápání pojmu „vzdělávání“ a otřást vratkými metrikami společnosti minulosti, kdy jsme byli zaměřeni na rozsah a masovou výrobu věcí. Přijetí a respektování neurodiverzity je klíčem k přežití transformace řízené internetem a umělou inteligencí, která rozbíjí Newtonovu předvídatelnost minulosti a nahrazuje ji Heisenbergovským světem složitosti a nejistoty.

Na webu Life, Animated vypráví Ron Suskind příběh svého autistického syna Owena, který kolem svých třetích narozenin ztratil schopnost mluvit. Předtím, než nastala tato regrese, Owen miloval animované filmy od Disneyho, a během několika let jeho mlčení se ukázalo, že si mnoho z nich zapamatoval naprosto celé. Nakonec vyvinul schopnost komunikovat se svou rodinou tím, že hraje role a mluví hlasy animovaných postav, které tak miluje, a číst se naučil sledováním filmových titulků. Společně se svou rodinou Owen nedávno pomohl navrhnout nový druh aplikace pro sdílení obrazovky nazvaný Sidekicks, takže jiné rodiny mohou vyzkoušet stejnou techniku.

Owenův příběh nám ukazuje, jak se autismus může projevovat různými způsoby, a jak, pokud se pečovatelé mohou přizpůsobit spíše než přinutit děti, aby byly „normální“, může mnoho autistických dětí spokojeně žít a prospívat. Naše instituce však nejsou navrženy tak, aby poskytovaly individualizované adaptivní programy, které by tyto děti vzdělávaly.

Navíc, vedle škol, které jsou prostě nevhodnými místy pro ne-neurotypické děti, má naše společnost tradičně malou toleranci či soucit pro každého, kdo postrádá sociální dovednosti nebo je vnímán jako „nenormální“. Temple Grandin, bojovnice za lepší životní podmínky zvířat, která sama má poruchu autistického spektra, tvrdí, že kdyby dnes žili Albert Einstein, Wolfgang Amadeus Mozart a Nikola Tesla, byli by také diagnostikováni jako autisti. Věří také, že autismus již dlouho přispívá k lidskému rozvoji a že „bez autistických rysů bychom možná stále žili v jeskyních“. Je přední mluvčí hnutí neurodiversity, které tvrdí, že neurologické rozdíly je třeba respektovat stejným způsobem jako rozmanitost pohlaví, etnického původu nebo sexuální orientace.

Navzdory tomu, že s běžnými denními činnostmi, které jsou pro neurotypické lidi snadné, autisté někdy bojují, mají lidé s Aspergerovým syndromem a jinými formami autismu často neobvyklé schopnosti. Například speciální vyšetřovací jednotka izraelské obranné síly 9900, která se zaměřuje na analýzu leteckých a satelitních snímků, částečně zaměstnává lidi s poruchami autistického spektra, kteří mají nadpřirozenou schopnost postřehnout vzorce. Věřím, že přinejmenším něco z fenomenálního úspěchu Silicon Valley nastalo, protože jeho kultura přikládá malou hodnotu konvenčním společenským a firemním hodnotám oceňujícím letité zkušenosti a konformitu, které ovládají většinu společnosti a většinu institucí na východním pobřeží USA. Oceňuje nerdovské, nepřizpůsobivé mládí a mění jeho nadlidské „abnormální“ schopnosti na stroj na peníze, což vyvolává závist celého světa. (Tato nová kultura je nádherně inkluzivní z pohledu neurodiversity, ale “white-dude centric” (zaměřená na bílého chlápka, pozn. překl.) a problematická z pohledu pohlaví a rasy.)

Tento druh rozpoznávání vzorců a mnoho dalších neobvyklých rysů spojených s autismem jsou extrémně užitečné pro vědu a inženýrství; dávají autistům často nadlidskou schopnost psát počítačový kód, rozumět složitým nápadům a elegantně řešit těžké matematické problémy.

Většina škol má však bohužel velké potíže integrovat atypické studenty, a to i přesto, že je stále jasnější, že zájmem vedené, zvnějšku neřízené či projektové učení se zdají být vhodnější pro větší rozmanitost neurálních typů, o nichž nyní víme, že existují.

Ben Draper, který provozuje Macomber centrum pro sebeřízené učení, říká, že i když je centrum určeno všem typům dětí, děti, které mají poruchu autistického spektra, v něm často výjimečně vzkvétají, zatímco v běžných školách měly potíže. Ben je součástí tzv. unschoolingového hnutí, které věří, že nejen že by učení mělo být sebeřízené, ale že ve skutečnosti bychom se na zvnějšku vedené učení vůbec neměli zaměřovat. Děti se učí v procesu následování svých vášní, a proto jim musíme jít z cesty a poskytnout podporu podle potřeby.

Mnozí samozřejmě tvrdí, že takový přístup je příliš nestrukturovaný a nevede k zodpovědnosti. Podívám-li se však zpět, cítím, že mně osobně by unschooling velmi prospěl. Ben a můj kolega Andre Uhl, který mě s unschoolingem seznámil, v nedávné studii tvrdí, že unschooling nejen že funguje pro všechny, ale že současný vzdělávací systém – kromě toho, že jeho výsledky jsou špatné – navíc také zasahuje do práv dětí jako jednotlivců.

MIT (výzkumná laboratoř v Massachusetts Institute of Technology, pozn. překl.) je jedna z mála institucí, která v éře před internetem poskytovala místo pro ne-neurotypické typy s mimořádnými dovednostmi pro shromažďování a utváření komunity a kultury. Dokonce i MIT se stále snaží zlepšit, aby těmto dětem poskytla rozmanitost a flexibilitu, kterou potřebují, zejména v našem vysokoškolském programu.

Nejsem si jist, jak bych býval byl diagnostikován, ale byl jsem naprosto neschopný být tradičně vzdělávaný. Rád se učím, ale zajímám se o vše téměř výlučně prostřednictvím rozhovorů a při práci na projektech. Postupně jsem si nějak – dost neobratně a se spoustou překážek a úsilí, ale také s mnoha zadostiučiněními – poskládal pohled na svět. Nedávno jsem napsal dizertaci o mé teorii světa a o tom, jak jsem ji vyvíjel. Ne, že by se měla má zkušenost zobecňovat – jeden čtenář mé dizertace řekl, že jsem tak neobyčejný, že bych měl být považován za „lidský poddruh“. Já to považuji za kompliment, ale myslím, že existují další lidé jako jsem já, kteří neměli takové štěstí, skončili v tradičním systému a většinou trpěli, nikoli vzkvétali. Ve skutečnosti většina dětí pravděpodobně neměla takové štěstí jako já, a zatímco některé typy lidí jsou vhodnější pro úspěch v současné konfiguraci společnosti, obrovské procento dětí, které selhávají v nynějším systému, disponují úžasným množstvím toho, čím mohou přispět a teď to přichází nazmar.

Kromě vybavení dětí základní gramotností a občanskou angažovaností byly školy průmyslového věku primárně zaměřeny na přípravu dětí k práci v továrnách nebo k provádění opakujících se činností. Mohlo to vypadat, že dává smysl pokoušet se přeměnit děti na (inteligentní) robotizované osoby, které by byly schopny řešit problémy ve standardizovaných testech bez smartphonu nebo internetu a jen s tužkou č. 2 v ruce. Převýchova ne-neurotypických dětí nebo pokusy o jejich nápravu pomocí léků či institucionalizace se mohly zdát důležité pro naši průmyslovou konkurenceschopnost. Také nástroje pro výuku byly omezeny technologií doby. Ve světě, kde skuteční roboti přebírají mnoho z těchto úkolů, možná potřebujeme přijmout neurodiverzitu a podporovat společné učení prostřednictvím vášně, hry a projektů, jinými slovy nechat děti, aby se učily způsobem, kterým stroje nemohou. Můžeme také využít moderní technologie pro propojující učení, které podporuje různorodé zájmy a schopnosti a je integrováno do našich životů a komunit zájmu.

V Media Lab máme výzkumnou skupinu nazvanou Celoživotní školka a vedoucí skupiny Mitchel Resnick nedávno napsal stejnojmennou knihu. Kniha je věnována výzkumu skupiny o tvůrčím učení a čtyřech P – Passion (vášeň), Peers (vrstevníci), Projects (projekty) a Play (hra). Skupina se – tak jako já – domnívá, že nejlépe se učíme, když následujeme svou vášeň a pracujeme s ostatními v projektovém prostředí s hravým přístupem. Moje vzpomínky na školu byly „žádné podvádění“, „dělejte svou vlastní práci“, „zaměřte se na učebnici, ne na vaše záliby nebo na vaše projekty“ a „čas na hraní je až po učení, chovejte se slušně a studujte, nebo budete mít ostudu“- přesně opačný než čtyři P.

Řada problémů v oblasti duševního zdraví je podle mého názoru způsobena snahou o „opravu“ nějakého typu neurodiversity nebo prostou necitlivostí či nepatřičnou komunikací s danou osobou. Mnoho duševních „onemocnění“ může být „vyléčeno“ poskytnutím vhodného prostředí pro učení, žití nebo interakcí s touto osobu se zaměřením na čtyři P. Mé zkušenosti se vzdělávacím systémem – jak jako “předmětu” vzdělávání (žáka a studenta), tak nyní jako jeho součásti – nejsou nijak výjimečné. Domnívám se, že alespoň jedna čtvrtina lidí, kteří jsou diagnostikováni jako nějaký typ ne-neurotypika, má velké potíže se strukturou a metodami současného vzdělávání. Lidé, kteří jsou netypičtí, by měli být schopni myslet na sebe sama jako na pravidlo, nikoliv na výjimku.

Joi Ito je spoluautorem knihy Whiplash: Jak přežít naši rychlejší budoucnost a ředitelem MIT Media Lab (výzkumná laboratoř v Massachusetts Institute of Technology).


🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

Další pobyty budou v termínech 8.–12. května (pracovní pobyt), 12.–21. července, 16.–25. srpna a 4.–13. října 2019.

Komentáře jsou uzavřeny .