Zatím žádné komentáře

Pomohli jste mi najít a začít si vážit sebe

S blížícím se koncem školního roku pro mě v prváku na střední (nepředbíhejme) stále stoupala touha podělit se s vámi o můj příběh a názor. Avšak času moc nezbývalo, takže jsem se k tomu dostal až nyní. O to větší mám chuť vám následující řádky napsat.  

Začínal jsem jako každý z nás. Natěšený prvňáček. Vzhledem k tomu, že jsme měli opravdu skvělou paní učitelku, vydrželo mi toto nadšení po celý první stupeň základní školy. Úkoly na doma jsme dostávali, ale já měl vždy všechno napřed, takže pro mě nikdy nebyly. Změny přišly až na druhém stupni. Tam už jsme úkoly neměli vůbec. Ale teď bych se chtěl dostat k tomu, co mi základka vzala.

Vždy jsem byl ten typický bezproblémový žák, který slyší na to, když mu někdo řekne, že je hodný. Myslel jsem si, že je to správné a dělal jsem jen to, za co jsem vždy dostal pochvalu, že jsem hodný žák. Vždy jsem poslechl jakýkoliv příkaz a ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli to k něčemu je, nebo ne, případně, jestli já sám to tak cítím. Nějaké vlastní cítění u mě už vůbec neexistovalo. 

Časem jsem však vyzrával a základka se blížila ke svému konci. Já byl vystaven tomu rozhodnout se, kam půjdu dál. Ale sám se rozhodnout?! Cože?! K tomu jsem nikdy neměl možnost. Já jsem to vlastně neuměl. Pokaždé jsem dělal jen to, co by měl dělat poslušný žák. Za těch devět let mi byla zadupána jakákoliv schopnost rozhodovat se a s tím i spojené sebevědomí. Bylo mi doporučeno učňovské středisko. V tu chvíli se v mém srdci vzepřel poslední kousek mé osobnosti, která se naštěstí na poslední chvíli ozvala a prosadila si své. Takže jsem poslechl sebe a šel na (běžnou, průměrnou) střední školu. Teď možná budu mít vyznamenání, ale známky pro mě nejsou zas tak důležité. Však to víte. Tím jsem chtěl pouze upozornit na to, že když se člověk vzpamatuje, tedy dokud ho to zas nesrazí, tak může mít skvělé výsledky, přestože by to nikdo nečekal.

O prázdninách, než jsem na střední nastoupil, jsem narazil na Svobodu učení a opravdu jsem se v tom našel. 

Nyní mám za sebou rok na střední. Šel jsem tam s velkým nadšením a opravdovou chutí to studovat. Samozřejmě, že ta chuť a velké nadšení mě za ten rok přešlo, ale co s tím nadělám? Víceméně nic. Alespoň, že existuje něco jako Svoboda učení, takže je tu i nějaká naděje a zároveň vím, že nejsem jediný s tímto názorem. Pomohli jste mi najít a začít si vážit sebe. Za to jsem vám nesmírně vděčný. 


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

A také:

❤Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

Komentáře jsou uzavřeny .