Zatím žádné komentáře

Proč se mají děti učit číst a psát v 6 letech?

Položili jste si vlastně někdy tuto otázku? Nebo to tvrzení máte natolik pod kůží, že ho přijímáte jako daný fakt? Dle drtivé většiny školních vzdělávacích programů se mají české děti začít učit číst a psát v šesti až sedmi letech a umět to nejpozději ve třetí třídě. Škola se vůbec neptá, jestli dítě k takovým dovednostem dozrálo, škola je tu přece od toho, aby tyto základy děti vyučovala. A dítě, které se v tomto období nenaučí patřičně číst a psát, je diagnostikováno jako dyslektik, dysgrafik, dysortografik, dyskalkulik (dys můžete přilípnout dnes na všechno, snad jen s dyskotékou byste ve škole nepochodili). A rodiče věří tomu, že je jejich dítě vadné, že musí tvrdě pracovat na pilování jeho nedokonalostí. Jak často zmiňuje bývalý prezident Microsoftu pro Evropu, Jan Mühlfeit, který dnes pomáhá lidem odkrývat jejich skrytý (či v minulosti zabitý) potenciál, rodiče promarní naprostou většinu času zaměřováním se na slabiny dítěte, namísto toho, aby zalévali jeho silné stránky a rozvíjeli jedinečný potenciál. Co si z takového poselství dítě asi odnese? Že je neschopné, hloupé, nenaučí se nic bez nátlaku, musí mít nad sebou bič? Že potřebuje mít pořád za zády někoho, kdo ho bude řídit a hodnotit? Kdyby povinná škola začínala v roce výukou chození, po vzoru smýšlení dnešní většinové společnosti by většina absolventů také žila v domnění, že se naučila chodit jen díky vyučování ve škole. Naštěstí pro školu dokážeme doma většinu dětí nějakým způsobem natrénovat neustálým opakováním, popostrkováním, zkrátka je nějak donutíme k dennímu plnění pro dítě mnohdy nesmyslných úkonů. Když jsme dost vytrvalí, dítě se nechá přesvědčit a ztrácí svou vlastní vnitřní sílu. Klasická škola nám bere to nejcennější, totiž víru v sebe sama a své schopnosti, to, co mnohdy celý zbytek života doháníme v motivačních kurzech a knihách o tom, jak si zvýšit sebevědomí.

Srovnávání je nemoc

Naomi Aldort : „Ve škole určují, kdy se děti mají co učit. To je naprosto špatně. Učíme děti číst. Všechno se musí naučit v určitou dobu. Ne každé dítě je v šesti letech zralé ke čtení. A když není, skončí s brýlemi, dyslexií či se všemožnými poruchami učení. Nejsou to žádné poruchy učení, prostě by stačilo počkat tři roky. Když se snažíte marně přimět své půlroční dítě, aby chodilo, znamená to, že má poruchu chůze jen proto, že to nedokáže? Některé děti neumí v jednom roce ještě chodit. Znamená to snad, že mají poruchu chůze, protože my natolik věříme představě, že v jednom roce by měly chodit? Ne každý chodí v roce, ne každý mluví ve dvou. Einstein prý nemluvil do svých čtyř let. Se čtením je to naprosto stejné. Existují doma vzdělávané děti, které nečtou, dokud jim není třináct, čtrnáct či patnáct let. Potom se to naučí během jednoho týdne. A není rozdíl mezi nimi a těmi, kteří se naučili číst ve čtyřech letech. // //Srovnávání je nemoc. Je jedno, jestli čtyřleté dítě umí číst lépe než patnáctileté. A já dokonce doporučuji, aby se naučily číst co nejpozději to jde, protože to mění mozek. A mozek potom ztrácí to, co může dělat jen když neumí číst. Protože čtení se soustřeďuje pouze na tu vizuální stránku, symboly, paměť se nemusí spoléhat sama na sebe. Proč také, když teď je to napsané. Takže celá část mozku, která se soustřeďuje na zapamatování příběhů, představivost, vzpomínky, zvuky, hudbu, všechno je najednou poněkud utlumeno tím, když se soustřeďujeme jen na vizuální kapacitu. A my jsme tak pyšní, když umí dítě brzy číst nebo umí zacházet s různými chytrými technologiemi a já na to říkám, že si nejsem jistá, zda je to v dlouhodobém důsledku dobré pro jejich mozek, pro jejich emoční kreativitu a celkový vývoj.“ [1]

Svoboda především

Když se náš syn učil číst a psát velká písmena ve třech letech, bylo to čistě z jeho vlastní iniciativy, prostě obkresloval tvary, které okolo sebe viděl a často se ptal, co jaké písmeno znamená. Byl to jen vedlejší produkt – nikoli hlavní záměr – komplexního procesu učení. Postupem času své písmo sám vylepšoval, z neohrabaných tvarů se stávaly dokonalé siluety. V pěti letech se rozhodl přejít k psacímu písmu, především kvůli psaní malých písmen. Na jeho vlastní žádost jsem mu nabídla různé typy písem a on si z nich vybral. Kdyby o to neprosil, nevnucovala bych mu to. Vstřebal to během necelého měsíce, kdy nás každý den prosil, abychom s ním byli a pozorovali, jak se to učí a ptal se na případné nejasnosti. Nebyli jsme to my, kdo ho nutil psát, někdy se zdálo, že je to spíše naopak, dokázal pilováním strávit hodiny denně. A nebyli jsme to my, kdo by mu spílal za špatnou úpravu, byl schopný popsat třicet papírů, dokud nebyl spokojený s výsledkem. Aby se děti o něco staraly, musí jim na tom záležet. Násilným cpaním nevyžádaných informací v něm tu péči těžko probudíme. Můžeme mu roztrhat sešit salátového vydání, ale tím nikterak nepřispějeme k vyřešení příčiny, jen primitivním způsobem potvrdíme všeobecné principy dosavadního školství. Děti, které mají možnost si zcela řídit své vzdělávání (sem spadají i děti z unschoolingových rodin a demokratických škol), mají především svobodu rozhodovat kdy, jak, jak dlouho a co se budou učit a kdy skončí. A když už se rozhodnou něco naučit, dokáží to mnohdy rychleji a hravěji. A je jedno, jestli je to v pěti nebo patnácti letech.

Ovšem pokud se setkáváte pouze s dětmi, které jsou výsledným produktem klasického školství, nahlížíte na děti pod velmi úzkým zorným úhlem. Zkušenosti z tohoto izolovaného a nezdravého prostředí vám budou bránit vidět děti takové, jaké skutečně jsou a s jak silnou vnitřní motivací a láskou k učení se narodily.

Zbořme mýty

V dnešní školou povinné společnosti to z pohledu některých rodičů může být pokládáno za štěstí, že se dítě naučí číst a psát dřív, nejlépe v předškolním věku. Alespoň ta zásadní podmínka pro přežití v nehostinném školním prostředí je splněna. Ale co když se to nenaučí v rámci stanovené lhůty? Co uděláme? Budeme tlačit na dítě, které je v tom systému jako zrnko mezi mlýnskými kameny? Nebo zkusíme vyvinout větší iniciativu za účelem prolomení bariér?

Bylo by krásné, kdyby mezi rodinami a školou nestála hradba a nepřehazovali si vinu jako horký brambor: kdo za to může, že dítě neskáče jako loutka? Protože kvůli mylným předpokladům si vytváříme nemocné prostředí plné vynucování, přetvářek a lásky pouze za odměnu, kde není nikomu doopravdy dobře a děti na něj navíc určitým, pro nás nezřídka nelibým způsobem reagují. Udělali bychom všichni lépe, kdybychom dali hlavy dohromady a zbořili mýty o tom, co kdy mají děti v daném věku umět. Ani my nejsme všichni jazykově stejně vybavení, nepřihlásíme se do kurzu čínštiny pro extra pokročilé, když se neumíme ani představit a čínské písmo si pleteme s rozsypaným čajem. V dospělosti máme možnost si volit, kdy a na co jsme zralí a připraveni, proč by to pro děti měl být nedostatkový luxus? Ovšem kdybychom pobývali v Číně, dřív či později se vše potřebné k přežití naučíme. Pro děti, které jsou od přírody naprogramované přebírat kulturu, do níž se narodily, by bylo hodně těžké nenaučit se číst. Naše společnost je postavena na textech; od mobilních telefonů, přes počítačové hry po zastávky trolejbusů. Ale je vcelku snadné, a škole se v tom nevídaně daří, dětem znechutit čtení knih a všeho, co by mohlo připomínat školní látku.

Jsme rozdílní a je to v pořádku

Jsou lidé, kteří mají určité potřeby na velmi odlišné úrovni než většinová společnost a rodiče, kteří s láskou pečují o jejich začlenění, si zaslouží převelkou úctu. Bylo by ale dobré porozumět tomu, kdy se jedná o specifické potřeby dítěte a kdy je to jen uměle tvořený nátlak ze školních osnov. Jak na klasických školách, tak i na svobodných se objevují lidé, kteří projevují pramalý zájem o čtení či psaní. Rozdíl mezi jejich absolventy je především v tom, že ze svobodných odcházejí s hrdostí a sebedůvěrou a celkově šťastnější. Častěji se jedná o chlapce, kteří jsou však nadprůměrně zruční manuálně a umí třeba velmi dobře pracovat se dřevem (pokud k něčemu takovému mají přístup a mohou se své vášni plně věnovat), a mnohým to nebrání ani stát se úspěšnými inženýry [2]. Z klasických škol lidé s těmito nevýhodami odchází se sklopeným zrakem a pocity, že jsou hloupí. Aby prošli jednotlivými ročníky, museli věnovat několikanásobně více hodin denně něčemu, čemu nerozumí a čelili posměškům a srovnávání se sečtělejšími spolužáky. Promarnili přemnoho drahocenného času, který se už nikdy nevrátí. Z radosti poznávat se pro takové děti život v klasické škole stává jen každodenním bojem o přežití, nezřídka se kvůli škole boj přenáší i domů. Nemůžeme opominout ani učitele, pro které je to mnohdy nelehká až nemožná výzva sjednotit tak rozdílné potřeby jednotlivých dětí.

Dyslektik? Ne, dysfunkční systém.

A když už jsme se natolik zhlédli v nálepkování, pojďme si vyjasnit pojmy. Pokud dítě, které je v běžném životě obklopeno různorodým prostředím a žije v alespoň průměrně pečující rodině, neumí číst či se zaobírat dostatečně matematikou ve školou daném věku, neznamená to automaticky, že je dyslektik či dyskalkulik, znamená to, že žije v dysfunkčním systému, který nebere ohledy na skutečnou zralost dětí. Systém si myslí, že má výsostné právo tu zralost uměle určovat. A řádně proškolení rodiče uvěří cizím institucím, namísto toho, aby vložili důvěru do vlastního dítěte. Snaží se všemožnými metodami, vnější motivací a nátlakem zlomit dítě, namísto toho, aby usilovali o prolomení nesmyslně nastavených měřítek.

Dysmodelka, dyskuchařka

Někoho si školský systém natolik zotročil, že v souladu s jeho stanovami a tabulkami své dítě představuje pod nálepkami. Jen si představte, že by vás váš protějšek představoval stylem: „To je má manželka, 28 let, dysmodelka, dyskuchařka, s afektivními záchvaty a s poruchou vidění (proto nosí brýle).“ Jak byste se cítili, kdyby na vás takto nahlížel nejbližší člověk? Bylo by absurdní něco takového slyšet mezi dospělými lidmi, přesto spousta lidí v nejlepší víře s dětmi jedná takřka jako kdyby byly majetek školy, o kterém může vydávat rozsudek zas a pouze daná instituce, a to jen proto, že neodpovídá jejím masovým měřítkům. Jak praví citát: „Narůstající počet dětí s poruchami učení je měřítkem strnulosti školského systému, a nikoliv dětí.“

Nutíme děti dělat něco, co nechtějí

Mnozí odvážní rodiče, kteří zvolí alternativní školní instituce nebo se dokonce odhodlají převzít otěže do svých rukou a snaží se poskytnout dětem zdravější prostředí pro vzdělávání, přesto naráží, když dítě kvůli půlročnímu přezkoušení potřebují nějakým způsobem dotlačit do určitého bodu. Naráží na stejně prekérní situaci jako učitelé ve škole – jak přimět dítě dělat něco, co nechce. A vyvrcholí to u přezkoušení, kdy se dítě prohřeší tím, že netuší, která řeka protéká hlavním městem. Pokud vám osobně (a ne pouze školnímu vzdělávacímu programu) upřímně záleží natolik na tom, aby si dítě daný fakt zapamatovalo, vezměte ho tam vykoupat. Je větší šance, že se to naučí díky zážitku na místě než nudným drcením u ploché mapy. Neboť pokud dítěti něco stokrát zopakujete a ono tomu pořád nerozumí, kdo má potom problém s učením? Ale i když ty školou požadované základy nebude znát zpaměti jako když bičem mrská, neznamená to, že Vltavu jednou nebude sjíždět jako vodák nebo kapitán lodi. Škola děti připravuje na pouhý zlomek veškerých povolání, která existují, nemluvě o těch, která budou v době jejich dospělosti tak potřebná a která snad ještě ani nevznikla. Proč se snažíme nacpat náhodně seskupené děti podobného věku do stejné konzervy, když drtivou většinu z takto nabytých znalostí stejně potom nevyužijí?

Neonálepkovaná tanečnice

Sir Ken Robinson mluví o tom, že inteligence je rozdílná. [3] Když škola osmileté Gillian Lynne jejím rodičům napsala, že trpí poruchou učení, protože byla ve škole beznadějná, nemohla se soustředit a pořád se ošívala, šla s ní matka k psychiatrovi. „Myslím, že dnes by řekli, že Gillian trpí hyperaktivitou, nemyslíte? Ale tehdy byla třicátá léta a hyperaktivita ještě nebyla vynalezena. Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha.“ Matka probrala s psychiatrem její problémy ve škole, že pořád vyrušovala nebo nosila pozdě úkoly. Psychiatr si vše pozorně vyslechl, pustil rádio a vzal si matku stranou a řekl jí, ať se na ní podívá: „Paní Lynnová, Gillian není nemocná, ona je tanečnice. Vezměte ji do taneční školy.“ Matka ho poslechla. Gillian dokončila Královskou školu baletu a založila vlastní taneční společnost. Je také choreografkou a pracovala na muzikálech Cats (Kočky) a Fantom opery.

Začarovaný kruh

Ve škole trpí poruchou pozornosti téměř všichni, jen někteří to dokážou lépe maskovat a umí včas zpozornět, když se na ně blíží řada při čtení. Kdykoliv je příležitost, děti utíkají do svých světů, dívají se z okna, kvůli nemožnosti pohybu se alespoň houpou, tajně si čtou, kreslí, dopisují s kamarádem (to by bylo, aby se socializovaly mimo povolený rámec pětkrát denně deset minut o přestávkách). Zdá se, že paralelně s vyučováním ve třídě probíhá ještě jakýsi tajný život, kdykoliv se učitel otočí zády. A jak jste na tom vy, když se chcete něco naučit a jdete na kurz nebo přednášku někoho významného, také si sedáte na nejlepší místo, abyste co nejvíce pochytili? Předpokládám, že si nezaplatíte kurz nebo lístek do kina a potom si nenajdete židli, ze které nic neuvidíte a nikdo neuvidí ani vás, abyste si mohli v klidu dělat, co chcete nebo snad rušit. Přesto tohle je ve škole denní chleba. Personál máme, prostory také, stačí pozměnit pár základních nešťastně zvolených premis o dětech a získáte velmi pozorné obecenstvo i schopné pracovité mladé lidi, kteří se těší, až se něco nového dozvědí a naučí. Jedině tohle by dokázalo přilákat do školství schopné lidi, kteří mají co předávat, a to se nemusí jednat ani o vystudované pedagogy, ale lidi, kteří své povolání dokážou prezentovat v praxi, ať už je to ekonom nebo truhlář. Vše nespočívá jen v penězích, mnohé schopné lidi byste do současného stavu školství nepřilákali ani za dvojnásobek mzdy. Nesčetně absolventů pedagogických škol, kteří už předem počítají s tím, že do školství nezavítají, či učitelé se syndromem vyhoření by mohli vyprávět. Ale pořád se všichni motají v začarovaném kruhu a v důsledku svádí veškeré vzniklé problémy na „dnešní děti“.

Porucha? Ne, pouze proces učení.

Aby nedošlo k mýlce. Děti nedělají nutně to, co je podle nás viditelně baví, ale především to, co jim dává smysl. Tím pádem ten proces učení nemusí být vždy plný úsměvů, ale někdy dokonce pláče. Pokud má dítě možnost sebeřízení ve vzdělávacím procesu, stanoví si cíl a je úplně v pořádku, když na cestě prožívá frustraci. Bez určité míry frustrace není ani možnost růstu. Nelekejte se, když se rozčiluje, že mu něco nejde. Neznamená to, že má poruchu učení. Znamená to, že učení právě probíhá. Ale bylo by úsměvné si to plést s uměle stanovenými nesmyslnými požadavky ze školních osnov, které dítě nutí přijímat nestravitelné množství nepotřebných informací bulimickou metodou nacpat se – vyzvracet do písemky a zapomenout. V lepším případě si lidé vzpomenou, že se to někdy ve škole „učili“. Děti mají od přírody nesmírnou vnitřní motivaci. Nerodí se demotivované, abychom je pak museli masivně hvězdičkovat, jedničkovat či strašit poznámkami a smutnými smajlíky. Je fascinující, že se naučí chodit, i když tisíckrát spadnou. Samozřejmě u toho dítě bude křičet, když se mu to nepovede, ale i s každou chybou se něco nového naučí a učí se to postupně. Krůček po krůčku. Jako všechno, co bude ve svém životě potřebovat.

Děti si stanovují výzvy každý den

Naomi Aldort: „Když bylo mému nejstaršímu synovi šest let, šli jsme na setkání s rodinami vzdělávajícími děti doma, kde si vyměňovaly různé materiály a on si tam koupil knihu o ptácích. Byly tam obrázky ptáků jako v encyklopedii a u nich jména, na kterých bych si sama vylámala jazyk, kdybych se je snažila přečíst. Byla tam spousta exotických tropických ptáků. Nedokázala jsem zopakovat jediný název. V tu dobu ještě neuměl číst. Sotva začal s pár základy, že tohle slovo začíná na písmeno S, tady je tečka, pochopil, že písmena jsou poskládaná podle nějaké logiky, aniž bych ho to vyučovala. Té noci, co si koupil knihu, nechtěl jít spát. Rozhodl se, že přelouská celou knihu, každé jméno ptáka od začátku do konce. Nechystal se jít spát. Už byla půlnoc a řekla jsem mu: „Tak pojď. Musíme zhasnout světlo, všichni chceme jít spát.“ Jeho odpověď zněla: „Ne, dokončím tuhle knihu.“ A některá z těch jmen byla tak těžká, že měl problém je vyslovit a byl tak frustrovaný, až brečel. A pokračoval dál. Dočetl celou knihu. Další den přečetl tu knihu svému mladšímu bratrovi. Měl neomezený čas, kdy tomu mohl věnovat svou veškerou pozornost. Tento příběh nám vypráví také o další věci, o které si myslíme, že dětem chybí. Že si děti volí tu nejjednodušší cestu k cíli. Naprostý opak je pravdou. Samy si stanovují výzvy. Děti si volí tu nejtěžší, nikoliv tu nejjednodušší cestu. Stanovují si výzvy každý den ve všem. V mezilidských vztazích, v učení, když se učí chodit. Nečekají na to, až udrží perfektní rovnováhu, aby náhodou nespadly. Jdou si za svým cílem. Je to těžké a ony jdou rovnou do schodů. A dělají to samé ve dvanácti, čtrnácti. Nemůžete je zastavit. Ale když jdou do školy a jsou zneužívány pochvalami, což může probíhat i doma, nejen ve škole, aby si zvolily tu nejjednodušší cestu, aby prošly, aby dostaly slíbenou sušenku za odměnu, jejich tendence vytvářet si těžké úkoly, zemře. Alespoň dočasně.“ [4]

Začněme hned

Je tedy snad nutné zrušit školství, abychom naše prostředí a děti uzdravili? Osobně si myslím, že by bylo nejlepší poskytnout lidem svobodu volby. Ať už by se lidé rozhodli pro klasickou školu, domácí vzdělávání, unschooling, demokratickou školu či jinou alternativu. A co nám vlastně brání, abychom z některých klasických vytvořili demokratické či alternativní? Některé se mohou stát vzdělávacími středisky nejen pro děti, ale celé rodiny. Jak pravil John Taylor Gatto v proslovu, když po třicetileté praxi ve školství poněkolikáté přebíral cenu za nejlepšího učitele roku: „Skutečná reforma je možná, ale neměla by stát nic navíc. Čím více peněz a lidí do této nemocné instituce napumpujeme, tím nemocnější bude. Potřebujeme znovu přehodnotit základní premisy školství.“ Proslovy zveřejnil ve své příhodně nazvané knize: „Proč z nás dělají hlupáky aneb Skrytý program povinné školní docházky“ a stal jedním z nejvýznamnějších příznivců unschoolingu. Společně s knihou o první demokratické škole Summerhill od jejího zakladatele A.S. Neilla [5] a přínosem významného psychologa Petera Graye, který se věnoval ve své práci demokratické škole Sudbury Valley (viz výborná kniha Svoboda učení [6]), máme k dispozici spoustu zajímavých podnětů k zamyšlení, které jak vidno aplikovat lze. Tak můžeme začít.


Přečtěte si také

  • Hodnota hry IV: Jak nás příroda učí novým dovednostemHodnota hry IV: Jak nás příroda učí novým dovednostem Výchovná síla hry spočívá v její zdánlivé banalitě. Z pohledu biologie, přesněji evoluce, je primárním smyslem hry podporovat učení se novým dovednostem. Hra je nástrojem přírody k […]
  • Pojďte si zahrát hruPojďte si zahrát hru Na minutu zavřete oči a zapomeňte všechno, co víte o škole. Představte si dům s nápisem škola, kde jsou auly a v těch aulách zajímaví, scestovalí, sečtělí a moudří lidé v rolích […]
mm

Olionka Petráčková

Už dost bylo nesmyslných písemek a potupného zkoušení, šikany a srovnávání, hvězdiček a černých puntíků. Pokud chceme naše školství opravdu uzdravit, zeptejme se přímo dětí, jak by mělo vypadat. A buďme natolik silní, abychom ustáli tu surovou pravdu, kterou nám naše paměť milosrdně vymazala. Nastal nejvyšší čas, aby svoboda rozhodovat o svém vlastním vzdělávání, přestala být pro naše děti nedostatkovým luxusem.