Zatím žádné komentáře

Rozhovor s Johnem Holtem (1980)

Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů

John Holt byl v době, kdy napsal knihy „Proč děti neprospívají“, jež je dostupná i v češtině [1] a také “Jak se děti učí”, které se následně staly bestsellery, učitelem matematiky. Nakonec s učitelskou profesí skončil, stal se řečníkem, podporoval vzdělávací reformu a pokračoval v psaní dalších knih. Nakonec – se zjištěním, že školy nemohou být reformovány – zaměřil svou energii na alternativy konvenčního školství. Založil první americký časopis o domácím vzdělávání „Vyrůstat bez školy“ (“Growing without Schooling”) a pokračoval v jeho vydávání až do své smrti v roce 1985.

Jaká je Vaše filozofie učení?

V základě je lidský tvor velmi učenlivý. Milujeme učení. Potřebujeme se učit a jsme v tom dobří. Nepotřebujeme, aby nám někdo ukazoval, jak to dělat, nebo aby nás k tomu nutil. To, co učení zabíjí, jsou lidé, kteří do toho zasahují, regulují nebo ho kontrolují.

Jaké jsou důvody pro domácí vzdělávání?

To je velká otázka. Největší výhodou je důvěrný vztah a intimita, možnost si řídit vlastní čas, udělat flexibilní program a možnost reagovat na potřeby dítěte a jeho záliby. Pokud se dítě cítí unavené nebo rozhozené, necítí se dobře nebo vypadá poklesle na duchu, dobře, zvolníme a věci okolo budou plynout poklidněji a jednodušeji. Když má dítě plno energie a je nespoutané, pustíme se do velkých projektů, projdeme si těžší látku, čteme si náročnější knihy. Myslím si, že by školy mohly být v tomhle ohledu flexibilnější, ale ve skutečnosti se do ničeho takového nepouští.

Rád bych vyjasnil, že na domácí vzdělávání nenahlížím jako na nějakou odpověď na zkaženost škol. Myslím, že domov je skutečná základna pro objevování světa, kterou nazýváme učení nebo vzdělávání. Domov je tou nejlepší základnou nehledě na to, jak dobré mohou školy být. Abych vztah škol a domova přirovnal, je to jako vztah mezi domovem a knihovnou či umělým kluzištěm. Je to vlastně doplňkový zdroj. Škola je druh umělé instituce a domov je velmi přirozený. Existuje mnoho společností bez škol, ale žádná bez domovů. Domov je střed kruhu, z něhož se pohybujete do všech směrů, proto neexistují žádná myslitelná vylepšení škol, která by můj pohled na tento vztah mohla změnit.

Co lidé při domácím vzdělávaní dělají?

O tom je samozřejmě i časopis „Vyrůstat bez školy“. Co může člověk dělat, dosti záleží na tom, jaký vypadá jeho vlastní život. Spousta rodin vede malý podnik, obstarávají si živobytí z farmy nebo nějakého řemesla, případně jsou v jejich životě jiné druhy aktivit, kterými se dospělí zabývají a jejich děti jsou do toho procesu také zahrnuty. Děti se účastní života dospělých lidí a jejich dotazy jsou zodpovězeny, jakmile vyvstanou. Jiní lidé mohou bydlet doma, ale pracovat v jiném místě. Mohou mít mnohem konvenčnější styl života. Nevěřím v jakékoliv formálně stanovené osnovy, ale je dost možné, že mohou být děti i rodiče zpočátku trochu nervózní. Nevědí, co mají dělat. Pokud je učiní šťastnějšími, když si vytvoří alespoň nějaký rozvrh s přihlédnutím na školní vzdělávací program jako takovou útěchu, nechť to vyzkouší. Je to počáteční bod. Moje rada vždycky zní, abychom ponechali na dítěti, jeho zájmech a inklinacích, kam bude směřovat. Měli bychom dítěti poskytnout příležitost vidět a zažít věci a přemýšlet o nich v co největším rozpětí, které nám náš rodinný život, okolní prostředí a podmínky umožňují. Pozorujte, pro co se děti nadchnou a podle toho jim pomozte najít cestu. Některé děti jsou spíše knihomolové, další si rády staví věci, jiné jsou spíše matematicky založené, nebo počítačově, umělecky, hudebně, jakkoliv. Kombinace nejsou a nikdy nebudou u všech stejné.

Vyžaduje domácí vzdělávání, aby rodiče strukturovali svým dětem čas jako v případě formálního vzdělávání?

Domácí vzdělávání nevyžaduje, aby rodiče něco takového dělali. Myslím, že když se do toho rodiče dostanou, zabere jim to méně času. Jak moc času budou se svými dětmi trávit, záleží na okolnostech v jejich životech. Někdy v jejich společnosti tráví spoustu času zkrátka proto, že je to spolu baví. Jindy je to pro ně těžší. Děti se těší z přítomnosti rodiče po většinu dne, ale po 7. – 8. roce už to tolik nevyžadují.

Je rodič bez pedagogického vzdělání či učitelské praxe v nevýhodné pozici i při domácím vzdělávání?

Řekl bych, že je to naopak velká výhoda. Neřekl bych, že je takový rodič nekvalifikovaný, pokud nepodstoupil trénink ve vzdělávání. Spíše bych řekl, že prakticky cokoliv, co se lidé naučí při pedagogickém tréninku, není ze samé podstaty v pořádku. Měli byste se to všechno zase odnaučit. Nikdy jsem nic takového nepodstoupil. Nejexkluzivnější, výběrové a nejnáročnější soukromé školy v této zemi si nenajímají lidi, kteří mají primárně učitelský titul. Když se podíváte na jejich fakulty – mají vzdělání v historii, matematice, angličtině, francouzštině, čemkoliv, ale primárně ne v pedagogice. Myslím, že by vás mohl fakt, že máte učitelský diplom, na těch nejprestižnějších školách naopak diskvalifikovat.

Jsou rodiče dostatečně talentovaní nebo schopní učit dítě fyziku nebo matematiku?

Děti se přece nemusí učit fyziku a matematiku jen od vás. Je spousta lidí, od nichž se to mohou naučit. Existuje spousta knih, tucty vzdělávacích kurzů. Časopis „Vyrůstat bez školy“  tyto informace také zveřejňuje. Je spousta dalších lidí, kteří by vám na vaše dotazy poskytli odpověď. Děti je nemusí získávat jen od maminky a tatínka. Je spousta lidí, kteří mají jen střední školu, nebo ji ani nedokončili a jsou schopni své děti vzdělávat doma a dělají svou práci velmi dobře.

A co socializace a společenský život dítěte?

Je to jako s přáteli – nehodláte je ve svém domě zamykat. Je pravděpodobnější, že školní socializace nadělá více škody než užitku. Lidskou poctivost, vřelost, trpělivost, štědrost, a tak dále se děti naučí spíše v důvěrných vztazích či skupinách o dvou či třech lidech. Ve velkých skupinách, které se ve školách vyskytují, mají lidé tendenci se chovat spíše hůř. Mohou se naučit něco zcela opačného – kdo je populární, podrobení se, šikanu, posměšky a podobně. Mohou navazovat přátelství po škole, během prázdnin, v knihovně, kostele.

Jak je to s příležitostmi pro děti potkávat se s lidmi z různého prostředí či socioekonomické třídy?

Většina škol, o kterých něco vím, má vyjeté dráhy. Ať už se jedná o univerzitní, podnikatelské, podle povolání. Mnohaleté studie ukazují, že tyto dráhy perfektně korelují s ekonomickým statusem rodiny. Myslím, že většina středních škol v této zemi se nemůže moc chlubit promícháváním lidí z různých prostředí nebo jiné náboženské skupiny. Bohaté děti se baví s bohatými, sportovci se sportovci, intelektuálové s intelektuály, punkeři s punkery. Možná se najdou nějaké výjimky, ale představa, že by měla škola představovat nějakou socializační míchárnu jakéhokoliv typu..? Je to holý mýtus, přátelé.

Jaký je Váš názor na vyučování čtení?

Myslím si, že, že pokud chceme čtení vyučovat, tak tomu čtení vlastně stojíme v cestě. Různé děti se učí různými způsoby. Myslím, že předčítání nahlas je zábavné, ale nikdy bych nepředčítal dítěti nahlas, jen aby se naučilo číst. Čtete nahlas, protože je to zábava a chcete se sblížit. Máte dítě v náruči či vedle vás sedí, čtete si pohádku, zkrátka se při tom bavíte. A když se nejedná o příjemnou, šťastnou, vřelou, přátelskou a milující zkušenost, raději byste to dělat neměli. Nepřispěje to ničemu dobrému.

Myslím, že děti přitahuje svět dospělých. Je krásné mít dětské knihy, ale až příliš z nich jsou spíše obrázkové. Když děti vidí dospělé číst stránky plné textu, brzy jim bude jasné, že ke zjištění, o čem se v těch knihách píše, je potřebné se nejdříve naučit číst. Je těžké nadchnout pro čtení knih dítě v rodině, ve které se žádný dospělý o čtení nezajímá.

Jaká je Vaše filozofie jako učitele matematiky ohledně tohoto předmětu?

Můj přístup k matematice je zhruba takový: K čemu používáme čísla my dospělí? Používáme je k poměřování věcí. A poměřujeme věci, abychom věděli, co s nimi můžeme dělat, abychom o nich mohli nějak rozhodnout. Proto bych doporučoval děti dělat s čísly to samé, co s nimi děláme my. Věřím v měřící pomůcky, které máme k dispozici – metry, pravítka, váhy, teploměry, barometry, metronomy, elektrické metronomy se světly, které mohou zrychlovat a zpomalovat, stopky, hodinky, kalendáře.

Dalším nástrojem jsou peníze. Děti jsou penězi fascinovány. Všichni tvrdíme: „Musíme je naučit všechnu tu aritmetiku, aby jednou uměly zacházet s penězi.“ Myslím, že zacházet s penězi je pro děti ze samé podstaty zajímavé. O rodinných financích by se mělo mluvit. Můžeme doma vyvěsit tabulku: náklady, jídlo, daně, pojištění, zdravotní péče; kolik to všechno stojí; kolik to všechno stálo minulý rok. Když o tom tak mluvím, vlastně si myslím, že vedení si záznamů a základní účetnictví jsou fascinující dovednosti a kdybyste se chtěli bavit o základech, tak tohle jsou základy. Základní myšlenka vedení záznamů, rozdíl mezi příjmem a výdaji, jejich jměním a dluhy je jeden ze skvělých vynálezů lidské mysli. Funguje to skvěle a myslím, že rodiny by mohly vést své finance, jako by byly malé podniky s příjmy a výdaji, aktivy a pasivy.

Některé děti může napadnout i to, že by mohly být rodinným pokladníkem a starat se o rodinné záznamy a účty. Tohle je skutečně „dospělácká věc“. Nechte děti napsat šek na zaplacení účtů, namísto poskytnutí mu představy o uštvaném tatínkovi sedícím za stolem s hromadou papírů. Proč? Protože tohle je nesmírně zajímavé. A školy se snaží vytrhnout všechno z reálného kontextu. Takže dětem připadá, jako kdyby všechno prolétávalo tak nějak mimo ně, což je nesmírná chyba. Počty používáte při stavění, konstruování, podnikání, fotografování, v hudbě, zlomky zase při vaření. Čísla jsou všude okolo nás, tak se můžeme seznámit a pracovat s nimi.

Jaký předmět je podle vás základ?

Žádný.

Co když rodiče pracují mimo domov?

Jeden z dotazů, které často vyvstanou, zní: „Jak mohu své dítě učit šest hodin denně?“ A na to odpovídám: „A kdo učí vaše dítě šest hodin denně nyní?“ Byl jsem dobrý student na jedné z údajně nejlepších škol a bylo to velkou výjimkou, když mi někdo poskytl byť jen pět minut vyučování. Mám na mysli pět minut, kdy se někdo věnuje vyloženě mým osobním potřebám, zájmům, obavám, těžkostem či potížím. Stejně jako většina ostatních dětí ve škole jsem se naučil, že když nerozumíte, o co při vyučování běží, pro Krista, držte jazyk za zuby.

Co dělat, když děti onemocní nebo se zraní?

Domácí učitelé mohou docházet na 3-5 hodin týdně. Bylo zjištěno, že je to naprosto dostatečné. Tyto děti nezůstávají pozadu. Žádné dítě nepotřebuje a ani by nemělo strpět šest hodin vyučování denně, i kdyby mu ho rodič mohl poskytnout. To by jim vážně lezlo na nervy!

Jak jsou děti vzdělávané doma hodnoceny, když se zapíšou na univerzitu?

Jako kdokoliv jiný. Jsou k dispozici přijímací či srovnávací testy, které můžete podstoupit. Ve skutečnosti si v nich počínají takové děti mimořádně dobře. Jsou mnohem motivovanější se naučit potřebná témata a připravit se na ně.

Stává se někdy, že doma vzdělávané dítě vysloví přání jít nebo se vrátit do tradiční školy? Co dělají rodiče?

To je různé. Někteří rodiče vyhodnotí tuto situaci jako nevhodnou. Jestliže ale k tomuto rozhodnutí dítě dojde, může to znamenat, že bude více imunní vůči manipulaci, která se ve školách vyskytuje, oproti dětem, které nemají jinou možnost, než tam docházet. Škola ztratí část své moci, když děti vědí, že mohou kdykoliv skončit, pokud budou chtít.

Rozhovor byl pořízen v roce 1980.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.


[1] Vydalo nakladatelství Stehlík

mm

John Holt

John Holt (1923 – 1985) byl nejstarší ze tří dětí a vyrůstal v Nové Anglii v USA. Studoval na různých soukromých školách, jejichž jména později odmítal prozradit s tím, že vše důležité se naučil nikoli ve škole, ale mimo ni. Absolvoval Yale University a na naléhání své sestry se stal učitelem v páté třídě. Trávil také hodně času s malými dětmi své sestry a přátel. Byl výborný pozorovatel, a proto si brzy všiml obrovského rozdílu v určitých způsobech chování desetiletých dětí ve své třídě, které měl velmi rád (jak je mj. patrné z jeho první knihy How Children Fail / Proč děti neprospívají), a jeden- až dvouletými dětmi. Děti ve třídě, navzdory jejich materiálně bohatému zázemí a vysokému IQ, se často až na několik výjimek projevovaly bázlivě a nejistě, zatímco mladší děti byly odvážnými dobrodruhy.

Komentáře jsou uzavřeny .