Zatím žádné komentáře

Sudbury: unschooling školy

Zastánce Sudbury škol Bruce L. Smith, který má s nimi dlouholeté zkušenosti, popisuje podobnosti unschoolingu s tímto typem škol.

Po několika letech učení ve státní škole v Columbii, ve státě Missouri, Bruce L. Smith odešel a našel své pravé poslání jako zastánce modelu vzdělávání podle školy Sudbury Valley. Bruce založil a nebo pracoval v Sudbury školách v Illinois, na Floridě a v Coloradu, kde je nyní zaměstnán ve škole Alpine Valley již od roku 1998. V roce 2005 založil Center for Advancing Sudbury Education, které propaguje tuto unikátně obohacující formu školní docházky. Více od Bruce naleznete zde.

Sudbury model byl poprvé představen v roce 1968 ve škole Sudbury Valley na západním předměstí Bostonu. Od té doby se rozšířil do několika tuctů škol (asi dvě třetiny jsou v Severní Americe), které jsou všechny založeny na jednoduchých předpokladech: za prvé, že děti jsou vrozeně a silně zvídavé, poháněné rozumět a ovládat svět kolem nich; a za druhé, že to nejlepší vzdělávání uznává a respektuje tuto základní pravdu tím, že umožňuje mladým lidem svobodu a zodpovědnost objevit své vlastní cesty.

Ačkoli mnoho škol takto mluví, zjistil jsem, že Sudbury je neobvykle důkladná při opravdové praktické aplikaci. Stejně jako unschooleři, Sudbury studenti svobodně rozhodují o svých dnech, měsících, letech. Není zde žádná hierarchie usilování a veškeré učení se děje organicky – iniciované, řízené a hodnocené samotným studentem. Třídy a jiné strukturované učící situace (např. stáže) mají v Sudbury školách své místo, ale jen pokud si je sami studenti přejí. Velká část učení se odehrává v průběhu každodenního života, většinou ve formě her a diskuzí.

Ve skutečnosti jsou filozofické podobnosti mezi unschoolingem a Sudbury školami tak značné, že jsem si často vypůjčil myšlenky unschoolerů, aby mně pomohly ujistit rodiny, že důvěřování dětskému nadšení není jen v pořádku, ale že to vede k nejefektivnějšímu učení. A to mně naopak připomíná, že unschooleři a Sudbury rodiny mají také společné následující: mnoho z našich příbuzných, přátel a známých si myslí, že jsme blázni a že naše děti vystavujeme riziku. Takže sdílení našich úspěchů – konkrétních připomenutí, velkých či malých, jak (a jak dobře) svoboda funguje – se zdá jako velká laskavost, kterou bychom si vzájemně mohli poskytnout.

Kromě jejich víry v přirozenost a schopnosti mladých lidí, Sudbury školy jsou unikátní v jejich struktuře, která je určována lidmi, kteří jsou v nich přímo zapojeni. To znamená všechno od pravidel, rozpočtu, až k přijímání zaměstnanců je utvářeno demokratickým procesem, ve kterém je hlas každého studenta rovný s jakýmkoliv dospělým. Tato struktura je flexibilní – uvnitř každé školy a mezi různými školami – a ke změnám může docházet kdykoliv.

Takže jak se Sudbury školy chovají jako školy? No, za prvé, máme opravdovou budovu, kde se studenti pravidelně scházejí. Požadavky docházky jsou částečně kvůli právním záležitostem, ale také kvůli zajištění kontinuity ve školní komunitě. Jak jsem již říkal, je zde velká flexibilita: např. v mé škole mohou studenti přijít mezi 8 a 11 hodinou a je vyžadováno, aby zůstali minimálně pět hodin (škola je otevřena devět hodin a mnoho studentů je zde déle, než je minimum). S politikou otevřeného kampusu mohou studenti volně během dne přicházet a odcházet, pokud splní své závazky ve škole.

A tyto závazky jsou velice skromné. Soudní komise se schází pravidelně, aby projednala stížnosti ohledně chování, a je očekáváno, že se zde budou lidé střídat a vypovídat, pokud je potřeba. Sudbury studenti obvykle musejí také pravidelně uklízet. Na školní řízení dohlíží každotýdenní rada, která vyhodnocuje práci Soudní komise a zvažuje návrhy týkající se pravidel a aktivit, které mohou zasáhnout do normálního běhu dne (např. výlety, akce, návštěvy). Poté jsou zde úředníci a komise, na které je delegována většina školních činností, společně s certifikací (zajišťující bezpečné a zodpovědné používání školního vybavení) a věkové míchání (Sudbury školy jsou otevřeny věkovým kategoriím korespondujícím se základní a střední školou).

V tomto prostředí se studenti nejenom učí převzít zodpovědnost za své vlastní vzdělávání, ale také vidí, co všechno obnáší vedení takové instituce – ačkoli většina z toho je volitelná. Studenti se mohou zúčastňovat Školní rady, pracovat v komisích a stát se úředníky… ale nemusí. Je od nich očekáváno, že budou dodržovat rozhodnutí těchto orgánů, ale jejich účast není vyžadována. Znovu opakuji, docházka, Soudní komise a úklid jsou jediné povinné aktivity – a i v těchto případech mohou studenti změnit relevantní pravidla a požadavky. Nad rámec těchto oblastí mají studenti volnost dělat si, co chtějí, dokud respektují práva ostatních na to samé.

Kromě veškeré svobody a flexibility, Sudbury školy také poskytují trvající, věkově promíchanou komunitu, ve které mladí lidé sdílí zodpovědnost za udržování kultury respektu. Tento prostor vně rodinného kruhu dává našim studentům výhody rozmanitého a životaplného „domova mimo domov“, díky kterému mohou zkoušet nové věci a nové způsoby myšlení a žití. V této dynamice si Sudbury studenti rozvíjejí mimořádné mezilidské dovednosti. Jsou zde neustálé možnosti hodnotit a regulovat vlastní chování, a stýkat se s lidmi, s kterými nemáme rodinný vztah. Nesmělé děti se naučí mluvit samy za sebe; příliš asertivní děti se naučí, jak se držet zpátky. Všichni nakonec dospějí ke svým vlastním úžasným způsobům.

Sudbury školy pěstují větší stupeň samostatnosti a osobní síly než jaký jsem viděl kdekoliv jinde. Jsou to nepostradatelné schopnosti, jelikož všichni víme, že učení není jen o tom následovat své vášně, ale také o tom, přijít na to, jak realizovat tyto vášně v kontextech, ve kterých nám nikdo nepomůže. Všechno učení není vyhledáváno; některé je nám prezentováno ve formě vyrušení a překážek – lidmi, které nemáme rádi a se kterými nevycházíme, ale s kterými musíme koexistovat; překážek, které musíme překonat, abychom získali to, co chceme; věcmi, které bychom raději neustále odkládali, ale které musíme udělat nebo naučit se před tím, než dosáhneme toho, čeho chceme.

Závěrem bych zdůraznil, že Sudbury model je jednoduše nejvíce obohacující formou vzdělávání, které jsem za dvacet let své pedagogické kariéry zažil; naši studenti vykazují vyspělost dalece převyšující jejich věk, zatímco si uchovávají nejlepší vlastnosti dětství. Výřečně a rozvážně, jsou příkladem sebevědomí a hravosti. Plní nadšení a osvobozeni od strachu jsou pozoruhodně zdatní v tom, že vědí a stávají se tím, kým jsou, objevují a dosahují svých cílů.

Je úžasné oslavovat společné rysy a odlišnosti našich přesvědčení a praktik. Unschooleři a Sudbury rodiny společně čelí statu quo, které se nás snaží pošpinit a zbytečně nám ztížit následování našich srdcí. Větší poznání našich přístupů, sdílení našich myšlenek a úspěchů a spolupráce na vybudování všeobecného přijetí toho, co děláme, může jen pomoci v pokládání základů budoucnosti, ve které budou děti opravdu svobodné.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
Originální článek: Sudbury: the Unschooling Schools

Komentáře jsou uzavřeny .