Zatím žádné komentáře

V čem je povinné vzdělávání lepší než povinná školní docházka s možností domácího vzdělávání? [1]

Domácí vzdělávání (dále DV), v české legislativě uváděné jako individuální vzdělávání definuje § 40 školského zákona jako jiný způsob plnění povinné školní docházky. “Země, které mají uzákoněné povinné vzdělávání a nikoli povinnou školní docházku (např. Dánsko, Finsko, Francie, Lucembursko, Slovinsko, Velká Británie, Portugalsko, Izrael aj.), staví individuální vzdělávání jako alternativu ke vzdělávání ve školských zařízeních.” [2]

Někdy však neznamená, že povinné vzdělávání je automaticky lepší než povinná školní docházka. V některých zemích (např. Finsko) mají sice povinné vzdělávání, avšak domácí vzdělávání je tam regulované na úrovni podzákonných norem a v závislosti na rozhodování místních autorit: “Úřady akceptují právo rodičů na domácí vzdělávání, ale často toto právo omezují a v některých případech mylně interpretují zákon. Zákon dává místním orgánům dohlížecí úlohu.” [3]

Záleží na tom, jak je to celkově postavené a i na ostatních souvisejících právních normách. Nicméně – na základě srovnání legislativy z různých zemí – se obecně ukazuje, že většina zemí s povinným vzděláváním umožňuje/legalizuje, resp. nezakazuje unschooling a další formy sebeřízeného vzdělávání [4]. Zároveň platí, že v těchto zemích, i pokud je domácí vzdělávání regulované, existuje na něj – narozdíl od ČR – právní nárok („V ČR rozhoduje o zařazení žáka do DV ředitel školy na základě žádosti rodičů.“) [5].

Také existují země s povinným vzděláváním, kde je unschooling úplně legální, tzn. neexistuje žádná povinnost přezkušování ani plnění státem definovaných kurikulárních dokumentů (ty mají pouze doporučující charakter), například v některých částech Austrálie – ve státě Queensland mají zdejší rodiny “zákonem garantované právo vzdělávat své děti doma a mohou to dělat i formou sebeřízeného vzdělávání – unschoolingu. Na začátku roku rodina zaregistruje plán a na konci roku podá zprávu, jaké dítě udělalo během roku pokroky. Děti nemusí docházet na přezkušování. Doma vzdělávané děti si mohou rozhodovat, čemu se chtějí věnovat, a jejich pokroky nemusí být vůbec v souladu s osnovami vrstevníků ve školách.“ [6]

Ve Velké Británii zákon upravující domácí vzdělávání doslova uvádí, že „povinné je vzdělání, nikoli škola“, rodiče nemusejí žádat o svolení učit své děti doma, ani se nemusejí registrovat při některé škole.“ [7] Na domácí vzdělávání existuje v Anglii a ve Walesu právní nárok [8], Velká Británie umožňuje také „flexi-schooling“ (děti jsou registrovány ve škole, do které chodí jen některé dny, jinak jsou vzdělávány doma). Existuje národní vzdělávací program, který musí všechny školy následovat a testovat, avšak rodiče, kteří vzdělávají své děti doma, nemusí následovat nic z toho. Místní školské orgány vás mohou požádat, abyste předložili dokumentaci o tom, co učíte své dítě, ale toto nemusí být ve formě osnov nebo plánů výuky.

Ve Francii, kde platí povinné vzdělávání, je DV legální volbou rodičů. Vzdělávání může dítěti poskytovat rodič, nebo jiná osoba; není třeba žádného zvláštního vzdělání. Domácí vzdělávání nemusí respektovat národní učební osnovy pro každou úroveň, rodina volně volí prostředky a metody k dosažení této úrovně. Rodič však musí zvolit přístup a pedagogické metody a předložit je ke kontrole určenému inspektorovi. Inspektor individuálně kontroluje znalosti a dovednosti získané dítětem během pohovoru se zákonným zástupcem dítěte, a to nejméně jednou ročně. Dítě vypracovává písemné nebo ústní cvičení přizpůsobené jeho věku a zdravotnímu stavu. Inspektor hodnotí, zda znalosti a dovednosti odpovídají očekávaným znalostem, zejména na konci každého učebního cyklu. Pokud se výsledky kontroly považují za nedostatečné, je vyžadováno, aby rodiče zapsali dítě do školy. [9]

Oproti tomu Spojené státy americké mají sice povinnou školní docházku, avšak domácí vzdělávání (a v některých státech dokonce unschooling) jsou zde zcela legální. V Kanadě, například v Britské Kolumbii, má každý obyvatel právo vzdělávat své vlastní děti. Existuje pouze jedna malá formalita, kterou musí rodina pro domácí vzdělávání splňovat, a to je registrace jejich dítěte prostřednictvím místní veřejné nebo soukromé školy do 30. září každého roku. Jedná se o vyplnění formuláře a poskytnutí kopie rodného listu dítěte. Neexistuje nikdo, komu se hlásit, ani nikdo, kdo by rodiny vzdělávající děti doma kontroloval.

Podrobněji viz „Srovnávací analýza: domácí (individuální) vzdělávání“ od Národního ústavu pro vzdělávání z r. 2012 (některé informace už mohou být zastaralé).

Zjednodušeně na závěr

Ne všechny země s povinným vzděláváním mají zároveň legální unschooling a úplně bezproblémové domácí vzdělávání, na druhou stranu většina států s povinnou školní docházkou nemá legální unschooling vůbec a některé z nich dokonce ani právo na domácí vzdělávání (v Německu je DV zcela nelegální, v ČR neexistuje garantované právo na DV). Povinné vzdělávání tedy představuje určitou legislativní výhodu a možnost („vstupní bránu“) pro legalizaci unschoolingu a dalších forem sebeřízeného vzdělávání, ale není to jedinou podmínkou a záleží i na dalších faktorech nastavení vzdělávacího systému. Na domácí vzdělávání neexistuje v ČR právní nárok a je regulované povinným přezkušováním dle školního vzdělávacího programu dané školy, který musí být v souladu s rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání. Individuální vzdělávání v České republice není dáno jako rovnocenná alternativa k běžnému studiu ve škole, je zde ustanoveno pouze jako výjimka, tedy jako tzv. „jiný způsob plnění povinné školní docházky“ pro žáky základních škol.

Ústavní koncept povinného vzdělávání by tyto formy vzdělávání de facto zrovnoprávnil.

Povinné vzdělávání z pohledu práva      

Zpracovala Mgr. Anna Hofschneiderová

Mezinárodní právo lidských práv hovoří výlučně o právu dítěte na povinné vzdělávání, nikoli na povinnou školní docházku.

  • čl. 13 odst. 2 písm. a) a čl. 14 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (120/1976 Sb.)

Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva, který je příslušný k výkladu Paktu a k monitorování jeho naplňování k tomu ve svém Obecném komentáři č. 11 (1999), který se týkal akčních plánů základního vzdělávání, uvedl, že nabízené vzdělávání musí být odpovídající kvality, pro dítě relevantní a musí prosazovat realizaci dalších práv dítěte.“ [11]

  • čl. 28 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte (104/1991 Sb.)

Implementation Handbook for the Convention on the Rights of the Child z pera autorů Rachel Hodking a Paula Newella, vydané UNICEF, v této souvislosti uvádí, že definice „vzdělání“ v Úmluvě se neomezuje na instrukce dávané ve školách a stále narůstá uznání hodnoty neformálního vzdělání, zajišťovaného například ve svých domovech nebo v rámci terénních programů nebo prostřednictvím internetu. Nicméně odkaz odstavce (e) na „školní docházku“ a článku 29 (2) na soukromé „vzdělávací instituce“ značí, že děti budou běžně chodit do školy“ [12]. Nutno dodat, že „běžně“ nelze ztotožňovat s nutně nebo povinně.

Implementation Handbook dále poukazuje na to, že „nestačí zajistit, že základní vzdělání bude bezplatné, mělo by být rovněž povinné – Výbor [13] proto vyjádřil politování nad tím, že ačkoliv základní vzdělávání bylo v Etiopii učiněno bezplatné, stále nebylo povinné [14]. Mělo by být možná poznamenáno, že pro naplnění tohoto závazku podle Úmluvy není nezbytné zakotvit povinnou školní docházku. Vzdělání a školy nejsou synonyma – děti mohou být vzdělávány bez škol, ačkoliv je to neobvyklé, a, bohužel, školní docházka nutně neznamená, že je dítě vzděláváno.“ [15]

  • čl. 29 Úmluvy o právech dítěte formuluje cíle vzdělávání (český překlad hovoří nesprávně o „výchově“, má se však jednat skutečně o „vzdělávání“)

Výbor OSN pro práva dítěte k tomu ve svém Obecném komentáři č. 1 (2001) uvedl, že „článek 29 (1) nejen přidává právu na vzdělání, které se uznává v článku 28, kvalitativní rozměr, který reflektuje práva a vrozenou důstojnost dítěte; rovněž trvá na tom, že je nezbytné, aby v centru vzdělávání stálo dítě a aby vzdělávání bylo k dětem vstřícné a zeschopňující, a zdůrazňuje, že je třeba, aby vzdělávací proces byl založen na vlastních principech, které hlásá. Vzdělávání, na něž má každé dítě právo, je takové, jehož cílem je poskytnout dítěti životní dovednosti, posílit schopnosti dítěte realizovat plnou škálu svých lidských práv a prosazovat kulturu, která je protknutá odpovídajícími lidskoprávními hodnotami. Cílem je zeschopnit dítě prostřednictvím rozvoje jeho dovedností, schopnosti se učit, jakož i dalších schopností, lidské důstojnosti, sebeúcty a sebevědomí. „Vzdělávání“ jde v tomto kontextu daleko za formální školní docházku a zahrnuje širokou škálu životních zkušeností a proces učení, který umožní dětem, individuálně i kolektivně, rozvíjet jejich osobnost, talent a schopnosti a žít plný a naplňující život v rámci společnosti.“ [16]

  • Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (10/2010 Sb. m. s.) zakotvuje v čl. 24 právo dětí se zdravotním postižením na inkluzivní vzdělání

Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením formuloval jako jeden z principů inkluzivního vzdělávání princip „celé/plné osoby“, který je postaven na uznání schopnosti každé osoby se učit a vysokých očekávání od všech studentů, včetně studentů s postižením. Inkluzivní vzdělání nabízí flexibilní osnovy a učební a vzdělávací metody přizpůsobené různým silným stránkám, nárokům a vzdělávacím stylům. Tento přístup znamená poskytnutí podpory, přiměřených úprav a včasné intervence tak, aby všichni studenti byli schopni naplnit svůj potenciál. Při plánování učebních aktivit je důraz kladen na schopnosti studentů a jejich aspirace spíše než na obsah. Vzdělávací systém musí poskytovat individualizovanou vzdělávací odpověď spíše než od studentů očekávat, že se tito přizpůsobí systému.“ [17]

  • O povinné školní docházce hovoří pouze naše Listina základních práv a svobod. Je však otázkou, jestli lze najít legitimní a přiměřené důvody, aby Česká republika ze všech možností naplňování práva dítěte na povinné vzdělávání takovým výrazným způsobem privilegovala pouze jednu formu. Je rovněž otázkou, odpovídá-li takový přístup tomu, jaké by vzdělávání mělo být, jak po tom volá Výbor OSN pro práva dítěte a Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením.
  • V právu lidských práv vždy platí, že je třeba dát přednost vyššímu standardu ochrany. Jako vyšší standard ochrany je přitom třeba vnímat v tomto kontextu mezinárodní právo s právem na povinné vzdělávání a nikoli právem na povinnou školní docházku, jelikož ponechává daleko větší prostor pro promítnutí identity a individuálních požadavků každého jednotlivého dítěte i jeho rodiny.

Definice unschoolingu dle Petera Graye: “Z právního hlediska je unschooling druhem domácího vzdělávání, ale odlišuje se od konvenčních domácích škol, neboť neexistují žádné učební osnovy. „Unschooleři“ neposílají své děti do školy a ani nedělají doma věci, které se běžně dělají ve škole. Konkrétně: neurčují učební osnovy pro své děti, nevyžadují, aby jejich děti prováděly zvláštní úkoly, a netestují své děti, aby měřili učební pokrok. Místo toho dávají svým dětem svobodu následovat své vlastní zájmy a učit se svým vlastním způsobem cokoli, co potřebují vědět, aby se mohly svým zájmům věnovat. Rovněž různými způsoby poskytují kontext a podporu pro učení dítěte. Život a učení se nevyskytují ve vakuu; objevují se v kontextu kulturního prostředí a rodiče „neškoláků“ pomáhají dítěti být v kontaktu s tímto prostředím.” [18]


[1] myšleno současný legislativní stav v ČR
[2] Individuální vzdělávání ve vybraných evropských státech (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2015): http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=47
[3] https://hslda.org/content/hs/international/Finland/default.asp 
[4] Definice níže na konci článku
[5] Viz „Srovnávací analýza: domácí (individuální) vzdělávání“ (Národní ústav pro vzdělávání, 2012, str.5) a INDIVIDUÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH (Ing. Renáta Čermáková, Barbora Obračajová, Studie č. 5.354, březen 2015)
https://anzdoc.com/individualni-vzdlavani-ve-vybranych-evropskych-statech-ing-r.html
[6] https://www.svobodauceni.cz/clanek/zivot-je-prilis-kratky-na-to-abychom-ho-marnili-ve-skole/
[7] Viz „Srovnávací analýza: domácí (individuální) vzdělávání“ (Národní ústav pro vzdělávání, 2012, str.8)
[8] „Rodič každého dítěte ve věku povinné školní docházky mu umožní obdržet denní studium dle: a) jeho věku, dovedností a nadání, a b) jakýchkoliv zvláštních vzdělávacích potřeb, které může mít, a to buď formou pravidelné školní docházky nebo jinak.“ Fráze „nebo jinak“ umožňuje vzdělávání mimo oficiální školní docházku za předpokladu, že rodič / pečovatel může splnit potřeby dítěte, jak je uvedeno výše. http://www.coventry.gov.uk/
[9] Zdroj: https://www.service-public.fr/particuliers/vosdroits/F23429
[11] odst. 6; Obecný komentář je dostupný z http://tbinternet.ohchr.org 
[12] s. 411-412; Implementation Handbook je dostupná z https://www.unicef.org/publications/files/Implementation_Handbook….pdf
[13] rozuměj Výbor OSN pro práva dítěte – orgán příslušný k výkladu a monitorování naplňování Úmluvy o právech dítěte
[14] Etiopia, CRC/C/15/Add.67, odst. 7
[15] s. 422
[16] odst. 2; Obecný komentář je dostupný z http://tbinternet.ohchr.org/
[17] odst. 12 c)
[18] Peter Gray: Self-Directed Education—Unschooling and Democratic Schooling (2017): http://education.oxfordre.com/, český překlad: https://www.svobodauceni.cz/clanek/seberizene-vzdelavani/

mm

SvobodaUčení.cz

Posouváme hranice (svobody/možností) ve vzdělávání od roku 2012.

Komentáře jsou uzavřeny .