Zatím žádné komentáře

Vaše děti nejsou váš majetek

Takže proč se tolik z nás k nim tak chová?

Bria Bloom je od narození uschoolerka a momentálně je s radostí denodenně rodičem sebeřízeně vzdělávaného dítěte. Svoji vášeň pro sebeřízené vzdělávání promítá do své práce pro ASDE (Aliance pro sebeřízené vzdělávání), jako Community Manager.

Stála jsem dlouhou frontu na záchod. Vedle mě byla asi 11letá dívka se svou matkou. Děvče mělo vysoko vyčesané vlasy do dlouhého culíku, který jí matka začala sundávat. Jak rozmotávala gumičku, matka říká: „Učešu ti drdol.“

„Ne, mami,“ odpověděla dívka a chtěla matce vzít svoje vlasy z rukou.

„Ale jo, učešu.“ Matka rozpustila dívce culík a stáhla jí vlasy do velkého drdolu přes celou hlavu a zadívala se na něj, zatímco dívka tam stála s naštvaným, ale rezignovaným výrazem. Matka na drdol zírala asi minutu a pak ho zase začala rozmotávat.

„Přestaň,“ řekla dívka a znovu si chtěla stáhnout vlasy k sobě.

Matka jí odstrčila ruku. „Nebuď protivná,“ řekla a předělala jí drdol tak, aby ho měla rovnoměrně rozprostřený na hlavě. Zbývající čas ve frontě už matka (většinou) nechala vlasy své dcery na pokoji.

Tenhle příběh se může zdát nedůležitý – matka se snažila o láskyplný kontakt se svou dcerou a předělat její účes tak, aby se matce líbil. Drdol nebo culík, co na tom záleží? Dívka mohla klidně spolupracovat, nechat svou milující matku, aby jí přečesala a život by šel dál. Zkuste se ale vcítit do toho mladého člověka. Kdyby se někdo, i kdyby to byl někdo koho dobře znáte a máte rádi, dokonce i váš rodič, pokoušel něco dělat s vaším tělem nebo vzhledem, i když byste mu opakovaně říkali, že si to nepřejete a on vám na to řekl, abyste nebyli protivní, jen proto, že se snažíte vymezit si svoje hranice, jak byste se cítili v takové situaci? Vím, jak bych se cítila já. Na druhou stranu, matka té dívky mohla poslechnout opakované žádosti své dcery, aby nechala její vlasy být a život by šel taky dál.

Tohle není ojedinělá historka. Den co den rodiče, rodinní příslušníci, pečovatelé, přátelé a dokonce cizí lidé po celém světě mají pocit, že můžou diktovat a kontrolovat vzhled a chování svých dětí. Je to velice patrné v tradičních školách, kde je mladým lidem i určováno, jestli si smějí dojít na záchod. A je to také velmi časté v rodinách.

Uvažte další celkem běžný příklad. Rodič a dítě odchází z domu někoho blízkého, řekněme babičky, která chce od dítěte obejmout. Ať už z jakéhokoli důvodu, dítě řekne ne, nechce se teď objímat. „Obejmi babičku.“ řekne rodič, protože si myslí, že tím dítě přesvědčí k projevu pozitivních emocí vůči někomu, koho ví, že má dítě rádo. Jenomže tím rodič ignoruje pocity dítěte – vědomě nebo nevědomě vysílá signál, že babiččiny pocity jsou důležitější, její chuť se obejmout je důležitější než nechuť dítěte objímat.

Pocity babičky jsou stejně důležité jako pocity dítěte, ale nejsou důležitější. Babička by mohla být upřímná, vyjádřit, že jí na dítěti záleží a vysvětlit proč by chtěla obejmout, přičemž by měla mít na paměti a respektovat pocity dítěte i jeho reakci. Zeptat se, proč se dítě nechce obejmout, by mohlo všem pomoct pochopit, jak se dítě cítí. Může vám sdělit důvod, který jste nečekali, nebo žádný důvod v tu chvíli nemá, což je taky v pořádku. Copak vám se chce objímat pokaždé, když vám někdo řekne? Jak se cítíte vy, když někdo trvá na něčem co jste už jednou zdvořile odmítli? Pocity dospělých jsou důležité a měly by být součástí rozhovoru, ale pocity dítěte taky. Můžeme dát dítěti najevo, jak se cítíme my a přitom respektovat jejich právo říct ne.

Kultura souhlasu nebo donucení? Když dítěti vezmeme právo říct ne a důsledky.

Pokaždé, když své dítě k něčemu nutíte, zvlášť když jsou to fyzické projevy náklonnosti, a trváte na tom, že má něco udělat nebo nechat něco udělat vás, i přesto, že vyjádřilo nesouhlas, ukazujete mu, že vaše přání jsou důležitější než ta jeho. Vaše pocity překonávají ty jeho. A co víc, dítě dokonce ani nemá skutečnou možnost vám říct ne, protože vy uděláte co chcete, nebo budete trvat na tom, aby udělalo to, co chcete, aniž byste respektovali, co vám říká.

Pro naši společnost, ve které chybí silná tradice udělování souhlasu, může být takové chování obzvlášť nebezpečné. Je proto důležité to mladé lidi naučit a jít jim příkladem, aby poznali tento koncept „zdravého“ souhlasu. Pokud mladí lidé získají ve velmi brzkém věku dojem, že když řeknou ne fyzickému kontaktu, setkají se s odporem a dohadováním a nakonec stejně budou muset udělat to, co nechtěli, co je to učí o souhlasu? Myslím si, že pokud se takhle chováme, dáváme dětem za příklad dvě věci.

1) Je v pořádku na někoho tlačit, když vám předtím jasně řekl ne, a

2) v takových situacích je jakýkoli odpor marný, protože nakonec vás člověk na jehož straně je autorita donutí se vzdát.

Takhle zdravá společnost fungovat nemá.

Děti jsou jako všichni ostatní lidé, mají vlastní myšlenky, touhy a pocity, a mají právo na to abychom je vyslechli a respektovali. Dělat něco, o čem vám řekli, abyste nedělali, znamená, že se k nim chováte jako ke svému majetku.

To, co mi asi nejvíc pomohlo uvědomit si znevažující způsob, jak se chováme k dětem bylo, když jsem si představila, jak bych se cítila já, být na jejich místě. Pokaždé, když dítěti řeknu, že má něco udělat, křičím, naštvu se nebo jakkoli jinak vymáhám svoji pozici na jejich úkor, zkusím se zamyslet nad tím, jak bych se cítila, kdybych byla ve stejné situaci, zvlášť v takové, ve které má tak jasně navrch pozice síly.

Souhlas se vzděláváním

Stejná myšlenka vědomého souhlasu je přítomná v mnoha komunitách sebeřízeného vzdělávání. Děti mají právo řídit své vzdělávání samy a udělení souhlasu je toho obrovskou součástí. Mnoho SDE komunit (SDE = Self-Directed Education; komunity sebeřízeného vzdělávání, resp. demokratické školy, unschooling komunity a otevřená vzdělávací centra – pozn. SU) má volitelné hodiny, aktivity a kluby, které děti mohou navštěvovat, ale nejsou povinné ani jim je za ně nikdo dospělý nevybírá. Je rozdíl mezi mladým člověkem, který chodí do tradiční školy, protože to jeho rodiče vyžadují, nebo neví, že má nějakou jinou možnost, a mladým člověkem, který udělá osobní rozhodnutí chodit na pevně danou hodinu, jakožto součást svého sebeřízeného vzdělávání. Bez uděleného souhlasu je formální vzdělávání vynucené a způsobuje, že spousta mladých lidí je nešťastná, znuděná a netečná během celé školní docházky.

Jak říká ve svém „TEDx Talku“ Joel Hammon, „Za svou kariéru jsem učil pravděpodobně něco málo přes tisíc dětí, a kolika z nich jsem se doopravdy zeptal, jestli je bude bavit se mnou trávit 180 dní a učit se Americkou historii? Nula.“ Já jakožto unschooler jsem si tento rozdíl vyzkoušela na vlastní kůži, když mi bylo šestnáct. Nějakou dobu jsem v našem centru pro podporu domácího vzdělávání chodila na kurzy španělštiny a taky s nimi pomáhala, ale začala jsem se poohlížet po kurzu s trochu vyšší úrovní než naše centrum nabízelo. Místní střední škola poskytovala hodiny španělštiny na vyšší úrovni, což byla pro mě velice dostupná možnost jek se zdarma učit, tak jsem se rozhodla zapsat. Nicméně hodiny mi přišly spíš nudné než náročné a většinou se mi zdály jako ztráta času, takže nakonec jsem přibližně na třetině lekcí nebyla. Dost často jsem se vzbudila (o dost dřív než jsem byla zvyklá) a zeptala se otce – který mi připomněl, že tohle bylo moje rozhodnutí, a že bych neměla chodit, pokud se mi nezdá, že by to za to stálo. Ve dnech, kdy jsem nešla, jsem pečlivě zhodnotila situaci a rozhodla se, že dostatkem spánku, který je neuvěřitelně důležitý pro zdravý vývoj mladých lidí, využiju svůj čas mnohem lépe.

Pokud nejsou naším majetkem, co tedy jsou?

Ve vztahu k dítěti, kterému jsem rodičem, jsme přátelé, kolegové, smějeme se spolu, sdílíme výzvy, hádky, diskuze, hru a frustrace. Já se učím od něj a on ode mě. Jsem zdrojem informací, pokud se mě na něco zeptá. Jsem podpora, pokud se s něčím trápí a řekne si o pomoc. Jsem modelem toho, jak žiju svůj život; pokud je pro vás něco důležité, vaše dítě tyto hodnoty přijme přirozeně, zvlášť pokud je opravdu prožíváte a reprezentujete. Jsem advokát, když mají jiní dospělí pocit, že mají právo říkat mu, co má dělat (což se stává znepokojivě často). Jsem průvodce, pokud to potřebuje. Jsem zodpovědná za zhodnocení věcí, které jsou riskantní a které hazard, a jak se mezi nimi bezpečně pohybovat.

Neříkám mu, doufám, jak se má oblékat, jak má nosit svoje vlasy, co má říkat, nebo dokonce co si má myslet. Není můj ani ničí jiný, k ovládání, formování, k vychování někoho, kým bych chtěla, aby byl. Je svým vlastním člověkem, se vším zápasením a zázraky, které jsou s tím spojené. Není majetkem svých rodičů.


🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

A také:

❤Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

Komentáře jsou uzavřeny .