Zatím žádné komentáře

Zpověď anonymní přezkušující

Vážení rodičové, milí žáci, obávaná inspekce a nemilosrdné ministerstvo,

máme za sebou první pololetí školního roku 2016/2017, vysvědčení jsou rozdána, odměny a tresty ještě někde možná visí ve vzduchu. Před pololetím jsem se opět zúčastnila přezkušování žáků v režimu individuálního vzdělávání. A mám potřebu k tomu něco napsat. Co napsat… Já bych se vám ráda vyzpovídala ze svých pocitů!

Milí žáci a vážení rodiče,

děkuji vám, že jste přijeli na přezkušování. Vážím si toho, že jste dojeli, někteří jste překonali bez nadsázky stovky kilometrů. Ale to je úplně jedno, i kdybyste přišli z vedlejšího domu, byli jste tu. Kdybyste ale nedorazili, na mém vztahu k vám by se nic nezměnilo. Vy jste však dorazili. Dorazili jste k lidem, které většinou ani pořádně neznáte, a poslušně jste se před nimi začali odhalovat. Dali jste mi nakouknout do zákoutí svých každodenních činností, ukazovali jste mi rodinné fotografie se svými společnými zážitky, obrázky, které jste namalovali, slyšela jsem hudbu, ozýval se zpěv, viděla jsem vypočítané příklady a napsané diktáty. A co já? Co ze sebe, ze svého soukromí jsem ukázala já vám? Aniž bych to potřebovala, mnohokrát jste se omlouvali, že ještě neděláte to a to, že jste příliš nepokročili nebo že jste naopak pokročili až moc v jiné oblasti. Ano, třeba právě v té, kterou v RVP nenalezneme… Jste mi vždy inspirací. Pokaždé v každém z vás vidím a cítím kousek sebe, pokaždé se na mě z vás snaží přeskočit nějaká obava. Někdy je to o tom, co by na takový přístup řekla třeba ČŠI, někdy je to obava z neznámého, neboť zborcení tohoto nesmyslného systému je cítit právě z vás, někdy z vás cítím obavy o vaše zdraví. Ano, právě o to vaše. Vždyť přece vím, co jste si prožili. Někdy se na mě snaží přeskočit vaše obava o to, zda jste dost dobří, zda na své dítě kladete dostatečné nároky, a někdy přesně naopak. Každé setkání s kýmkoliv z vás je neuvěřitelně emotivní. Nakonec se otřepu a nenechám vaše obavy zarůst do svého těla, ale byly tam. A při dalším setkání se budou opět hlásit o své slovo. Věřte však prosím, že vám plně důvěřuji. Obavy a strachy opravdu nejsou na místě – stejně jako přehnaná skromnost. Všichni jste lidé, ke každému z vás něco cítím, vzpomenu si na naše první setkání, respektuji vaše odlišnosti i stejnosti. Do posledního člověka jste všichni úžasní jedinci, kteří dělají to nejlepší, co umí, kteří to nejlepší ze sebe předávají svým dětem, kteří se nebojí odhalit před nimi i své slabé stránky, ukázat jim emoce, podělit se s nimi o své nejistoty. Neomlouvejte se prosím za své (ne)pokroky a přijměte prosím mou omluvu. Upřímně se vám omlouvám za to, že s těmi nahoře hraji tu jejich hru, že si dovolím psát vám hodnocení, bavit se s vámi o tom, co děláte ve svém volném čase, že po vás chci, abyste za námi přijeli. To se ale opět dostáváme na začátek a já se opravdu nechci točit v kruhu. Ráda bych ale, abyste si prosím zapamatovali, že ani vás, ani o vás se v nejmenším nebojím, chci, abyste neztráceli důvěru, se kterou jste odcházeli do individuálního vzdělávání, a budu ráda, když si na své důvody vzpomenete vždy, když se před vámi objeví nějaká překážka.

Obávaná inspekce a nemilosrdné ministerstvo,

vám bych se také ráda upřímně omluvila. Omlouvám se, že ačkoli s vámi několikrát do roka komunikuji a plním vaše příkazy, nedůvěřuji vám. Jediným důvodem, proč to dělám, je obava z onoho nedělání, z nevykonávání povinností, z neplnění zadaných úkolů. Bojím se neznámého, bojím se, co by se stalo, kdybych tu hru hrát přestala. Kolika lidem bych mohla ublížit? Nebo třeba ne? Nevím. Zatím jsem nezískala dostatek odvahy přestat. Věřte prosím, že žáci a rodiče opravdu nepotřebují žádnou vnější motivaci, že jim opravdu nemusíme pomáhat prostřednictvím odměn a trestů. Zvolněme prosím! Proč je třeba stále něco dokazovat? Proč se musíme rovnat do tabulek, srovnávat se s okolními zeměmi? Čeho se vlastně tak bojíte? Proč nám všem tak málo důvěřujete? Napadá mě hned několik příkladů obav, které se vám mohou honit hlavou, nerada bych vám ale něco podsouvala. Přijměte tedy mou omluvu a vyslyšte mé prosby – nechte nás prosím všechny v klidu se pořádně nadechnout, neberte nám naše každodenní radosti a nenuťte nás přetvářet je do formálností, nechte nás jednoduše žít, začněte nám konečně důvěřovat. Uvidíte, jak se vám najednou uleví – jelikož tam, kde je důvěra, nezbývá příliš místa na strachy a obavy.

Přečtěte si také

  • Jak mě svobodná škola připravila na „skutečný život“Jak mě svobodná škola připravila na „skutečný život“ Autor článku je absolventem Sudbury Valley School (SVS), založené v r. 1968 v americkém Framinghamu jako první škola tohoto typu. V současné době existuje více než 30 škol typu Sudbury po […]
  • Neue Schule HamburgNeue Schule Hamburg Náš kolega Hynek Jína působí aktuálně jako praktikant na největší Sudbury škole v Evropě. Zde přinášíme článek jeho prvních dojmů. Když vidím moderní dětské hřiště, cítím závist, že jsem […]