Zatím žádné komentáře

Proč škola brání socializaci?

Kdybych získala korunu pokaždé, když někdo prohlásí, že děti potřebují do školy, aby se socializovaly, už dávno bych povýšila náš dosavadní (a v tomto kraji momentálně časově omezený) unschooling na daleko zajímavější worldschooling a ještě by mi zbylo dost prostředků na vybudování svobodné demokratické školy v každém krajském městě.

Na rovinu. Dnes to bude o něco delší než reklamní spot na kafe, ale vzhledem k tomu, jaká bublina okolo toho vznikla, je nemožné přejít tento obrovský mýtus pár řádky. Možná je to tím, že jsme se ve škole učili především bezmyšlenkovitě papouškovat, nikoliv myslet sami za sebe. A pochvaly jsme získávali za mlčení a souhlas, nikoliv za diskuzi a zpětnou vazbu, tak nezbývá než se vrátit v čase a zavzpomínat, jaké socializační špeky si pro nás škola vlastně připravila. Zdali nám klasická škola do života poskytla spíše prosociální či antisociální vklad. A nezapomeneme porovnat ani s autentickými svědectvími studentů svobodné školy.

Seznamování ve škole

S tvrzením, že vás chceme připravit na reálný svět, jsme vás od něj odřízli, hodili dohromady s pětadvaceti náhodně sebranými kolemjdoucími stejného věku a zavřeli na 6-8 hodin denně do jedné místnosti na mnoho let, abyste se začali povinně socializovat. Uplynuly zahřívací týdny, kdy jste si zvykali na režim a nový kolektiv, můžeme tedy začít se socializačním mučením. Připravte se. Do třídy vchází učitel. Veškerá socializace musí utichnout ve prospěch monologu nevyžádaných informací a pokynů.

Socializace 5×10 minut denně

Přestávky by socializaci mohly teoreticky posloužit, pakliže by nemuseli žáci věnovat tento drahocenný čas ještě dopisování úkolů, memorování na písemky, přesunům mezi učebnami, přípravě na další hodinu či dobíhání na toaletu (dívky si příležitost k socializaci kompenzují tzv. záchodovou socializací). Alespoň na to kvapné sežvýkání svačiny máte deset minut k dobru. Ale opovažte se potom se svými spolužáky přespříliš bavit a nafouklý pytlík ze svačiny bouchnout, honit se nebo lézt po výškách, abyste si pohráli zkrátka tak, jak bývá hravým dětem nejmilejší. Může vás totiž postihnout nadbytečná návštěva kantora, který vás přijde srovnat do latě a přinejmenším poučit o zásadách poslušného dítěte: „Nehluč, nelítej, zkrátka se nechovej jako malé děcko“.  Zdivočelá zvířena vypuštěná z klece by mohla vybít svou – mimo školní tělocvik – nežádoucí energii alespoň na dvorku, ale sotva by vylezla na první větev stromu, už by riskovala pozdní příchod do hodiny. A to se trestá.

Socializace o hodině

Když jste si nestihli popovídat o přestávce, můžete učinit pokus o socializaci v hodině. Buďte ale připraveni nést následky. Nemůžeme upřít škole její hravost a smysl pro humor. Pokud třída dostatečně nereaguje na opakované poznámky typu: baví se a vyrušuje při hodině, může si příští hodinu zahrát Škatulata, hejbejte se. Učitel pro vás připraví nový zasedací pořádek. Jeho vymýšlení obětoval svůj volný čas a dal si velmi záležet, abyste seděli co nejdál od těch, s kterými se vám socializuje nejlépe, a byli nejblíže těm, se kterými neprohodíte ani půl slova. Nevíte, jestli máte být na výplod učitele hrdí, protože tak usilovně myslí na zlepšování vašich komunikačních dovedností a opakovaně násilné budování nových vztahů nebo máte zaplakat, že budete nuceni v tichosti poslouchat výklad, který vás ukrutně nudí. Když s nadšením zjistíte, že i váš nový soused sdílí o škole pochybné přesvědčení a máte si co říct, přichází další rozčarování, protože se celá třída stěhuje do nové učebny s jednostolky. Škola je připravena na všechno.

Naštěstí nalézáte pro papír lepší využití než na písemné práce a začínáte si s přáteli dopisovat. Ale než se pro společnou korespondenci rozhodnete, trénujte mušku. Určitě byste nechtěli, aby učitelce přistál dopis s její vlastní karikaturou u tabule. A když v tajné komunikaci budete dostatečně dobří, budou se vám tyto socializační fígle hodit v kriminále, až budete pašovat cigarety.

Potupné zkoušení před tabulí

Těžko říci, zda se jedná o slabší odvar posílání za trest do kouta či jakýsi pozůstatek vězeňských praktik ponižování lidské důstojnosti, je však smutné, že zkoušení u tabule je takové eso v rukávu, které učitelé vytáhnou, když už jim svou socializací lezete moc krkem. Dnes v hezky vymalovaných školách s všudypřítomnými veselými obrázky není úplně košer posílat vás „na hanbu“. Ale o moc příjemněji nezní ani: „Přestaň se tam vzadu bavit, Přemku. Když nám máš co říct, tak pojď k tabuli.“ Jinak řečeno, teď přišla konečně příležitost někoho znemožnit.

Nemáte povoleno mluvit před lidmi, kdy chcete a o čem toho víte hodně – třeba jak chytat ryby nebo jak stavět model lodi. Budete donuceni mluvit na možná pro vás nezajímavé téma v době, kdy se vám chce mluvit nejméně. A protože jste vyzváni k nepřipravenému přednesu, budete tam působit spíše komicky než ctihodně. Zřejmě vycházejí někteří učitelé z neznámého zdroje, že vypadat před skupinou lidí jako hlupák je jakási socializační nutnost, bez které by nevzešel slušný člověk.

Nepopírám, že někteří tuto praktiku používají poměrně často v domnění, že se jedná o přínosnou sportovní disciplínu, kdy se při vybírání další oběti ze seznamu dá adrenalin žáků krájet nožem. V závěru utkání u většiny účastníků jen slyšíme hromadně odpadat balvany: „Ještěže dnes trpí někdo jiný!“ Ale aby nedošlo ke křivdě, najdou se i natolik ohleduplní učitelé, kteří se slušně zeptají, zda se najde nějaký dobrovolník. Chvála všem hrdinům, kteří se z kolegiality obětují.

Napadlo vás někdy vůbec, proč vlastně k té tabuli chodíte, když se vám tam nechce? Chtěli jste být hodní, poslušní, slušní? Ale odkdy je slušné nutit někoho dělat něco, co nechce?

Zákaz pomoci kamarádovi

Když už jste se tedy na pokyn učitele vydali k tabuli a žmouláte ve zpocených rukách svou žákovskou knížku, ještě vám v srdci doutná nepatrná jiskra naděje, že neodejdete s rudou tváří a čtyřkou za snahu. Máte totiž ve třídě kamarády, spoluvězně, kteří se dokáží vcítit do vašich útrap a kvapem chystají poznámkové sešity, aby vám mohli posunky radit. Po první zahřívací otázce, pokud už nesedíte s pětkou v lavici, se odvážní jedinci marně snaží vám kejháním naznačit, kdo že to byl odsouzen na Kostnickém koncilu. Učitel zachytil vaše letmé zoufalé pohledy do obecenstva a dává dost jasně najevo, že pomáhat přátelům se nevyplácí. Se škodolibým úsměvem a zápisem do žákovské vás odesílá si sednout a zve k tabuli dobráka.

Ale už to nestíháme, zvoní. Učitel opět strávil ukázňováním nepozorné třídy polovinu času, takže si neprobranou látku dostudujte doma a příště si dobře rozmyslete, jestli se vám vyplatí přerušovat jeho projev, o který možná nestojíte, ale být mu přítomni zkrátka musíte. Alespoň vám nezbude po škole moc času na lumpárny a nekoordinovanou socializaci. Za chvíli je další hodina a rovnou písemka z matematiky. Dospělí totiž potřebují co nejvíce písemných důkazů, aby zjistili, jestli za něco stojíte. Bývali byste měli štěstí, protože dnes sedíte vedle třídního šprta. Ale nezapomínejme, že škola není holubník. Doufáte tedy marně, že by se vám ten kolektiv konečně k něčemu hodil. Sice jste obklopeni spoustou lidí a hypoteticky byste mohli své síly spojit, ale v praxi tu na nějaké kolektivní znalosti a spolupráci nikdo není zvědavý. Každý musí bojovat sám za sebe. Opisovat se tedy pokoušíte potajmu a doufáte, že vám to šilhání nezůstane napořád. Šeptáte, ať soused neškrábe jako kocour, ale prochází okolo učitel a vám nezbývá než smolit rozumy sám. Spolupracovat smíte jen pod dohledem na kantorem určeném tématu.

Srovnávání a nekonečné soutěžení

Srovnávání a hodnocení je neodmyslitelnou pomůckou klasické školy. Nehledě na to, v jaké cíle doufají ti, co ji k ovládání dětí používají, tyto metody motivují žáky mimo jiné také k závisti, nepřejícnosti od ostatních spolužáků, povyšování se nad ostatními či vytváření dalších bariér žáků mezi sebou, s kantory, případně je úrodnou půdou pro podlézání a boj takřka tří desítek mláďat o pozornost. Všechny tyto vlastnosti se vám, až vás pustí na svobodu a jako dospělí vstoupíte do společnosti, zajisté hodí. Naštěstí máte mnoho let, abyste si tyto socializační dovednosti osvojili. Někteří rodiče tomu dodají na významu, když se vyptávají, co měly ostatní děti a proč Libuška má jedničku a že byste se měli také více učit. Určitě to budete Libušce v tu chvíli přát z celého srdce, asi jako kdyby váš choť obdivoval sousedky líbivě tvarované pozadí a nezapomněl dodat, že byste měla také víc cvičit.

Šikana

Vězení bez šikany je jako jaro bez kytek, takže při podobných podmínkách omezení svobody si ani školu nemůžeme představit bez ní. „Ale svět je přece drsné místo,“ tvrdí mnozí rodiče. Co budou naše děti dělat, až v životě potkají špatné lidi a potížisty? Poučením ze školy by tedy mělo být: držte si je nablízku, trpte jejich přítomnost, protože není úniku. Prostě se nemůžete sbalit a odejít jinam s lidmi, se kterými vám je dobře a kteří vám nevysávají energii, ale naopak obohacují. Musíte se dívat, ne-li snášet, když si někdo vybíjí své problémy a vy řešíte dilema, jestli tomu přihlížet nebo být za práskače. Škola vás naučí, že je vaší společenskou povinností si pouštět do života jedince, kteří se chovají neuctivě a kterým nemusíte ani důvěřovat. Musíte si nechat líbit překračování hranic, protože se nemůžete hnout z místa. Taková nic moc lekce do života. Ušetřili byste si kopec starostí, kdybyste mohli svobodně rozhodovat, kam se uchýlit do bezpečí.

Vrstevnický tlak

Ve škole, kde není pečující rodina nebo nebylo možné vytvořit ani náhradní hluboké vazby s dospělými založené na vzájemné důvěře, se vytváří specifická vrstevnická kultura. Vrstevníci diktují, co se nosí, co se říká, co je in a co je out. Předávají si mnohdy povrchní hodnoty, na které se ostatní děti snaží dosáhnout, aby zapadly a byly přijímané kolektivem. Některé rodiny na tuto hru přistoupí a namísto toho, aby podporovaly jedinečnou osobnost dítěte a předávaly mu rodinné hodnoty a kulturu, dělají vše možné, aby se dítě více přizpůsobilo stádu. Mnohé rodiny se semknou a tvrdě pracují na tom, aby dělaly dojem na další vrstevníky svého dítěte, kteří diktují pravidla hry, od narozeninové oslavy po značku oblečení či telefonu. Stěží mezi uctívanými hodnotami najdete štědrost, laskavost či dobré vztahy s dospělými, takové společensky přínosné vlastnosti, které v tomto uměle vytvořeném a nezralém světě nefrčí. Svět vrstevníků bez pevně ukotvené vazby na zodpovědné dospělé bývá nepřátelský nejen mezi sebou navzájem, ale také vůči rodičům a učitelům. Fenoménu vrstevnické orientace se věnuje i kniha významného kanadského psychologa Gordona Neufelda Naše děti nás potřebují: Proč by měli být rodiče důležitější než vrstevníci. Co vypadá zpočátku jako žádoucí cesta k nezávislosti, je ve skutečnosti jen nahrazení závislosti na někom jiném, nezralém. Ale to je vážně na knihu.

Socializace mimo školu

A pokud po sečtení několikahodinového pobytu ve škole, dopravy, dělání úkolů, znechucených příprav na testy prokládaných prokrastinací a včasného odchodu do postele, vám zbude ještě nějaký volný čas na socializaci mimo školu, využijte ho. Byla by škoda si odnést do života jen to, co se o socializaci naučíte v ní. Nejednou budete nad narůstajícími nároky institutu čelit dilematu, zda se socializovat a vykašlat se na úkoly, tudíž být za lajdáka nebo plnit veškerá zadání školy a socializaci nechat na prázdniny, kdy se křísíte z uplynulých deseti měsíců.

Socializaci v rodině moc neprospěje, když rodiče musí dennodenně tlačit děti do domácích úkolů, aby se učily na testy, nebo aby zavčas usínaly a vstávaly. Poslušné rodiny nezřídka v zoufalství, aby odpor nepoddajného dítěte zlomily, použijí praktiky, které jsou spíše antisociální a jaká bývá jejich odměna? Škola, která si stěžuje, že si děti přinášejí antisociální chování z domova. Ironie a začarovaný kruh.

Neznamená to automaticky, že si ve škole nenajdete kamarády, se kterými se rádi setkáte po dvaceti letech na třídním srazu a společně se zasmějete situacím, které vaši docházku doprovázely. Parodování učitelů a jejich zvláštních donucovacích praktik je docela vděčné téma. Ale nezdá se mi, že by hledání kamarádů bylo nějakým markantním cílem takto fungující instituce, natož aby mohla sloužit jako vhodný a tak často předhazovaný příklad pro vzornou socializaci.

Tak o jaké socializaci ve škole to pořád všichni mluví?

„Ale moje dítě společnost a děti miluje“

Blahopřeji. To je skutečně úctyhodné. Važte si toho. Nic vám nebrání jeho lásku k ostatním pěstovat. Svět je plný lidí. Můžete zapojit svou fantazii, rodinu, rodiny přátel, kamarády dítěte (nejen 5x10minut, ale klidně 5 hodin denně), přespávání, svobodné školy, komunity, zájmové kroužky, společenské akce, novodobé komunikační prostředky. Děti si umí najít cestu. Dokážou se socializovat hodiny a hodiny. Celé dny si dokážou hrát, socializovat se a učit zároveň. Nejpřirozenější a nejpříjemnější formou. Nemusíte je posílat kvůli socializaci někam „na vyučenou“.

„Ale dítě potřebuje kolektiv“

Děti potřebují společnost. Lidskou společnost různorodého věku 0-200 let, s různorodou hloubkou vztahů. Nikde na světě krom klasického školního ústavu nenajdete takto koncentrovanou či spíše konzervovanou stejnověkou skupinu lidí. Kolektiv pětadvaceti stejně starých dětí je dobrý leda tak z finančního hlediska a kvůli snazšímu drilu. Současné alternativní vzdělávací instituce, které dbají na respektování potřeb dětí, operují běžně se třetinovým počtem dětí (oproti klasickým školám) na jednoho průvodce. A nedá se říci, že by si stěžovaly zrovna na nedostatek socializace. Naopak je menší skupina schopna utvořit hlubší a pevnější vztahy a případná rivalita se dá zavčas podchytit vnímavým průvodcem. O efektivitě učení ani nemluvě.

„Ironií je, že většina učitelů došla k závěru, že děti potřebují vynucenou strukturu, skupinové organizované hry a externě vynucenou disciplínu. Ve skutečnosti je to potřebné pouze tehdy, když jsou děti dány dohromady ve vrstevnických skupinách, jako jsou třídy nebo v jiných vynucovacích systémech.“[1] Naomi Aldort

„Ale dítě by se mělo otrkat“

Jinak řečeno citově otupět, znecitlivět. To, co je jinak společensky nepřijatelné – jako např. zesměšňování, ponižování, ztrapňování, slovní napadání, pomlouvání, vulgarismy, urážky, šikana – to je ve škole mnohdy denním chlebem, ať už se to týká přímo dítěte, či je toho svědkem.  A skutečně, dostatečně otrkané děti už takové věci v nejmenším nerozhodí. Citlivé duše se z toho zhroutí, další trpělivě přihlížejí, zbytku je to lhostejné. Přáním bylo, aby si na to děti zvykly. Bingo. Zvykly si, připadá jim to normální. Z hlediska pozitivní socializace, pokud je chcete učit respektu a úctě k ostatním lidem, není ovšem takové citové otupění vůbec přínosné. Nebývá lehké tomu předejít, když dítě vystavíme tak nezdravě soutěživému prostředí, kde se zúčastní soupeření naprosto automaticky, aniž by o to mělo zájem. Těžko se prosadí skrze úctyhodné činy a empatii, když jsou k přežití potřebné ostré lokty a rivalita.

„Ale dítě se musí naučit respektovat autoritu“

Dítě se za ideálních podmínek, tj. když je respektováno jako plnohodnotná bytost, naučí úctě k druhým lidem přirozeně a automaticky. Totiž úcta k lidem je ctnost, respekt k  přidělené autoritě je jen snaha o slepou poslušnost, bezmyšlenkovitou podřízenost uměle vytvořené figuře, která se může kdykoliv vymstít. Důkazem je „oblíbený“ Milgramův brutální experiment[2] a jeho esej Riziko poslušnosti. Nutí dítě vzdát se sama sebe, svého vnitřního hlasu, svých hodnot, respektu k vlastní osobě a ve finále také respektu k učitelům nebo dospělým celkově. Respekt se nikdy za žádných okolností nedá vynutit. Přijde sám, aniž byste do toho kohokoliv tlačili. Opravdový respekt dítě nenaučíte tím, že budete soustavně nerespektovat jeho potřeby nebo když ho budete zastrašovat a nutit dělat něco pod pohrůžkami poznámek, špatných známek, hubování či ponižování a dokonce ani za přislíbení odměny. Soustavně děti odnaučujeme upřímnosti a říkat „ne“ či „tohle si ne/přeju dělat“, když to tak opravdu cítí.

Navíc má umělé vnucování autority vedlejší účinky. Jakmile se taková autorita obrátí zády, může se poslušné stádo oveček proměnit ve smečku vlků. Je to důkazem, že byl respekt jen předstíraný. Stane se tak, pokud si člověk druhého neváží pro to, jak se k němu chová, ale proto, že uvěřil tomu, že ho z nějakého důvodu musí poslouchat. Strach není synonymem pro respekt. Takto získaná poslušnost je jen nástrojem k ovládání a nemá to nic do činění s tím, kdy si dítě zvnitřní kladné lidské vlastnosti a hodnoty. Když dítě vedeme k ovladatelnosti, volant může časem převzít prakticky kdokoliv.

Všichni známe ty báje o dávném respektování učitelského řemesla. Jedna taková z Národních listů z roku 1891 vypráví o tom, že si pár rodičů postěžovalo na ponechání dětí učitelem po škole. Maminky se na učitele „zle rozzlobily, že nechal jejich mazlíčky po škole. Přiběhly do školy a tam ostrými jazýčky řádně zazvonily. Učitel si postěžoval a maminkám poskytnuta příležitosť, přemýšleti po celých šest dní v temné komůrce okresního vězení o tom, že jest více než nevděkem pohaniti učitele za to, že vede děti kázní k dobrému. Kéž jsou tyto případy rodičům výstrahou, by nedávali se přemrštěnou láskou k rozmazleným dětem sváděti k činům podobným.“[3] Pokud vám stojí postrach policie a vězení za zadkem, to se to potom „respektuje“. A jaké byly nejoblíbenější (slušnější) reakce? „Bylo by vhodné toto vytisknout (na formát A3) a vyvěsit na školní nástěnky a na vstupní dveře do škol!!!!“ Takový povzdech oslavující časy, kdy jsme mohli na děti s rákoskou a rodiče vězením. Děti jsou nazývány všeobecně spratky, které by bylo třeba fackovat (včetně rodičů). Děti, které stvořila tato společnost a její selhávající systémové nastavení vůči nim. Shazují vinu na děti, které do tohoto prostředí jen vrostly a přizpůsobily se mu. V takto smýšlejících školách se vážně mají děti naučit vzájemnému respektu a úctě?  Některé děti tu šanci vážně dostanou u pokrokových učitelů a ředitelů, kteří se nenechali systémově semlít nebo u ojedinělých tříd, které se odváží vystoupit z davu. Jsou to jen zrnka v celém balíku rýže, ale svou úctyhodnou lidskostí posouvají společnost lepším směrem.

K tomu, že mají děti „respektovat autoritu“ často přilepíme ještě to, že si „mají plnit své povinnosti“ do školy. Čí povinnosti? Rozhodně ne jejich. „Plnění svých povinností“ je jen takové naše eufemistické označení pro bezmyšlenkovité plnění příkazů, aniž by jim dávalo smysl, co dělají, nebo je to dokonce proti jejich chuti a vůli, musí to zkrátka plnit. Děti si umí samy stanovovat výzvy a učit se. Ale nám je ve skutečnosti proti srsti, když si plní opravdu své povinnosti, my chceme, aby plnily ty naše povinnosti. Aby se drtily to, co jim přikážeme, kdy jim to přikážeme, kolik jim toho přikážeme, budeme je z toho testovat a ještě po nich chtít, aby se tvářily nadšeně.

Samozřejmě jsou rodiny, které na klasickou školu, plnění školních povinností, poslouchání učitelky nedají dopustit. Pro ně může být výbornou zprávou to, že klasické školy se svou povinnou školní docházkou tu jsou čtvrt tisíciletí a za tu dobu se jejich filozofie moc nezměnila. Nikdo nikomu nebrání tam chodit, vyučovat či posílat děti. Ale ne všichni to vnímají jako přínos a jsou vděční za možnost domácího vzdělávání a alternativních škol, které se vydávají spíše směrem, který je jejím členům bližší a více podporují v dětech autonomii, vnitřní motivaci k učení a osobnímu růstu a úctu k lidem (ne příkazem). Takové školy nikdy neměly být suplováním při nedostatečných kapacitách škol postavených na nesvobodných principech, ale jejich alternativou.

Protože si drtivá většina z nás jen těžko umí představit, jak může vypadat taková socializace a společenský život mimo klasickou školu, můžeme si pár výše zmíněných bodů převést zkráceně do reality. Abychom pochopili, jak je taková socializace vůbec možná, je třeba zmínit i pár neopominutelných drobností, které jsou spjaté s filozofií svobodného vzdělávání a navíc se dozvíme osobní zkušenosti studentů svobodné/demokratické školy.

Seznamování

Člověk, si dokáže najít vlastní kreativní způsob seznámení. Od zapojení se do stavby hradu z písku (aniž by si děti vůbec řekly jména), přes postupné oťukávání při neomezených hrách na svobodných školách, seznamování na zájmových kroužcích či setkání se spřátelenou rodinou, po návštěvu divadla. Ve školách opomíjenou hodnotu hry při budování vztahů, sebedůvěry a učení popsal výborně psycholog Peter Gray v esejích Hodnota hry[4]. Bylo by dobré zohlednit povahu konkrétního dítěte a neusilovat o přetvoření introverta v extroverta a exhibicionistu krotit v nevýraznou šedou myšku.

Socializace a škola

Dítě se zúčastní pouze hodin či předmětů, o které má z vlastní vůle zájem, jako se děje na svobodných/demokratických školách. Účast dítěte na hodině není povinná ani nucená a tím pádem ani rušivá, když už to nemůže déle snést. Může navštěvovat hodiny španělštiny, matematiky, jindy si zase zajít vyrobit něco do dílny, dělat pokusy v laboratoři, pracovat na počítači nebo lovit hmyz a sledovat ho pod mikroskopem. Nebo jen tak hrát na honěnou v zahradě či skládat básně pod stromem. V menších prostorách, především u začínajících svobodných komunitních škol, se může v době výkladu věnovat v případě potřeby vlastní činnosti ve vedlejší místnosti – čtení knihy, odpočinku či hraní. Zkrátka má možnost se vůbec nezúčastnit výuky a základní svobodu skončit[5]. Nemá potřebu nevhodně rušit průběh a učitel ho nemá důvod neustále ukázňovat. Nejsou přikované k lavici řetězem, mohou se volně pohybovat a v rámci možností rozvíjet své zájmy. Navíc jim nad hlavou nevisí neustálý strach, že když nebudou na hodině, zmeškají něco, co bude v testu za dva týdny, což by žákům klasické výuky stejně bránilo se nezúčastnit. Není nutné je učit disciplíně vůči jakési autoritě, protože nemají tolik důvodů asociální chování vůbec vykazovat. A když ano, postará se o záležitost rodič nebo ve svobodných školách Školní sněm, s respektem a při zachování hranic všech členů. Efektivnější je v tomto případě vypátrat příčinu, nejen trestat následky.  Pokud redukujeme příčinu nedobrovolný pobyt a nucení do něčeho, co je mu proti srsti, je hledání snazší.

Děti se mohou potkávat v celém areálu školy, nejsou většinu dne ukotvené v jednotlivých třídách podle stáří. Výhodou je volný přístup na pozemek.

Dítě si vybírá, s kým a jak dlouho chce trávit svůj čas. A může svůj čas trávit s dětmi různého věku, stejně tak jako s dospělými. Dospělí nejsou postrachem, ani jim děti nemají důvod podlézat. Dětská nápomocnost je vnímána pozitivně a není trnem v oku dospělých, protože děti zde nejsou hodnoceny a není nutné například opisovat. Více se totiž cení jejich lidskost a schopnost pečovat o druhé lidi než násilné memorování nepotřebných dat, která jsou následně vyhodnocována a upadnuta do zapomnění. Děti si mohou klidně stavět celý den iglú, kooperovat, rozdělovat si práce, pomáhat si, vytvářet vlastní pravidla ve hře, vyjednávat, argumentovat, dohadovat se, usmiřovat. Takto se přirozeně socializují děti.

Socializaci na svobodné škole Sudbury v Jeruzalémě popisuje 17letá Gavriela takto: „Každé ráno, když přijdete do školy, je zkrátka potěšující. Všude okolo jsou objetí a přivítání „jak se máš“, i když není po víkendu. Každý vás rád vidí.“

Respektování skutečné autority

„Cítím, že mě tato škola naučila porozumět sama sobě a také procesu sebepoznávání. Naučila mě sebedůvěře a tomu, že v mém životě neexistuje lepší autorita, než já sama,říká Kella Sappir, 21letá absolventka demokratické školy Sudbury v Jeruzalémě.[6]

Respekt k druhým lidem

„Jsme komunita. Respektujeme jeden druhého jako lidské bytosti. Jedna osoba si je rovna s druhou a nemusíte si to zasloužit. Nemusíte dostat určitou známku nebo pro to dělat něco speciálního, abyste si to zasloužili. Jste milováni bezpodmínečně,“ popisuje také Kella.

Jedna z nejúžasnějších věcí na této škole je, že tu není vůbec žádné násilí. Zdejší atmosféra je velmi klidná a uvolněná. Myslím, že je to díky soudní komisi. Když si děti hrají a jejich hra se jim někdy vymkne z rukou, někdo podvádí nebo jiné dítě začne urážet druhé, druhé dítě ví, že bude školou chráněno. Nepotřebuje používat násilí. Může si vzít papír stížnosti a vyplnit ho. Dostane se to ke komisi a ta se o záležitost postará. Věci jako rovnost, respekt a důvěra, jsou principy, kterým tato škola věří, kdyby tu nebyla komise, byly by to jen hodnoty,“ říká 17letá studentka Sudbury školy v Jeruzalémě, Tehila.

Socializace a rodina

Při domácím svobodném vzdělávání může mít dítě stejně pestré podmínky pro navazování vztahů a jejich udržování. Co ve svobodné škole nepokryje samotná škola, mohou doplnit rodiče a naopak, co nepokryje rodina, zastanou přátelé, soukromí učitelé, kurzy, další členové rodiny či komunity. Největší výhodou je, že rodiny mohou reagovat takřka okamžitě na individuální potřeby dítěte a vytvářet s ním prostředí, které je příjemné pro učení i vztahy.

Čas strávený spolu se počítá a nemusíte se bát, že dítě bez školy nevyroste v sociálně zdatného člověka, průzkumy[7] hovoří spíše opačným směrem. Jak pravil několikanásobný učitel roku a následně jedna z hlavních tváří unschoolingu, John Taylor Gatto: „Mně, učiteli ze školy, se zdá, že školy jsou hlavním důvodem oslabení rodin a komunit. Rozdělují rodiče a děti od životně důležitého vzájemného působení a od skutečného zájmu o život druhého. Školy potlačují jedinečnost rodin přivlastněním si kritického období potřebného na vytvoření pevných základů.“ „Izolováním mladých a starých lidí od pracujících přináší zásadní přerušení spojení mezi generacemi.“[8] Rodina staví základ socializace a zodpovědné respektující rodiny se snaží ty základy postavit co nejkvalitnější.

Byť mnozí vidí domácí vzdělávání jako únikovou cestu ze špatného školství, a pro některé rodiny to může být opravdu tak, pro rodiny, které se vědomě rozhodnou pro např. pro unschooling, to je životní cesta. Pro spoustu dětí je sebeřízené vzdělávání v rodině naprosto přirozený způsob učení i socializace. Není to rozhodnutí pro každou rodinu, ale je nesmyslné taková rozhodnutí druhých stigmatizovat, obzvláště když mu předchází často vyčerpávající sběr informací a příprava. Vzdělávání v pečující zodpovědné rodině není dnes žádná nouzovka, ale vědomý a uvážený krok. Unschoolingové rodiny se vytvoření prostředí pro úspěšné vzdělávání dítěte věnují poměrně intenzivně. Jestli na tento styl nahlížíte skrze prsty a při pomyšlení trávení více času s vlastními rodiči se spíše orosíte, není vyloučené, že to bylo způsobeno jejich touhou a manipulativními snahami přetransformovat vás k jejich vysněnému obrazu či snad ideálu školy, byť to mysleli dobře. Základními pilíři unschoolingových rodin jsou naopak bezpodmínečné přijetí, vzájemná důvěra, individuální péče, respekt a podpora. Proč má přesto někdo pocit, že z takového prostředí má vzejít společensky labilní jedinec? Pokud byste měli pochybnosti o svých kompetencích, mohl by vám pomoci článek Sociální dovednosti se dítě učí především od rodičů.

Zkoušení, testování, domácí úkoly

Na svobodných školách byste marně hledali známky, testy a zkoušky, natož v rodinách, jejichž děti si mohou řídit své vzdělávání také svobodně. Není povinnost něco takového vůbec absolvovat. Klíčem k úspěšnému vzdělávání tamních studentů není schopnost učitelů aplikovat šikovněji ovládací nástroje a praktiky, ale nepoužívat je vůbec. Když děti potřebují zpětnou vazbu, samy o ni požádají a samy se domluví s učitelem na doučování. „Učíme se gramatiku na středoškolskou maturitu, která nás čeká zhruba za dva měsíce. Máme učitele, který za námi jednou týdně dochází, přednáší lekce a dává domácí úkoly. Všechno jsme si obstaraly samy,“ říká jedna ze studentek a ukazuje na kamarádku. „Ona studuje sama.“ „Říkají o mně, že jsem samouk. Ráda se učím sama. Mám všechny materiály a sama se to naučím. Když mám dotaz, zeptám se jednoho z učitelů, ale nesnesu sezení ve třídě.“  „A já se zase nerada učím sama,“ směje se druhá dívka.[9]

Dovolím si odbočku. Všimli jste si kromě toho, že každému vyhovuje jiný způsob učení a škola to plně respektuje, také kacířské myšlenky, že se děti mohou věci v klidu doučit, až když je potřebují? Nemusíme mrhat časem žáků ani učitelů, natož penězi, na neefektivní házení hrachu na zeď v naději, že se tam něco zachytí. Je to podobné jako s autoškolou, když se budete chtít naučit řídit auto, doučíte se i na testy. Ale že jsou nějaké předměty, na které potřebujete děti už od útlého věku do úmoru drilovat? „Ani jeden z mých tří synů nikdy nenavštívil základní ani střední školu a dnes jsou všichni tři na univerzitách. Při přípravách na zkoušky na univerzitu zvládli dva z mých synů učivo základní a střední školy během několika měsíců, ten poslední dokonce za tři týdny. Když jsem se ho ptala, jak to dokázal, odpověděl mi, že se to ve školách asi učí nějak špatně. Co se týká způsobu vzdělávání, nejdůležitější pro mne bylo děti následovat, všímat si, kam směřují, o co se zajímají, a nabízet podněty. Ty jsem ovšem nabízela, a ne vnucovala. Ukazovala jsem jim, co všechno společnost nabízí, aby poznali, co je zajímá a v čem jsou dobří. Takže jsem nabízela, a když je něco zajímalo, dávala jsem si záležet na tom, abych jim k tomu dodala opravdu všechno, co potřebují, aby byla jejich potřeba zkoumat danou oblast či naučit se danou dovednost zcela naplněna.“[10] To, co skutečně fantasticky rozvine mozek, stejně jako když se dítě učí mluvit, je, že dítě vynalézá svůj vlastní způsob, jak se učit. Když je necháte udělat to po svém, udělají to ve správný čas a správným způsobem. Vynaleznou si vlastní metodu.[11]

Děti se tedy za normálních okolností neučí pro jedničky ani ze strachu, co horšího by nastalo, kdyby se určitou látku neučily. V případě potřeby se přesto dokážou, když čas nadejde, připravit třeba na srovnávací zkoušky na univerzitu, není výjimkou, že i o několik let dřív než jejich vrstevníci z klasické školy, protože neztrácejí čas s pilováním neužitečných věcí. Anebo mohou namísto univerzity dělat potápěče nebo si s přáteli založí farmu a budou vyrábět ovčí sýry. Svůj čas mohou věnovat přínosnější socializaci, hraní a učení. Klidně všemu najednou. Není ničemu, a učení už vůbec ne, užitečné mít vystresované dítě, které neví dne ani hodiny, kdy učitele přepadne rozverná nálada na zkoušení, desetiminutovku či úkoly za trest, natož aby si vylíval na dětech zlost, že nechtějí jen bezmyšlenkovitě držet pusu a krok.

Všichni si na tom podílíme

Není to náhodou ani bez zajímavosti, že na našich školách, kde se snažíme tak křečovitě kontrolovat a ovládat děti a jejich vzdělávání, se objevuje tolik antisociálního chování, rušením při hodinách počínaje, šikanou učitelů konče. A že na svobodných školách panuje pravý opak. Nepřikazují docházku na určité hodiny, ale na druhou stranu mají jasně vymezené chování, které bere v potaz nejen svobodu, ale také hranice všech členů. Ohleduplná pravidla si odhlasovaly děti samy. Však se podívejte na zkušenosti tamního učitele a ukázku takových pravidel[12], než vás napadne, že s větší svobodou nám budou skákat děti po hlavě. To je pozoruhodný rozdíl, nemyslíte?

„Zdejší vzdělávací personál je tak výjimečný. Jsou tu lidé, kteří přicházejí ráno do práce a milují, co dělají. Věří tomuto druhu vzdělávání. Věří jeho filozofii. Věří tomu, co dělají. A většina z nich důvěřuje nám studentům,“ uvádí 17letá Gavriela ze Sudbury školy.[13]

To všechno není vyprávění z jiného vesmíru. Naštěstí se najdou místa, kde nenajdete žádné osnovy, žádné testy, žádné známky[14], i na naší planetě, ve svobodných školách a rodinách. Dokonce i v našem státě se nachází školy, třídy a učitelé, kteří se těmto principům velmi přibližují, byť jsou do značné míry dušeni uniformními zákony o vzdělávání. Alarmující je, že jsou nově omezovány v rozšiřování už stávající alternativní školy a budování dalších se začalo krouhat, jako by se nechumelilo[15]. Což by nebylo nic tak strašného, kdyby veřejné školy neměly takovou panickou hrůzu ze svobodného vzdělávání a umožnily na své půdě vznik také tohoto odvětví. Pokud stojíte o změnu, můžete podpořit svým hlasem a sdílet petici proti zakazování inovativních škol zde.

Každý, kdo je z nějakého důvodu nespokojený se současným stavem, si může udělat vlastní průzkum, zjistit či dočíst více informací. Dokonce máte nyní jedinečnou příležitost zúčastnit se 1. dubna 2017 v Praze celodenního semináře se zakladateli a absolventkou jedné ze svobodných/demokratických škol typu Sudbury, která je vyhlášená pro minimum násilí na svém území. Více informací včetně pozvánky najdete ZDE. Pro začátek se můžete stát také fanouškem organizace Svoboda učení, či členem této iniciativy a sledovat změny a získávat přínosné informace o sebeřízeném vzdělávání, unschoolingu a svobodných školách. Více informací o (ne)svobodě ve vzdělávání a sebeřízeném učení se také můžete dočíst v Průvodci svobodou učení.

Zůstává to tedy na nás, abychom důvěřovali dětem a začali s nimi více komunikovat, abychom se ptali na jejich přání, jak chtějí řídit vlastní život a vzdělání a podpořili přirozené zapojení do naší společnosti dřív, než si to společné soužití vzájemně znechutíme. Bylo by to lepší než shazovat neustále vinu jeden na druhého, ne-li rovnou na děti, které se nemají možnost nijak bránit. Proč bychom se měli opět ptát uměle přidělených autorit, jaké by měly naše děti být a nahlížet do osnov, co by měly v daném věku umět a do jaké věkové kategorie patřit. Můžeme děti podpořit hned teď, upřímně se o ně zajímat a nesnažit se z nich dělat pořád něco jiného, než jsou, abychom se zavděčili někomu cizímu. Nebývá to zadarmo. Doplácíme na to tím nejcennějším, co máme – vztahem s  dítětem, jeho sebedůvěrou i drahocenným časem nás všech.


[1] Sociální dovednosti se dítě učí především od rodičů

[2] Milgramův brutální experiment

[3] Kout historických kuriozit

[4] Hodnota hry I.: Definice hry

[5] Nejzákladnější svobodou je svoboda skončit

[6] http://sudburyschool.com/school/jerusalem-sudbury-school

[7] Průzkum socializace

[8] GATTO, John Taylor: Dumbing us down: The Hidden Curriculum of Compulsory schooling. New Society Publishers 2002

[9] http://sudburyschool.com/school/jerusalem-sudbury-school

[10] http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/radikalne-jsme-se-odklonili-od-prirozenosti

[11] https://vimeo.com/48792031

[12] Žádné osnovy, žádné testy, žádné známky

[13] http://sudburyschool.com/school/jerusalem-sudbury-school

[14] Žádné osnovy, žádné testy, žádné známky

[15] Tisková zpráva: MŠMT omezuje vznik neveřejných škol v rozporu s vlastním prohlášením

mm

Olionka Petráčková

Už dost bylo nesmyslných písemek a potupného zkoušení, šikany a srovnávání, hvězdiček a černých puntíků. Pokud chceme naše školství opravdu uzdravit, zeptejme se přímo dětí, jak by mělo vypadat. A buďme natolik silní, abychom ustáli tu surovou pravdu, kterou nám naše paměť milosrdně vymazala. Nastal nejvyšší čas, aby svoboda rozhodovat o svém vlastním vzdělávání, přestala být pro naše děti nedostatkovým luxusem.

Komentáře jsou uzavřeny .